čtvrtek 7. ledna 2016

Temné vytí - 7. kapitola


Od krku dolů měl ten anděl na sobě plnou zbroj a oči mu zářily zvláštním červeným světlem.
„Metatrion,“ řekl Beezle.
Anděl otevřel pusu a promluvil, jeho hlas roztřásl zdi domu. Knihy padaly z polic. Nábytek poskakoval po podlaze.

Popadla jsem vchodový oblouk mezi obývákem a jídelnou, abych se zapřela, ze stropu se přitom sypal prach.
Samiel odskočil od okna a přidal se ke mně. Beezle mi přistál na rameni. Všichni jsme zírali na zjevení za sklem.
„Samieli ap Ramueli,“ duněl Metatrion. „Jsi předvolán před dvůr Grigori, abys byl obžalován ze svých zločinů proti zákonům Luciferova království. Předstoupíš přede mě sám, abys byl odveden k zadržení, jinak budeš čelit následkům svého vzdoru.“
Jakmile Metatrion domluvil, budova se přestala třást. Samiel se na mě zmateně díval.
Rychle jsem mu vysvětlila, co mi Lucifer řekl včerejší noc. Metatrion pořád visel venku před oknem jako hrozivá předzvěst zkázy.
Měl bych jít ven za ním, znakoval Samiel.
„V žádným případě,“ řekla jsem divoce. „Nenechám tě předstoupit před Grigori v řetězech.“
Ale soud se bude konat, ať se děje, co chce.
„Jo a já budu tím, kdo tě přivede. Řekla jsem ti, že tě udržím v bezpečí, a to taky udělám. Nenechám Grigori trestat tě za zločiny tvého otce.“
A co za mé? Zvednul mou levou ruku.
„Jak jsem řekla Luciferovi, když to nevadí mně, nemělo by to vadit ani jim. Krom toho by měly zase dorůst.“ Zírala jsem na místo, kde byly mé chybějící prsty, jako bych je mohla nechat přirůst zpátky jen silou své vůle. „Beztak sem Skippy nemůže vstoupit bez mého svolení.“
„Ummm, ohledně tohohle…“ začal Beezle.
Metatronovi se zúžily oči, jako by mě slyšel. Potom napřáhl pěst a prorazil ji skrz okno – věc, kterou by neměl být schopný udělat. Velmi jasně jsem viděla jeho ruku překročit hranici budovy.
Když Metatrion obcházel střepy z místa dopadu, zakřičela jsem vzteky a vypálila noční oheň. Právě když prolézal oknem, noční oheň se neškodně odrazil od Metatrionovy zbroje. Jak k nám Metatrion kráčel, vzala jsem Samiela za ruku a škubla jím zpět.
Zkusila jsem anděla odpálit stejným kouzlem, jaké jsem použila v jeskyni, ale zdálo se, že zbroj opět rozptýlila jeho efekt. Mohla jsem akorát konstatovat, že byla odolná proti jakémukoli druhu magie.
„Podvodník,“ zavrčela jsem, jak jsme ustupovali jídelnou.
Samiel zvednul jednu z židlí v jídelně a hodil ji na obřího anděla. Jsou dubové a těžké a v matčině rodině se dědily po generace. Metatrion židli chytil, ještě než do něj narazila, a rozlomil její rám v půli tak snadno, jako by lámal větvičku.
Luciferův meč ležel na stolku vedle vchodových dveří spolu s mými klíčky a mobilem. Zvedla jsem meč a strčila Samiela za sebe. Metatrion se zarazil, zíral na meč.
Nechtěla jsem přemýšlet o tom, jak absurdně musím vypadat. Byla jsem asi o dvě stopy[1] menší než Metatrion a neměla jsem na sobě nic jiného než ošuntělý modrý župan. Ale špičatý hrot meče byl jen pár palců[2] od Metatrionova nechráněného krku a vsadím se, že kdybych přitlačila, vykrvácel by jako kdokoli jiný.
„Odejdi,“ řekla jsem. „Samiela nemůžeš mít.“
„Já jsem Grigorijský Ohař Lovu,“ zahřměl Metatrion a já sebou trhla z bezprostřední blízkosti jeho hlasu. Jako by mi roztřásl všechny buňky v těle. Pár vinných sklenic v sekretáři se roztříštilo.
„Jsem pověřen přivést Samiela ap Ramuella ke dvoru Grigori na jeho soud. Žádné zdi mě nemohou uvěznit a žádné stvoření mě nemůže zastavit, dokonce ani ty, Madeline ap Azazel. Neustanu, dokud lov nebude dokončen.“
Postavila jsem se trochu rovněji, přitlačila jsem ostří na jeho kůži. Metatrionovy oči se zúžily.
„Jmenuju se Madeline Black,“ řekla jsem. „A ty ho nemůžeš mít.“
„Až budeš vydechovat svůj poslední nádech, vzpomeň si, že tohle sis zvolila,“ řekl Metatrion a sevřel svou ruku kolem meče. Když to udělal, otevřel pusu a vypustil prvotní výkřik.
Zavřela jsem oči bolestí, udržovala jsem pevný stisk na meči. Metatrion se ho pokusil sehnout nebo mi ho vytáhnout ze sevření, nevím, co z toho. Sama jsem nebyla dostatečně silná, abych ho udržela, ale had na mé dlani nevypadal, že by se mu Metatrionovo chování líbilo a držel rukojeť na mé kůži, jako by k ní byla přitahovaná magnetem.
Znovu byl slyšet zvuk rozbíjeného skla a já otevřela oči. Další dva andělé ve zbroji procházeli dovnitř skrz boční okna v jídelně. Samiel zpoza mě zoufale vystřelil noční oheň. Slyšela jsem Gabriela zavřít dveře u zadního schodiště a vrazit dovnitř zadními dveřmi v kuchyni.
„Madeline!“ křičel.
Nemohla jsem se otočit. Nemohla jsem odpovědět. Napínala jsem každý sval v těle, abych udržela meč a zabránila Metatrionovi vzít mi ho, nebo Samiela.
Metatrion ke mně zvednul druhou ruku a sevřel mi ji kolem krku.
Ti další dva andělé se střetli s Gabrielem a Samielem za mnou. Byly slyšet zvuky vrčení a pěstí dopadajících na kůži. Koutkem oka jsem viděla Beezla, jak se třepetá na druhou stranu místnosti a něco tam zvedá.
Moje vidění se začalo zatmívat, jak mi Metatrion svojí ve zbroji obalenou rukou mačkal průdušnici. Jedinou věcí, která mě držela vzpřímeně, byl meč a síla vůle v pozadí. On si Samiela neodvede. Slíbila jsem to.
Za Metatrionem jsem zahlédla nepatrný pohyb, to Beezle ostrohranným těžítkem praštil do andělovy odhalené hlavy. Těžko ho to mohlo zranit, ale rozptýlilo ho to dost na to, aby na vlásek ztratil svoje sevření jak na mém krku, tak na meči.
Celou svou silou jsem udeřila směrem vzhůru a meč mu čistě projel hrdlem a dál skrz.
Na moment se Metatrionovi rozšířily oči, než mu v nich červená světélka vyhasla. Bosou nohou jsem se mu opřela do kolene a on se skácel dozadu, čepel se uvolnila, pokrytá krví Ohaře Lovu.
Vzhlédla jsem k Beezlovi, který se na mě šklebil a se zařinčením upustil těžítko na zem.
„A teď už svoje skořicové rohlíčky dostanu?“ zeptal se.
„Určitě,“ zakrákala jsem. Bolelo mě mluvit.
Najednou jsem si uvědomila, že je tu až moc ticho a otočila jsem se. Na konci chodby byla vidět jen Gabrielova bota. Po Samielovi a těch dalších dvou andělech nebylo nikde ani památky.
Běžela jsem do kuchyně, srdce mi prudce bušilo.
„Gabrieli! Samieli!“ zakřičela jsem a pak jsem se prudce rozkašlala.
Gabriel ležel na podlaze před ledničkou, obličej měl pokrytý krví. Zrovna za zadním pultem v kuchyni byla malá krytá veranda, kterou jsem používala jako snídaňový koutek. Zadní stěna koutku vypadala, jako by ji odpálil dynamit. Podlaha byla pokrytá peřím a cákanci krve.
U Gabrielova boku jsem klesla na kolena.
„Gabrieli? Gabrieli?“ opakovala jsem a třásla jím. Nezdálo se, že by na sobě měl nějaké otevřené rány, tak jsem usoudila, že je to krev někoho jiného.
Po pár vteřinách malátně otevřel oči.
„Madeline?“ mírně se posadil, opíral se při tom o lokty a vypadal zmateně.
Objala jsem ho a pevně ho držela. Krátce mě objal, než mě odstrčil a pochmurně na mě zíral.
„Vojáci Lovu vzali Samiela.“
Ramena mi poklesla. „Zklamala jsem ho.“
Najednou jsem si byla pronikavě vědomá toho, jak se Jude musel cítit, když unesli Wadea. Slíbila jsem Samielovi, že ho udržím v bezpečí, a ten slib jsem porušila.
„My oba,“ řekl Gabriel. „Tady v kuchyni byl třetí voják. Překvapil mě a pak mě zdržoval, zatímco ti dva ostatní dostali Samiela.“
Postavila jsem se a zkoumala ten zruinovaný bordel, který býval mou kuchyní. Samiel byl pryč. Můj domov byl zranitelný vůči útoku. Potřebovala jsem ho znovu zabezpečit, než si některý z tuctů mých nepřátel vyloží díru ve zdi jako pozvání.
„Lucifer mě před tímhle mohl varovat,“ promluvila jsem tupě. „Udělal si čas, aby mi řekl o tom soudu. Mohl mi říct, že Grigori pošlou Metatriona. Proč byl schopný prolomit hranici, která chrání dům?“
„Byl Ohařem Lovu,“ řekl Beezle, když mi přistával na rameni. „Byl jako supr-dupr ultimátní nadpřirozený lovec odměn. Kdyby ho magie obydlí mohla zadržovat venku, jak by pak mohl plnit svoje povinnosti vůči Grigori? Nic, co lovil, nebylo schopné se před ním schovat za zdmi svých domovů. Takže on, a jen on sám, vlastnil moc prolomit hranice bez potrestání.“
„Proč o Ohaři mluvíš v minulém čase?“ zeptal se Gabriel, když se zvedal na nohy.
Otočila jsem se od rozbité zdi ke Gabrielovi, který měl v obličeji připraven-na-náraz pohled.
„Protože jsem ho zabila,“ řekla jsem a třela si krk.
Gabriel zavřel oči. „Madeline. Tos neudělala.“
„Jop, určitě udělala,“ prohlásil Beezle radostně. „Já pomáhal.“
„Metatrion byl Ohařem Lovu ještě před Pádem. Co myslíš, že z toho Grigori udělají na Samielově soudu?“ řekl Gabriel rozzlobeně. „Myslíš si, že je to nakloní tomu, aby o Samielovi smýšleli laskavěji?“
„Snažila jsem se Samiela chránit,“ vypálila jsem nazpátek, hlas jsem měla jen o něco hlasitější než skřehotavý šepot. „A Metatrion by mě zabil, kdyby měl možnost.“
„Než jsem mu na hlavu hodil těžítko, škrtil ji k smrti,“ potvrdil Beezle.
Gabriel se odvrátil a třel si při tom obličej. „Obávám se, že tohle bude mít následky.“
„To jsou vždycky,“ řekla jsem a objala se vlastními pažemi. V bytě teď mrzlo kvůli lednovému mrazu, protože polovina mých oken byla otevřená. „Co bychom měli udělat s Metatrionem?“
„Zavolej Lordu Azazelovi,“ navrhnul Gabriel. „Možná, když ten incident vysvětlíš nejdřív svému otci, bude to pro tebe zítra lepší.“
„To je bez šance,“ řekla jsem. „Zaprvé, z tohohle bude Azazel naštvanější mnohem víc než zbytek Grigori. On vždycky začne s tím, jak na něj moje činy vrhají špatné světlo. A pokusí se tenhle incident využít jako páku k tomu, aby mě přinutil udělat něco, co chce, abych udělala, jako třeba vdát se za Nathaniela.“
„Musíš kontaktovat někoho z padlých,“ řekl Gabriel. „Budou zuřit, když jim nevrátíš Metatrionovo tělo.“
„Nejdřív bych zavolala Luciferovi, pak Azazelovi. Přinejmenším se alespoň zdá, že Lucifer mě má rád.“
„Madeline, nenech se oklamat Luciferovou náklonností k tobě. Pokud ti dovoluje větší vliv než ostatním, je to proto, že od tebe po něčem touží.“
„Nejsem pitomá, i když se ty a všichni ostatní chováte, jako bych byla. Řekla jsem, že bych zavolala Luciferovi dřív než Azazelovi, ne že to udělám.“
„A co tedy uděláš?“ zeptal se Gabriel.
Pokrčila jsem rameny. „Zítra půjdu na Azazelův dvůr. Metatrionovo tělo vezmu s sebou.“
„Nejsem si jistý, jestli je to moudré rozhodnutí, obzvlášť když budeš vyjednávat o Samielově životě. Mohlo by to být… pobuřující.“
„Možná,“ řekla jsem a přemýšlela při tom o něčem, co Lucifer řekl předchozího dne. „Nebo tím možná budu demonstrovat sílu. Grigori respektují moc.“
„Tak dlouho, dokud se nedostane do konfliktu s tou jejich,“ poznamenal Gabriel.
„Podívej, prostě Metatriona prozatím přesuneme do sklepa, ok? Potřebujeme zabednit ty okna, než umřeme na podchlazení.“
„Jen doufám, že sousedi nás neuvidí, jak neseme tělo do sklepa,“ zamumlal Beezle.
Odfrkla jsem si. „Děláš si srandu? Nevšimli si démonů na předním trávníku, rozkládajících se draků na zadním dvorku, šílených měňavců páchajících vraždy na ulici nebo jakýkoli další šílenosti, která se tady kolem děje. Kdybych o tom nevěděla svoje, myslela bych si, že tenhle dům existuje v dimenzionální kapse.“
„Všechno je jednou poprvé. Démoni se dají vysvětlit jako halucinace, ale nikdo nemůže ignorovat mrtvolu.“
„Nemůžeme si tímhle projít, aniž bychom poslouchali nějakou z tvých předtuch zkázy?“ řekla jsem a mířila zpátky do haly k Metatrionovu tělu ležícímu na břiše.
Zvedla jsem nohy mrtvého Ohaře a Gabriel vzal ramena.
„Fajn. Neposlouchejte mě. Radši byste měli doufat, že nezačne smrdět.“
S Gabrielem jsme dorasovali Metatriona do sklepa a přikryli ho plachtou. Vypadalo to naprosto průhledně, přesně jako kdybychom přikryli tělo kusem igelitu.
„Dám si sprchu,“ prohlásila jsem.
„Nezapomínáš na něco?“ ozval se Beezle, když mě následoval do schodů.
„Nezapomněla jsem na tvou odměnu,“ řekla jsem a přemýšlela, kdy jen zaskočím k Ann Sather pro skořicové rohlíčky, se vším tím, co mám dneska stihnout. „Nepůjdu nikam, dokud nebudu čistá.“
Gabriel kráčel tiše vzadu. Hádala jsem, o čem asi přemýšlí. Myslel na to, že jeho nevlastního bratra vzali, aby stanul před Grigori? Přemýšlel o tom, že jsem udělala další obrovské faux pas tím, že jsem zabila Ohaře Lovu? Nebo myslel na to, co se stalo před tím, než se tu včerejší noci ukázal Lucifer a na to, co se mohlo stát, kdyby Jitřní hvězda nezasáhla?
Věděla jsem, že si o tom musíme promluvit – zase – ale v tuhle chvíli jsem měla na talíři tolik dalších věcí. Přemýšlela jsem, jak Jude a smečka zvládají vlčata. Potřebovala  jsem tyhle kamerový věcičky dostat k J.B. Určitě byly zapletené do těch duchů, kteří se objevovali po celém Chicagu. A to mi něco připomnělo.
„Beezle, nevíš, kam Samiel dal ty udělátka, který jsme přinesli z jeskyně?“
Beezle se zatvářil uraženě. „Samozřejmě, že ne. Řeklas Samielovi, aby je schoval.“
„Prosím tě. Jsi tak příšerně vlezlej, že není možný, aby sis dokázal pomoct a nesledoval ho.“
„Dal je do sušičky na prádlo ve sklepě,“ spustil Beezle beze stopy studu. „Já navrhoval ledničku, když v ní stejně nemáme žádné jídlo…“
„Protože někdo, kdo by měl zůstat nejmenovaný, sní všechno, jakmile se vrátím domů z potravin…“
„Ale vypadalo to, že on si myslel, že budou míň nápadné v sušičce.“ Beezle si vzdychnul a já věděla, že má o Samiela starost. Od chvíle, kdy Samiel dorazil, s ním Beezle jednal jako s bratrem, kterého nikdy neměl.
„Získám ho od Grigori zpět,“ řekla jsem.
Beezle přikývnul a letěl do obýváku, kde se posadil na krbovou římsu nad ohněm, jeho oblíbené hnízdečko. Šla jsem se převléknout a pobrečet si ve sprše, kde mě žádný z nich neuslyší.
Právě jsem dokončila splétání svých vlasů do dlouhého copu, který mi visel na zádech, když zazvonil zvonek u předních dveří. Beezle vlétnul do ložnice o pár vteřin později.
„To je J.B.,“ hlásil.
„Řekni Gabrielovi, ať ho pustí dovnitř,“ řekla jsem, když jsem si nazouvala svoje ošoupané vojenské boty a šněrovala si je kolem odžínovaných kotníků.
„Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad. Co se tebe týká, mají tendenci chovat se hloupě. A J.B. se nebudou líbit důsledky toho, že ke dveřím půjde Gabriel.“
„Mě vážně nezajímá, co se J.B. líbí, nebo nelíbí,“ prohlásila jsem. „Prostě to Gabrielovi řekni.“
„Oookay. Neříkej, že jsem tě nevaroval,“ řekl Beezle.
Byla jsem si každopádně jistá, že J.B. je tady se špatnými zprávami, protože to vypadalo, že tohle je ten druh týdne.
Dokončila jsem oblékání a prošla chodbou do jídelny. J.B. stál v otevřených vchodových dveřích a zíral na Gabriela. Gabriel měl zkřížené paže a nonšalantně se opíral o stůl, zatímco J.B. oplácel pohledem paprsek-smrti. Ve chvíli, kdy jsem vešla, seděl Beezle na servírovacím stole, otočil se ke mně a zvednul obočí tím říkal-jsem-ti-to způsobem.
Gabriel zakryl okna plachtou, takže nás neostřeloval ledový vzduch, ale v místnosti stejně mrzlo. Měla jsem na sobě triko s dlouhým rukávem a navrch rolák upletený z šedé vlny – vybočuju ze své obvyklé uniformní černé – a pořád mi byla zima. Strčila jsem si ruce do rukávů.
Když jsem vešla, J.B. ukončil svůj zírací souboj s Gabrielem, aby se na mě mohl zamračit.
„Nechceš mi vysvětlit, proč jsme dneska ráno zchytili hovor na 911 oznamující, že máš ve sklepě mrtvolu?“
„Ha!“ křiknul Beezle a zapumpoval při tom svou malou pěstičkou ve vzduchu. „Říkal jsem ti, že si toho někdo všimne.“
„Co tím myslíš, že jste zachytili hovor?“ ptala jsem se. „To jsem pod dohledem?“
„Samozřejmě, že jsi,“ řekl J.B. tónem, který naznačoval, že jsem idiot. „Je v nejlepším zájmu Agentury na veřejnosti potlačovat všechny ty nadpřirozený sračky, který se na týhle adrese dějou.“
„Takže sousedi si toho všímají?“
„Byli by buď mrtví, nebo blbí, kdyby ne. Tak mi řekni, proč to tady vypadá, jako by tu proběhla válka, a proč máš na krku modřiny.“
Shrnula jsem ranní události. J.B. se zvedla obočí až k linii vlasů, když jsem mu řekla, že ve sklepě leží Ohař Lovu.
„Nevím, jestli mám být ohromený nebo deprimovaný,“ prohlásil J.B.
„Co se Madeline týká, cítím se tak často,“ poznamenal Gabriel a ti dva spolu sdíleli pohled porozumění.
„Proč být deprimovaný?“
„Za zabití Metatriona budeš muset zaplatit nějakou cenu,“ řekl J.B.
„To se mi stává pořád,“ odpověděla jsem.
„A když jsi dokázala zabít tak mocnou bytost, budou tě tví nepřátelé, což zahrnuje i mou milovanou matku, vnímat jako větší ohrožení. Což znamená, že zdvojnásobí své snahy zabít tebe.“
„No,“ řekla jsem a sepnula při tom ruce, „co je pár výhružek smrtí navíc, když už jsi jich obdržel tucty? Stejně tu mám něco daleko důležitějšího, co ti chci ukázat.“
Zatímco mě J.B, Gabriel a Beezle následovali do sklepa, podrobně jsem mu vylíčila příběh o únosu vlčat a o tom, co jsem našla v té jeskyni. Vyndala jsem ze sušičky vak s kamerami.
„Ty tady ale máš bezpečnostní systém,“ poznamenal J.B. sarkasticky.
„Nevím, jestli sis všimnul, ale můj dům ráno zničili a těžko jsem měla čas pomyslet na to, abych tohle přemístila na bezpečnější místo. Krom toho je teď můžeš vzít do Agentury a šoupnout je za milion vrstev olova a oceli, když budeš chtít.“
J.B. rozvázal rukávy mého kabátu, vyndal jeden z těch přístrojů z vaku a prošetřoval ho. „Vypadá to jako digitální kamera.“
„Já vím. Nemůžu přijít na to, co těm vlčatům dělaly, ale určitě jim to zničilo mozky. Ty starší vlčata se chovaly úplně stejně jako ten duch, kterýho jsem našla.“
„Takže, cokoli je v těchhle přístrojích, tak je to zabíjí? Nebo je to jen nenapravitelně poškodí a jejich smrt s tím nesouvisí?“
„Snadno si dokážu představit, že někdo umře při nějaký nehodě po tom, co byli vystavení těmhle přístrojům,“ řekla jsem pomalu. „Mohli by vejít do silnice, nebo spadnout z útesu a ani by nemuseli vědět, že to udělali.“
„Ale to pořád nevysvětluje, proč nebyli vystopovaní Agenturou. Tyhle duchy nacházíme náhodou, ne na místech jejich úmrtí. Pokud mají duše, pak bychom měli vědět, kdy a jak zemřou. Ale to se neděje.“
„Co když to mentální poškození ovlivňuje způsob, jakým Agentura tyhle lidi vnímá? Pořád mají duše, ale Agentura je jako duše nepoznává, protože… ať už je to kvůli čemukoli, co tyhle přístroje způsobují.“
J.B. se tvářil pochybovačně. „Vyzvedávali jsme duše lidí ve spoustě různých mentálních stavů po dobu několika předchozích milénií. Rozpoznání nikdy nebylo problém.“
„Co jiného dokáže vysvětlit, jak z radaru Agentury mizí tolik lidí?“
„Nevím,“ řekl J.B. očividně frustrovaně. Pak se na mě ušklíbnul. „Ale jsem si jistý, že když počkám, tak mi to zjistíš.“
„To je milé,“ zabručela jsem. „Jako bych toho neměla dost na práci. A nějakým způsobem si mám vyrobit i nový okna – a novou zeď – vykouzlit si ji ze vzduchu.“
„To můžu zařídit,“ řekl J.B. a vyndal z kapsy svůj mobil. Na osobu na druhém konci linky vyštěknul pár strohých příkazů a zavěsil. „Asi za hodinu sem dorazí někdo, kdo to všechno spraví.“
Zírala jsem na něj. „Víš, že ses včera ráno choval jako bych měla nakažlivou chorobu. Už týdny jsi se mnou civilizovaně nepromluvil. Nemáš několikanásobný rozštěp osobnosti, nebo něco?“
Pokrčil rameny a nepohodlně se zadíval na Gabriela a Beezla, kteří ani v nejmenším neskrývali svůj zájem.
„Nevšímej si jich,“ reagovala jsem. „Teďka bez publika nemůžu udělat vůbec nic.“
„Možná jsem o něčem z toho, cos včera říkala, přemýšlel a uvědomil jsem si, že jsem k tobě nebyl fér.“
„Nemohl by prosím někdo vyběhnout a zkontrolovat v Pekle teplotu? Protože tohle znělo dost jako omluva.“
„Mohla bys prostě říct ‚Díky za okna, J.B.,‘ a přestat mi dávat čočku.“
„Díky za okna, J.B.,“ papouškovala jsem.
„A díky za tyhle,“ řekl a znovu zavázal uzel na mém kabátě a hodil si ho přes rameno. „Dám ti vědět, co zjistím. Nezapomeň ve dvě na svoje vyzvedávání.“
„Tak tehdy to je,“ zvolala jsem. „Ty bys, uch, náhodou nevěděl, kde?“
Protočil oči a z kapsy vyndal papírek s informacemi. „Měl jsem tušení.“
„Nikdy dřív jsem vyzvednutí nezmeškala,“ řekla jsem dotčeně. Kdykoli jsem kolem sebe mohla mít chaos, ale nikdy jsem neselhala ve svých povinnostech Agenta.
„Nikdy dřív jsi ve sklepě neměla mrtvolu,“ poznamenal a naklonil se, aby mě políbil na tvář. Nechala jsem ho, protože J.B. miluju. Jen ne stejně jako miluju Gabriela.
Gabriel ztuhnul a J.B. se usmál. „Nashle, Blacková.“
Hned po tom, co odešel, jsem si uvědomila, že si s sebou vzal můj zimní kabát.
Vzdychla jsem si, zamkla dveře a otočila se, jen abych viděla létat vzduchem Beezla s nadějným výrazem v obličeji.
„Nemám čas zajít do restaurace, než se sem dostanou ti chlápci od oken,“ řekla jsem. „Udělám ti ty skořicový rohlíčky sama.“
Beezle se zazubil. „Je mi fuk, jak je dostanu, hlavně když dostanu to, co chci.“
Přemýšlela jsem o Luciferovi a Grigori a o každé další bytosti kolem mě, o které se zdálo, že se nezastaví před ničím, dokud nedosáhnou svého cíle. „Jo, ty a všichni ostatní.“



[1] 1 stopa = 30,48 cm – v přepočtu tedy 60,96 cm
[2] 1 palec = 2,54 cm

12 komentářů:

  1. Moc děkuju za skvělý překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Moc a moc děkuji za další kapitolu a těším se na další.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlep a korekci ;)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuju! Už se nemůžu dočkat pokračování

    OdpovědětVymazat
  6. Vďaka za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad, moje nejoblíbenější série, tady na blogu, doufám v brzkou další kapitolu. :)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat