pátek 15. ledna 2016

Návrat mrtvého muže - 37. kapitola

Zdravím všechny,
 dospěla jsem k nelehkému rozhodnutí, že po ukončení překladu Návratu mrtvého muže už dál nebudu se sérií Dante Valentine pokračovat. Hlavní důvod je čas – poslední dva roky jsem současně překládala dvě série a nezůstával mi v podstatě žádný volný čas na ostatní koníčky. Další důvod je ten, že další díly série, přestože jsou skvěle napsané, se posouvají do mnohem symbolističtější roviny a na překlad textu plného odkazů na různá náboženství, klasickou literaturu, filozofické teorie a psychoanalýzu, se jednoduše necítím.  Pokud by se některá z Vás chtěla pokračování ujmout, budu samozřejmě k dispozici pro případné konzultace. J
Dobrá zpráva je, že budu mít víc času na sérii Elemental Assassin a další Ginina dobrodružství, u kterých si na rozdíl od Dante Valentine můžeme být téměř jistí, že skončí Happyendem. J
Jitka

Oknem policejní stanice dovnitř proudilo sluneční světlo, ale v Gabeině kanceláři se i tak svítilo. Stůl byl zavalený papíry a v koši na odpadky byly dvě prázdné láhve od brandy spolu s popelem a zašedlými nedopalky cigaret.
„Způsobila jsi zatraceně velkou škodu.“ Řekla Gabe se založenýma rukama. „Srovnala jsi Riggar Hall se zemí. Nezůstal kámen na kameni, nenašli jsme ani žádné tělo. Máme jen tvoje slovo“
„Stala se nějaká další vražda?“ zeptala jsem se. „Ne? Dobře.“
Vzdychla si. „Já ti věřím, Danny. Já jenom, proklatě. Věděla jsi to? Věděla jsi s jistotou, že to je požíračovo ka?
S pohledem upřeným na desku jejího stolu jsem pokrčila rameny. Co jsem jí měla říct? Že bylo na mě, uzavřít kruh., že jsem byla jediná dostatečně silná na to, abych to ukončila, nebo že jsem se jen náhodou stala vhodným nástrojem?
Záleželo na tom? Bylo po všem. Skončilo to. Už jsem v hlavě neslyšela Christabelin šepot. Doufala jsem, že už snad dokáže odpočívat v pokoji.
V pozadí zazvonil telefon, slyšela jsem, jak někdo vypráví vtip. Mou pozornost upoutal smích. Nos se mi naplnil lidským pachem, který se snažila přebít má vlastní vůně.
Věděla jsem, co teď musím udělat.
„Mrzí mě to Gabe. On byl, bylo to“  Meč, který jsem měla položený přes kolena, tiše zazvonil. Zastrčila jsem si pramen inkoustově černých vlasů za ucho. „Kdokoliv další by byl místo pomoci zátěží, vždyť to víš. Zabil by plno policistů, pokud byste se ho pokusili dostat.“ Překvapivě se mi nezlomil hlas. Polkla jsem. „Keller musel mít k požíračství sklony. To, co vzal z Mirovitche, to muselo spustit. Ka napřed spalo, takže si myslel, že je v bezpečí. Ten pocit mu vydržel deset let, myslel si, že je Mirovitch mrtvý, dostal se od Saint City a Riggar Hall tak daleko, jak to jen šlo. Jeho strýc dokonce přijal práci v diplomatických službách v Putchinu, jen aby mu pomohl dostat se pryč.“ Nezanechal žádnou stopu, protože osobní údaje lidí v diplomatických službách podléhají utajení.
„A pak se Mirovitch osvobodil.“ Gabe se otřásla. „U Háda.“
Přikývla jsem. „Ty náhrdelníky představovaly éterické spojení: pěkné, pasivní a nedetekovatelné. Mirovitch navedl svou loutku přímo k jejich dveřím. Ani se nemusel namáhat s prolamováním štítů, udělaly to za něj ty náhrdelníky, pěkně zevnitř. Všechny ty runy, které je Keller naučil, mysleli si, že je ochrání, ale zatím jen zničili svou obranu a to je zabilo.“ A Mirovitch se prohrabal jejich myslemi, aby získal zpět kusy sebe sama, které z něj vyrvali. Není divu, že ani jedna z obětí nedokázala promluvit, následky takového druhu psychického znásilnění přetrvávají ještě dlouho po tělesné smrti.
To bylo to, co mě zachránilo, skutečnost, že jsem v hlavě neměla nic z Mirovitche, nic, co by chtěl uchvátit, moje neochota to vzdát. To, že jsem nezapomněla.
To a Japhrimel.
Znovu jsem se otřásla při vzpomínce na spáry, které se jako červi zarývají do mých myšlenek. Kůži jsem měla studenou a značka na mém rameni znovu zapulsovala, vyslala mi do těla vlnu tepla. Narovnala jsem se a podívala se na lakovanou pochvu, zíral na mě z ní tmavýma očima můj vlastní odraz.
„Proč ale zabil strýce?“ Gabe se posunula, naklonila se a změřila si mě pohledem. Vzhlédla jsem, a aniž by mě to doopravdy překvapilo, jsem si všimla šedé na jejím levém spánku. Bylo to jen pár pramínků, které naznačovaly, co ji poslední dny stály.
Pokrčila jsem rameny. „Tady, v Saint City byl strýc problém. Pokud by kdokoliv začal hledat bývalé studenty Riggar Hall, strýc toho nejspíš věděl dost, aby vyšetřovateli se správnými otázkami poskytl dostatečně jasný obraz. Buď tohle, nebo strýc na něco přišel. To už se nikdy nedozvíme. Takže proto byly štíty na Smithově domě neporušené, Keller je nemusel rozbíjet.“
A nebít Christabel. Možná by mi to nedošlo. Dívala se i přes rameno? Nepokoušela jsem se hádat. Byla to jen další záhada, u které jsem byla ráda, že o ní nemusím přemýšlet.
Rozhostilo se ticho, ticho plné dalších otázek. Dalších věcí, o kterých ani jedna z nás nechtěla mluvit. Nezeptala se mě, kam jsem zmizela na tři dny potom, co byla Riggar Hall zničena, nezeptala se mě, kde jsem se umyla a hlavně se mě neptala, jestli jsem v pořádku. Místo toho si držela odstup a během dvouhodinového zápisu mého svědectví si hlídala přísně profesionální výraz. Uzavřený případ. Zločin byl vyřešen.
Hra skončila.
„Danny.“ Gabe přitiskla boky ke stolu a změřila si mě klidnýma krásnýma očima. „ Jsi jiná. Já, podívej, vím, co pro tebe Jace znamenal. Kdyby sis potřebovala promluvit, kdybys cokoliv potřebovala“
Přikývla jsem. „Zavolám,“ slíbila jsem.
Zahlédla jsem v koutcích jejích očí vrásky, tenké linky, které se začínaly oblevovat v jejích rysech. Gabe začínala být příliš stará na všechen ten zmatek. Byla policajt až do morku kostí; zanedlouho začne pomýšlet na odpočinek a pravděpodobně vezme práci v nějaké bezpečnostní agentuře, bylo vidět, že je unavená. Příliš unavená, přestože byla od přírody neústupná a tvrdohlavá.
A já? Nezestárnu. Budu vypadat pořád stejně. A až Gabe zemře, kdo zůstane, aby vzpomínal?
Když si na mě už nikdo nebude pamatovat, budu taky mrtvá?
„Gabe?“ plynulým pohybem jsem se postavila na nohy. Pravá noha byla pořád trochu nejistá, navzdory tomu, že se moje tělo dokázalo zázračně rychle uzdravovat. Těžce jsem hledala slova, zkusila jsem to, ale selhala jsem. Zkusila jsem to znovu. „jen buď opatrná, ano? Dej na sebe pozor.“
„Zní to, jako bys šla na popravu, místo na dovolenou.“ Zasmála se. Napětí v jejích ramenou povolilo. Asi od tohoto případu čekala víc. Nejhmatatelnější odměna byla zlatá medaile a stříbrný disk. Disk ji dostane do Nikolaiovy kanceláře v případě, že by potřebovala pomoc. Medaile byla ocenění za „skvělou policejní práci“ Mohla jsem jen doufat, že se jí bude dařit dobře a nebude závislá na dobré vůli hlavního představitele nadpřirozených sil v Saint City. Chtěla jsem jen mít jistotu, že bude v bezpečí.
Jedna poslední otázka. „Jak je na tom Eddie?“
Pokrčila rameny. „Jakž takž. Nějak se s tím vyrovnává. Aspoň myslím.“
Přikývla jsem. To byla dobrá zpráva. „Řekni mu, řekni, že jsem Mirovitche vlastnoručně zabila. Že se už nikdy nevrátí.“ Žaludek se mi zachvěl při ozvěně Mirovitchova šustivého hlasu z temného koutu mé mysli. „Řekni mu, že Dante Valentine přísahá, že je Mirovitch mrtvý.“
Teď byla řada na ní, aby přikývla, zamyšleně, smaragd na tváři se jí zaleskl. „Danny.“ Její hlas byl něžný, jakoby zapomněla, že stojíme v její kanceláři. „Podívej, je mi to opravdu líto. Kdybys, myslím, kdybys“
Cítila jsem, jak se mi stáhl obličej. Popošla jsem blíž, položila meč na židli, ze které jsem právě vstala a roztáhla paže. Chvíli na mě hleděla s pokleslou čelistí, pak se opatrně přiblížila a objala mě. Byla tak malá, že se mi bradou opírala o prsa, ale i tak jsem ji opatrně objala. Stiskla mě vší silou, až mi z plic vyrazila dech. „Jsi moje kamarádka, Gabe,“ šeptala jsem lámajícím se chraplavým hlasem.
Popotáhla. „To si piš. Běž, užij si svou dovolenou. A pokud bys něco potřebovala, zavolej.“
„Ty taky, Pozdravuj Eddieho.“ Odstoupily jsme od sebe. Vzala jsem svůj meč, otočila se a udělala čtyři kroky.
Pátý, kterým jsem vyšla z její kanceláře, byl jednou z nejtěžších věcí, které jsem kdy udělala.
Dokázala jsem to a už jsem skoro zatáčela za roh, když na mě zavolala.
„Danny? Mám ještě poslední otázku.“
Ohlédla jsem se přes rameno a levou rukou si uhladila vlasy, jílec meče mi zavadil o bradu a smaragd vypustil jenu malou jiskru.
Gabe se opírala o svůj stůl se založenýma rukama. Na tvářích se jí leskly slzy, oči měla červené a nateklé. Přes vlastní slzy jsem ji viděla trochu rozmazaně. „Proč jsi spálila svůj dům, Dante?“
Co jsem jí mohla říct? Nakonec jsem se rozhodla pro jednoduchou odpověď.
„Bylo to mýto. Mýto za mrtvé.“ Cítila jsem, jak se mi zvedají koutky úst, i když se mi z očí kapaly slzy a tekly přes můj smaragd a nekromantské tetování. „Úplatek bohům. Sbohem Gabriele. Ať tě Hádes ochraňuje.“
Venku bylo zamračeno, stmívalo se brzy, jako vždycky v zimě. V dohledu nebyli žádní reportéři, pídící se za nejnovějším skandálem, který měl co dělat se zákonodárcem, třemi prostitutkami, dvěma miliony a plasmovou pistolí. Já už jsem, ke své vlastní velké úlevě, patřila ke včerejším zprávám a byla většinou lidí dávno zapomenutá.
Shora se sneslo velké lesklé černé vznášedlo, ze zasyčením dosedlo a rozehnalo spadané listí. Sotva se začal otevírat boční vchod, vklouzla jsem dovnitř, zabořila se do křesla a naplnila si plíce klimatizovaným vzduchem.
Uvnitř bylo všechno lesklé a bledě zářící. V polici na stěně byl položený zkroucený, poškrábaný dotanuki, zdálo se, že zčernalá ocel pořád slabě vibruje po úderu proti nepříteli, proti kterému byla bez šance. Pokud by tam tehdy Japhrimel byl, Mirovitch by mě nenapadl a Jace by asi ještě byl naživu.
Bodavý pocit viny pod mou prsní kostí ustoupil. Učiním pokání svým vlastním způsobem a v dobu, kterou si sama zvolím. Teď jsem na to nedokázala myslet.
Tiše jsem vzlykla a otřela si tváře hřbetem pravé ruky.
Japhrimel seděl napjatý na jedné straně. Prošla jsem kolem něho, když se vchod zavíral. Motory zavyly, jako vždycky se mi při startu rozcvakaly zuby a rozhoupal žaludek.
Dopadla jsem na vypolstrované sedadlo vedle něj a vypustila vzdech, který mi lámal žebra.
„Hotovo?“ Jeho hlas zněl stejně suše a ironicky jako když jsem ho potkala; díval se přímo před sebe a ukazoval mi tak svůj profil. Stálo mě to dost přemlouvání, aby zůstal ve vznášedle, zatímco jsem vyřizovala poslední nezbytnosti ohledně případu. Zlostně mi připomněl, že když se znovu vrátil k fyzickému životu a stopoval mě přes celé Saint City aby mě našel bojovat s Mirovitchem, zažil takový strach, jaký nepoznal za celý svůj dlouhý démonský život.
Jeho neochotné doznání ze mě udělalo vzlykající trosku. Nakonec ale souhlasil, abych to s Gabe vyřídila sama.
„Tímhle je to vyřízené,“ řekla jsem. „Případ je uzavřený a Gabe se může pohnout dál. A o tobě nemusí nikdo vědět. Jen by to zbytečně vyvolávalo další otázky.“
„Hm.“ Otevřel mi náruč, když jsem si s dalším vzdechnutím sedla vedle něj a nechala se obejmout známým teplem jeho aury. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a na oplátku jsem ucítila tlak jeho brady na vršku hlavy. „A co ty?“
Zavřela jsem oči. Zase mi do nich začaly stoupat slzy. Myslela bych si, že už jsem s pláčem skončila. „Myslela jsem si, že jsi mrtvý,“ řekla jsem už asi po sté. „Pořád mám pocit, že se vzbudím a ty budeš pryč.“
„Už jsem ti říkal, že pokud žiješ ty, žiju i já.“ Už zněl klidněji, napětí z něj opadlo. Pohodlně se opřel a já se k němu vděčně přitiskla. „Neopustil bych tě, Dante,“
„Takže kdybych ostatky vysypala do kádě s krví, fungovalo by to taky?“ Stud mi zabarvil tváře do červena. Bylo neskutečně těžké nechat ho ve vznášedle, když jsem šla na policejní stanici; pořád jsem si nebyla jistá, že je skutečný. Svědění jeho značky na mém rameni a vlny tepla, které z ní vycházely, mi to neustále připomínaly. Chtěla jsem ale, aby mi to znovu opakoval, chtěla jsem ho slyšet, a ze všeho nejvíc jsem kolem sebe chtěla cítit jeho paže, uklidňující dotek jeho kůže.
Znovu mi zopakoval svou odpověď. „S největší pravděpodobností, první vzkříšení je vždycky nejtěžší.“
„Oheň a zhroucené štíty kolem mého domu“
„Jsem tady, nebo ne?“ Teď zněl pobaveně. Pohladil mě po tváři, a mně se zadrhl dech. Skoro to stačilo na zaplašení zvuku posledního Mirovitchova výkřiku. „Nebylo to nijak dlouho, Dante, Ne pro nás.“
„Dost dlouho,“ zamumlala jsem a srdce se mi znovu sevřelo. „Kdybych to věděla, kdyby mi někdo řekl, Jace mohl být ještě naživu.“
„Sama jsi řekla, že ti Smrt odepřela přístup. Možná už přišel jeho čas.“ Japhrimel teď zněl zamyšleně. Opřel se o sedačku a jeho kabát tiše zašustil. Pilot udělal pomalou táhlou otočku nad městem a zamířil k jihu. Paprsky zapadajícího slunce se odrážely od vodní hladiny, po které se míhal stín vznášedla. Odvrátila jsem pohled od okna s výhledem na známé obrysy Saint City a zadívala se na jeho profil, zatímco on si prohlížel mou pravou ruku zaháknutou do jeho levice, kterou měl položenou na klíně. „Mrzí mě to, měl jsem ti toho říct víc.“
„Nebyl čas. Nezáleží na tom.“ Záleželo, ale kdo jsem byla, abych mu to říkala? Pokud mi nevyčítal, že jsem ho nechala kvůli mrtvému v hořícím domě, nemínila jsem ho obviňovat z toho, že neměl možnost mi říct víc o tom, co se ze mě stalo. Dostala jsem víc, než jsem si zasloužila. „Kam máme namířeno?“ a co bylo důležitější „Zlobíš se na mě?“
Anubis mi pomáhej, zase jednou jsem zněla jako malé dítě. Může mi odpustit, že jsem využívala Jace, aby připomínal, kým jsem bývala? Může mi odpustit, že jsem milovala člověka, i když se to nedalo srovnat s tím, co jsem cítila k němu?
K démonovi.
Mému démonovi. Jednomu z mnoha. Až na to, že tenhle mi, aspoň doufám, neublíží.
Trochu se posunul, uvolnil levou ruku z mého sevření a vzal mě za bradu, aby mě přinutil podívat se mu do očí. V tmavých očích mu zahořela zelená jiskřička, jako světýlko v hluboké, staré šachtě. „Ptáš se, jestli žárlím. Vzpomínám si na jeden šermířský souboj, není to ani moc dávno, kdy jsem tě varoval, abys mě nevyužívala na vyvolání žárlivosti u Šamana.“
Byla jsem ráda, že se poloviční démoni nečervenají. Aspoň jsem v to doufala. Tváře jsem měla v jednom ohni. Zelená jiskra se vytratila, a jeho oči byly znovu tmavé a zamyšlené jakou celou dobu po jeho vzkříšení; dotyk jeho kůže na mé ve mně vyvolával příjemné chvění. Pohled na něj mi znovu připomněl, jak málo toho o něm vím a jak málo toho vím o tom, co ze mě udělal.
Hedairu.
Ať už to bylo cokoliv. Možná teď zjistím, co to znamená.
Hladil mě palcem po tváři. Přivřela jsem oči. Když znovu promluvil, znělo to velmi něžně, jeho hlas hýčkal celé moje tělo. Kůže mi brněla. Nával tekutého žáru mě přiměl ztěžka polknout. „Jak bych mohl žárlit, Dante, když vím, že jsi po mně celou tu dobu truchlila?
Vzpomněla jsem si ještě na něco. „Lucifer,“ připomněla jsem mu. „Snažil se tě zkontaktovat. To bylo první vodítko že?“
Japhrimel pokrčil rameny. „Co mu dlužíš?“ nakláněl se blíž, kousek po kousku. Srdce se mi rozbušilo, očekávání mi spolu s pulsem bilo těsně pod kůži.
Nasucho jsem polkla. V očích mě řezalo a pálilo, a do mozku se mi bolestivě zapichovaly diamantové jehličky. Nedokázala jsem myslet na Jace bez svíravé bolesti v hrudi a slzami naplněných očí. Nedokázala jsem myslet na Riggar Hall bez zachvění, ruce se mi třásly jako listí ve větru. Chtělo to čas, než zmizí následky Mirovitchova psychického útoku, čas než se moje téměř démonské tělo vzpamatuje. Japhrimel mi říkal, že to bude brzy, ale jeho představa o brzy tak docela neodpovídala mé. Zatím.
A jeho přítomnost uzdravování urychlí. Ale co zármutek a pocit viny, pominou někdy? Chtěla jsem vůbec, aby pominuly? Byla bych pořád ještě člověk, kdybych necítila bolest?
„Dante?“ zeptal se Japhrimel.
„Když jsem to naposled kontrolovala, byli jsme spolu vyrovnaní. Dostal svoje Vejce zpátky.“ Dech se mi zadrhnul. Posílal mi dopisy. Pokud další pošle Japhrimele, zahodíš ho? Nebo ho otevřeš? A pokud ví, že jsi naživu, co bude v tom dopisu?
Nedokázala jsem si kvůli tomu dělat starosti.
„Pak může počkat,“ řekl Japhrimel a jeho ústa se dotkla mých. Nezeptala jsem se znovu kam letíme.

Nezáleželo na tom.

KONEC

14 komentářů:

  1. Srdečná vďaka preklad i korektúru poslednej kapitoly i celej druhej časti príbehu... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za poslední vlaštovku a překlad celé knihy. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Super! Děkuji moc za překlad a korekci :)

    OdpovědětVymazat
  4. Mockrát děkuji za překlad a korekturu. Mrzí mě, že nebudeš pokračovat v této sérii, ale chápu, že odbornost a složitosti v cizím jazyce nejsou jednoduché. Hlavně, že u překladů vydržíš, to je důležité. Ještě jednou díky.

    OdpovědětVymazat
  5. Moc díky za překlady, a chápu že to zabírá hodně času.... Moc díky za Tvou práci na 2 dílech Dante a doufám že se třetího ujme někdo další.... jana

    OdpovědětVymazat
  6. Dakujem za preklad. Tesila by som sa aj na dalsie casti,ale uzijem si aj ine tvoje preklady. Dakujem za skvelu pracu na preklade tejto serie. VV

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji ještě jednou za celý překlad knihy.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za super překlad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky mockrát za překlad, tyhle knížky jsou opravdu skvělé.

    OdpovědětVymazat
  10. Tak to mě mrzí. První díl této série byl skvělý. Dvojku jsem ještě nečetla. Neumím číst po kapitolách, vždy to skončí napnutě, a nemám ty nervy čekat. Tak uvidím. Že budeš mít víc času na Gin je paráda. Je to naprosto boží série a zhltla jsem všechny předchozí díly už několikrát. Skvěle napsané, skvěle přeložené. Díky moc za vše.

    OdpovědětVymazat
  11. Tak to mě mrzí. První díl této série byl dosti dobrý. Dvojku jsem ještě nečetla, nemám nervy číst to po kapitolách. Ale kompenzuje to, že budeš mít víc času na Gin. Naprosto boží série a skvělý překlad. Četla jsem to už několikrát. Děkuji za vše, co pro nás "nevděčné" čtenáře děláš.

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad celé knihy
    a připojím se k těm, které mrzí, že nebudeš pokračovat v serii, ikdyž chápu proč.
    V každém případě děkuji za oba díly ...

    OdpovědětVymazat
  13. Moc díky za skvělý překlad a korekci. :)

    OdpovědětVymazat
  14. Díky moc za překlad a korekturu celé knihy :-D

    OdpovědětVymazat