neděle 24. ledna 2016

Vzdor - 32. kapitola 1/2


LOGAN
Rachel je sama. Zklamal jsem ji.  Sevřela mě hořkost, dvojče k mému zármutku za Olivera, ale nemůžu se jí poddat.  Musím být soustředěný a zjistit, jak se z toho dostat.
Vězení byla vlhká páchnoucí díra vyrytá v kamenných základech velitelova pozemku. Samostatné cely byly vydlabány v kameni. Stěny byly slizké díky vlhkosti, železné mříže blokovaly vstup a jen pár pochodní hořelo v uličce mezi celami.


Stráže mě táhly kolem pěti cel, než dorazily na jednu po straně určenou pro mě. Dvě z nich byly prázdné. V jedné se na slaměné paletě choulil vychrtlý muž. V další byl ke stěně připoutaný mladík. V cele naproti mně seděla těhotná žena zabalená v hrubé dece. Nepodívala se na mě.
Přemýšlel jsem, který z nich je špeh, jenž si má získat mou důvěru.
Po té, co mě strážní zatlačili do cely, připoutali mé zápěstí k železu na stěně a vzali mi meč a dýku z levé boty i s pochvou. Zatímco mě jeden z nich zatlačil na zem, dívajíc se po dalším ostří, druhý zatahal za pouta, aby se ujistil, že drží pevně. Řetězy, které procházely železnými kruhy, mě pustí akorát do půlky cesty k mřížím. Ignoroval jsem jejich snažení a rozhlížel se po sledovacím zařízení. Nenašel jsem žádné, ale rozhodl jsem se, že bude lepší, když se budu chovat, jako že jsem celou dobu sledován.
Pokud mám utéct, nemohu si dovolit udělat chybu.
Spokojení s tím, že jsem beze zbraní, stráže mi vzali plášť a odhodili jej z mého dosahu, nechávajíc mě ‚milosrdnému‘ chladu vězení. Zasmáli se, když zavírali dveře.
Naštěstí pro mě, byli příliš krátkozrací, než aby jim došlo, že ta pravá mužská zbraň není něco, co zajíždí do pouzdra.
Párkrát jsem zatahal za řetězy, abych se ujistil, že bez pomoci je z té zdi nedostanu. Což znamená, že se nedostanu ke svému kabátu. Což limitovalo mé možnosti.
Strach o Rachel mi pořád bublal vzadu v hlavě, ale nemohl jsem se mu poddat. Jediná možnost, jak jí teď budu moci pomoct, je udržet si jasnou mysl a najít nějaké východisko ze současných okolností.
Měl jsem své boty. Sponu na pásku. Prázdné pouzdro od nože. Nebylo toho dost, abych mohl zinscenovat svůj útěk. Potřeboval jsem svůj plášť, ale odmítl jsem si pro něj jít. Odmítl jsem se na něj dokonce i podívat. Pokud jsem byl sledován, tak nejsnadnější cesta, jak o plášť přijít, bylo vypadat, že ho chci.
Moje cela byla úzká, vodou ušpiněná paleta ležela na kamenné podlaze a napůl shnilý kbelík stál v nejbližším rohu. Ani jeden z nich nevypadal nijak zvlášť užitečně, ale člověk nikdy neví, co může potřebovat.
Pouta se mi zakousla do zápěstí, když jsem se postavil a pomalu šel k zadní zdi, přeměřujíc délku a počítajíc, jak blízko jsem od vnější zdi vězení.
Těžké kroky zazněly u hlavního vchodu a já jsem vzhlédl, abych uviděl dva strážce s plápolajícími pochodněmi v rukou, vedoucí velitele do tohoto mizerného prostoru.
Posunul jsem se blíž ke kbelíku, vytvářejíc tak větší prostor mezi mnou a dveřmi cely, takže kdyby mi chtěl ublížit, musel by projít celou celu.
Nicméně nevešel do ní. Zastavil se před mřížemi, dívajíc se na těhotnou ženu.
„Je vám dostatečné teplo, Eloisie?“ zeptal se bez stopy zájmu v jeho hlase.
Neodpověděla.
„Myslel jsem, že byste ráda věděla, že váš manžel souhlasil s podmínkami, které jsem mu předložil.“ Šlehl pohledem ke mně. „Jakmile pochopil, že je v sázce váš život a život vašeho nenarozeného dítěte, byl Melkin celkem ochoten udělat vše, co jsem mu řekl.“
Udržel jsem svůj výraz neutrální, když se mi pomyslná obruč omotala kolem hrudi. Melkin byl jediným stopařem, který byl ještě ve městě. Rachel jde pro ten ztracený balíček. Nebylo těžké dojít k závěru, že Melkin je ten, který půjde s Rachel místo mě.
Proč velitel potřeboval ohrozit životy Melkinovy rodiny, aby ho přinutil udělat jeho práci?
Dal jsem si dohromady fakt, že Melkin byl požádán udělat něco, co nechtěl, spolu s faktem, co mi tímto chtěl velitel říct a ta obruč okolo mé hrudi se ještě více sevřela.
Rachel. Mělo to co dělat s Rachel. Nic jiného nedávalo smysl. Nepotřeboval jsem specifikovat jeho plán, aby mi došlo, že je Rachel v nebezpečí.
Melkinova žena nevzhlédla, jen si přitáhla deku těsněji, ale vůbec na tom nezáleželo. Neočekával odpověď. Tato show byla jen pro mě.
Jeho smích byl odporný, když se odrážel od stěn, a zamával na stráže, aby mu otevřeli mou celu.
Couval jsem ke stěně.
Velitel vstoupil dovnitř. Světlo ozářilo jeho jizvu, nechávajíc zbytek tváře ve stínu.
„Myslel sis, že mě můžeš přechytračit, že?“ Na pravé ruce zatnul prsty v pěst. Světlo se odrazilo od jeho zlatého prstenu a červeného kamene velikosti olivy, zvýrazňujíc divný spoj se spárem přes jeho střed.
Připravil jsem se a tiše sbíral řetěz z pout mými dlaněmi, ignorujíc bolest po tom boji na pódiu.
„Vždycky jsi si sebou tak jistý. Tak přesvědčený, že nikdo nemůže přelstít toho skvělého Logana McEntira.“ Jeho rty se zkroutily, když na mě vyplivnul moje jméno.
Možná bych se mu neměl věnovat. Měl bych být ticho a nechat ho mluvit a snažit se z té řeči vytáhnout každý drobet informací.
Nebo bych měl možná zatlačit na jeho hranice, abych opravdu věděl, co proti mně stojí.
„Jak to můžete vědět?“ zeptal jsem se. „Nikdy jste se neobtěžoval vést se mnou řádnou konverzaci.“
„Nevedu řádnou konverzaci se synem někoho, kdo byl ke mně neloajální.“ Podkopl mi nohy.
Spadl jsem tvrdě na podlahu a málem upustil řetězy, které jsem držel jako provaz. Znova jsem se postavil a řekl, „Má matka nebyla neloajální.“
Jeho pěst mě udeřila do ramene, otáčejíc mě na stranu. Musel jsem se držet, aby svou tváří nepraštil do zdi.

„Nemluvil jsem o tvé matce.“ Jeho hlas mě zaškrábal na uchu.

9 komentářů:

  1. Dekuji moc za preklad :))

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děěkuji za nové pokračování. Zdena

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad :-) Skvělá kniha :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Mockrát děkuji za překlad a korekturu další kapitoly. Už se těším na další.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc za motivaci - v neděli by měla přibýt druhá část :)

      Vymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad ďalšej kapitoly... :-);-)

    OdpovědětVymazat