neděle 24. ledna 2016

Ohnivý král - 11. kapitola 1/2


Ti, kdo stále netuší, proč se kniha jmenuje Ohnivý král, poznají odpověď…
P. S. Kdo četl Ledového krále, ví, že autorka má nejspíš ráda stmelovací scény v koupelně. V následujícím úryvku zjistíte, že něco na tom mém výroku bude :D
 

Katiyana na sebe zírala do zrcadla. Došla ji slova. Zelená róba doplněná o prvky kaštanové barvy jí přišla neskutečně omezující. Výstřih byl hlubší, než cokoli, co kdy měla na sobě, a korzet jí tlačil na žebra. Sukně byly příšerné už jen z toho důvodu, že to prostě byly sukně. Celkově to bylo neskutečně nepohodlné.
„Je to přesně podle příkazů krále,“ podotkl suše krejčí.
„Král přikázal tohle?“ vypadlo z ní.
„Ano. Barvu a střih. Ten originální design je můj samozřejmě. Je to naprosto dokonalé. Pokud s tím nejste spokojená tak si troufám říct, že je to pro to, že se v tom angažoval sám král.“
Přidržela si sukně a seskočila ze stoličky, na které před zrcadlem stála. „Omluvte mě na okamžik,“ řekla. Její prudká slova chytře zaobalená v etiketě, nedala průchod jejímu rozhořčení. Svou zlost se chystala zamířit na toho, který to způsobil.

Když se vyřítila ze svého pokoje, stráže u králových komnat zpozorněli. Když uviděli, že se chce nejspíš dostat dovnitř, snažili se jí to vymluvit. „Madam, ale tam nemůžete chodit, jak se vám zlíbí. Zrovna teď-“
„Zrovna teď?“ pronesla ledových hlasem. „Chci vidět krále. A jsem si jistá, že nařídil, abych do jeho pokoje směla vstoupit kdykoliv.“
Stráže se podívali jeden na druhého a nevyšlo z nich nic, jen pokrčili rameny. Katiyana nečekala a vtrhla do králových komnat. Ložnice zela prázdnotou. Plná vzteku to zkusila v salónku - tam také nebyla ani noha. Nečekala a vrhla se na poslední dveře, které zřejmě vedly do jeho koupelny. Dveře se s rachotem rozlétly, jak do nich kopla.
Voda a bublinky zaplavily podlahu, jak se Lian místo, aby se vyvaloval ve vaně, hbitě postavil. „Co to děláš?“ zařval a sápal se po ručníku.
Katiyana ignorovala jeho sporé odění a ukázala na to své. „Tohle je to cos objednal? Tohle? Nenávidím sukně, nesnáším šaty a určitě není tajemstvím, jak smýšlím o celém takovém nepraktickém oblékání! A opravdu mě rozhořčilo, žes mi dal ušít róbu, která by nakrmila mé království nejméně na půl roku. A přes všechny tyto důvody ses opravdu opovážil mi dát ušít něco takového?“ Její tváře rudě plály, když se tam na něj rozčilovala. Díky horku v místnosti se jí vlasy přilepily na hruď a ona je rozmrzele ohrnula. „A ten výstřih!“ Královy oči se přesunuly na patřičná místa, když už na něj skoro křičela. „To jsem rovnou mohla jít nahá!“
Lianův pohled náhle přeskočil zpět na její obličej, jeho tváře zčervenaly (určitě ne díky teplotě v místnosti). „Nemůžeš nosit šaty až ke krku, takové teď nejsou v módě. A ano, přesně tyto šaty jsem pro tebe nechal ušít.“
Ruce sevřené v pěsti si dala v bok. Čekala na jeho vysvětlení.
Král si odkašlal. „Možná bychom mohli dokončit tento rozhovor někde jinde než se mnou ve vaně.“
Katiyana se otočila a tentokrát si ruce založila na prsou. Lian si povzdechl. Princezna slyšela šplouchání vody, jak vylézal z vany. „To není to, co jsem měl na mysli,“ zamumlal. Trochu hlasitěji se zeptal: „Mohla bys mi prosím podat kalhoty?“
Stále ještě rozzlobená ho odmítla nechat uniknout bez vysvětlení. Strhla oděv z háčku na dveřích a hodila ho za sebe. Lian si kalhoty svižně oblékl a pevně si utáhl opasek. Potom přešel ke dveřím, podržel je a uvedl Katiyanu zpět do salónku.
„Asi ti pan Gace neukázal změny, které jsem žádal, co?“ zeptal se, jak mu naštvaný úšklebek hrál na rtech.
Její ústa byla v přísné lince, zavřená - z toho důvodu, aby na něj nekřičela. Tak jen zavrtěla hlavou.
„Rozumím. No, začal bych s tím, že ty šaty nestály majlant. On vybral sice barvy a typ tkaniny, ale dávno jsem měl jemnou přízi v barvách tvého království.“ Natáhl se a prsty se dotkl rukávu jejích šatů. „Zelená pro vaše lesy, tmavě červená - barva vašich jablek.“
„Jen tak náhodou se ti ve skříni povalovala látka právě v těchto barvách?“ zeptala se sarkasticky.
Vzhlédl. Odstín jeho modrých oči v ní vzbudil strach. „Moji rodiče byli na svatbě těch tvých. Moji matku tvá vlast opravdu okouzlila, zejména tou barevností. Chtěla tuto ložnici předělat ze zlaté a žluté právě do těchto barev. Projekt byl pozdržen poté, co nečekaně otěhotněla a potom… můj otec neměl to srdce, aby udělal změny, které plánovala. Nemohl spát v místnosti, kterou si přála, ale už by ji nikdy nespatřila.“
Její hněv trochu ustoupil, ale o to víc zrudla. „Omlouvám se. Děkuji za dárek.“
„Ještě jsem neskončil,“ prohlásil a poukázal na výstřih roby. „Pan Gace chtěl výstřih mnohem hlubší. Zakázal jsem mu, aby byl vykrojenější než tři centimetry pod klíční kostí.“
Celá v rozpacích a hlavně zmatená jeho laskavostí se zmohla na přikývnutí.
„Rukávy chtěl obtažené a zdobené krajkou, ale vím, jak ráda si v nich schováváš nože, takže jsem ho požádal, aby je udělal trochu volnější. Bohužel jsem málem prohrál ohledně krajky, takže to budeš muset přežít s těmito ozdobnými stuhami.“
„Myslím, že to s nima zvládnu,“ zamumlala.
Poté spustil ruku k jejímu pasu. „A jsem si moc dobře vědom, jak smýšlíš o šatech, ale bohužel ve společnosti je jejich nošení nutností. Teda pokud máš být brána jako žena a ještě k tomu královna. Tyto sukně,“ řekl a ponořil ruku do záhybů sukní, až Katiyana nadskočila, „mají mnoho skrytých kapes, díky kterým můžeš pokračovat v nošení hromady věcí, jak to ráda děláš.“
Neskutečně se styděla za to, že si hned myslela to nejhorší. Chtěla se omluvit, ale Lian ji zastavil.
„A nakonec ty sukně, co tak nenávidíš.“
Katiyana nasucho polkla.
„Můžeš se jich jednoduše zbavit.“ Sklouzl prsty po korzetu a na zadní straně nahmatal poutko a uvolnil ho. „Takže kdyby ses prostě rozhodla, že je najednou nepotřebuješ, byly by ti přítěží, a chceš si třeba vylézt na strom, můžeš je sundat a později zase jednoduše vytvoříš elegantní róbu.“ Zkoumal její výraz. „Nemyslela sis, že pod šaty budou normální kalhoty, že ne? Omlouvám se, ale krejčí vyhrál boj a tyto kalhoty jsou spíše něco jako legíny.“
Čekal na její odpověď, ale ona nebyla schopna žádnou zformulovat. Každou i sebemenší obavu, kterou měla, vzal v potaz. Po celou dobu si o něm myslela to nejhorší, ale on naopak přemýšlel nad tím, jak jí to usnadnit.
„Děkuji ti,“ konečně se jí podařilo zamumlat.
„Nerozumím ti, odpověděl, zkřížil si na nahé hrudi. „ale věřím, že ty jsi ta, která by měla vládnout ve svém království. Nejen pro dobro svého lidu, ale i pro dobro ostatních vládců. Budu se ti snažit co nejlépe poradit a pomoci ti, jak nejlépe to dokážu. Pokud to půjde, pokusím se, aby to pro tebe bylo snadnější. Moc dobře si uvědomuji, že jsi byla pryč z tohoto způsobu života po dlouhou dobu. Ale,“ nadzvedl jí bradu, aby jí mohl pohlédnout do očí, „bez tvé snahy to nepůjde. Pokud opravdu chceš pomoci svým lidem, nemyslel bych si, že ti něco tak malicherného jako sukně bude stát v cestě.“
Katiyana přikývla a odtáhla se pryč od jeho ruky. „Měla bych se podívat, co dalšího pro mě krejčí vytvořil.“

Tváře jí hořely, jak kráčela halou ke svému pokoji. Krejčí čekal s pobaveným drobným úsměvem na tváři. „Spokojená?“
„Ano, jsem,“ řekla a donutila se, aby její hlas zněl jistě. „Ukažte mi prosím ten zbytek.“

Zbytek oblečení vypadal děsivě (jednoduše řečeno Katiyana a její fobie z čehokoliv, co má sukni :D), ale to množství šatů skrývalo různá tajemství. Většina rób měla užší sukni a ta byla tak lehká, že Katiyana přemýšlela, zda si vůbec všimne, že ji má na sobě.
Pan Gace řasil rukávy, zatímco se na sebe dívala do zrcadla. „Královniny šaty jsou laciné. Hotová pastelová katastrofa! Musíte uznat, že taková štíhlá žena v těch hrozných, nadýchaných a těžkopádných róbách vypadá dosti komicky. To je důvod, proč vaše šaty jsou pravým opakem. Ne načechrané a zásadně nic extravagantního.“
„Takže vy chcete, abych se oblékala jako její protiklad?“
Povzdechl si a stiskl si kořen nosu. „Ne. Nechci, abyste byla oblečena jako její protiklad. My chceme, abyste byla jejím opakem a oblečení je symbolický způsob, jak to dát lidem najevo. Ona je extravagantní, vyšperkovaná a ledová. Vy jste skromná, prostá a vřelá.“
Katiyana pohlédla na jednoduché zelené šaty (s kalhotami pod nimi) a přemýšlela, zda je možné, aby o ní oblečení tolik vypovídalo.
 Ať tak či tak, rozhodla se, že si je vezme na večeři a král byl zjevně potěšen. Vyrušila ho od pročítání nějakých papírů. Když vzhlédl a konečně si šatů všiml, rty se mu roztáhly do širokého úsměvu. „Perfektní. Jsou krásné a dokonale decentní.“
Katiyana nadzdvihla obočí. „Řekla bych, že to jsou slova pana Gace, která opakoval tak dlouho až sis je zapamatoval, nebo ne?“
Lian se zasmál. „Vlastně ano. Hned po té, co mi řekl, abych se oholil a vzal si jinou košili.“
„Vidím, že sis jeho radu nezval k srdci,“ řekla a posadila se vedle něj.
„Nemám na to čas,“ odpověděl a sklonil se zpět k dokumentům. Na tváři měl šmouhu od inkoustu. Katiyana si naslinila palec a setřela ji pryč. Když překvapené vzhlédl, rychle odtáhla ruku pryč. „Mohl by sis alespoň umýt obličej. Mám-li já udělat dobrý dojem tak ty taky.“
Král neochotně odklidil papíry pryč, když dorazila večeře.
„Co to vlastně probíráš?“ zeptala se, když čekala až její polévka vychládne.
„Snažím se dát všechno do pořádku, ať můžeme zítra odjet.“
 „Zítra?“ vykřikla. „Myslela jsem, že máme ještě dost času.“
Zavrtěl hlavou „Nemohu odsud komunikovat s králem Valankou a doufat, že informace, které si vyměníme, zůstanou soukromé. Královna má své špehy a věrné následovníky všude. A musím s ním mluvit a ujistit se, že o tvoji bezpečnost bude postaráno před tím, než odhalíme, kdo jsi.“
Odstrčila misku. „Nemyslím si, že mám hlad.“
Lian k ní přistrčil polévku zpět. „Musíš jíst. Musíš mít sílu. A neboj se. Ani na moment tě neopustím.“
„Pojede Alma?“ zeptala se s nadějí.
„Dáváš přednost jí přede mnou?“
„Ano. Teda řekla bych, že ne. Vlastně mám na mysli… občas tomu tak je.“
Křenil se nad její odpovědí. „Pak je to naprosto v pořádku. Myslím, že bych preferoval její společnost před mou.“
Katiyana si hrála se lžící. „Když se chováš takhle, tak je příjemné být v tvé společnosti. Ale když zuříš, raději bych byla někde jinde. Stále nemůžu uvěřit, že ti Alma dokáže být nablízku, když máš jeden ze svých záchvatů.“

„Jeden z mých záchvatů? Zajímavý způsob, jak to nazvat. Alma mě zná od doby, co byla malá holka. Mám štěstí, že to se mnou vydržela.“
„Máš ji rád?“ vypadlo z Katiyany. Slova už, ale byla venku, než si stihla, přitisknou ruku na ústa.
Král k ní obrátil svůj s prázdným pohledem v očích. „Velice. Vím, že ten incident pár týdnů zpátky nepodporuje mé tvrzení, ale ano mám. Nikdy jsem neměl možnost mít sestru, ale kdybych ji měl, asi bych k ní cítil to, co k Almě. Ale jsem do ní zamilovaný? Ne. A dobře pro mě. S tím, jak se dívá na Benneta, bych stejně neměl šanci. Ať už jsem král nebo ne.“
„Ty o tom víš?“ zeptala se a konečně pustila ruku z pusy.
„Zpozoroval jsem to už před léty,“ řekl.
„Před léty?“ opakovala smutně. „A nic z toho nevzešlo. To je smutné.“
Král nad tím mávl rukou. „Jsem si jistý, že jednoho dne se to stane. Bennet je prostě jen příliš zabraný do svých povinností, než aby viděl, co má před nosem.“
Zbytek večeře proběhl v tichosti. Katiyana se nakonec omluvila a vrátila se do svého pokoje. Alma zde pilně balila její věci.
„Tohle zvládnu sama,“ protestovala Katiyana.
„Mně to nevadí. Královy věci jsem už sbalila. Doufejme, že se v nich nebude přehrabovat a nezjistí, co jsem mu přichystala na cestu.“
„Slavnostní šaty jako mám já?“ zeptala se princezna.
„Ano, přesně ty. Král Valanka je takový spořádaný král, který si dává záležet, aby se oblékal vkusně. Nikdy ho sice neurážela garderóba našeho krále, ale přece jen, tady mluvíme o svatbě.“
„Pořád nemůžu uvěřit, že si chce někdo vzít Ledového krále,“ řekla a klesla do měkkého křesla.
„A proč?“ zeptala se Alma skládajíc oblečení do kožené tašky. „A jak o něm vůbec víte? Myslela jsem, že jste posledních pár let strávila v lese.“
„Každý ho zná. Tam v horách žije prokletý král ve svém honosném sídle. Bere lidi z města a udělá z nich své služebníky, ať chtějí nebo ne. Nikdo nikdy neviděl jeho tvář. Je prý strašidelný jak nejhorší noční můra. Když děti zlobí, rodiče jim hrozí že, je pošlou za Ledovým krále a zůstanou tam navěky věků.“
Almu to vůbec nepobavilo. „Doufám, že tento proslov slyším naposledy.“
Katiyanu ranil její ostrý tón. „Proč? Neříkám snad, co si ostatní myslí?“
„A kdo z nás ho opravdu zná? Nemyslím si, že je v pořádku mluvit o někom, koho jsme ani neviděli, tak ošklivě. A když vezmu v potaz, jak jsem slyšela, že lidé mluví o našem králi…. Nemám ráda pomluvy.“
„Co o něm říkají?“ zajímala se princezna.
Služebná na ni nechápavě zírala. „Jistě víte, že se mu říká Ohnivý král kvůli jeho temperamentu.“
Katiyana vybuchla smíchy, až málem spadla ze židle. „To je to nejlepší, co jsem za dlouhé měsíce slyšela! Ohnivý král!“ odfrkla si.

Alma po ní hodina noční košili. „Neřekla jsem vám to proto, abyste si z toho dělala legraci.“
„Nedělám si srandu. Jen oceňuji, jak pravdivé to tvrzení je.“
„Neřeknete mu, že mu tak říkají, že ne?!“ varovala ji Alma hrozíc prstem.
„Nemůžu nic slíbit,“ odvětila Katiyana. „On si vytvořil svoji pověst a lidé mu zase vytvořili pseudonym. Nemohu předstírat, že se ani jedno z toho nestalo.“
Alma cosi zamručela a vrátila se k balení.


18 komentářů:

  1. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Moc dekuji za pokračování,v neděli porad kontroluji web��

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za preklad a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za další překlad skvělé :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Super !!! Díky moc za překlad a korekci !!!

    OdpovědětVymazat
  8. Mockrát děkujiza překlad a korekturu další kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za preklad a korektúru. Dúfam, že čoskoro tam bude už nejaká akcia :)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad a korektru :) Je to skvělý!!! :)

    OdpovědětVymazat
  11. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!❤❤

    OdpovědětVymazat
  12. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat