sobota 9. ledna 2016

Návrat mrtvého muže - 36. kapitola


Třes. Dávení. Agonie, když pařáty pronikaly mou kůží a orgány. Vnitřnosti vynášené ven horkým proudem, tlak za očima, který se je snažil vystrčit ven jako při podtlaku.
„Studentka Valentine, se neprodleně dostaví do ředitelny.“

Jdu, každý krok po schodech vzhůru mi zní jako děsivá rána do bubnu. Mirovitchův úsměv a jeho vyschlé ruce na mých ramenou. Dnes tu máme něco speciálního pro ty, co porušili pravidla, slečno Valentine. Pohled do Roanniných očí, pocit nevolnosti z porozumění za hrudní kostí. Svěřila se své pěstounce a Miroviitch se to dozvěděl
Trhnutí, prasknutí, její postava na zábradlí, Mirovitchovy prsty zaťaté do mé paže, když mě táhne zpět do pekla k rudě zářícímu žhavému cejchu. Kožený řemen mi rozdírá zápěstí, křičím, dokud nepřijdu o hlas, a když se mnou skončí, zůstává pálící stopa po žhavém železe a pramínek jeho semena mi stéká po stehnech; opěradlo židle se zarývá do bránice, nejsem schopná dýchat, zvuk jeho suchého smíchu plní prostor, vzpomínky se valí zpoza zamčených dveří, které jsem za sebou zabouchla při odchodu z Riggar Hall, dveří, které jsem musela zavřít, abych se mohla pohnout dál. Abych přežila.
Prsty. V mojí hlavě. Drásaní, slzy, párání. Pálení.
Není divu, že se Christabel nemohla vrátit.
Cizí věc v mé hlavě se stáhla. Ta myšlenka nebyla součást smyčky, která mě držela bezmocnou, zatímco mě ničila. Držela jsem se jí posledními zbytky sil, zaťala jsem do ní své pomyslné zuby a začala bojovat.
Polyamour s lehce nakloněnou hlavou. „Brzy se naučíš, že tělo tě zradí, tvoje mysl musí zůstat neporušená. Tvoje duše. Nesmíš dovolit, aby se ty špinavé prsty starého červa dostaly do tvé hlavy.“
Zavyla jsem vzteky, ta věc co se mě chystala zničit a znásilnit, se do mě divoce zakousla, usilovně se snažila proniknout mentálními dveřmi a hloubila velké, zející díry do mé psychiky.
Bojovala jsem o to víc.
Dvě tmavé oči, a v nich poslední záblesk smaragdového světla. Zelené oči v zasmušilé tváři. Horká démonská ústa na mém krku, choulím se k němu a poslouchám, co mi šeptá do ucha.
Vířící vzpomínky. Putchinská ruleta uvnitř mé hlavy, pálení, jak si vynucoval cestu skrze zabouchnuté dveře, co tam doufal najít?
„Ani loa nedokáže přemoct ženské srdce,“ Kdybych nebyla napůl démon, nikdy bych jeho šepot nezaslechla. „Musel jsem to vzdát, Danny. Musel jsem. Pro tebe.
Vykřiklo to, i téhle vzpomínky se to zaleklo. Samozřejmě, vzpomínka na Jace byla podložená silnými emocemi, studem, láskou a vinou propletenými dohromady, ale byly můj zdroj síly, stavěly se k té bezbožné věci nepřátelsky. Měla jsem zbraně, pokud bych na ně dosáhla, našla je, použila je. Dobré věci, Cokoliv.
Kouř se vyvalil vzhůru, modré ďábelské světlo si vynucovalo cestu do mého nitra, kůže mi praskala, démonská krev vařila a snažila se mě vyléčit.
Křečovité úsilí. Pokud si dokážu vzpomenout, vyhraju.
Nezapomeň, naléhala Christabel. Na nic nezapomeň.
Nezapomeň na Jaceovu tvář, jak klidně spí v posteli, kterou jsi s ním kdysi dávno sdílela. Nezapomeň na Doreeinin něžný dotek, světlo v jejích očích. Nezapomeň, jak tě Lewis držel za ruku, na ten pocit jistoty a bezpečí. Nezapomeň na knížky, které ti dal, jak ti každá z nich říkala, jak jsi pro něj důležitá, jak ti věřil. Nezapomeň na  Japhrimelův poslední vzdech, když spočinul ve tvé náruči. Nezapomeň, jak sis četla pod dekou se srdcem až v krku a se zatajeným dechem. Nezapomeň na Gabe, která za tebe udělala to, co jsi sama nedokázala. Nezapomeň na Eddieho, jak tě drží kolem ramen, nezapomeň jak se Japhrimel vrhl mezi tebe a Santina odhodlaný ochránit tě. Nezapomeň, Dante.
Na nic nezapomeň.
Moje prsty se sevřely kolem kopí. Dusila jsem se. Před očima se mi objevily černé tečky. Omdlévala jsem. Kyslík. Dokonce i démoni potřebují dýchat. A pak zkusil udělat mému tělu to, co udělal mé duši.
Ten hajzl ji stáhl zaživa
Christabelin nelidský křik, tříštění dlaždic když se na mě vrhnul. Žádný zázrak, dokonce ani Smrt mě nemohla ochránit od té agónie.
Já jsem ale vyhrávala. Tak dlouho, dokud jsem si dokázala udržet vzpomínky.
Nezapomeň, Dante. Na nic nezapomeň.
Když jsem padal dozadu, odhodila jsem kopí, to, co Mirovitch vypouštěl do mých úst a nosu se snažilo proniknout do mé mysli. Bránila jsem se, vzpomínky se mi začaly vytrácet, i když jsem se zoufale snažila si je udržet, udržet a přetrpět.
Úlomek kovu a Síla prorazily stěnu modrého, ledově svítícího světla, které zazářilo v perfektním oblouku a zabořily se do krku Kellerman Lourdese. Zabij loutku a možná Požírač zemře, prosím Anubisi, prosím.
Věděla jsem jen o jednom způsobu, jak se dá zabít ka. Dokážu vyhrát, pokud vydržím.
Jen pokud si dokážu udržet vzpomínky na to, na čem záleží.
Potom pád, pomalý dlouhý pád. Narazila jsem hlavou a zády do betonu, do břicha si zaťaly spáry, ale nedokázala jsem křičet. Měla jsem to v krku, vynucovalo si to cestu dovnitř, snažilo se to vyvolat polykací reflex, nos mě pálil a napínal se, jedním zkoumavým prstem to trhalo moje džínsy, prstem z ektoplasmy. Využije to jakoukoliv cestu dovnitř, křeče, nejen černé tečky, můj zrak zahalila tma
Nezapomeň, Dante. Nezapomeň. Christabelin hlas, ne ten plochý šílený hlas jejího zjevení, ale ten opravdový, jako by stála vedle mě, útlá dívenka s rozbitými koleny a založenýma rukama, se strašlivě vědoucím pohledem v tmavých dětských očích. Nezapomeň. Nezapomeň.
Nemohla jsem si vzpomenout na nic jiného, než na poslední zoufalý výkřik. Na jméno zapsané v mém bijícím srdci, v mé hlavě, na motlitbu, která zbyla jako poslední, když všechno ostatní selhalo.
Japhri
Moje levé rameno najednou drtila nesnesitelná agónie, jako by něco moji levou paži trhalo z kloubu, milimetr po milimetru. Vyrazila jsem zaškrcený zvuk přes tu dusivou věc deroucí se do mého krku, černá démonská krev vytvářela na betonu vzor, a pak svět explodoval.
Oheň. Rudý oheň.
Uslyšela jsem zvuk jako úder hromu rozbíjejícího vesmír, explodující hvězdy, ohnivý déšť zmaru, drtivé zemětřesení, praskání ledovců na horských úbočích Krk mi sežehnul požehnaný studený vzduch.
Spalující. Bolelo skoro tak, jako to, co mi udělal Mirovitch. Moje tělo slepě bojovalo o přežití, každá démonsky silná buňka bojovala o život. Vlhký trhaný zvuk, když moje vnitřnosti vklouzly zpět do břišní dutiny, praskání kostí když můj křik s bubláním pronikl přes ektoplasmu v mém krku, výboj Síly na kůži.
Něco se stalo.
Nezapomeň, Dante. Nezapomeň. Christabelin hlas, tentokrát silnější, zvon naplňující svět, když na mě hleděla tmavýma očima. Nezapomeň. Nezapomeň.
Ochable jsem se převalila na bok, s kašláním, přidušená pachem křídy, prachu a vody po holení, který vycházel z mých úst a nosu, spolu s hladkými bílými shluky ektoplasmy,která se okamžitě rozkládala. Znovu se mi obrátil žaludek, ale nezvracela jsem.
Zvrací poloviční démoni? Ta myšlenka mě rozesmála. Nekontrolovaně jsem se hihňala, vysoce, slabě, znělo to šíleně. Klesla jsem na kolena a těžce se opírala rukama o zem. Břicho jsem měla v jednom ohni, jak se orgány vracely na svá místa. Sáhla jsem po meči.
Našla jsem ho. Pravá ruka se sevřela kolem rukojeti pokryté odpornou tekutinou, Do paže mi vystřelila Síla tak prudce, že mě to přimělo slabě zasténat. Pak jsem znovu upadla, s mečem pevně sevřeným v ruce zahalená zbytky potrhaných štítů. Další mdloby. Čelem jsem narazila do betonu a v břiše mě znovu prudce zabolelo, jak moje vnitřní orgány protestovaly.
„Dante.“ Hlas byl něžný a vášnivý, hladký jako stará brandy klouzající krkem dolů. „Co jsi to udělala?“
Znovu jsem slabě zasténala a skrčila se na podlaze. Přepadla mě další křeč. Z úst mi vylétl proud ektoplasmy a kouřově černé démonské krve. Okamžitě jsem se cítila líp, mrtvá jen ze tří čtvrtin.
Zezadu, pod zacuchanými vlasy se mého krku dotkly teplé prsty. „Zůstaň v klidu.“ A pak mnou projela úžasná vlna Síly. Moje štíty se okamžitě zacelily, ale rozedraná krvavá rána pořád vězela hluboko v mé mysli.
Byl u mě. Svíral mě v náručí, teplou rukou mě hladil po vlasech a po tváři. „Jsi opravdu pošetilá, hedairo.“ Řekl něžně. „Předpokládám, že jsi k tomu měla nějaký důvod, ale teď zůstaň v klidu.“
Snažila jsem se, tělo mě teď poslouchalo a spalující bolest pomalu ustupovala. Hluboká rána v mé hrudi se v jeho přítomnosti zacelila, rána, kterou už jsem už přestala vnímat, byla najednou pryč. Levé rameno už nebolelo. \místo toho značka vysílala do mého těla horké něžné Síly, každá další o něco intenzivnější a pronikající hlouběji. „Ne“ zašeptala jsem, můj hlas byl jen bolestivé zaskřehotání. Rozkašlala jsem se a vyplivla stranou další kus ektoplasmy. Dopadlo to na zem s tupým zaduněním a znovu se mi bolestivě obrátil žaludek. Ne, shořel jsi.“
Zvedla jsem hlavu.
Jeho pořád stejně tmavé oči se střetly s mýma. Štíhlý zasmušilý obličej s vystouplými lícními kostmi, ústa sevřená do tenké nemilosrdné linky. Démon Tierce Japhrimel se dotkl mé tváře, klouby přejel po kůži. Dotek ve mně vyvolal zachvění, moje tělo ho poznalo. „Shořel jsi.“ Dostala jsem ze sebe ještě předtím, než se mě zmocnila nová vlna nevolnosti. „Shořel jsi, zůstal z tebe jen popel“
„Dokud žiješ ty, žiju i já.“ Koutky úst se mu svěsily dolů, výrazný pohyb, který vyvolával dojem pochmurného úsměvu. „Asi ti to nikdo neřekl.“
Chabě jsem zavrtěla hlavou. Jeho vůně, závan démona, spálené skořice a pižma mi naplnila plíce. Měla jsem pocit, že se konečně můžu znovu volně nadechnout, bez všudypřítomného pachu rozkládajících se buněk. Jeho vůně ukolébala moje znásilněné nitro, rozprostřela se celým mým tělem, kolovala mi žilami. „Snažila jsem se,“ šeptala jsem, „Knihy kouzel,“ znovu jsem si naplnila plíce. Dokud to šlo, dokud to, co musela být iluze, nezmizí. Znovu jsem si naplnila plíce požehnaným vzduchem bez zápachu umírajících buněk.
Lidských. Lidských buněk. Myšlenka na lidi mi připomněla, kde jsem.
Pokusila jsem se vyškrábat na nohy, ale chytil mě, byl mnohem silnější než já, zvlášť v tuhle chvíli. „Zůstaň v klidu. Nic ti nehrozí.“
„Ale Mirovitch.“
„Tak se jmenuje?“ Japhrimel se posunul kousek stranou.
Na podlaze ležel roztažený, pokrytý ektoplasmou, Kellerman Lourdes. Vypadal omámeně, oči zvrácené v sloup, tělo ochablé. Všimla jsem si, že jednu nohu má zkroucenou v nepřirozeném úhlu, vypadalo to na zlomeninu stehenní kosti. Trhla jsem sebou, kaluž břečky, ve které ležel, pulzovala, při pohledu na něj jsem otevřela ústa k výkřiku. Prasklá kost se začala hojit, praskala a skřípala.
V hlavě mi pořád zněl Christabelin hlas, jako nekonečná, osudová smyčka.
Nezapomeň, Dante. Nezapomeň kvůli nám.
Znovu se mi obrátil žaludek, ale Japhrimelova ruka na mém rameni ho uklidnila. „Dante? Možná bys mi to mohla vysvětlit.“  Zněl klidně, ale jeho svraštělé obočí mi prozradilo, že je blízko násilné reakci.
Vpila jsem se do něj očima. Pokud byl jen halucinace, chtěla jsem si zapamatovat každý detail. Nebyl ale čas. Lourdes zachrčel v dusivé agonii.
„Nahoru. Pomoz mi nahoru.“
Halucinace mého mrtvého démonského milence na mě upřeně hleděla zamyšlenýma tmavýma očima. Kdysi byly jasně zelené, jako Luciferovy. Když ze mě ale udělal to, co jsem byla teď, oči mu ztmavly. Bez toho žhavého světla za nimi, vypadaly jako bezvěké lidské oči, nekonečně hluboké a důvěrně známé jako moje vlastní. Vyhrkly mi slzy, ale potlačila jsem je.
Lourdes se stočil do klubíčka a s nelidským úsilím se zvedl na ruce a na kolena. Pak zkolaboval, zhroutil se jako rozbitá loutka, napůl uzdravená noha se mu zkroutila. Chraptěl něco nesrozumitelného. Modré světlo pulzovalo. Lourdes vykřikl lidským hlasem a konec výkřiku se změnil v chrčení.
„Vysvětlím ti to později,“ řekla jsem naléhavě. „Teď mi pomoz vstát.“
Jako obvykle se Japhrimel jen málo zabýval lidskými otázkami. Místo toho mě bez námahy vytáhnul na nohy. Černý kabát s vysokým límcem, který měl na sobě, vypadal jako obvykle, křídla maskovaná jako oděv, jen místo obvyklých černých džínsů teď měl tmavě modré a nové, neposkvrněné pracovní boty. Vypadal stejně a přece jinak.
Vločky ektoplasmy se s praskáním a křupáním drolily z mých šatů a dopadaly na podlahu. „Našel jsi mě.“ Slova se proměnila ve vzlyk. Myslela jsem si, že jsem zničila jakoukoliv šanci na jeho znovuoživení. Bylo to mé pokání. Co teď budu dělat?
„Samozřejmě. Máš na sobě mou značku. Myslela sis, že jsem mrtvý, Dante?“
Jistě, skoro rok to vypadalo, že jsi dokonale mrtvý, vypadal jsi jako kupka zatraceného popela a Lucifer mi nepřestával psát. „Budeš mi to muset vysvětlit,“ zamumlala jsem, jako bych věřila, že je skutečný. Ladně ustoupil stranou. Já jsem kulhala ke Kellermanovi. Pravou nohu jsem táhla za sebou, odmítala mi poslušnost. Byla jsem v politováníhodném stavu. Halucinace – Japhrimel zůstal stát po mém levém boku, tak abych měla dost prostoru tasit meč, s beztížnou rukou položenou na mém rameni. Tělem mi pulsovaly jemné intenzivní vlny Síly. Uzdravující, napravující.
Přemýšlela jsem, jestli jen samotná Síla dokáže uzdravit i mou mysl.
Zakázala jsem si podívat se na Japhrimela. Pokud bych se podívala, zjistila bych, že tu není, že je jen další halucinace, a můj usoužený mozek jen sní barevný předsmrtný sen? Dokonce i démoni potřebují vzduch a možná že škrcení a psychické znásilnění vyvolalo smrtelný sen.
Byla jsem vůbec ještě naživu? Nebo to byly shluky krve na povrchu mého mozku, takže až mě bude Caine pitvat, tak přitom bude suchým odtažitým hlasem recitovat Klasický příznak psychického útoku, který způsobil smrt?
Caine si asi bude otevírání mého těla užívat.
Podívala jsem se na zem na Kellermana Lourdese. Tělo se mu znovu napjalo v křeči, nohy se narovnaly, kosti skřípaly jako by se polámané kusy scelovaly. Moje pravá ruka sebou cukla a lehce nadzvedla špičku meče. Modrá světlo rozzářilo čepel, zdravější odstín modré než Mirovitchova chorobného světla.
Jeho oči se stočily dolů, a už to byl Lourdes, protahoval si krk a díval se na mě lidskýma očima. Hleděl přímo vzhůru na mě, Jeho rty se pokoušely zformovat slovo, kdo?
Och, bohové. „Danny Valentine,“ zachraptěla jsem. „ O pár ročníků níž. Nikdy jsme spolu nemluvili.“
V očích se mu objevilo pochopení. Sklonil hlavu. „p-prosím,“ zachrčel. „Dřív než se vrátí.“
„Jsi Požírač, a loutka,“ řekla jsem. „Nedá se nic dělat. Ne v tomhle stadiu.“
Ve tváři se objevil unavený výraz. Únava a statečnost, pohled na ně mě zabolel. „Udělej to. Přežil někdo?“
„Polyamour Bastian. A tři další.“ Zvedla jsem meč a zaváhala. „Jen jednu otázku. Proč?“
Musela jsem to vědět.
„Pomsta“ oči se mu znovu zachvěly. „Pozřel jsem ho. Ostatní nemohli, takže na mě zůstal poslední kus. Nedokázal jsem se zabít. Nedokázal“
Samozřejmě že to nedokázal. Než Keller zjistil, co v sobě má, než zjistil, že Mirovitch není mrtvý, už bylo ka hluboko zakořeněné v jeho těle. Keller se nemohl zabít, když už bylo ka probuzené.
Myslela jsem na Gabe u Jaceovy smrtelné postele, udělala to, co jsem já nedokázala. Jeden akt hořkého milosrdenství pro mě, jeden pro Kellera. I když byly misky vah vyrovnané, polkla jsem žluč. Nadechla jsem se. Pach hnijící ektoplasmy, umírajících lidských buněk, a ředitelův pronikavý odér bojovaly s kouřovou démonskou vůní. Japhrimelova aura, vlnící se diamantové plameny obklopila mou, pronikly do sebe, vyplnily mezery. Když to skončilo, měla jsem znovu neporušené démonské štíty.
Christabelin hlas se vzdaloval. Nezapomeň, šeptala. Na nic nezapomeň.
Byla skutečná, nebo to byla vzpomínka? Byla tu, neviditelná pro moje oči? A pokud ano, kdo další tu byl s ní? Každé dítě zničené a zlomené pobytem v Riggar Hall, nebo jen já?
Jen já?
Můj meč vylétnul vzhůru, s oběma rukama sevřenýma kolem jílce. Odhodlávala jsem se, pravá noha vypovídala poslušnost. „Je konec,“ zašeptala jsem. „Mír s tebou, Kellermane Lourdesi.“
Kolikrát jsem u nemocničního lůžka vyslovila ta samá slova, která mi teď v ústech chutnala hořce? Nekromanti  přicházeli k umírajícím, aby jim nabídli útěchu a snadnější přechod na druhou stranu. A také proto, aby zajistili, že se zesnulí nevrátí.
Musí být obdaření ctí, ale co je důležitější, hlavně soucitem. Soucit nepatří zrovna mezi tvoje nejsilnější stránky, Danyo-chan. Šeptal Jadův hlas, vzpomínka pronikala do přítomnosti jako voda ucpanou stokou.
Soucit? S Lourdesem, nebo se sebou, nebo s námi oběma? Nebo s každou duší poničenou v Riggar Hall?
Se všemi. S Roannou, Aramem Helmem, Dolores, Christabel, se všemi, kteří mi z nějakého důvodu nechali vodítka, ať už z nedospělé arogance, nebo kvůli ošklivé předtuše. Nezáleželo na tom, jestli to byl duch, nebo nějaká jiná inteligence, která mi promlouvala v hlavě a pomáhala mi to dokončit. Záleželo na milosrdenství. Milosrdenství pro všechny co přežili, pro Eddieho a Polyamour.
Pro všechny a pro mě.
A ze všech nejvíc pro něj, neviditelné dítě, které se obětovalo, aby zachránilo ostatní, stejně jako když se Jace vrhnul přede mě, aby mě zachránil. Všechny účty byly vyrovnané, až na hluboký zvuk čepele protínající vzduch., když opisovala kruh.
Lourdes zavřel oči. Pak se ale najednou otevřely, naplněné studeným modrým světlem. Z Kellerových očí na mě hleděl Mirovitch.
Soucit nepatří mezi tvoje nejsilnější stránky, Danyo-chan.
Ano, patří, řekla jsem sama sobě. Bohové, stůjte při mně, že nezapomenu. Na nikoho z nich. Na žádné z těch dětí. Máchal jsem mečem dolů. Byl to čistý sek, vedený vší mou silou, s naprostou přesností. Ostrý krátký výkřik jako sokolí nářek, nebo předsmrtné zavřeštění pouliční kočky. Krev se rozstříkla; Japhrimel mě odtáhnul, když se z Lourdesova krku vytratilo napětí. Meč vykřiknul, zajiskřil intenzivní modrou barvou živoucího kovu. Krev z čepele stekla, lesklá a čistá ocel a nacvičeným pohybem zmizela v pochvě.
Zdrcující psychický nářek sílil, jak se Mirovitch slepě držel posledních nitek života, ka zoufale něco hledalo, cokoliv, čeho by se mohlo přidržet, a znovu zesílit, vroucí ektoplasma  bublala. Bezvládně jsem se opřela  Japhrimelovo rameno. Zase se na nic neptal, jen tam stál a přihlížel, jak proud krve slábne. Potůček krve se smísil s ektoplasmou a vzduch naplnil zápach z povolených střev.
„Japhrimele.“ Zadrhl se mi hlas. „Spal ho. Prosím. Ať nezbude ani kousek.“
Nemusela jsem mu říkat dvakrát. Padlý démon zvedl zlatavou paži a vyskočil poslušný plamen. Zakousnul se do betonu, rudý tekutý démonský oheň, kapky krbe se škvířily a prskaly. Vzduch naplnil dusivý sladký pach pálícího se masa. Po stěnách jídelny tančily stíny plamenů, žár narůstal a na nátěru na zdech a linoleu se začaly tvořit puchýře.
Nakonec plameny uhasly. Otočila jsem obličej k Japhrimelovu ramene. „Zase zmizíš,“ zamumlala jsem k jeho kabátu a bylo mi jedno, že jsem věděla, z čeho ve skutečnosti je. „Zůstaň tu aspoň chvíli, prosím, aspoň malou chvíli, aspoň na minutu“
„Dante.“ Zabořil prsty do mých rozcuchaných vlasů. „Slyšel jsem, jak mě voláš, pokoušel jsem se odpovědět.“
„Aspoň na malou chvíli.“ Zabořila jsem mu do kabátu tvář a on mě objal druhou paží. Vdechovala jsem vůni skořice, jantarové pižmo, smrtící nehmotnou kouřovou vůni démona. Naplnila jsem si plíce vůní života. „Předtím, než budu muset spálit tohle proklaté místo na popel.“
„Budu tady napořád,“ odpověděl. „Jsem tady, nikdy tě neopustím. Říkal jsem ti to, nenecháš mě bloudit světem samotného.“
Zavřela jsem oči. Podlamovaly se mi nohy. Miriovitch byl mrtvý, Kellerman Lourdes byl mrtvý.
Jace byl mrtvý. Kruh se uzavřel.
Rozklepala se mi kolena. Japhrimel mě zachytil a mumlal něco uklidňujícího do mých vlasů. Začala jsem naříkat. Otřásaly mnou divoké vzlyky. Tam, v kouřem naplněné jídelně, který rozháněl vánek z rozbitého okna, nad zbytky těla, které kdysi bývalo Kellermanem Lourdesem. Nepřestala jsem plakat, dokud jsem nebyla úplně vysílená a neupadla do šedivé strnulosti přerušované jen slabými šelesty Japhrimelova hlasu, když mě odnášel z toho pochmurného místa smrti, teď zahaleného praskajícími plameny, které na mou žádost přivolal, aby pozřely noční můru jménem Riggar Hall.

16 komentářů:

  1. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. to je napínavé, prosím další dílek. moc děkuji za překlad, jste skvělé:)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuju za skvělý překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc a moc děkuji za další překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  7. Velký dík za překlad i korekci. Moje oblíbená série. Už se těším, až ji přečtu. Jste vážně skvělé.

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  9. Skvele. Dakujem.

    OdpovědětVymazat
  10. Konečne sa objavil Japrihmel☺. Vďaka za preklad a neviem sa dočkať pokračovania.

    OdpovědětVymazat
  11. Dakujem si skvelà.
    Ja to vôbec nechàpem kde do teraz bol.Som zvedavà ako to pokračuje dalej.diana

    OdpovědětVymazat
  12. Juhůůů díky moc za překlad a korekci :)

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  14. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  15. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat