pátek 29. ledna 2016

Složité souvislosti - 2. kapitola


„Nemůžeš s jistotou vědět, že tam byla kvůli tobě, Gin.“ Řekl Finn.
Potom, co jsem si prohlédla trpaslíkovo tělo, jsem doběhla zpátky k autu. Finn nastartoval a vyjel ven z doků. Mířili jsme na sever, směrem k předměstí.

Kancelářské budovy byly dávno prázdné a firemní zaměstnanci trávili klidný večer doma se svými rodinami. Na ulicích už byli jen pochybné existence, pro které byla noc živlem. Bezdomovci se shlukovali v postraních uličkách kolem ohňů v odpadkových koších. Prostitutky měli oblečení, které zakrývalo v chladné noci jen to nejnutnější. Brouzdaly sem a tam po ulicích v naději, že se najde zájemce, nějaký taťka, který se bude chtít pobavit před tím, než skončí ve vlastní nudné posteli. Při našem průjezdu některé z nich zkoumaly Finna dravčím pohledem,
„Možná La Fleur zabila toho trpaslíka jen kvůli tomu kontrabandu,“ podotkl Finn. „A kvůli tomu se tam hodinu schovávala, než ho usmažila? Promiň, ale to se mi moc nezdá. Podle mě tam čekala, jestli se neukážu.“ odpověděla jsem.
Bylo to jediné vysvětlení, které dávalo smysl. Neexistoval důvod, proč by někdo s reputací a dovednostmi La Fleur víc jak hodinu vysedával v zimě v temném doku. Ne, dostala za to zaplaceno – a já jsem si byla naprosto jistá tím, čí byl podpis na jejím šeku.
„Jsi si jistá, že to byla ona?“ zeptal se Finn. „La Fleur, tady? V Ashlandu?“ Přikývla jsem. „Ano, byla to La Fleur. Nikdo jiný u svých obětí nenechává bílé orchideje, je to její podpis. Fletcher o ní měl pěkně tlustou složku.
Fletcher Lane se živil nájemnými vraždami, dokud jsem po něm živnost nepřebrala. Sbírání informací nejen o potenciálních zákaznících a obětech, ale i konkurenci bylo jeho druhou přirozeností.
Nestávalo se to často, ale i nájemní vrahové se stávali oběťmi svých kolegů. Před pár měsíci dostal jeden z mých konkurentů, Brutus (profesionálním jménem Zmije, díky jeho tetování na krku), zaplaceno za mou smrt. O pár dní později jsem ho měla zabít také, samozřejmě nás najal stejný člověk. Brutusův problémem bylo, že se strašně rád poslouchal a neodolal pokušení mi vysvětlit, o kolik je lepší - to ho stálo život.
Umínila jsem si, že si musím Fletcherovu složku o La Fleur pořádně prostudovat. Ukázku její magie jsem sice dnes večer viděla, ale chtěla jsem znát i její další dovednosti.
„Dobře, připusťme, že to byla La Fleur,“ řekl Finn „A je tu jen jedna osoba, pro kterou by mohla pracovat. Vhledem k tomu, čí byl ten kontraband…“ „Mab Monroe,“ dokončila jsem za něj myšlenku.
Nic překvapivého. Koneckonců vyhlásila jsem jí a její organizaci válku. Ale hlavní důvod musela být smrt Elliota Slatera. Mab si nemohla dovolit nechat smrt svého pobočníka bez trestu, pokud si chtěla zachovat tvář a dál pevně sedět na trůnu Ashlandské královny podsvětí, ne? Musela se mě nějakým způsoben zbavit, aby dala jasně najevo, kdo drží v rukou otěže. Čekala jsem, že proti mně něco podnikne. Teď už jsem věděla, co, najala si na mě La Fleur. Byl to chytrý plán. Chladný, logický, promyšlený a hlavně s vysokou šancí na úspěch. Útok ze zálohy mohl dnes večer vyjít. Pokud bych byla jen o pár minut méně trpělivá, mohla mě zranit, nebo dokonce zabít. Mě však učil ten nejlepší. Trpělivě čekat bylo to první, co mě Fletcher naučil. Dnes večer se mi jeho lekce vyplatila.
A jakkoliv jsem Mab nenáviděla, musela jsem jí přiznat, že nic nedělá polovičatě. La Fleur patřila k nejlepším v oboru, teď jsem věděla, že má k dobru i živelnou magii. Její schopnost ovládat elektřinu byla impozantní. Měla jsem pocit, že musí být opravdu hodně mocná. Nebyla jsem si jistá, která z nás by v přímém souboji zvítězila. Tahle myšlenka byla velmi znepokojivá.
„Pokud oba pracovali pro Mab, tak proč zabila toho trpaslíka?“ zeptal se Finn.
Pokrčila jsem rameny. „Kdo ví? Možná se La Fleur začala nudit, protože jsem se pořád neukazovala. Možná byla ze vší té zadržované magie nervózní. Nebo se jí jen líbí zabíjet lidi. Její důvody nejsou důležité. Spíš by mě zajímalo, jak o mně věděla. Od koho jsi dostal informaci o zásilce?“
Finn byl chvíli zticha. „Nebude se ti to líbit.“
„Opravím tě. Jakmile se mi dostane do rukou, nebude se to líbit jemu. Takže, kdo ti dal typ?“
„Vinnie Volga z Nother Aggression.“
Ztuhla jsem. „Ten barman?“
Přikývnul. „Přesně ten.“
Finn měl pravdu. Nelíbilo se mi to. Hlavně proto, že Vinnieho nadřízená, Roslyn Phillips (upírská madam a majitelka vyhlášeného nočního klubu Nothern Aggression), byla moje kamarádka. A nemyslela jsem si, že by byla nadšená z toho, že se jí chystám zabít barmana.
Vzdychla jsem si. „A jak přesně se k tobě od Vinnieho ta informace dostala? Řekl ti to osobně, nebo přes někoho?“
Informace byly jedním z Finnových obchodních artiklů. Můj nevlastní bratr měl celou síť špiónů a informátorů po celém Ashlandu. Lidé, co mu dlužili laskavost, známí známých, nebo pobudové, co si chtěli vydělat pár babek. Ti všichni věděli, že Finna zajímá úplně všechno. Finn byl mistr v oddělování zrna od plev a pravdy od mlžení. Málokdy jsem se ho ptala, odkud informace má. Věřila jsem mu a to bylo všechno, na čem záleželo. Nelhal by mi.
Finn pokrčil rameny. „Přímo od něho. Seděl jsem včera večer u baru a jako obvykle se díval po děvčatech. Byl tam klid, takže jsme si s Vinniem začali povídat. Ptal se mě, ehm, jestli jsem někdy zkusil něco silnějšího než alkohol. Říkal, že slyšel, že dnes večer má do města připlout zásilka nějakého extra dobrého zboží.“
Podívala jsem se na Finna. „Vinnie ti jen tak vyzvonil, že do města dnes připlují nějaké drogy? To se mi nezdá. Spíš to vypadá, jako by to vykládal na potkání a čekal, kdo se chytí.“
„Vlastně jsem si myslel, že je to nesmysl, dokud se neukázal ten trpaslík a nezačal překládat ty bedny.“ Řekl Finn.
„No tak teď už oba víme, že je za tím něco jiného.“
Mlčeli jsme, dokud nebyly ulice Jižního města za námi. Ashland byl posazený na úpatí Apalačských hor v místech, kde se setkávaly Tennessee, Severní Karolína a Virginia.
Město bylo rozdělené do dvou částí, Severního a Jižního města, spojených obchodní čtvrtí. Doky byly součástí Jižního města. Místa, kde vám klidně mohli podříznout krk jen kvůli dobře vypadajícím botám. Cokoliv co bylo v peněžence, jen zvýšilo pravděpodobnost na solidní náhrobní kámen. Ulice byly plné feťáků, prostitutek a dalších, o něco tradičnějších odpadků.
Naproti tomu Severní město bylo výstavní, bohaté a vznešené. Vilové čtvrti a obchodní centra všude kolem. Neznamenalo to však, že bylo bezpečnější. Místní smetánka si s radostí vrážela dýky do zad, jen se navíc zdvořile usmívala.
Předměstí, na kterých žila střední třída, lemovala Ashland ze všech stran veřejnými školami, obchody, a obvyklými službami. A právě tam jsme teď s Finnem mířili.
O deset minut později Finn zastavil u železné brány, za kterou se táhla dlouhá zvlněná příjezdová cesta k čtyřposchoďové vile. Na rozdíl od mnoha domů v okolí to byla relativně prostá a jednoduchá stavba. Stejně jako muž, který zde žil. A já jsem za ním přišla strávit svůj večer.
Finn se na mě uličnicky ušklíbl. „No, doufám, že si dnešní večer s Owenem pořádně užijete, když jsi mě přiměla jet sem celou tu dlouhou cestu. Vypadala jsi po tom hovoru celá nažhavená“
Owen Grayson byl dobře situovaný obchodník, se kterým jsem se začala vídat. Požádal mě, abych dnes večer přišla. Pokud se tedy příliš nezdržím zabíjením dalšího z Mabiiných poskoků. A protože jsem dnes večer nebyla celá od krve, jako při několika posledních příležitostech, rozhodla jsem se jeho pozvání přijmout.
„Nejsem nažhavená.“ Zamumlala jsem.
„Jo, a já jsem eunuch.“
Nadzvedla jsem obočí. „Stačí říct, mám u sebe pár ostrých nožů, takže jestli chceš radikálně změnit životní styl, můžu to klidně zařídit.“
Finn se otřásl. „To bych byl radši mrtvej.“
Myslel to vážně. Finn by ženami posedlý. Staré, mladé, tlusté, tenké, blondýny, brunety, nebo bezzubé, na ničem z toho Finnovi nezáleželo. Když viděl vstřícnost, šel do akce po hlavě.
„Určitě ode mě pozdravuj Evu,“ řekl Finn s nadějí v hlase.
Eva byla Owenova krásná, devatenáctiletá sestra a objekt Finnova zájmu, kdykoliv se k ní dostal na dosah – a pokud v okolí nebyla nějaká dosažitelnější žena, která projevila byť jen kapku zájmu. V místech, kde se vyskytovalo více žen, nedokázal Finn udržet pozornost příliš dlouho.
„Myslela jsem, že od té doby, cos dostal do zubů od naštvaného tatíka, se studentkám vyhýbáš.“
„Hmph.“ Odfrkl si Finn, „je mi jen třicet dva, Gin, takže technicky vzato, zase až tak starý nejsem.“
„Ne?“ řekla jsem. „Vždyť jsi víc než o deset let starší, než byly ty holky.“
Moje námitka Finna nijak nezasáhla, protože roztáhl pusu od ucha k uchu. „Deset let sem, nebo tam. I když měly ochranářského taťku, stejně jsem odešel s oběma, nebo ne?“
Protočila jsem panenky a šťouchla ho do ramene. Finn se jenom rozesmál.
„Teď ale vážně,“ řekl, když se přestal smát. „Co chceš, abych udělal s Vinniem?“
„Zítra ho navštívíme.“ Odpověděla jsem. „Ale napřed si promluvíme s Roslyn, a řekneme jí, o co jde. Uvidíme, co se ti mezitím podaří zjistit. Chci o něm vědět úplně všechno, hlavně jaký by mohl mít důvod na Mabiin rozkaz roznášet informace.“
A potom se rozhodnu, jestli pro mě Vinnie představuje nějakou hrozbu a jestli bude pykat životem za to, že se pokusil Mab prodat Pavouka.
Domluvili jsme se s Finnem na zítřek a popřáli si dobrou noc. Místo, abych hned šla k domu, zůstala jsem stát na příjezdové cestě a zaposlouchala se. Ne do šumění větru v korunách stromů, ale do tichého šepotu kamení pod mýma nohama a kamenného obložení domu přede mnou.
Lidské emoce poznamenávají všechno kolem, zvlášť kameny. A jako živel Kamene jsem dokázala vnímat všechno, co se kolem nich odehrálo, a nezáleželo na tom, v jaké formě kámen byl. Mohla to být pevná skála, ale i štěrk na cestě nebo dlažební kostky. Dokázala jsem poznat, jestli jsou obyvatelé domu šťastní, jestli byla na cestě prolitá krev, nebo se kolem potloukal někdo nešpatnými úmysly.
Dnes večer kameny vyprávěly jen o obvyklých zážitcích. Být živlem Kamene, ale znamenalo víc, než mu jen rozumět. Díky své magii jsem s ním dokázala i manipulovat. Mohla jsem vysunout cihlu ze zdi, nebo nechat popraskat beton, v kterém byl štěrk. Dokonce jsem mohla nechat vlastní kůži ztvrdnout na kámen tak, že ji nic nedokázalo prorazit – tenhle malý trik mi zachránil život víc než jednou. Moje magie byla silná. Tak silná, že kdybych chtěla, dokázala bych vilu Owena Graysona srovnat se zemí. Nebylo by to o nic těžší, než se nadechnout. Díky předešlým zkušenostem jsem věděla, že bych dokázala ty krásné kameny rozmělnit na prach.
Koneckonců, už jsem to jednou udělala - se svým rodným domem tu noc, co Mab zavraždila moji matku a starší sestru.
Tu strašnou noc jsem strhla náš dům, abych ochránila svou mladší sestru Briu. Dlouhá léta jsem si myslela, že Bria zemřela, když ji zavalily padající kameny. Bylo to strašné provinilé tajemství, které jsem sebou vláčela posledních sedmnáct let, dokud jsem nezjistila, že Bria žije v Ashlandu.
Když jsem zničila náš dům, bylo mi jen třináct. Teď byla moje magie silnější než kdy dřív. A podle Jo-Jo (trpaslice a léčitelky s magií Vzduchu) moje síla ještě poroste.
Ta myšlenky mi byla vždycky nepříjemná. Dokonce i teď jsem se při ní otřásla. Moje matka Eira, měla víc magie, než koho jsem kdy poznala, ale ani to nestačilo, aby se zachránila před Mabiinou ničivou silou Ohně. Její plameny mou matku pohltily – horké, hladové, nezastavitelné. Nezbylo z ní víc, než hromádka popela. Takže jsem měla pocit, že až se s Mab konečně střetneme, moje magie Ledu a Kamene nebude stačit.
I nájemní vrahové občas přemítají o smrti.
Odsunula jsem melancholické myšlenky stranou a zastavila se před hlavním vchodem. Na dveřích viselo mohutné klepadlo – kladivo z černého, hrubého železa. Na hlavní bráně byl stejný symbol.
Kladivo bylo runa, stejně jako jizvy v mých dlaních. Ale tam, kde jizvy v mých dlaních symbolizovaly trpělivost, Owenovo kladivo představovalo sílu, moc a těžkou práci. To byla v Ashlandu obvyklá věc – každý, kdo něco znamenal, živlové, upíři, oři, trpaslíci - používal runu k osobní identifikaci. Runa nějakým způsobem vystihovala jeho práci, moc, nebo rodinu.
Nade dveřmi sice svítilo světlo, ale v domě nebylo nikoho vidět, takže jsem se rozhodla nechat klepadlo na pokoji. Nebylo nutné kohokoliv uvnitř budit. Kromě toho za temné noci neslyšně vklouznout do cizího domu bylo pro mě přirozené.
Zvedla jsem ruku dlaní vzhůru a soustředila se na magii proudící mými žilami a o vteřinu později už jsem držela dva ledové šperháky.
Mezi lidmi s magií jsem byla výjimečná. Dokázala jsem ovládat dva prvky, Led a Kámen. Celá léta byla z těch dvou silnější magie Kamene. Bylo to kvůli tomu, že v jizvách na dlani byl zatavený stříbrný kov, který pohlcoval magii. Jako u většiny ostatních živlů Ledu, vycházela má magie z dlaní. Kov v dlaních ale proud síly blokoval a pohlcoval magii tak rychle, jak jsem ji dokázala uvolňovat.
Před několika týdny jsem během magického souboje s jiným živlem Kamene konečně tuhle bariéru prolomila. Pořád mě překvapuje, jak snadné je teď pro mě magii Ledu používat. Jo-Jo předpovídala, že brzy budou obě moje síly vyrovnané. Další myšlenka, která mě zneklidňovala.
Zvlášť proto, že kvůli mé magii, byla Mab tak odhodlaná vyvraždit celou mou rodinu.
Netrvalo mi ani minutu otevřít zámek u dveří. Vlastně jsem nemusela použít šperhák, ani se do domu plížit potají, Owen mi dal před pár dny klíč, abych mohla kdykoliv přijít.
Nebyla jsem si jistá, jak se mám kvůli tomu cítit.  Žádný z mých předchozích vztahů do takové fáze nikdy nedospěl a s Owenem jsme byli spolu sotva pár týdnů. Všechno se odehrávalo daleko rychleji, než bych čekala. Jenomže když přišlo na Owena Graysona, nebyla jsem si jistá skoro ničím. Třeba tím, jak jsem se v jeho společnosti cítila.
Na moment jsem zůstala stát v otevřených dveřích a přemýšlela, jestli vůbec chci jít dovnitř. Jestli chci opravdu Owena dnes večer vidět. Jestli chci čelit emocím a stále intenzivnějšímu vztahu mezi námi.
Já, Gin Blanco, chladnokrevný zabiják jsem postávala přede dveřmi svého milence jako nervózní školačka, která se pokouší sebrat odvahu, aby zavolala tomu hezkému klukovi z vedlejší třídy. Z mojí nerozhodnosti by se Finn potrhal smíchy. Já bych ale mnohem raději čelila tuctu zabijáků, jako byla La Fleur, než abych se zabývala něčím tam zmateným, křehkým a složitým, jako byly moje pocity.
Jenomže Owen mě pozval a já jsem slíbila, že přijdu. A ať už jsem se potýkala s čímkoliv, snažila jsem se svoje sliby plnit. Zvlášť sliby, které jsem dala Owenovi, protože se ke mně choval tak hezky. Akceptoval, kdo jsem a všechny ty špatné věci, které jsem udělala – a udělám bez váhání znovu, abych ochránila lidi, na kterých mi záleží.
Zhluboka jsem se nadechla, vklouzla do domu a nechala za sebou zapadnout dveře.



11 komentářů:

  1. Moc děkuju za skvělý překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za skvělý překlad!!❤❤

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za pokračování, překlad a korekci další kapitoly!

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat