pondělí 11. ledna 2016

Studium jedů - 28. kapitola 1/3



Tak jsem se konečně dokopala k překladu téhle kapitoly. Nechápejte mě špatně, já tu knihu zbožňuji, ale autorka mi dává pořádně zabrat, když jde o boj. Některé z jejích popisů absolutně nedávají smysl a nejsou reálně proveditelné, takže mi při překladu nezbývá, než si to cucat z prstu, aby to dávalo smysl i v češtině. I když díky bohu za tuhle autorku, to kdybyste viděli, co je ve Full Blooded, tak si vyškubete vlasy... No nic, doufám, že si kapitolu užijete - tentokrát vám můžu slíbit, že to budou minimálně tři týdny po sobě. Pokud najdete jakékoliv chyby, dejte prosím vědět, nechtělo se mi to po sobě číst znova. Mějte se fanfárově - Paty


Doprovod Velitele Ambrose se skládal z téměř padesáti vojáků nejlepších stráží. Někteří nás vedli, jiní kráčeli vedle Velitele a jeho poradců na koních. Stráže taky obklopovaly malou skupinu služebnictva, která šla před koňmi. Zbývající vojáci nás následovali. Ari a Janco byli čtyři hodiny před námi a prozkoumávali Velitelovu naplánovanou cestu.
Pokračovali jsme svižným tempem v osvěžujícím ranním vzduchu. Živé barvy horké sezóny dávno zmizely z lesa a zanechaly jej v holých, šedivých tónech. Valekova motýlka jsem si zastrčila pod halenu a jak jsme cestovali, přistihla jsem se, že přejíždím prsty po malé vyboulenině, kterou na mé hrudi vytvářel. Valekův dárek rozvířil mé emoce. Zrovna, když jsem si myslela, že už jej znám, znovu mě překvapil.
Nesla jsem svůj batoh a špatně maskované bo, které jsem vydávala za vycházkovou hůl. Několik stráží mě počastovalo podezřívavými pohledy, ale ignorovala jsem je. Rand se na mě odmítl podívat. Zíral přímo před sebe s mrazivou tichostí. Netrvalo dlouho, když začal za ostatními zaostávat – noha mu bránila držet s námi tempo.
Po přestávce na oběd jsme pokračovali, ale hodinu před západem slunce jsme znova zastavili. Major Granten, oficiální vůdce výpravy, chtěl zřídit tábor za denního světla. Pro Velitele a jeho poradce byly postaveny prostorné stany. Malé, jen pro dva lidi, byly pro služebnictvo. Zjistila jsem, že by mohla sdílet své místo s ženou, jejíž jméno bylo Bria, a která vyřizovala zprávy poradců i Velitele a sloužila jim.
Usadila jsem se ve stanu, zatímco Bria zůstala sama venku a zahřívala se u ohně. Rozsvítila jsem malou lucernu a vytáhla knihu o válečných symbolech, kterou jsem si půjčila od Valeka. Po tom, co jsme rozšifrovali jméno nového nástupce, jsem ještě neměla volnou chvíli, abych rozšifrovala Jancovu zprávu na svém vystřelovacím noži. Do dřevěné rukojeti bylo vyrytých šest stříbrných značek. Začala jsem od horního a pokračovala k druhému konci. Po každé rozšifrované značce, jsem se usmívala čím dál víc. Janco mohl být nepříjemný, jak jen chtěl, ale uvnitř byl naprosto sladký.
Když Bria vstoupila do stanu, voněla spáleným dřevem. Schovala jsem knihu do batohu.
Díky živým snům jsem nespala klidně. Vzbudila jsem se unavená při prvních náznacích šedivého úsvitu. Množství času, které delegaci zabíralo skládání a rozkládání tábora, příprava jídla a čím dál zkracující se denní světlo, jsem odhadovala ještě pět dní cesty, než dorazíme k Brazellovu panství.
Druhou noc pochodu jsem ve stanu našla vzkaz. Byla to žádost o setkání. Příštího večera, když vojáci stavěli tábor, jsem sledovala malou na sever směřující stezku, jež protínala hlavní cestu hned za místem, kde jsme se utábořili. Zpráva byla napsána neposedným písmem a podepsána „Janco.“ Podpis jsem si ve slábnoucím světle prohlédla, ale nemohla jsem si vzpomenout, zda jsem někdy viděla Jancův rukopis.
Opravdu ji napsal on, nebo to byla past? Měla bych tam jít, nebo zůstat v táboře, kde je bezpečno? Zvažovala jsem to celou noc i třetí den cesty. Co by v takové situaci dělal Valek? Odpověď na tuto otázku, mi pomohla vytvořit plán.
Jakmile nocí zazněl povel k zastavení, počkala jsem, dokud nebyli všichni zaneprázdnění, pak jsem se vytratila. Když jsem byla z dohledu, sundala jsem si plášť a obrátila jej naruby. Než jsem opustila hrad, opatřila jsem si od Dilany šedou tkaninu, kterou jsem měla všitou do vnitřní strany, pro případ, že bych se potřebovala maskovat v zimní krajině. Doufala jsem, že bude tato improvizovaná kamufláž stačit, aby mě schovala na místě setkání.
Přivázala jsem bo k batohu, připnula si vystřelovací nůž ke stehnu pravé nohy, potom jsem z batohu popadla lano a hák. Podívala jsem se, kde je stezka vedoucí na sever. Hledala jsem vhodný strom a vyhodila na něj svůj hák. Bylo to lepší, než tam nakráčet po úzké pěšině. Nejdříve jsem se zděsila nad představou, že budu moc hlučná při prolézání korunami stromů, ale zanedlouho jsem si uvědomila, že stromy bez listí pouze vržou pod náporem mé váhy, tak jsem dál sledovala stezku.
Na předem domluveném místě jsem už z dálky zahlédla tmavovlasého muže. Zdál se být neklidný a rozrušený. Na Janca je moc hubený, pomyslela jsem si. Pak se muž otočil mým směrem. Byl to Rand.
Co tady dělal? Obhlédla jsem mýtinu. Mezi keři se žádná hrozba neskrývala, tak jsem slezla na cestu a lano nechala viset ze stromu dolů. Batoh jsem zastrčila za kmen.
„Sakra,“ zaklel Rand. „Myslel jsem si, že nepřijdeš.“ Tvářil se vyčerpaně a pod očima měl tmavé kruhy.
„A já předpokládala, že tady bude Janco.“
„Chtěl jsem ti to vysvětlit, ale nemáme na to čas, Yeleno.“ Randovy vystrašené oči se zabodly do mých. „Je to past! Utíkej!“
„Kolik jich je? A kde?“ zeptala jsem se a vytáhla bo. Pohledem jsem prohledávala les.
„Star a dva zabijáci. Jsou blízko. Přivést tě tady, mě mělo zbavit všech dluhů.“ Slzy mu stékaly po tvářích.
Otočila jsem se k němu. „No, odvedl jsi dobrou práci. Jde vidět, že v tom pokračuješ, přestože tě převeleli,“ řekla jsem s odporem.
„Ne,“ vykřikl. „Nemůžu to udělat. Uteč, prostě uteč.“
Ve chvíli, kdy jsem se to chystala udělat, se Randovy oči rozšířily strachem.
„Ne!“ odstrčil mě stranou. Něco mi zasvištělo kolem ucha, když jsem padala k zemi. Rand dopadl vedle mě s šípem v hrudi. Krev mu smáčela bílou uniformu.
„Uteč,“ zašeptal. „Uteč.“
„Ne, Rande,“ odpověděla jsem a smetla hlínu z jeho tváře. „Už mě nebaví utíkat.“
„Odpusť mi, prosím,“ chytil mě za ruku a očima prosil o odpuštění, zatímco se mu z něj řinuly slzy bolesti.
„Odpouštím ti.“
Uvolněně si povzdech, pak se jeho dech zastavil. Lesk se z hnědých očí vytratil. Přetáhla jsem mu kapuci přes hlavu.
„Vstávej,“ rozkázal mužský hlas.
Podívala jsem se přímo do nabité kuše. Opřela jsem se o bo a postavila se. Zůstala jsem stát na špičkách, rukama jsem přejela po tyči v rukou a poslala svou mysl do komůrky soustředění.
„Oblast je zabezpečena, Kapitáne,“ zavolal muž do lesa. „Nehýbej se,“ rozkázal mi se zbraní stále namířenou na mou hruď.
Uslyšela jsem přibližující se kroky. Muž se otočil směrem k příchozím společníkům. Vyrazila jsem.
Můj první úder přistál na jeho předloktích. Kuše mu vyletěla z rukou a střela zmizela mezi stromy v lese. Druhý úder jsem zamířila zezadu na jeho kolena, abych mu podrazila nohy. Rozplácnul se na zemi a překvapeně na mě zíral.
Než mohl popadnout dech a varovat ostatní, rozdrtila jsem mu pomocí bo průdušnici.
Rychlým pohledem přes rameno jsem zjistila, že se Star a další muž řítí ke mně. Star vykřikla a mávla rukou. Muž ji poslechl a tasil meč. Běžela jsem po stezce, dusot těžkých nohou mě pronásledoval. Když jsem doběhla ke svému lanu, zahodila jsem bo mezi křoví a rychle šplhala nahoru na strom. Čepel se mi zařízla do nohy. Ucítila jsem chlad, když mě meč řízl do stehna, což mě pobídlo vpřed.
Když jsem skočila na další strom, zaklel. Pohybovala jsem se rychle mezi korunami stromů. Jakmile jsem se dostala dostatečně daleko před zvuky, které vydával, když se prodíral podrostem, našla jsem si místo, kde se ukrýt. Zabalila jsem se do pláště, schoulila se na jedné z nižších větví a čekala.
Vrah se valil lesem. Nedaleko mého úkrytu se zastavil a poslouchal, hledal v korunách. Srdce mi běželo o závod. Ztlumila jsem své těžké oddechování pláštěm. Tasil meč, lovil mě.
Když byl pode mnou, shodila jsem ze sebe plášť a skočila nohama napřed. Dopadla jsem na jeho záda. Tvrdě. Odkulila jsem se stranou, než se vzpamatoval, a pak jsem mu vykopla meč z ruky. Byl rychlejší, než jsem čekala. Chytil mě za kotník a strhl mě na zem.
Najednou na mě ležel, jeho váha mě drtila, ruce měl kolem mého krku. Třískl mi hlavou o zem a zavrčel: „Tohle, je za všechny potíže.“ Pak mi tvrdě zatlačil na hrdlo.
Před očima se mi zatmělo, dusila jsem se, trhala jsem sebou, abych se vymanila z jeho sevření, ale pak jsem si vzpomněla na vystřelovací nůž. Sáhla jsem do kapsy. Hladké dřevo se pozdravilo s mými prsty jako starý kamarád. Chytila jsem nůž a stiskla knoflík.
V očích se mu objevil strach, když ucítil říznutí. Chvíli zíral přímo do mé duše. Pak jsem mu nůž zarazila hluboko do břicha. S hlubokým zavrčením zvýšil tlak na mém krku. Krev, horká a lepkavá mi stékala po ruce a smáčela tuniku. Potlačila jsem bolest a závrať, vytáhla zbraň a zkusila to znova.
Tentokrát jsem mířila na srdce. Muž se na mě složil, nůž mu zajel až po rukojeť do hrudi.
Jeho váha mi vymáčkla poslední zbytky vzduchu z plic. Posbírala jsem poslední kousky sil a shodila jej ze sebe.
Zmatená, vytáhla jsem nůž a očistila jej hlínou. Vrátila jsem se pro bo a začala hledat Star.
Dva muže. Právě jsem zabila dva muže. Byla jsem zabíjecí stroj. Ani jsem nezaváhala. Strach a vztek se usadily hluboko v mém srdci a utvořily kolem něj neprostupnou ledovou vrstvu.
Star nebyla daleko. Čekala na mýtině. Její rudé vlasy zářily na pozadí tmavě šedého lesa. Stmívalo se. Noc nás brzy zahalí.
Když jsem vstoupila do jejího zorného pole, vydala překvapený zvuk. Snažila se skrz šero zjistit, co se stalo. Prohlížela si mou krví nasáknutou tuniku, jenž se přilepila na mou kůži. Jakmile zjistila, že nejsem zraněná, rozhlédla se kolem, jako by se snažila najít vrahy.
„Je mrtvý,“ řekla jsem.
Z obličeje se jí vytratila veškerá barva. „Můžeme se domluvit.“ V hlase měla podlézavý tón.
„Ne, nemůžeme. Pokud tě nechám odejít, vrátíš se s dalšími muži. Když tě vezmu k Veliteli, budu se muset zodpovídat z vraždy dvou mužů. Nemám na výběr.“ Vykročila jsem k ní, tělo jsem měla ztuhlé hrůzou. Ty další dva jsem zabila v sebeobraně v zápalu boje. Tohle bylo těžší – bylo to záměrné.

„Yeleno, přestaň!“ zavolal někdo za mnou. Otočila jsem se. Jeden z Velitelových vojáků s mečem v ruce. Když se přibližoval, měřila jsem si vzdálenost mezi námi.

8 komentářů:

  1. Ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Tak jsem se přeci jen dočkala pokračování,moc děkuji za překlad. Lvice

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Konečně! Moc děkuji za pokračování. Už jsem skoro přestával doufat. Springpeace

    OdpovědětVymazat
  6. Jsem ráda, že tuhle knihu ještě někdo čte. :D Doufám, že si užijete i další části. :)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za další kousek. Už jsem skoro nedoufala. Díky :) Iva

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat