neděle 17. ledna 2016

Ohnivý král - 10. kapitola


Čas v paláci ubíhal pomaleji než v lese. Lian i Alma byli vždy zaneprázdněni svými obvyklými povinnostmi, Katiyana ale neměla nic, do čeho by píchla, vyjma zlepšování svého chování. Opravdu se snažila naučit chovat jako dáma. Šlo jí to velmi dobře a díky tomu se cítila vinná, protože její přítelkyně z chaloupky dennodenně dřely, aby se udržely při životě.

Král dovolil, aby měla přístup ke spisům o královně a k některým z jejích zločinů. Děti hladověly, rodiny byly bez přístřeší, ženy ovdověly. Samotná země se hnala do záhuby. Plodiny nikdo nepěstoval, statkáři se nemohli starat o dobytek, protože jej nebylo čím krmit. A přesto všechno, královně se dařilo dobře. Ve zprávách byly zmínky o róbách, špercích a bohatých odměnách, které její příznivci dostávali za jejich loajalitu.
Katiyana si vzpomněla, jak velká naděje se jí objevila v srdci, když Sula vstoupila do jejich životů. Její otec byl šťastný, že konečně bude mít někoho, kdo z ní vychová princeznu, která se bude chovat jak se sluší a patří, a společně vytvoří milující rodinu. Místo toho otec zemřel, ona se ukrývá a královna ničí království a domov všem ostatním.
Alma ji prosila, aby přestala lozit po stěnách, ale Katiyana si prostě nemohla pomoci. Ta výška jí připomínala lození po stromech tam v lese a navíc měla poklidné místo k přemýšlení a ke smutnění.
Bennet ji našel na střeše kuchyně. Slyšela, jak se jeho boty otíraly o pálené tašky, ale neotočila se. Nebyl z ní moc nadšený, když ho naposledy viděla.
Vysoké naleštěné boty se vedle ní zastavily a ona konečně vzhlédla.
„Poslala mě Alma,“ vysvětlil dřív, než se princezna stačila zeptat.
Když se podívala dolů, viděla tam Almu, jak si plná obav hraje se zástěrou. „Krucipísek. Nemyslela jsem si, že by mě tady mohla vidět.“
„Vidí všude, když jde o vás.“
Katiyana se tomu zasmála, ale pak si povzdechla a její výraz upadl. Cítila se špatně, že mohla být tady v bezpečí, jíst a pít, co hrdlo ráčí, když tolik lidí nemohlo.
„To se tolik strachujete o své poddané?“ zeptal se Bennet
Překvapená jeho odhadem se k němu opět otočila. „Velmi. Jak jsi to věděl, že přemýšlím nad tímto?“
Bennet elegantně poklekl na teplé tašky vedle ní. „Je to těžké přehlédnout a vzhledem k okolnostem se není čemu divit, že se o ně bojíte.“ Zadíval se na okamžik na její tvář. „Ale je v tom něco víc, že ano?“
Katiyana stydlivě svěsila hlavu. „Nechápu, proč je taková. Věděla jsem, že byla nešťastná, když přišla. Ale zlá?“
„Zavraždila vašeho otce a také se pokusila zabít vás,“ poznamenal suše.
„Věděla jsem, že chtěla, abych byla mrtvá, ale o vraždě svého otce jsem se dozvěděla až tady, stejně jako o dalších hanebnostech. Věděla jsem, že byla zahořklá, naštvaná a nechtěla opustit svůj domov a vzít si mého otce. Ale jak se z ní stalo tohle?“
Bennet byl dlouhou chvíli zticha. Nakonec řekl: „Bolest a hněv může působit jako jed, pokud se zanedbá. Může zmrzačit duši nebo ji dokonce úplně zničit. Můj král a přítel se s tím potýká dennodenně už několik roků. Bojím se, jak ho to změnilo a hlavně co to s ním v dalších letech udělá.“
„On není zlý,“ protestovala Katiyana. Bennet nad tou náhlou obranou pozvedl obočí a princezna zrudla. „No, není.“
„Neřekl bych, že je. Ale je to jiný člověk, než jakým býval. Jak plyne čas a královna stále nepyká za své zločiny, tím víc ho zloba požírá. Kluk, který byl dřív lehce temperamentní, teď svou „zlost“, jestli se to tak dá ještě nazývat, nedokáže udržet na uzdě. Když jsme vyrůstali, mluvil o způsobech, jak zlepšit celé království a životy všech, kteří v něm žijí. Zajímalo ho štěstí a prosperování jeho lidu. Chtěl, aby měli pohodlný život, smysluplnou práci, vždy teplý domov a plné břicho. A teď…,“ pokrčil rameny. „Viděla jste naše neshody nad plánováním zavlažovacích kanálů pro statkáře. Ten chlapec z dětství by pro to udělal maximum. Teď se bouří, protože by to mohlo zpozdit jeho pomstu.“
„On ji opravdu nenávidí,“ řekla Katiyana tiše.
„To ano a chápu i proč. Nejdřív mu vzala matku a nenarozeného sourozence, pak i jeho otce. Možná to tak teď nevypadá, ale způsob, jakým bylo s vaším lidem zacházeno, ho rozhněval hned, jak se o tom dozvěděl. Ale jeho vztek ho oslepil. Místo toho, aby truchlil a našel způsob, jak pomoc trpícím, kteří ho potřebují, jak se k tomu zavázal při své korunovaci, vidí jen pomstu a všechno ostatní jde na vedlejší kolej.“
Její srdce bolelo ze všeho, co se o něm doslechla. „Truchlila jsem pro svého otce velmi dlouhou dobu. Stále jsou tu dny, kdy se rány otevřou, a bolest mě přemůže jako v den, kdy zemřel. Ale já byla poslána do lesa zemřít, ještě před tím, než se konal pohřeb. Dost jsem o tom přemýšlela a snažila se vymyslet způsob, jak bych se mohla zúčastnit. Žádný ale neexistoval. Alespoň Lian měl tu možnost.“
„Ne, neměl. Alespoň, co se týče jeho otce, tak ne.“
„Proč ne?“
„Nedovolil, aby se to uspořádalo. Cítil, že nedokáže pohřbít svého otce, aniž by potrestal ty, kdo můžou za jeho smrt.“
Slyšela, jak vdáli vítr pročesával pole. „Ale to… jak to mohl udělat? Netruchlit pro své otce a nedovolit království, aby se rozloučilo se svým králem?“
„To je to, co jsem měl na mysli, když jsem mluvit o bolesti a hněvu a přirovnal je k jedu. Pohroužil se tak do své pomsty, že nemá čas, ani oplakat svého otce.“
Katiyana zavrtěla hlavou. „To je neuvěřitelně smutné. Děkuji, že ses se mnou o to podělil. Teď rozumím králi a jeho zvláštním náladám mnohem lépe. Teda ne, že by ho to omlouvalo,“ dodala rychle.
„Souhlasím.“ Na ta slova Bennet vstal a před tím, než slezl ze střechy, řekl: „Řeknu Almě, že jste v pořádku, Pralesničko.“
Katiyana se ušklíbla, ale nevydržela nad tou poznámkou nepousmát.

˘˘∞˘˘

Večeře s králem ten večer byla úplně v jiném duchu než obvykle. Celý den zpracovávala to, co jí Bennet řekl. Byla zvědavá na muže, který ji nutil být královnou, a hlavně na to, zda ho uvidí v novém světle.
„Velmi se podobáš svému otci,“ řekla, když jim přinesli první chod.
Lian na ni pohlédl, oči ostražité. „Asi ano.“ Zavrtěl se v křesle a svoji pozornost přesměroval ke svému talíři.
„Neviděla jsem žádné portréty tvé matky. Jaká byla? Máš oči po matce?“
Lian pozvedl vidličku k ústům, zaváhal a položil ji zase zpět. „Mám. Byla krásná. Jsi spokojená s mojí odpovědí?“
Katiyana se zamračila. „To není výslech. Jen jsem se snažila vést rozhovor.“
„Fajn. Pojďme tedy mluvit o něčem užitečném. Už jsi přemýšlela nad tím, o čem budeš hovořit s ostatními hodnostáři? Svatba se blíží.“
„O čem? Nevím. Asi o tom, o čem se budou chtít bavit,“ řekla zmateně.
„Ne, to je špatná odpověď. Je třeba vést všechny rozhovory, o tom, co se ti stalo, kde ses skrývala a jak jsi přežila. Veškerá konverzace musí být zaměřena na tvé uvedení na trůn, a co to pro ně bude znamenat.“
„Co to pro ně bude znamenat? A proč by se o to proboha starali?“
Lian si povzdychl. „Už jsme o tom mluvili. Královniny zločiny a pletichy jsou dalekosáhlé. Neuznává jejich postavení, poslala do jejich království zvědy a buřiče, kteří měli za úkol zmanipulovat lid daného království a svrhnout toho, jenž tam vládne. Zničila několik dolů, otrávila nespočetné množství jezer. Musíš jim připomenout škody, které v jejich království napáchala a pak jim říct, jak bys to napravila, a pokud to zvládneš, tak dodat, jak by ses to pokusila napravit, až budeš vládnout.“
„Jáásně. Tys myslel tohle.“
Lian na ni hleděl. „A využít svého vychování, místo své prostořekosti, aby se k tobě chovali jako k tvému otci.“
„Mám v plánu pomoci svým lidem a to je všechno. Nemám žádný důvod a ani chuť hrát nějaké politické hry.“
„To nejsou hry. A i když je dobře, že pomůžeš svému lidu, je třeba, aby i smetánka viděla, že je to výhodné i pro ně. Tvá země má skvělé podmínky pro pěstování ovoce. Dodávky v průběhu let rapidně poklesly a lidé nejsou šťastní. Vím, že některá království se snažila pěstovat vlastní ovoce, ale tamější podmínky jim to nedovolují. Máš-li uzdravit svou zemi a lid, musíš se zaměřit na pěstování ovoce a obchod.“

„Takže bych jim měla říct, že když mi pomůžou na trůn, budu jim prodávat jablka.“
Lian postavil svůj šálek zpět na stůl s větší silou, než bylo nutné. „Ty ztělesňuješ lék pro tvou zemi, pro tvůj lid. Ale lidi nepracují zadarmo, každý za to něco chce.“
Katiyana se hrála s jídlem na talíři. „A co chceš?“
„Chci, aby královna byla potrestaná,“ prohlásil rozhodně.
„A potom?“
„Pak chci pokračovat v tom, co jsem začal,“ řekl nejistě.
„V to doufám,“ odvětila mu ostře. „Všechen svůj čas, energii a finance cpeš do své snahy pomstít se. Ale co budeš dělat potom, až se pomstíš? Jaký bude tvůj další cíl?“
„Jako třeba?“
Katiyana rozhodila rukama. „Co já vím?! Možná bys konečně mohl pohřbít svého otce a umožnit tak lidem, aby se svým králem rozloučili.“
Oči mu ztmavly a jeho ruka se sevřela kolem nebohé vidličky, kterou v té chvíli držel. „To přijde, až nastane ten správný čas. O to se nestarej.“
„Fajn. A co manželství a přivedení dědiců na svět? Jako král jsi zatím neudělal nic, co by zajistilo pokračování tvé linie.“
Lian se opřel a nesnažil se skrýt šok a pobavení v jeho tváři. „Ty si děláš starosti s mým staromládenectvím? Jak fascinující.“
„Proč ses neoženil s Vilemínou? Jsem si jistá, že by s tebou byla spokojená. Tvůj temperament ani tvé ostatní nedostatky by jí očividně nevadily.“
Jeho pobavení náhle vyprchalo. „Jak jsem říkal, Vilemína je pitomá. A kromě toho ji nemiluji. Navíc nejsem jako ona. Mí rodiče se vzali z lásky a žili velmi spokojeně. Chtěl bych to samé.“
„Pak bys měl možná zapracovat na svém temperamentu. Nedovedu si představit nikoho kromě Vilemíny, kdo by se s takovým vzteklounem smířil.“
„Děkuji za podlézavé hodnocení. Možná by sis ráda poslechla také jedno o svých nedostatcích.“ Nejistota jí prostoupila, když král přišel blíž a naklonil se dopředu. Jeho tvář byla nepříjemně blízko té její. „Tvůj nedostatek chování a neschopnost držet jazyk za zuby, to je katastrofální samo o sobě. Ale obzvlášť znepokojivý je fakt, že se odmítáš chovat a nosit šaty jako každá normální dívka. A to nemluvím o hopsání po střechách a neustálém snění. Těžko si dokážu představit někoho, kdo by se chtěl přivázat k ženě, jako jsi ty.“
„Neměla jsem moc času procvičovat všechny ty ženské dovednosti, když jsem se jako dítě snažila přežít v divočině. Naučila jsem se jen to, co bylo nutné k tomu, aby zůstala naživu.“
„Teď ručím za tvé bezpečí a v mém paláci rozhodně nemusíš „přežívat“. Svůj čas bys lépe využila tříbením svého chování a měla bys přestat lézt po stěnách, než přivodíš Almě infarkt.“
Rozzlobená a otřesená Katiyana se nezmohla na pořádné odseknutí. Lian se napjatě usmál a usedl opět na svou židli. Čekal na její odpověď, ale princezna pro jednou v životě držela jazyk za zuby a pokračovala ve svém jídle. Nemohla se na něj už déle dívat, až odstrčila židli od stolu a vyrazila z místnosti.
„Nezapomeň, že zítra přijde krejčí,“ volal za ní. „A kvůli němu se prosím tě vykoupej!“

Katiyana vtrhla do své komnaty a zabouchla za sebou dveře. Alma vyskočila od krbu, kde přikládala. „Co se proboha stalo?“ zeptala se a aby se vzpamatovala z úleku, chytla se krbové římsy.
„On se stal! Je příšerný!“
„Rozumím,“ přitakala Alma. „Předpokládám, že mluvíte o králi.“
„Kdo jiný dokáže člověka rozčílit tak jako on?“ vyprskla. „Řekl mi, že se mám vykoupat.“Alma se snažila potlačit své chichotání, ale marně. „Jsem čistá. Umývám se každý den,“ pokračovala princezna ve své litanii.
„Jsem si jistá, že ano. Ale přesto vaše averze ke koupání je matoucí.“
Katiyana si povzdychla. „Nemůžu říct, že bych se nekoupala ráda, ale cítím se ohledně toho provinile.“
„Cítíte se ohledně toho provinile?“ Alma nad tím povytáhla obočí.
„Cítím se špatně kvůli všemu,“ řekla a práskla s sebou na postel. „Tady si žiju jako princezna a mí přátelé a všichni lidé z mého království se musí strachovat o to, zda budou mít kde spát a zda naplní svá prázdná břicha.“
„Tak zaprvé, jste princezna.“
Katiyana na ni vyplázla jazyk.
„A zadruhé, díky tomu, že jí jste, jim můžete pomoci. Brzo se vám podaří naplnit svoji představu a zlepšíte jejich život.“
Katiyana vyskočila z lůžka a začala přecházet sem a tam. „A jak to mám asi udělat? Tím, že budu šlechtě vykládat, jak jim, až mě dosadí na trůn, budu prodávat jablka?“
„Moc nad tím přemýšlíte. Pokud by byli schopni svrhnout Sulu z trůnu a dosadit tam někoho jiného, už by to dávno udělali. Za ta léta zkoušeli špióny, jed, dokonce i diplomatické nabídky. Jediné, o co se nepokusili, bylo vyhlásit jí válku. A toho je si královna dobře vědoma. Všichni vědí, jaké by mohly být ztráty na životech. Ona je impozantní nepřítel a vy jste ta, která ji musí porazit. Král a šlechta vám možná mohou pomoci, ale vy jste ta, která musí nést to břemeno, sesadit Sulu z trůnu a splnit své poslání.“
Dívka zasténala a přestala pochodovat. „Možná, kdybych tohle znala celý svůj život a naučila se etiketu. Ale tak tomu nebylo. Můj život je a byl hodně odlišný od této fantazie, ale za to mi dal mnoho způsobů, jak přežít v přírodě. Bohužel nikde jsem nenašla návod na to „Jak přežít v paláci.“
„Možná, že byste mohla začít koupelí?“ naznačila Alma.
„A k čemu mi to pomůže?“ stěžovala si Katiyana. „Mám svou macechu porazit lázní, zdvořilostí a tím, že začnu nosit šaty?“
„Ne. To je proto, abyste si získala více lidí na svou stranu, kteří vás pak podpoří,“ zavolala na ni přes rameno, jak odcházela do koupelny plnit vanu.
„Tohle nikdy nezvládnu,“ zamumlala si pro sebe a sklesle odkráčela do koupelny.

17 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za další kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za pokračování, překlad a korekci!

    OdpovědětVymazat
  5. Moc a moc děkuji za překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  6. Vďaka za skvelé pokračovanie :-) a neviem sa dočkať ďalšieho :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Perfektní !!! Díky moc za překlad a korekci další kapitoly !!!

    OdpovědětVymazat
  8. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za skvělý překlad!!!❤

    OdpovědětVymazat
  10. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  11. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat