neděle 10. ledna 2016

Ohnivý král - 9. kapitola 2/2


Tentokrát se máte opravdu na, co těšit……


Po obědě, který princezna snědla o samotě, ji našla Alma, jak se prochází po zahradě. „Král má poradu s Bennetem a byl by rád, kdybyste se zúčastnila také,“ oznámila jí služebná.
Katiyana byla na nervy z této žádosti a znechuceně protáhla obličej.
„To už vás král unavuje?“ škádlila ji Alma.
„Ne, tentokrát to není on. Mám nervy z Benneta.“
Alma byla překvapená. „Z Benneta? Co máte proti Bennetovi?“
Stín paláce bylo vítanou změnou po zahradě prohřáté sluncem. Ale i přes to se Katiyaně dovnitř stejně nechtělo. „Nic proti němu nemám. On je ten, komu jsem ukradená. Když jsem ho poprvé potkala, byl docela přátelský, ale od té doby, co jsem se vrátila, se ke mně chová jako ke-“
„Špionovi?“
„Nejspíš.“
Uviděly prázdnou knihovnu a Alma ji zatáhla dovnitř, aby si s ní soukromě pohovořila. „Bennet je dobrý člověk a králův nejlepší přítel. Během svého mstění se královně, volby našeho vládce nebyly vždy nejmoudřejší. Bennet na něj dával pozor.“
„Domnívám se, že jeho prací je být kapitánem stráže. Ale nemusí Liana chránit přede mnou.“
„Když ho poznáte a on vám začne důvěřovat, uvidíte,“ slíbila jí. „Je to dobrý člověk, velmi loajální, silný, laskavý a …“
Křupání prstů přivedlo Katiyanu zpět na zem a zarazilo ji, když viděla, jak je Almina přátelská tvář pokrytá ruměncem. „Myslím, že už je mi jasné, kdo se ti líbí.“
„Nebuďte hloupá, člověk jako on by se nikdy nezakoukal do někoho, jako jsem já,“ řekla a princezně neunikl náznak smutku v jejím hlase.“
„Proč ne? Jsi krásná a laskavá. A věřím, že král by vám dal požehnání.“
Zvon v paláci odbil další hodinu. Alma ji chytla za ruku a táhla z místnosti ven. „Pojď, nechci, abyste přišla pozdě.“

Vrátily se do Velkého sálu, o kterém Katiyana začala smýšlet jako Válečné místnosti. Bennet a Lian už seděli u stolu, hlavy dohromady, a vzhlédli až ve chvíli, kdy dámy vstoupily do místnosti. Královy oči byly velmi tmavé. Ani ty Bennetovy nevypadaly o moc přátelštější. Srdce se princezně propadlo až do kalhot, když se k nim posadila. Alma šla směrem k sekretáři skrytému ve zdi, aby jim opatřila nápoje.
Bez obalu se jí Bennet zeptal: „Jste princezna Katiyana?“
Šokovaná, vyštěkla na Liana. „Tys mu to řekl?“
„Myslel jsem si to,“ prohlásil Bennet samolibě.„A zřejmě mé tušení bylo správné.“
„Jak to můžou všichni tak snadno vytušit?“ zeptala se.
Alma jí donesla šálek čaje, a když viděla, jak princezna zatíná ruce v pěst, položila jí ruku na rameno, aby ji uklidnila.
„Záleží na tom, jestli to uhádl nebo ne? Stejně bychom mu to někdy museli říct,“ komentoval to Lian lhostejně.
„Je to jedno?! Opustila jsem bezpečí lesa, kde jsem se skrývala a nevěděla o mně živá duše, abych ti přišla pomoct. Nemůžu se ukrýt tady, když ani sama nevím, jak se tu udržet v bezpečí. Moje tajemství je jedno z mála způsobu skrývání, které mi ještě zbylo.“
„Máte nůž zastrčený za opaskem a jeden v rukávu,“ poznamenal Bennet suše. „Myslím, že budete v pořádku.“
„A to je něco na čem se neshodneme,“ procedil Lian skrz zaťaté zuby.
Alma se kolem krále protáhla, aby položila šálek a otřela se o jeho paži. Velmi zvědavé Katiyaně tento kontakt samozřejmě neušel. Zdálo se, že to krále uklidnilo a on se trochu uvolnil.  U Benneta to bylo mnohem formálnější. Služebná téměř zadržela dech, jak položila šálek před kapitána stráží. Ten vzhlédl a poděkoval. Alma zrudla, ale než si toho mohl Bennet všimnout, jeho pohled byl obrácený zpět ke králi. „Většina mužů je zapřažena do stavby zavlažovacího kanálu a to je také důvod, proč včera u vašich dveří nikdo nebyl.“ Při pohledu na Almu měla Katiyana, co dělat, aby nevyprskla smíchy. „Vám to přijde zábavné? Mně tedy ne. Muži jsou vyčerpání z plnění svých povinností a této nové práce. Nemohu očekávat, že budou celý den budovat zavlažovací systém a zároveň střežit palác, starat se o bezpečnost krále a teď i o vás.“
Královy oči byly už tak temné, ale ještě ztmavly. Katiyana nikdy neviděla oceán, ale z pohádkových knížek dobře znala rozbouřené moře a přesně tohle jí jeho oči připomněly. „Pak je stáhni ze zavlažovacího projektu.“
Bennet zalomil rukama. „Tohle už jsme probírali. Potřebujeme, aby byl projekt dokončen co nejdříve. Závisí na tom, jestli království bude další zimu hladovět nebo ne.“
„Tak tedy najmi víc stráží,“ zavrčel. Ruce mě pevně sevřené, až mu zbělaly klouby. Princezna se od něj, co nejvíce odtáhla. Jeho hněv byl příliš nestálý.
„Nemůžu jen tak najmout více strážných. Důkladný výběr, výcvik a uvedení vojáků do služby trvá několik měsíců.“
„Tak mi sakra vymysli jiné řešení!“ zahřměl Lian a napřahoval se, že bouchne pěstí do stolu, Katiyana ho však plácnutím vlastní rukou do stolu předběhla.
„Přestaň s tím,“ sykla. „Jsi dospělý muž, ne malé děcko. Přestaň se jako jedno chovat. Pokud je tohle problém, stačí najít způsob, jak to spravit a jít dál. Tvé záchvaty vzteku jsou vyčerpávající a zhola zbytečné.“
Král dlouhou chvíli seděl v šoku, než pomalu stáhl ruce zpět k tělu a sklopil pohled. Katiyana nad těmito pomalými gesty nervózně polkla. Nechtěla to říkat nahlas, ale nemohla proti své nátuře nic podniknout.
Alma stála bokem, tác se sušenkami se jí třásl v rukách. Střílela pohledem mezi princeznou a králem a zase zpět, jako by nikdy nic takového neviděla.
Katiyana se odmítala podívat na Benneta. Pravděpodobně by byl na ni naštvaný stejně jako král.
Když Lian konečně vzhlédl, jeho oči měl stále barvu půlnoční modři, ale tvář byla hladká nezkřivená hněvem. „Jak chceš tento problém vyřešit a jít dál?“ zopakoval. Jeho hlas byl stále ještě nízký, plný zlosti, která bublala uvnitř. „Uvědomuješ si, že za každý problém, který se v mém království objeví, může Sula a její spiknutí proti mně?“
Katiyana se narovnala a argumentovala: „Nemůžeš ji vinit za to, že půda nemá dostatečnou vláhu!“
„To ne. To by bylo dětinské,“ řekl a promnul si spánky. „Ale kdybych se nemusel starat o to, jakou zrůdnost udělá příště, byl by dávno postaven zavlažovací systém a možná i mnohem víc.“
Vstal od stolu. Třesoucí se Katiyana v tu samou chvíli udělala to samé, nejistá, co král udělá. On jen došel k Almě a chytl ji za rameno. Poprvé princezna viděla, že toto gesto nezmírnilo jeho hněv. „Vidím ti na očích, že si myslíš, že přeháním, že královna nemůže být tak silná, mít takový vliv. Samozřejmě by se to dalo zdůvodnit jako paranoia. Ale můžu tě ujistit, že mocná je dost. Na tomto království si to dokazovala znovu a znovu a způsobila mnoho utrpení.“
„Já vím, že zabila tvoji-“
„Nejsem jediný, komu ublížila tím, co udělala. Celé má zem přišla o královnu a krále. A zatímco se takto dotkla života každého z nás, pokračovala v ubližování dál. Dva z Bennetových bratrů ji sledovali po tři roky a od té doby se po nich slehla zem. A Alma ztratila své drahé rodiče a strýce.“
Katiyana se podívala na svoji přítelkyni. Vystrašilo, jak bledá Alma byla. Lian ji chytil za ruku a sklonil se, aby jí mohl zašeptat: „Řekni princezně, co udělala její nevlastní matka tvé rodině.“
Služebná zavrtěla hlavou a vytryskly jí z očí čerstvé slzy.
Katiyana spěchala k ní a zadívala se na krále. „Už mi vyprávěla o své rodině. Nech ji na pokoji!“
Lian se na obě dvě podíval. „Opravdu, Almo? Řekla jsi jí, co královna udělala tvé rodině?“
Alma spolkla vzlyk a zavrtěla hlavou.
„Liane, dost,“ požadovala Katiyana. „Vím, že všichni zemřeli a to jak se stala tvou osobní služebnou. Teď ji pusť. Mohl bys jí ublížit.“
„Pověz jí to,“ zavrčel Lian. „Musí vědět, jak hluboce je královna zkažená!“
„Fajn,“ zavzlykala Alma, tahajíc ruku z králova pevného sevření.
Stála tam, plakala, ruce obmotala kolem svého těla a až pak promluvila. Zírala na podlahu, jak se snažila povědět příběh rodičů svým ochraptělým hlasem. „Moji rodiče organizovali celé služebnictvo v paláci. Sula se snažila podplatit spoustu služebných i lokajů a udělat z nich špiony. Oni toto odmítli podporovat. Snažila se je vydírat tím, že pokud se nepodřídí jejím příkazů, ohrozí tím i mě. I tak odmítli. Poté okamžitě oznámili králi, otci krále Liana, kdy se s nimi královna setkala, co po nich chtěla a on jim slíbil, že je udrží v bezpečí.“ Zhluboka se nadechla, aby vůbec mohla přes všechen ten pláč pokračovat. „Ale nepodařilo se mu je udržet v bezpečí. Zemřeli díky stejnému jedu jako váš otec.“
„Nemusíš mi to všechno říkat,“ zamumlala Katiyana, srdce se jí lámalo pro její kamarádku. Dokázala si představit, jakou bolest musela prožívat už jen při vzpomínkách na takové věci.
„Ano, musíš. Přikazuji ti to,“ zavrčel Lian.
Alma se pevněji objala, schoulila se a pokračovala. „Zbyl mi jen můj strýc. Neměla jsem jinou možnost než se stát jeho učednicí. Život byl tak mnohem těžší, ale aspoň jsem nebyla sama. Ne, dokud nebyl zavražděn ve své vlastní posteli, zatímco spal.“
„Proč?“ vykřikla princezna.
„Aby ranila mého otce.  Aby mu ukázala, jakou má moc, komu všemu může ublížit,“ prohlásil Lian chladně.
„Už můžu jít?“ prosila Alma, když konečně pozvedla svou uplakanou tvář.
„Ne. Ještě dopověz zbytek.“
Služebná se podívala na Benneta, než zavřela oči a pokračovala. „Smrt mého strýce ranila krále, ale mě ranila mnohem víc. Neměla jsem žádnou rodinu, která by se o mě postarala, nikoho, kdo by mi domluvil sňatek a poskytl věno. Král se nade mnou slitoval a dal mi post, který dříve zastával můj strýc. Kdyby to neudělal, byla bych bez domova a bez budoucnosti.
Katiyana chtěla, aby to všechno skončilo a Alma mohla přestat prožívat svou minulost, ale nemohla se nezeptat: „Ale proč?“
Alminy oči se prudce rozevřely a vykřikla: „Jen se na mě podívejte! Kdo by chtěl osiřelou holku, která nikdy nebude paní domu? Dívka, která tráví čas tím, že slouží mužům? Vím, co o mně všichni říkají, co si myslí!“ S tím popadla svou sukni a vyběhla z místnosti. Katiyana se za ní dívala, jak odchází, ústa dokořán. Styděla se za sebe. Za to, co si myslela o králi a Almě. Nikdy by jí nenapadlo, jakou bolest můžou tyto myšlenky způsobit.
K mužům byla otočená zády a chvíli jí trvalo, než se sebrala a byla schopna jim čelit.
Lian stál s rukama založených na prsou a povýšeně na ni zíral.
„Ty,“ řekla Katiyana roztřeseně a dloubla ho prstem do hrudi, „dokážeš být stejně krutý, jak líčíš královnu. A ty,“ řekla a ukázala na Benneta, „jsi ubohý příklad chlapa. To svému králi a příteli vždycky dovolíš takto zacházet se služebnictvem jenom, aby si dokázal, že má pravdu?“
Lian otevřel pusu, ale Katiyana mu ji zavřela tím, jak ho praštila. „Už se nikdy znovu neopovažuj tlačit Almu do vyprávění její minulosti takovýmto způsobem a hlavně se neopovažuj s ní takhle hnusně zacházet!“ Sledovala, jak si přiložil dlaň na rudý otisk na své tváři. Čekala od něj nějaký výbuch vzteku, ale byla překvapena, když v jeho očích viděla bolest. Jemněji pak dodala: „Nepřekvapuje mě, že se tu cítila osamělá, pokud ses k ní takhle choval po celá ta léta. Byla ti stejně jako Bennet dobrou kamarádkou a po celé ty roky ti i tvé rodině byla věrnou poddanou. Zaslouží si mnohem víc.“
Lian se podíval na zem a nejistě přešlapoval. Nakonec z něj vypadlo: „Máš pravdu. Dlužím jí omluvu.“
Katiyana si odfrkla a dupala směrem k její židli. „Dlužíš jí víc, než to.“
Král obezřetně obešel stůl a také se posadil. „A co by to mělo být? Čokoládu? Květiny? Nejsem její milý.“
„Naštěstí,“ odsekla. „Prosím tě, neříkej mi, že tak velký a mocný král, jako jsi ty, není schopen vymyslet něco, co by si jeho oddaná osobní služebná mohla přát nebo co potřebuje a pak jí to dát společně s upřímnou omluvou.“
Lian se na ni pochybovačně podíval a princezně nezbylo než jen obrátit oči vsloup.
„Neměla byste takhle mluvit s králem,“ řekla Bennet z místa, kde stál celou tu dobu. „A ani na něj znovu takto vztáhnout ruku.“
„To promluvil zbabělec?“ posmívala se mu Katiyana. „Celou tu dobu jsem o tobě ani nevěděla, že tu stojíš. Zní to jako by tě rozrušilo, když někdo zvýší svůj hlas a vztáhne ruku na tvého krále. Ale to určitě nemůže být ono, jinak bys nedovolil, aby tohle tvůj král praktikoval na bezbranné dívce.“
„Dost,“ řekla král s povzdechem. „Bennete, sedni si. Katiyana má pravdu. Dlužíš Almě omluvu stejně jako já.  A dovoluji ti, abys mi řekl, že se chovám jako rozmazlené děcko anebo sprosťák, když tomu tak bude.“
Bennet seděl strnule bez hnutí.
Zlost s králem stále cloumala a odmítal se podívat na Katiyanu. „Teď, když jsme si to ujasnili, máme tu dva problémy – vodní projekt a nedostatek vojáků.“
Lian se podíval na princeznu a i když jeho ruce nebyly sevřené v pěst a ležely volně na stole, jeho oči byly stále o odstín tmavší než letní obloha. „Musím mít více stráží a o tom žádná.“
Bennet si povzdechl. „Pak to vysvětlete naší radě a sedlákům.“
Dva páry rozzlobených očí utkvěly na její tváři, když si odkašlala. „Říkal jsi, že vojáky potřebuješ proto, že plány jsou složité a oni jsou jediní, kdo jim rozumí?“ zeptala se.
Bennet přikývl.
„No a musí tam být všichni vojáci? Jistě by se jich pár mohlo postrádat, když se by se k nim připojili mladíci, kteří by se třeba v budoucnosti chtěli stát vojáky anebo ti, kteří jednoduše potřebují práci. Předpokládám, že by za svou práci byli placeni,“ dodala.
Bennet si promnul bradu. „To by mohlo fungovat. Potřeboval bych jen pár vojáků, co by dokázalo číst plány, a dohlíželo na stavbu. Zbytek by se mohl vrátit ke svým povinnostem. A můžete dostat i stráže pro ni,“ řekl s nechutí.
Lian se široce usmál. „Dokázala si, že si královnou víc, než jsme si mysleli,“ řekl Katiyaně.
Po tomto ji propustili, ona jim rychle vysekla pukrle a rozběhla se ke dveřím. Doufajíc, že najde Almu, zamířila do svého pokoje, ale tam nebyla. Nenašla ji ani v knihovně, v zahradě a ani v kuchyni. Bála se o ni, když ji hledala, a zároveň přemýšlela, co jí řekne, aby ji uklidnila.
Vyčerpaná a hladová se nakonec znovu dostavila do kuchyně, vzala nějaké ovoce a sýr a vrátila se zpět do svého pokoje. V předpokoji zahlédla slabou záři, která vycházela z Alminy komnaty. Zapomněla na kručící žaludek, tiše zaklepala a modlila se, ať jí Alma odpoví.
Stačilo jen chvíli počkat a zmatená služebná otevřela dveře. „Jste tu proto, abyste mi přinesla něco dalšího?“
Katiyana potlačila úsměv. „Co myslíš?“
Alma otevřela dveře do šíře a pozvala ji dovnitř. Pokoj byl velmi podobný tomu jejímu, ale měl méně kvalitní koberec a nábytek. Na poškrábaném stole stála váza plná pestrobarevných květin, které krásně provoněly celou místnost. „Ty mi přinesl Bennet,“ řekla a bylo slyšet údiv v jejím hlase. „A omluvil se za… A pak přišel král. Taky se omluvil a řekl, že mám jít za panem Gacem. Zřejmě si myslí, že mé šaty nejsou dostatečně reprezentativní pro mé postavení.“ Katiyana se podařilo udržet neutrální výraz, když přejela pohledem její jednoduché, ale opotřebované šaty a zástěru.
„A to ti udělalo radost?“
Alma se usmála a hravě ji bouchla do ramena. „Každá žena kromě vás je nadšená, když dostane nové šaty. Co jste řekla, když jsem odešla? Nikdy bych od nich nic takového nečekala.“
„Ehm, takže… Um, možná jsem nazvala Benneta zbabělcem.“ Alma s sebou trhla. „A liskla Liana.“
Dívka na sebe celou minutu hleděly, než obě dvě propukly v hlasitý smích.


Jsme za půlkou knihy!!!!

15 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad :-) :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Úžasný!!! Moc Děkuju za překlad a korekci :) ❤

    OdpovědětVymazat
  5. Báječné! Děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad a korekci !!!

    OdpovědětVymazat
  7. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Já ten příběh miluju!!! :D Mooc díky za překlad ;)

    OdpovědětVymazat
  9. Perfektní! Moc děkuji.

    OdpovědětVymazat
  10. Srdečná vďaka za prekad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat