pondělí 25. ledna 2016

Studium jedů - 28. kapitola 3/3


Z boje se mi třásly svaly, když jsem seděla u ohně. Překvapilo mě, když jsem pocítila smutek kvůli Randovi. Melancholické myšlenky zaplavily mou mysl. Plameny ohně se zformovaly do rudého prstu, který ukazoval mým směrem. Co si myslíš, že děláš? ptal se. Kvůli tobě jsou tři muži mrtví. Jak si myslíš, že někomu pomůžeš? Plameny mě napomínaly s čirou domýšlivostí. Běž na jih. Nech Valeka, aby si dělal starosti o Velitele a s celou záležitostí ohledně Brazella, ty hloupá holko. Oheň zapulzoval, jako by mě chtěl odehnat.

Odvrátila jsem se a zamrkala do tmy. Byla to má představivost nebo se mě někdo snažil ovládat? Přivolala jsem si na pomoc mentálně vytvořenou cihlovou zeď, aby odehnala pochybnosti, ale ne všechny.
Randova zmizení si nevšimli do druhého dne. Mysleli si, že utekl, proto major Granten vyslal malou pátrací skupinu, zatímco ostatní zamířili dál na Brazellovo území.
Zbytek cesty proběhl bez dalších potíží, až na to, že jsme se stále přibližovali Brazellovu sídlu a Velitelův pohled byl více a více nepřítomnější. Přestal vydávat rozkazy, nezajímal se o dění kolem sebe. S každým krokem vybledával záblesk inteligence, který se mu obvykle odrážel v očích a dělal z něj tvrdého vůdce. Nakonec vyprchal i poslední výraz a zanechal po sobě jen tupý prázdný pohled.
Já jsem se na rozdíl od Velitele začala cítit nepříjemně. Ruce se mi potily a klouzaly po bo, když jsme se přiblížili k Brazellovu sídlu. Prohlížela jsem si okolní les, očekávala jsem přepadení, jako by neustále někdo stál za mnou a chystal se mě chytit pod krkem. Zem byla měkká, nohy se do ní bořily, takže každý krok vyžadoval úsilí navíc. Velká chyba, tohle je velká chyba, přijít k Brazellovi, říkala jsem si, když má mysl začala panicky kroužit, ochromená strachem. Abych se znova uklidnila, představila jsem si cihlovou zeď a soustředila se na přežití.
Asi hodinu od Brazellova sídla nás dostihla vůně Criolla vznášející se ve vzduchu. Jen pro případ, vklouzla jsem do lesa mimo hlavní trasu a schovala svůj batoh pod stromem a bo o kousek dál. Vzala jsem si pouze špehráky, vlasy stáhla do drdolu a použila tenké kovové nástroje, aby jej udržely na místě.
Když jsme byli na dohled Brazellovu sídlu, zpomalili jsme. Kolektivní oddechnutí se neslo od každého vojáka. Bezpečně dopravili Velitele až sem. Teď mohou odpočívat v kasárnách, než se budeme muset vrátit domů.
Já jsem zažívala pravý opak, i když jsem posílila své mentální štíty. Těžce se mi dýchalo, když jsem následovala Velitele a jeho poradce do Brazellovy pracovny. Slyšela jsem, jak hlasitě mi bilo srdce. Cítila jsem závrať.
Když jsme vstoupili, Brazell vyskočil zpoza stolu, na tváři obrovský úsměv. Mogkan stál hned za ním. S mentálními štíty v plné pohotovosti jsem zůstala stát u dveří v naději, že si mě nevšimnou. Brazell odříkal formální přivítání, zatímco jsem se rozhlížela kolem. Všude byly ozdoby, ale z místnosti sálala tíha a napětí. Černé ořechové dřevo rámovalo obrazy z lovů a karmínově červené a fialové sametové závěsy visely kolem oken. Brazellův obrovský ebenový stůl vytvářel bariéru mezi jeho koženým křeslem s vysokým opěradlem a dvěma malými sametovými sedačkami.
„Pánové, musíte být unavení z cesty,“ řekl Brazell Velitelovým poradcům, když dovnitř vešla vysoká žena. „Moje komorná vás odvede do vašich pokojů.“
Pokynula jim, aby ji následovali. Poradci opustili pokoj. Pokusila jsem se proklouznout mezi nimi, ale Mogkan mě popadl za ruku a zadržel.
„Ještě ne,“ zašeptal. „Máme pro tebe speciální plány.“
Zděšeně jsem se podívala na Velitele, který seděl na jedné z pohovek. Moře fialové látky kolem něj vyzdvihlo, jak je bledý a postavu má vyzáblou. Jeho rysů se nedotkl ani náznak emocí, jednoduše zíral do dálky. Loutka čekající, až loutkář zatahá za provázky.
„Co teď?“ zeptal se Brazell Mogkana.
„Pár dní se budeme držet plánu. Vezmi ho na prohlídku,“ ukázal Mogkan směrem k Veliteli. „Zařiď, aby byli poradci spokojení. Jakmile budou všichni závislí, nebudeme muset nic předstírat.“
„A co ona?“ zeptal se Brazell spokojeně.
Udržovala jsem si v mysli cihlovou zeď.
„Yeleno,“ řekl Mogkan, „naučila ses nový trik. Červené cihly, jak nudné. Ale…“
Slyšela jsem slabý škrábavý zvuk, jako by kámen skřípal o kámen.
„Jsou v ní slabá místa. Tady a tady.“ Mogkan ukázal do vzduchu. „A taky si myslím, že tahle cihla je uvolněná.“
Malta se rozdrolila. Ve zdi se objevily díry.
„Až budu mít chvilku, rozdrtím tvou obranu na prach,“ slíbil Mogkan.
„Proč mrhat tvým časem?“ zeptal se Brazell a tasil meč. „Zemře. Hned.“ Přibližoval se, v očích mu plál vražedný vztek. O krok jsem ustoupila.
„Počkej,“ rozkázal Mogkan. „Potřebujeme ji, abychom udrželi Valeka na provazu.“
„Vždyť máme Velitele,“ zafňukal Brazell jako malé dítě.
„To by bylo příliš očividné. Máme k dispozici dalších sedm generálů. Když zabijeme Velitele, zatímco bude tady, budou podezřívaví. Nikdy bys nebyl jeho nástupcem. Valek to ví, proto nebudou fungovat výhružky Veliteli.“ Mogkan stočil svůj vypočítavý pohled ke mně. „Ale kdo by se staral o ochutnávače? Nikdo, až na Valeka. A pokud tady zemře, Generálové budou říkat, že to bylo oprávněné.“
Mogkan se naklonil k Veliteli a zašeptal mu do ucha. Velitel otevřel brašnu a podal Mogkanovi lahvičku s protijedem.
„Od teď si budeš chodit pro protijed ke mně,“ řekl s úsměvem.
Než jsem mohla zareagovat, někdo zaklepal na dveře. Dva vojáci vešli do pracovny, aniž by čekali na povolení.
„Tvůj doprovod je tady, Yeleno. Dobře se o tebe postarají.“ Mogkan se obrátil ke strážím. „Nemusíte ji vést oklikou. Naše nechvalně známá Yelena se vrátila domů.“


7 komentářů:

  1. Děkuji moc.. Napínavé

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za další kousek pokračování.Lvice

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad a dokončenie kapitoly... Začínam počítať koľko ich ešte zostáva dokonca (4)... ;-):D

    OdpovědětVymazat
  5. Moc diky uz se tesim na dalsi

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat