pátek 22. ledna 2016

Složité souvislosti - 1. kapitola


„Tak co, chystáš se toho chlápka zabít, nebo tady budeme sedět celou noc?“
„Trpělivost, Finne,“ odpověděla jsem. „Ještě tu nejsme ani hodinu.“
„Nejdelší hodina v mém životě,“ zamumlal.

Zvedla jsem obočí a podívala se na Finnegana Lanea.  Pro dnešní večer mého spolupachatele. Vlastně pro většinu večerů. Bylo něco po desáté večer, jen pár dní před vánoci, a seděli jsme potmě na předních sedadlech Finnova Cadillacu Escalade. Asi před hodinou jsme zaparkovali v jednosměrné ulici u doků, které se táhly podél břehů řeky Aneirin. Celou tu dobu, co jsme tu stáli, si Finn pořád jen stěžoval.
Zavrtěl se na sedadle a já jsem ho přejela šedýma očima. Vlněná látka kabátu se napínala na jeho širokých ramenou a oříškově hnědé vlasy měl schované pod kapucí. Zelené oči mu zářily i ve tmě a ani stíny nedokázaly schovat jeho pravidelné pohledné rysy.
Hodně žen by bylo šťastných, kdyby mohly trávit čas ve Finnově blízkosti. S jeho upřímným úsměvem a přirozeným šarmem by už měl nejspíš většinu z nich na zadním sedadle s kalhotkami dole, nohama nahoře a skla by se vesele mlžila, zatímco by auto poskakovalo sem a tam.
Ještě že jsem se nepočítala mezi většinu žen.
„No tak, Gin“ zakňoural znovu Finn.  „Tak už do něj zapíchni pár nožů a nech vzkaz pro Mab, ať se můžeme pohnout.“
Hleděla jsem z okýnka ven. Na druhé straně ulice, zalitý žlutým světlem pouliční lampy, pokračoval muž ve vykládání nákladu z malé loďky. Zakotvil u břehu před tři čtvrtě hodinou. I z téhle vzdálenosti jsem slyšela, jak pod ním praskají a vržou prkna přístavního můstku.
Muž byl trpaslík – malý, podsaditý, zavalitý a silný – oblečený ve stejně černých a praktických šatech, jako jsme měli já s Finnem. Džínsy, pevné boty, svetr a kabát. Ten typ anonymního oblečení, které si vezmete na noční práci. Obzvlášť v místech, jako je Ashlandské Jižní město, pokud nechcete, aby si vás někdo všímal.
Nebo když stejně, jako já dnes večer plánujete někoho zabít. Vlastně většinu večerů. Přejela jsem palcem po rukojeti nože, který mi ležel na klíně. Kov se v šeru matně leskl a jeho váha a chlad mě uklidňovaly. Nůž se zlehka dotýkal pavoučí runy vypálené v mé dlani.
Nejjednodušší by bylo podlehnout Finnovu fňukání. Vyklouznout z auta, nepozorovaně přeběhnout přes ulici a nožem podříznout trpaslíkovi krk. Tělo shodit z přístavního můstku do temné řeky. Pokud bych zvolila správný úhel, nejspíš by mi na šatech nezůstala ani kapka krve. Protože tak to zabijáci dělají. Já to tak dělám. Já. Gin Blanco. Nájemný vrah známý pod jménem Pavouk. Jeden z nejlepších, co jsou k mání.
Navzdory Finnovu kňourání jsem zůstala v autě. Povzdechla jsem si. „Nezdá se mi, že by stál za námahu. Je to malá ryba, stejně jako většina těch, co jsem poslední dobou zabila. Mab za něho bude mít náhradu ještě dřív, než řeka někde vyplaví jeho tělo.“
„Hej. Ty jsi ta, co se rozhodla vyhlásit Mab Monroe válku.“ Upozornil Finn. „Oprav mě, jestli se pletu, ale pochopil jsem to tak, že se chceš zbavit jejích poskoků a propracovat se až na vrchol potravního řetězce. A nakonec jít po Mab. Říkala jsi, že to bude zábava.“
„To bylo před šesti útoky. Teď už nechci nic jiného než dostat Mab, a dát tak každému v Ashlandu včetně sebe předčasný vánoční dárek.“ Teď jsem reptala pro změnu já.
Ale Finn měl pravdu. Před pár týdny mě řada událostí přiměla vyhlásit válku Mab Monroe a teď jsem se musela vyrovnat s následky a zdlouhavostí celého plánu.
Mab Monroe byla živel Ohně a zacházela s Ashlanem jako se svým osobním majetkem. Pro nezasvěcené byla Mab zářným příkladem ctností, protože byla tváří mnoha charitativních projektů a navenek používala svoje schopnosti, peníze a kontakty ve prospěch celého města. Ti, kteří se pohybovali v podsvětí, ale dobře věděli, co je Mab ve skutečnosti zač – hlava zločineckého impéria, které zahrnovalo všechno od hazardu, drog, prostituce přes únosy a vydírání až k loupežím. Vraždy, popravy, mučení, vydírání a násilí. Mab se neštítila ničeho. Bohužel její magie byla tak silná a moc tak neochvějná, že se jí nikdo neodvážil postavit.
Až na mě.
Měla jsem svůj vlastní důvod k nenávisti. Když mi bylo třináct, Mab před mýma očima zavraždila mou matku a starší sestru. Chtěla zabít i mě a mou mladší sestru Briiu. Tehdy mě Mab zajala a mučila a v tu dobu jsem přišla ke svým zjizveným dlaním.
Přejela jsem rukojetí nože napřed po jedné a pak po druhé jizvě. Osm tenkých linek v malém kroužku. Pavoučí runa. Symbol trpělivosti. Moje profesionální jméno.
Runa, kterou teď Mab viděla na každém kroku.
Poslední dva týdny jsem pronásledovala Mabiiny muže, narušovala jsem všechny zločinecké akce, z kterých měla Mab profit. A při té příležitosti jsem zabila každého z jejích zaměstnanců, který se choval nepatřičně. Každého, kdo ubližoval nevinným. Výpad nožem. Záblesk oceli. A Mabiina armáda hrůzy byla o vojáka chudší.
Zabíjet její muže pro mě nebylo nic těžkého. Posledních sedmnáct let svého života jsem strávila tím, že jsem se živila jako nájemný vrah. Až do té doby, než jsem před pár měsíci odešla na odpočinek, jsem byla Pavouk. Měla jsem dovednosti, které se nedají zapomenout.
Normálně jsem po sobě nenechávala žádné stopy. Žádné otisky prstů, žádné zbraně, žádnou DNA. Co se týče Mabiiných mužů, tam jsem na místech činu úmyslně zanechávala svou pavoučí runu. Popichovala jsem ji. Úmyslně jsem jí dávala najevo, kdo je zodpovědný za krach jejích akcí, že jsem odhodlaná rozbít její malé království kus po kuse. Jen pokud budu muset.
A právě kvůli tomu jsme teď seděli s Finnem v tmavém autě na nábřeží. Finn dostal od jednoho ze svých zdrojů typ, že dnes v noci do města dorazí velká zásilka drog a dalších ilegálních látek. A jako Pavouk jsem měla v plánu přesně takovéhle akce hatit. Strkat nos do jejích věcí. Připravovat ji o výdělek a obecně dělat cokoliv, co jí uškodí.
„No tak, Gin,“ přerušil Finn moje myšlenky. „Už pojď na věc. Ten chlápek je tu sám. Pokud by tu s ním někdo byl, už bychom o něm věděli.“
Podívala jsem se na trpaslíka. Už byl skoro hotový a většina beden z loďky už byla v zaparkované bílé dodávce.
„Já vím,“ odpověděla jsem, „ale něco se mi nezdá.“
„Jo,“ zamumlal Finn. „Já mám taky pocit, že něco není v pořádku. Že mi umrznou nohy a ty mi nedovolíš zapnout topení.“
„Tak si dej kafe. To ti vždycky spraví náladu.“
Poprvé dnes večer se po Finnově tváři rozlil úsměv. „To je skvělý nápad.“
Natáhnul se za sedadlo a vytáhnul termosku s kávou. Otevřel ji a autem se rozlila bohatá vůně cikorkové kávy. Ta vůně mi jako vždycky připomněla Finnova otce, Fletchera Lanea. Mého mentora, který mě naučil všechno o řemesle nájemného vraha. Měl ve zvyku pít stejnou kávu, jako jeho syn. Aspoň před tím, než začátkem tohoto roku zemřel. Usmála jsem se při vzpomínce na něj.
Zatímco Finn pil svou kávu, znovu jsem se zaměřila na scénu venku. Všechno vypadalo klidně, tmavě a studeně. Pocit, že všechno není tak jak to má být mě, ale neopouštěl. Prostě mi něco nesedělo. Fletcher mi vždycky říkal, že čekání ještě nikdy nikoho nezabilo. Jeho rady mě doteď držely naživu, takže jsem se jimi mínila řídit i teď.
Ještě jednou jsem si pečlivě prohlédla celou ulici. Prázdnou ulici. Polorozpadlé budovy na nábřeží. Černou stužku řeky. Světlé skvrny lodí u mola. Osamělé světlo nad trpaslíkovou hlavou.
Přivřela jsem oči a soustředila se na jasné světlo, které zářilo do tmavé noci. Přejela jsem očima zbytek ulice. Jeden sloup za druhým. Všechny ostatní lampy v okolí byly rozbité. Nic překvapujícího. Koneckonců, tohle bylo Jižní město. Základna gangů, prostitutek, feťáků a různých pochybných existencí. Člověk, který si sem troufnul, byl mrtvý dřív, než stihnul promluvit. Bylo to místo, kde byste nechtěli být ani za denního světla.
Nebyla jsem překvapená, že pouliční lampy byly rozbité - nejspíš už hodně dlouho, podle střepů zaházených odpadky a prázdnými plechovkami od piva. Překvapovalo mě to, že jedna pořád fungovala a to zrovna v místě, kde trpaslík překládal bedny z loďky do auta.
Jak…příhodné.
„Možná by sis měl udělat pohodlí,“ řekla jsem Finnovi. „protože tady ještě nějakou chvíli zůstaneme.“
Finn jenom zasténal.
Nemuseli jsme čekat dlouho. O deset minut později byl trpaslík hotový. Když jsem ho začala pozorovat – skutečně pozorovat - ujistila jsem se, že si dává pořádně načas. Pohyboval se mnohem pomaleji, než by se, v dané situaci a vzhledem k počasí, čekalo.
Teď dokonce zůstal stát u dodávky. V klidu si zapálil a díval se do tmy.
„Co to dělá?“ zeptal se Finn a usrknul si kávy. „Pokud by měl trochu rozumu, už by byl dávno pryč.“
„Vydrž,“ řekla jsem. „Jen ještě chvilku vydrž.“
Finn si vzdychl a znovu se napil kávy.
Uběhlo dalších pět minut, než jsem koutkem oka zahlédla nějaký pohyb.
„Támhle,“ řekla jsem a naklonila se dopředu.“Přímo tam.“
U hromady palet na konci doků se objevila temná postava. Finn se prudce narovnal a málem vylil kávu na kožená sedadla. „Kde se tam sakra vzal?“
„Ne vzal, ale vzala.“ Zamumlala jsem.
Žena šla přímo k trpaslíkovi. Jediná lampa zářící v temnotě stačila na to, abych si ji mohla prohlédnout. Byla krásná a štíhlá. Zhruba v mém věku. Vzadu na hlavě měla uzel z tmavých lesklých vlasů a její rysy byly tak trochu asijské – porcelánová pleť, obrovské oči a jemně vyrýsované lícní kosti. Od hlavy až k patě byla celá v černé, stejně jako všichni ostatní.
Ztuhla jsem. Žádná žena se zdravým rozumem by se tady v noci sama neprocházela. K čertu, většina by si na to netroufla ani ve dne. Natož aby čekala víc než hodinu někde v tmavé uličce během prosincové noci, když je teplota hluboko pod nulou.
Jen pokud by k tomu neměla zatraceně dobrý důvod.
 A začínala jsem mít pocit, že právě já jsem tím důvodem.
Žena došla k trpaslíkovi, ten zahodil cigaretu a na její otázku pokrčil rameny. Otočila se a pohledem prozkoumala ulici, stejně jako já o hodinu dřív. Byla jsem si jistá, že nás na místě kde parkujeme, nemůže vidět. Byli jsme schovaní za kontejnerem na rohu, který jí překážel ve výhledu.
Po nějaké chvíli se žena otočila zpátky k trpaslíkovi a přistoupila k němu. Na chvíli vypadal zmateně, pak se ale otočil ve snaze utéct.
Podařilo se mu udělat jen pár kroků, než žena zvedla ruku a z prstů jí vytryskl proud zeleného světla.
Finnovi zaskočilo a málem vylil kávu. Dokonce i já jsem překvapeně zamrkala.
Trpaslík se prohnul v zádech a bolestí vykřiknul. Jeho křik se rozlehl prázdnou uličkou. Žena se k němu přiblížila a se zkracující se vzdáleností bylo světlo z jejích prstů stále intenzivnější.
Byla zatraceně silná. Stála ode mě aspoň sto stop, ale výboj její magie jsem cítila až v autě. Jizvy v dlaních mě pálily stejně, jako vždycky, když jsem se ocitla poblíž silného zdroje magie. A ona měla magie na rozdávání.
O minutu později trpaslík hořel. Potácel se sem a tam, než nakonec upadl. Žena svůj útok ani pak nepřerušila. Stála nad jeho tělem a vysílala směrem k němu další a další vlny zeleného světla. Zelené plameny pohltily jeho oblečení, vlasy i kůži.
Když byla hotová, zaťala žena ruce v pěst a zelené plameny uhasly. Foukla si na špičky prstů jako pistolník na divokém západě po vítězném souboji. Jak dramatické.
„Viděla jsi to?“ zašeptal Finn, dokonce zapomněl na svou kávu. Oči měl doširoka rozevřené. „Usmažila ho elektrickým proudem.“
„Jo, viděla jsem to.“ Nemusela jsem dodávat, že použila magii. To Finn pochopil.
Většina lidí ovládající magii ji používali prostřednictvím čtyř živlů – Vzduchu, Ohně, Ledu a Kamene. Našli se ale i tací, kteří dokázali využívat i jejich odnože. Například ke Kameni patřil kov a elektřina byla spřízněná se Vzduchem.
Elektřina, kterou právě záhadná žena použila tak fatálním způsobem.
Já jsem také ovládala magii, dokonce dva ze základních živlů. Kámen a Led. Ale nikdy dřív jsem se nesetkala s někým, kdo by ovládal elektřinu. A nebyla jsem si jistá, že jsem nadšená z toho, že se někdo takový našel.
Žena kopla trpaslíka do žeber. Velká část jeho těla se při kontaktu rozpadla a do všech stran se rozletěl šedý popel. Usmála se, pak něco vytáhla z vnitřní kapsy kabátu a pohodila to na zbytek jeho těla předtím, než nasedla do dodávky.
O chvíli později už vyjížděla z uličky na hlavní cestu a zmizela z dohledu. Místo, abych se dívala za dodávkou, jsem nemohla odtrhnout pohled od doutnajícího trpaslíkova těla.
„Chceš, abych ji sledoval?“ zeptal se Finn a otočil klíčkem v zapalování.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, zůstaň tady a dávej pozor.“
Vystoupila jsem z auta a opatrně, s využitím stínů, přešla ulici k trpaslíkovu tělu. Pro ujištění, že záhadná žena jen neobjede blok a nevrátí se, jsem chvíli vyčkávala skrčená. Nakonec jsem se zhluboka nadechla, narovnala se a šla se podívat na mrtvého trpaslíka.
Dokonce i teď, deset minut po útoku, ještě z jeho těla stoupal dým. Elegantní, zeleno- šedá stužka se vznášela k nebi. Sice jsem dýchala ústy, ale i tak mě v nose štípal zápach spáleného masa. Zápach vyvolal hluboko pohřbené vzpomínky, ať už se mi to líbilo nebo ne. Vzpomínky na popel a kouř, které zbyly po mé matce a sestře. Jak jsem se pokoušela potlačit nával nevolnosti, když jsem si uvědomila, jak krutá byla jejich smrt. Co se mělo stát mě i mé mladší sestře Brie. Malé sladké Brie…
Násilím jsem vzpomínky potlačila. Zaťala jsem ruce v pěst tak pevně, až se mi rukojeti nožů zařízly do jizev v dlaních. Přinutila jsem se stisk uvolnit a spustila se na kolena, abych se podívala zblízka na bílý předmět na zbytku trpaslíkových zad.
K mému překvapení to byl bílý květ orchideje. Krásný, elegantní a něžný. Bledé okvětní lístky zářily do tmy.
Zamyšleně jsem si květ prohlížela. Věděla jsem, co květ znamená i kdo ho tady nechal. Byla to její vizitka, její jméno, její obchodní značka. Stejně jako moje pavoučí runa. Bylo to něco, co za sebou nechávala, aby dala najevo, že je to její práce a zároveň varování pro každého, kdo by se jí postavil do cesty.
Pohrávala si se mnou. Stejně jako jsem si já pohrávala poslední týdny s Mab Monroe.
„La Fleur.“ Řekla jsem nahlas její jméno.
Protože bylo zjevné, že se v Ashlandu objevil další nájemný vrah – a já jsem jeho cíl.

17 komentářů:

  1. Moc děkuji za pokračování této série, za perfektní překlad a korekci!A hodně mě nadzvedlo, když jsem v hodnocení našla 'Chyby v překladu' - považuji se za dobrou češtinářku a žádnou jsem nenašla! Tak se holky nenechte znechutit!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za podporu. Můžu Tě ujistit, že si kolonku chyby v překladu neberu nijak osobně. Chyby děláme všichni a pokud si někdo myslí, že nějakou našel, měl by do komentáře napsat co je špatně, případně si nějaký překlad sám zkusit. Někdy je neskutečně těžké přehodit výhybku mezi anglickou a českou gramatikou, zvlášť co se týče slovosledu a používání pasiv. Takže kdokoliv něco najde, jen do mě :-)

      Vymazat
  2. Moc děkuji za překlad a těšim se na další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za pokračování překladu!!!❤

    OdpovědětVymazat
  4. Super jsem moc ráda,že pokračuješ v téhle skvělé sérii. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Mockrát děkuji za překlad a korekci :)

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji. Moc jsem se těšila

    OdpovědětVymazat
  8. Jupí, moje super oblíbená série se překládá. Děkuji moc. A ty chyby to je asi omyl, někdo bezhlavě klikl. Vaše práce je jako od profíka. Budu se těšit na každou kapitolku. Zdena

    OdpovědětVymazat
  9. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Vďaka za preklad a som vďačná, že sa v ňom pokračuje :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc a moc, že pokračuješ v překladu série. Je to super.

    OdpovědětVymazat
  12. Super, Gin je zpět. Jsem moc ráda, že v překladu pokračuješ :)

    OdpovědětVymazat
  13. Moc děkuji za překlad. Za týden jsem přečetla předchozí díly a těším se na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  14. Moc děkuji za překlad. Za týden jsem přečetla předchozí díly a těším se na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  15. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat