pátek 1. ledna 2016

V zajetí draka - 15. kapitola 2/2


Pia, Dragos a čtyři gryfové vystoupali do penthousu. Pia sebrala z postele krabici od bot a beze slova zmizela v koupelně. Krátce na to se ozval zvuk tekoucí vody.

Gryfové vyplenili bar s plechovkami piva. Dragos otevřel skleněné dveře. Jak stál ve dveřích, dovnitř zavál ostrý vítr. Čerstvý vzduch byl osvěžující a uklidňující. Rune si stoupl vedle něj, nenuceně a uvolněně s rukama opřenýma v bok a díval se na město.
Klidným hlasem řekl Dragos své jedničce: „Musím se ti omluvit.“
Gryf vyhledal jeho pohled. „To je v pořádku, mylorde. Dokážu si představit, jak to mohlo vypadat. Už jsi nás varoval, abychom s ní zacházeli opatrně.“
„Ne,“ odpověděl. „Není to v pořádku. Nelze přehlédnout, že se nedokážu kontrolovat. Uvědomuji si, že se nechovám normálně a rozumně.“
V Runeho pohledu se zračila zvědavost. „Dragosi,“ řekl, „my všichni už jsme viděli wyry, kteří se takto chovali, víš? Jen jsme to ještě nezažili u tebe.“
Naklonil hlavu na stranu. „Jak to myslíš?“
„Přemýšlej o tom,“ řekl gryf a na jeho obličeji se objevil široký úsměv. „Kdy jsi viděl wyry, co se chovali žárlivě, majetnicky a jako posedlí? Kdy měli problémy se svým temperamentem? Příliš iracionální?“
Zašklebil se. „Vždycky jsem měl špatnou náladu.“
„No, to je pravda. Umíš být pěkně navrčený hajzlík, obzvlášť když věci nejdou tak, jak chceš. Ale když se neovládneš, tak k tomu máš důvod. A i pro tohle všechno existuje důvod.“
Jeho myšlenky se točily a obracely. Vzpomněl si na všechna ta dramata, která se odehrávala, když s wyry zamávala vášeň. „Ty si myslíš, že se pářím.“
Jeho jednička pokrčila rameny. „Ta možnost mě napadla. Kromě toho se toho teď hodně děje. Jsi pod neustálým tlakem. Nestává se často, abys byl v opravdovém ohrožení života.“
Zhluboka se nadechl a přikývl.
Páření. Hm.
Od přírody byl samotář. I když se stýkal s ostatními, uvnitř byl vždy sám. Aby vyrovnal tlak všudypřítomné socializace v moderním světě, podnikal pravidelně dlouhé lety, kdy se mohl od toho všeho oprostit a jen se nechával unášet větrem a sluncem.
Teď si uvědomil, že když Piu ráno opouštěl, nepocítil úlevu, že unikl z její přítomnosti, ale její nepřítomnost vnímal jako ztrátu.
Stýkalo se mu…
„Myslím, že o tom musím popřemýšlet,“ řekl. Byl si vědom ironie tohoto prohlášení, protože ještě nedávno se rozčiloval nad touto Piinou očividně oblíbenou větou. Poškrábal se na bradě a začal přecházet po pokoji sem a tam. „Jen… Nikdo z vás se jí nesmí dotýkat. Ne, dokud nepřijdu na to, co se děje.“
Rune se přesunul k ostatním, kteří seděli na pohovce, a otevřel si plechovku piva, kterou mu nabídl Bayne. „Rozumíme. Pouze v případě, že by jí šlo o život.“
Krátce zkoumal tu cizokrajnou krajinu ve svém nitru a přikývl. Změnil téma.
„Ještě stále nemáme žádné jisté informace o pobytu Uriena,“ řekl. „Jestli nějací goblini přežili, přemístili se. Starosta otravuje, guvernér Illinois mi leze do zadku, elfové se mnou chtějí manipulovat a…“ Zarazil se a zatřepal hlavou. „Že neřekla, že koupila potraviny pro celý stát? Že ne?“
Graydon si držel ruku před ústy, aby smíchem nevyprskl a zahuhňal: „Jo.“
Rune a ostatní tak opatrní nebyli. Když uviděli Dragosův výraz ve tváři, všichni vybuchli smíchy. Rune vysvětlil: „Pověřila nákupčího, aby naplnil všechny výdejny jídla v celém státě. Abych byl upřímný, myslím si, že se kvůli té kreditce trochu naštvala. Možná že je spíš typ ženy, co má ráda kytky a pralinky.“
Když Dragos naštvaně zavrčel, Graydon pokračoval: „Ale řekla, že se jí župan líbí. Řekla, že je opravdu hezký.“
„To je jedno,“ řekl a téma ukončil tím, že mávl rukou. „Mělo by být každému jasné, že momentálně kolem sebe nemůžu mít moc lidí, jinak někomu utrhnu hlavu.“
Bayne zabručel: „Ano, když komunikace dosáhne tohoto bodu, je pak docela těžké se omluvit.“
Dragos se na ně zašklebil. „Takový den jako ten dnešek už nebude. Prodáme některé obchodní oblasti a zjednodušíme si tak život.“
„Možná, že by byl dobrý nápad, strávit místo toho pár týdnů na severu v Carthagu,“ navrhl opatrně Constantine. Měl na mysli Dragův více než stoakrový pozemek severně od New Yorku. „Udělej si čas na dlouhý let do hor, zjisti, co opravdu chceš a nechej věci trochu uležet.“
„Odjet na pár dnů na sever opravdu není špatný nápad,“ odpověděl Dragos. „Ale mám tu plno věcí k vyřízení. Kromě toho že Urien musí zemřít, chci společnost trochu očesat. A když už jsme u toho: Chci, abyste mi, chlapci, poradili, co mám dělat s tou hromadou, co jsem nacpal pod metro.“

Pod ochranou sprchy seděla Pia na stoličce a opírala si hlavu do rukou. Dostavil se následek strachu a adrenalinu, a tak plakala, až ji začalo bolet v hrdle, ucpal se jí nos a už dál nemohla.
Poslední dny byly tak plné extrémů, že měla pocit, že utrpěla nějaký druh psychického traumatu. Všechno bylo cizí, plné zákeřných proudů a mezitónů, s fázemi radosti a náhlými ostřími strachu a izolace. Realita se změnila na kaleidoskop, který se neustále rozpadal a tvořil znovu.
Když to všechno začalo, byl jejím středobodem vesmíru Dragos. Její jediná jistota. Zvláštní, ale se vším tím nebezpečím a nejistotou, které ji obklopovaly, se vyrovnávala celkem dobře. Tady byl Dragos součástí něčeho jiného – nevypočitatelný a cizí.
Během pár světlých okamžiků se s ním cítila spojená způsobem, který sahal hlouběji, než dokázali oba pochopit. Měla pocit, že mu rozumí víc, než on sám.
Poté najednou tato jistota zmizela a ona nedržela v rukách nic než vzduch. Když se to stalo, cítila, že je uvnitř zlomená. Možná, že ona sama byla tím kaleidoskopem, co se rozpadal a znovu sestavoval. Možná, že to ona byla částí něčeho, co bylo nevypočitatelné a cizí.
Dragos byl víc než úžasný. Z pohledu na něj se zadýchávala a srdce jí bušilo. Její libido tančilo kankán.
Chtěl, aby mu důvěřovala, ale jak mohla důvěřovat někomu, koho nechápala?
Jak mohla milovat někoho, kdo přiznal, že ani neví, co je to láska? Kdo si ji nárokoval jako majetek a byl schopný zabít svého nejstaršího a nejlepšího přítele?
No moment! Tohle si přece nemyslela, nebo ano?
To nebyla pravda. Trpěla předávkováním Stockholmského syndromu. Byla připravená přiznat si, že s ním má smyslnou, bláznivou aférku. Oh, ne že by to v tomto stadiu ještě mohla popírat. Ale nebyla připravená, přiznat to slovo na „L“.
Proboha!
Chtěla jít domů, ale už žádný domov neměla. Její byt už jí nepatřil. Možná už byl pronajatý někomu jinému. A i kdyby ne, obávala se, že by se tam nemohla vrátit, protože by jí připadal mrňavý a přecpaný a cítila by se tam cize.
Dveře od sprchy se otevřely. Lekla se a reflexivně si zakryla ňadra, když dovnitř vstoupil úplně oblečený Dragos.
Klekl si před ni a rukama se opřel o stoličku po obou stranách jejích stehen. Vážné rysy jeho obličeje a jeho svalnaté tělo byly v sekundě promočené. Ve zlatých očích měl stíny. Zatahala ho za límec mokrého trička a povzdechla si. „Co tu děláš?“
„Zase jsi plakala,“ řekl. „Proč?“
Zachichotala se, ale byl to dutý zvuk. „Těžký den.“
„Nerozptyluj mě,“ řekl. „Řekni mi důvod!“
„A když nechci?“ vyjela na něj.
„Smůla,“ vysvětlil jí. Chytil ji za ramena a přitáhl si ji do náruče. „Musíš mi to říct, abych se naučil, že to nemám dělat, ať už je to cokoliv.“
Zatracený chlap! Jak to dokázal, že ho napadla slova, která v tuto chvíli potřebovala nejvíc.
„Kdo říkal, že je to kvůli tobě? Vždyť jsem ti vysvětlila, že je toho na mě prostě moc.“ Zabořila mu obličej pod bradu, začichala a nechala se unášet vůní jeho teplé, vlhké pokožky.
„Stále mě rozptyluješ,“ řekl. Uchopil lahvičku sprchového gelu s bylinkovou vůní, trochu toho šplíchl na dlaň a začal jí masírovat krk a ramena. „S gryfy sis rozuměla perfektně. Takže to bylo mnou.“
„Nerozuměli jsme si vždycky skvěle,“ zamručela. Potlačila zasténání, tak úžasné bylo cítit jeho ruce, jak se zarývají do jejích unavených svalů. „Posledních pár dní jsem na ně musela působit značnou dávkou svého neodolatelného šarmu.“
Jak se tiše zasmál, pohnula se jeho hruď. Prsty přejel po jejím štíhlém elegantním krku a táhl za sebou stopy mýdlové pěny. Zarazil se a řekl temným hlasem: „Na rameni máš obrovský modrý flek.“
„S tím na mě nechoď,“ řekla. Poškrábala se na zádech. „Po celé té dnešní tvrdé práci jsme si nakonec rozuměli. Musím ti říct, že mne ohromně bavilo, jak s nimi zametám podlahu, dokud jsi tu párty nezrušil.“
Odstoupil od ní, svlékl si promočené oblečení a mrštil jím do rohu. Zůstala zírat na lesklé silné kontury jeho nahého těla a srdce se jí rozbušilo. Protože momentálně si se svou reakcí na něj nedokázala poradit, odvrátila zrak.
Posadil se na stoličku a zvedl ji. Pokusila se mu vymanit. „Dragosi, ne. Já nemůžu.“
„Šššš! Důvěřuj mi!“
Posadil si ji na klín a otočil tak, aby seděla tváří k němu. Opřel se zády o stěnu, objal ji a položil si hlavu na její rameno a prostě ji jen tak držel. Taky si položila hlavu na jeho rameno a on s ní houpal sem a tam.
„Dej ho dolů!“
„Ty jsi taková otrava.“ Povzdechla si a zrušila halící kouzlo.
„Já vím.“ Vtiskl jí polibek na klíční kost.
Ucítila mezi nimi jeho erekci, ale nedělal žádné sexuální pohyby. Když se jí po těle rozlil pocit tepla a spokojenosti, potáhla nosem. „A já jsem taková plačka.“
„To říká mladá dáma, která podle Runeho slov vyhazovala čtyři mé nejlepší a nejtvrdší bojovníky do vzduchu jako při nějaké polštářové bitvě,“ řekl. Stříkl jí šampón do vlasů. „Zase jsem ti nahnal strach, že ano?“
„Ne. Ano. Ach, já nevím.“ Narovnala se a podívala se mu do očí. Voda mu tekla přes obličej a zachytávala se na jeho řasách. „Jak jsi mu to mohl udělat? Je to tvůj zástupce. Znáte se… déle, než si dokážu představit. Když jsi to mohl udělat jemu, komu ještě?“
„Momentálně bych mohl ublížit všem kromě tebe.“ Odsunul ji z klína a namydlil se. Umyl si třísla a genitálie. Se svým ztopořeným penisem zacházel rázně a nezaujatě, přesto se musela dívat jinak, tak svůdně u toho vypadal. Zatímco se sprchoval, spláchla si zbytek pěny z vlasů. Vypnul vodu.
Ovinula si ručník kolem hlavy a dalším se osušila, zatímco Dragos se drhnul jiným ručníkem od hlavy k patě. Domáckost této scény byla stejně tak bizarní jako svůdná. Bojovala proti stoupajícímu pocitu sounáležitosti. Byla to jen iluze. Oblékla si černý župan od Dolce Gabana a uviděla, jak se mu oči rozsvítily.
„Proč každému kromě mě?“ zeptala se. „Proč jsem jediná, kdo je v bezpečí?“
Proč bych ti měla důvěřovat?, chtěla se zeptat. Ale napětí z jeho obličeje zmizelo a ona nechtěla narušit ten mír, který ho nahradil. Sundala si z vlasů ručník a začala si je pročesávat kartáčem.
Stál za ní, ručník omotaný kolem boků. Sebral jí kartáč z ruky. V zrcadle před sebou sledovala, jak jí uhlazuje vlasy. Mokrý copánek na jeho zápěstí měl stejný medově zlatý odstín.
Poté, co mu nějakou dobu vypadal zamyšleně, řekl: „Ty mnoho o životě ve wyr-společnosti nevíš, co?“
Zakroutila hlavou.
„Zapomněl jsem, jak jsi žila v ústraní.“ Políbil ji na krk. „Časem se všechno vysvětlí. Slibuji. Prostě mi věř. Nejen, že bych ti nikdy neublížil. Taky tě budu chránit přede všemi, co by ti chtěli uškodit.“
Věřila mu. Odpovídalo to způsobu, jak reagoval na její pokusy o uklidnění, všemu, co jí řekl, jeho chování. Věci zase zapadly na svoje místo. „V pořádku,“ řekla. „Ale jak se postaráme o to, abys neublížil ostatním? Jsou ti tak věrní, Dragosi.“
„To já vím. Jsou to dobří muži. Musím prostě věřit, že rozumí tomu, co se před chvílí stalo, možná dokonce lépe než já sám. Všichni jsme dnes byli příliš lehkomyslní. Už se to nebude opakovat.“
„Mohl by ses vyjádřit ještě trochu tajuplněji?“ zeptala se. Nic ji nepopichovalo k sarkasmu víc než zmatek. „Pár vět znělo rozumně, zbytek ne. Co se nebude opakovat?“
Zasmál se. „Máš hlad? Pojďme se navečeřet. V jídelně už mělo být mezitím prostřeno.“
Teď, když začal o jídle, všimla si, že je úplně vyhladovělá. Najednou se cítila prázdná a roztřesená. „Umírám hlady. Měla jsem jen salát k obědu.“
Když vešel do šatny, zamračil se. „Měla bys víc jíst. Je zapotřebí hodně salátu a mrkviček, abys měla normální tělesnou váhu.“
„Velmi vtipné.“
Podíval se na ni a zvedl obočí: „Neměl jsem v úmyslu vtipkovat.“
Následovala ho a zvolila červený top bez rukávů a k tomu bílou sukni s velkými červenými hvězdami. Oblékla si krajkové kalhotky, ale podprsenku a boty si odpustila. Dragosovy oči si ji uznale prohlížely.
I on se oblékl jednoduše. Na sobě měl bílou hedvábnou košili od Armaniho, jejíž rukávy byly vyhrnuté a k tomu černé kalhoty.
Vydali se na cestu do jídelny. Když ucítila vůni opečeného masa, čerstvého chleba a česneku, zakručelo jí v žaludku.
Úžasná vůně… opečené maso…
Zalila ji vlna nevolnosti. Co to, k čertu, bylo? Okamžitě se zastavila, jednou rukou se opřela o zeď a druhou si tiskla břicho, zatímco se jí v puse sbíhaly sliny.
Dragos se otočil a opatrně ji podepřel kolem pasu. „Co se děje?“
Zvedla ruku a soustředila se na dýchání. Po nějaké době nevolnost odezněla. Znovu se narovnala. „Všechno v pořádku.“
„Ty teď půjdeš zpátky do ložnice,“ řekl. Jeho obličej měl přísný výraz. „Nechám zavolat wyr-doktora.“
„Ne, to neudělám, a ty taky ne.,“ sdělila mu. Snažila se vykroutit ruku z jeho sevření, ale Dragos ji odmítal pustit. „Dragosi, prosím tě, nech toho. Je mi dobře. Přes den jsem toho moc nesnědla a jsem prostě… mnohem hladovější, než jsem myslela! Všechny ty skvělé vůně jdou zepředu a my bychom měli jít na opačnou stranu? To snad nemyslíš vážně.“
Nakonec ji neochotně pustil. Zvedla ruce a pokrčila rameny. Zatímco šli do jídelny, stále ji jedním okem pozorně sledoval.
Na konci velkého leštěného mahagonového stolu u okna bylo prostřeno pro dva. Mezitím stálo několik talířů s poklopy. Byly tam zapálené dvě bílé svíce a v křišťálové váze kytice bílých růží. Panorama města tvořila kulisu této scenérii.
Zalila ji radost. „To je nádhera! Miluji růže.“
Usmál se. „Dobře. V to jsem doufal.“ Pomohl jí posadit se a sám si sedl naproti.
Vedle Dragosova lokte se nacházelo prkénko s opečenými kousky masa, talíř brambor a omáčka. Ten pohled ji odpuzoval a ona zmateně nakrčila nos. Vedle toho stála mísa s nudlemi s červenou paprikou a brokolicí v česnekové omáčce, zapečenými s veganským sýrem a špenátový salát s plátky manga a pekanovými ořechy. Mezitím ležel košík s houstičkami a celozrnným pečivem. Na kraji stála otevřená láhev Pinot Noir.
Žaludek se jí znovu stáhl, ale přesto byla tak hladová, že se donutila něco z těch těstovin sníst. Nevolnost zmizela, jakoby ani nikdy neexistovala. „Je to skvělé,“ řekla.
„Jestli máš ráda sladké, tak si nechej místo na dezert. Budou jahody přelité čokoládou.“
Povzdechla si. „Zemřela jsem a dostala se do nebe.“
Zatímco se soustředili na jídlo, bylo ticho. Znovu se objevil ten bizarní pocit domáckosti, jak tam seděli u společné večeře. Stále měla tak hrozný hlad, že jedla, jakoby to bylo její poslední jídlo. Poté se to utlumilo a ona mohla zase jasně myslet.
Váhavě se ho zeptala, jaký měl den a byla překvapená a polichocená, když jí podle všeho přímo a upřímně odpověděl. Poreferoval jí o Urienově zmizení, o obchodních konfliktech, starostovi a elfech. Skousla si ret, protože pocítila neklid. „Žádné jednoduché řešení nebude, že ne?“
Podíval se na ni zpod přimhouřených víček, zatímco upíjel víno. „Nevypadá to tak. Možná, že by pro nás nebylo špatné, kdybychom nějakou dobu strávili na mém sídle. Tam je to nejen klidnější a odlehlejší, ale usedlost se dá také dobře bránit.“
Nás. My. Její šaty v jeho šatně. Spát v jeho posteli. Pomyslela na hádku s Králem elfů na planině a na to, jak Dragos potlačil svoje instinkty a nepronásledoval ho, protože ji chtěl chránit.
„Dragosi, co se to tu děje?“
„Co tím myslíš?“
Odložila lžíci. Podíval se na ni, v jeho zlatých očích viděla svůj odraz. Po pár sekundách řekla: „Ráda bych ti položila pár otázek, jestli můžu.“
Také odložil nůž a lžíci, lokty se opřel o stůl, spojil ruce a ukazováček si přiložil na rty. „Začni!“
Poskládala ubrousek a odložila ho stranou. „Lovil bys Uriena osobně, kdybych tu nebyla?“
„Ano,“ odpověděl, aniž by zaváhal.
Na okamžik se jí zadrhl dech. Hrozilo, že jí praskne hlava, jak jí došel závěr toho všeho. Vyhnula se mu a věnovala se další otázce. „Co se stalo s mým bytem?“
„Předpokládám, že je tam, cos ho opustila,“ řekl. „Proč? Potřebuješ z něj něco?“
Zamnula si ruce. „Co kdybych chtěla odejít? Co kdybych se tam chtěla vrátit?“
„Slíbila jsi, že to neuděláš.“ Jeho hlas zněl pevně, bez soucitu.
No dobře! Znovu ubrousek rozložila. „Co kdybych chtěla vlastní pokoj?“
Ticho.
Donutila se pokračovat. „Co kdybych chtěla zase začít pracovat?“
Ticho. Vzhlédla a uviděla pohled draka. Nepohnul se, ale jeho ruce se pevně sevřely. Prsty měl teď delší a místo nehtů ostré drápy.
Dost dobře nevěděla, jak se má v tuto chvíli cítit. Byl příliš nebezpečný, aby jí ho bylo líto. Pociťovala obavy. Natáhla ruku přes stůl blíž k němu a řekla přátelským hlasem: „To jsou jen otázky, chlapáku.“
Díval se na její ruku, která ležela na stole dlaní nahoru. Na okamžik, který byl horší, než si kdy dokázala představit, to vypadalo, že ji bude ignorovat. Poté se ty drápy ovinuly něžně kolem její ruky.
Nevýrazně pronesl: „Co chceš?“
V tomto okamžiku bylo ve hře hodně. Slova volila s velkou opatrností: „Já nevím. Ale chci vědět, jestli moje přání vůbec hraje nějakou roli. Nechci, aby se o mně mluvilo ve třetí osobě nebo aby byl můj život organizován bez mého souhlasu. Chci rozumět tomu, co děláme.“
„To by bylo dobré pro oba,“ odpověděl. Kolem úst se mu prohloubily vrásky.
Zkoumavě na něj hleděla. „Před pěti dny jsem byla v nebezpečí života a na útěku před tebou. Teď mám věci ve tvé šatně, sdílíme postel a já si dělám starosti, jestli si tu zvyknu. Nehledě na ty problémy s Urienem, gobliny a elfy. Je to, jakoby moje minulost zmizela. Nemám tu žádné přátele - Tricks se nepočítá, protože tu dlouho nezůstane. Budoucnost je nejistá a připadá mi, jakoby to, co spolu zažíváme, nemělo spojitost nebo základy.“
„Máš pravdu, tvá minulost zmizela,“ řekl. „Přátele si tu najdeš, když budeš chtít. Co se týče budoucnosti nebo jakýchkoliv spojitostí nebo základů, co bychom mohli mít, budeš muset udělat pár rozhodnutí. Myslím, že bys je měla udělat co nejdřív.“
Mluvil s ní tím samým ostrým hlasem, jako když jí vysvětloval, co ji čeká po zajetí od goblinů. Místo toho, aby ji to naštvalo, pocítila vnitřní klid. Stiskla mu ruku a jeho prsty stisk opětovaly.
„Oukej, jaká rozhodnutí bych, podle tebe, měla udělat?“
„Rune si myslí, že se s tebou pářím,“ řekl a z jeho očí stále koukal drak. „Myslím, že by mohl mít pravdu.“
Páření. S ní. Měla pocit, že z místnosti zmizel vzduch a závrať se vrátila naplno.
Moc toho o podrobnostech života v opravdové wyr-společnosti nevěděla, ale věděla, že ne všichni wyrové vstupují do partnerského života. Když to udělali, bylo to na celý život. Její matka se spářila se smrtelným člověkem. Poté, co zemřel, kvůli své dceři se snažila udržet naživu, ale když už ji Pia nepotřebovala k přežití, ztratila vůli k životu.
„Proboha!“ Z tváře jí zmizela veškerá barva. „Nemůžeš se se mnou pářit. Jsem smrtelná míšenka. To by tě zabilo.“
„To zřejmě není relevantní faktor.“ Byl nad věcí jako vždy, ale tiskl jí ruku tak silně, že už necítila prsty. „Kromě toho je tu ještě otázka, co jsi zač. Byla tvá matka smrtelná?“
„Ne, dokud se nedala dohromady s otcem a on pak zemřel.“ Poškrábala se na čele. „Ještě nějakou dobu po tom se držela. Zemřel před tím, než jsem byla dost stará na to, abych se na něj pamatovala. Když jsem byla příliš malá. Ale jakmile jsem byla dost stará na to, abych se o sebe postarala, cítila jsem, jak se vytrácí. Život už ji netěšil. Bylo hrozné to sledovat.“
„Až budeš jednoho dne schopná se proměnit, budeš to, co tvá matka?“
„Ale co když se nikdy neproměním?“ zašeptala a zírala na něj. Hrůzou jí potemněly oči.
„Je to tak, jak to je, Pio.“ Díval se na ni beze strachu, jako vždy.
„Všechno má svůj konec. I já jednoho dne přestanu existovat. V tomto okamžiku to není důležité. Jestli chceš opustit mou ložnici nebo můj život, měla by ses raději rozhodnout teď. Budu se snažit a nechám tě jít, jestli je to to, co opravdu potřebuješ. Ale nemůžu nic garantovat. Je to proti všem mým instinktům, protože ty patříš mně.“
Jeho vrčení roztřáslo podlahu.
Ji to taky roztřáslo. Zatáhla za ruku a po nějaké době ji pustil. Objala se kolem pasu a zírala na olivový olej a zbytky česneku na svém talíři. Ticho mezi nimi houstlo a houstlo.
Z chodby se ozval rychlý rytmus těžkých bot. V džínách a bundě se znakem Harley-Davidson se objevil Graydon. Nejdřív se podíval na Piin zarmoucený výraz a pak na Dragosův pochmurný. „Přijdu později…“
„Ne.“ Dragos rychlým pohybem odsunul židli a vstal. „Dej jí to a zůstaň tu. Půjdu se proletět.“
Výlet? Teď? Vzhlédla a řekla: „Dragosi, ne!“
Zarazil se a podíval se na ni.
„Král fae,“ řekla. „Stále tě dokáže sledovat. Není to bezpečné.“
Bylo jasné, že to není to, co od ní chtěl slyšet. Do tváře se mu vrátila temnota. S úmyslnou krutostí odpověděl: „Sám jsem ve větším bezpečí.“
Cukla sebou a sklopila pohled.
Dragos pohlédl na Graydona. „Zůstanu v telepatickém dosahu.“ A vyběhl ven.
„Co to mělo znamenat?“ zeptala se. „Telepatický dosah? Všichni, co znám a mají tuto schopnost, ji dokážou použít jen na vzdálenost pár kroků.“
„Dragosův dosah je asi sto šedesát kilometrů,“ vysvětlil jí Gray.
Odsunula svůj talíř a opřela si hlavu do dlaní.
Graydon si povzdechl a posadil se vedle ní.
„Je mi to líto,“ zamumlala do rukou. „Vím, že tu nechceš být.“
„Přestaň,“ odpověděl. „Jsem tu rád. Jen si myslím, že by bylo lepší, kdyby tu na mém místě byl Dragos.“
Podívala se na gryfa skrz prsty. Zvedl láhev vína a sledoval zbytek tekutiny s přemýšlivým výrazem ve tváři. Láhev byla ještě do třetiny plná. Zaklonil hlavu a vypil ji na ex.
„Je ti teď líp?“ zeptala se.
„Ne,“ odpověděl. „Na to bych potřeboval láhev skotské. Nebo dvě. Dnes to byl jeden z těch dnů, však víš, co tím myslím.“
Přikývla. Ó ano, kamaráde, to věděla!
Sáhl do bundy a vytáhl balíček zabalený do zlatého papíru. S úšklebkem ho položil na stůl před ni. „Jsem si jistý, že to tak neplánoval, ale dobře. Tohle je od šéfa.“
Zírala na plochý balíček. „Vybuchne mi to před obličejem jako dnes všechno ostatní?“
„Nevím. Podle situace, do které jsem před chvílí vletěl – je to docela možné.“ Graydon položil ruce na stůl a vstal. „Hned jsem zpátky.“
Uchopila balíček a roztrhla papír. Černá krabička nesla název TIFFANY & COMPANY. Když zvedla víčko, bizarní pocit se vrátil, silnější než kdy předtím.
Náhrdelník, uložený na sametu ebenové barvy, kruh z opálů, zasazený do zlata. Opály byly větší než její nehet na palci a zářily jinak, než všechny opály, co kdy viděla. V očích se jí zaleskly slzy, položila krabičku na stůl a vytáhla náhrdelník. Přelíval se jí v rukou, kameny se blýskaly ve světle svíček ve všech barvách.
S lahví skotské pod paží se znovu objevil Graydon. Další otevřenou láhev držel v ruce. Když uviděl její výraz v obličeji, přikývl a lokl si. Poté obešel stůl a sedl si vedle ní. Přisunul otevřenou láhev blíž k ní.
Johniie Walker Blue. Jasně. Zhluboka se napila a koukla na láhev. Zatraceně, to pití bylo dobré. Ředit ho ledem by byl hřích.
„Drak mi právě věnoval šperk,“ řekla. Znovu si lokla a podala láhev Graydonovi. „Patřím teď do jeho pokladu?“
Zavrtěl hlavou a taky se napil. „Ne, dortíku,“ odpověděl. „Jsem si jistý, že jsi nastoupila na jeho místo.“


25 komentářů:

  1. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další kapitolu a korekci, Krásný Nový rok!!

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za skvelé pokračovanie :-) a prajem všetkým šťastný Nový Rok :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za skvělý překlad!!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Mockrát děkuji za další kapitolu. V Novém roce přeji vše jen to nejlepší.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc!!! ❤

    OdpovědětVymazat
  9. Krásná kapitola, mockrár děkuji a preji Vše nejlepší v Novém roce :o))

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuju za překlad, oooo náhlá nevolnost, máme se těšit na malé překvapení? :-D Miluju tenhle překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji a přeji vše NEJ do Nového roku :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Ďakujem za preklad! :-) teším sa na pokračovanie! ... Katka

    OdpovědětVymazat
  13. Super !!! Díky moc za překlad a korekci další kapitolky a šťastný Nový rok!!!

    OdpovědětVymazat
  14. Dekuji moc - a stastny Novy rok.

    OdpovědětVymazat
  15. Skvělé. Děkuji

    OdpovědětVymazat
  16. MOC DÍKY ZA PŘEKLAD.

    OdpovědětVymazat
  17. Dekuji za preklad.
    To byla mooc krasna kapitola��

    OdpovědětVymazat
  18. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  19. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat