úterý 26. ledna 2016

Markova archa - 12. kapitola 1/2


Ráno oba lesní lidé – olympijský šampión a jeho trenér – odešli na trať a dlouho se nevraceli. Sergej Vasilijevič, Stěpan a Anton odklízeli sníh kolem vrtulníku. Stěpan kulhal a vztekal se – projel by se na lyžích, ale rozpáral si nohu! Žeňka se dlouho motala po kuchyni, snažila se, pomáhala, ale potom šla ven, sedla si na širokou lavičku na závětrné straně a vystrčila nos na slunce. Marina četla tlustou knihu a Voloďa hrál s Petěčkou šachy. Alla skončila s prací a taky vyšla ven.

Bylo chladno, vzduch byl ostrý a čistý, ale za stěnou modřínového domu kde seděla Žeňka, slunce pěkně hřálo. Alla si sedla vedle.
„To je krása,“ řekla Žeňka a ani neotevřela oči. „Seděla bych tu pořád. Jen mi mrznou nohy.“
„Už to všechno brzo skončí.“
Žeňka se zavrtěla a zboku rychle koukla na Allu.
„Přiletí lidé v uniformách, popíšou hromadu papíru, odvezou Vinogradova. Žeňko, kdo ho zabil?“
„Už jste se ptala, Alločko,“ zamumlala Žeňka. „Já nevím, opravdu.“
„A ani se nedomýšlíš, kdo?“
„Já nevím! Mark určitě nevraždil! A Kuzmič taky ne a já taky nevraždila!“
„Ani já,“ vskočila jí do řeči Alla. „Jenže někdo ho zavraždil.“
Zdálo se jí, ne, byla si jistá, že to Žeňka ví. Ví a nepoví. Je úplně možné, že se jí to zdálo jenom proto, že Žeňka je jediná ze skupiny svázaná s lesními lidmi už z minula a dokonce kdysi s nimi měla společnou část života – s jedním z nich – ale všichni ostatní uviděli olympijského šampióna Ledogorova na vlastní oči poprvé, když přiklouzal metelicí se svým neobyčejným psem a bleskově je zachránil od jisté smrti. Anebo je přece jen ve skupině opravdu někdo, kdo, stejně jako Žeňka, šel na kordon půlstovka-tři s určitým úmyslem, aby… Aby zabil Vinogradova? Aby špehoval Marka?
Alla byla přesvědčena, že je to hloupost a že nic takového není možné.
„Nevidělas u nikoho z našich fotoaparát?“
Žeňka řekla popleteně: „Ne-e. Jaký fotoaparát, Alločko, vždyť jsme šli na zimní expedici a to se počítá každý gram váhy! Vzpomeňte si, jak Sergej Vasilijevič vynadal Peťkovi za to, že s sebou vleče mobil?“
„Ano,“ souhlasila Alla. „Vzpomínám.“
„Stěpa má, podle mě, takový přístroj, malý, prý na měření síly větru. No, takový černý, dlouhý. Viděla jsem ho jen jednou, ale žádný fotoaparát.“
„Přístroj?“ zeptala se zmateně Alla. „Mně se zdá, že žádnou sílu větru nikdy neměřil.“
„Možná, že je rozbitý,“ navrhla Žeňka.
Pohlédly jedna na druhou a zasmály se.
„Nechci do Moskvy,“ řekla Žeňka a zavřela oči. „Kdybyste, Alločko, věděla, jak nechci do Moskvy! Nikoho tam nemám. Vůbec nikoho. Když si pomyslím, jak se vrátím zpátky do bytu. Pronajímám si byt v Běloj Dače (okrajová část Moskvy), za MKADem (okružní dálnice kolem Moskvy). Kolem je všechno šedivé, špinavé, zamračené. Lidé jsou zlí, oči mají prázdné. Dostat se ráno do metra – to už je snazší umřít. Do vagonu se nevejdeš, tři vlaky musíš nechat ujet, to v tom lepším případě. A pak – jedeš, jedeš, jedeš – Žeňka zakývala hlavou, předváděla, jak se metro kývá. A nával je tam takový, že se nedá dýchat. Minulý podzim jsem si koupila kabát. A ten kabát mně roztrhali! Úplně nový! Na zádech, od límce až dolů, tím návalem jsem se vůbec nemohla procpat! A večer domů, dívat se na televizi. Jenže v televizi ukazují, jak lidé odpočívají v Miami. Nevíte, proč v televizi pořád dávají, jak všichni odpočívají v Miami? Proč radši neukážou, jak jedou v metru, potom si v supermarketu koupí umělohmotná rajčata za tři sta padesát rublů (asi 175,- Kč), potom jdou do osmého patra, protože výtah nejezdí. Proč tohle nikdy nedávají!?“
Žeňka vzlykla, vytrhla z kapsy černé brýle a narazila si je na nos.
„V práci pořád mluví jen o tom, jak všechno zdražilo a v létě ještě zdraží, kdo si vzal jaký úvěr a že na internetu psali o tom, jak zpěvák Prochor odpočívá v Miami se svou milenkou top modelkou.“
„Žeňko,“ řekla Alla, „jestli chceš na Miami…“
„Ne, nechci!“ zakřičela Žeňka. „Já chci žít tady! Já chci celý zbytek života sedět na lavičce a kašlu na Miami! Na Urale je líp, copak to nechápete, Alločko!? Už jsme tady tak dlouho, ale nikdo neřekl ani slovo o úvěrech, o zpěváku Prochorovi taky, ani o těžkých následcích plastických operací! A vy, Alločko, šla jste alespoň jednou v životě na plastickou operaci?“
„Ne.“
„Ale půjdete?“
Alla se usmála Žeňčinu zhnusení.
„Nepůjdu, Ženi.“
„Já taky nepůjdu! Jenže kdoví proč se mi zdá, že musím, chápete? Když mně všichni od rána do noci vyprávějí o plastických operacích, ale já tomu nerozumím a nechci to poslouchat, tak to znamená, že jsem nenormální, že jo!? A na Miami nechci! A zpěvák Prochor mě nezajímá!“
„Co ses tak dopálila, Žeňko?“
„Chci, aby měl život smysl,“ řekla Žeňka tvrdě. „Ten Markův má smysl. I Pavlův. Ten můj dřív taky měl. Úvěry, plastické operace a Miami – to je nesmysl.“
Smysl života – to je velmi těžké. Těžké a nepochopitelné – kde ho získat. Dřív, do expedice na Severní Ural, můj život měl taky smysl, alespoň mně se zdálo, že má, ale teď nezůstalo nic. Taky mě čeká hledat jej znovu a nevím jak. Jenže mně už dávno není dvacet čtyři let, a nemohu nic vyřešit tím, že řeknu ta správná slova. V mém životě slova už dávno nic neřeší! Ano, ve skutečnosti, není je komu říkat a není proč. Vím přesně, že mi nikdo nebude pomáhat, řešit za mě složité otázky, nabízet pomocnou ruku, tahat mě z problémů. Nejsem nikomu potřebná, nedělám si iluze, a budu se muset obejít jenom s vlastními silami. Není to nic dobrého, ale ani obzvlášť špatného. Prostě je to tak dané – jsem sama, nemám se na koho spolehnout a tak se nespoléhám. Ve dvaceti čtyřech letech bylo všechno jinak. Jenže si tak nějak nemohu vzpomenout, jestli mě zajímal smysl života? Nebo se mi bez sebemenšího úsilí zdál život smysluplný a krásný?
„Přišlas sem, na tenhle kordon, abys viděla Marka,“ řekla Alla a vstala.
„Ano, a co?“
„Tak jaký jiný smysl ještě potřebuješ?“
Žeňka se zamyslela.
„Popadni lyže a jdi jezdit,“ velela Alla. „Lyže ti dal Mark.“
Žeňka zazářila, jako kdyby uslyšela něco velmi pěkného.
„Projedeš se a večer budeme dělat svařené víno. S pomeranči, jablky a cointreau. Ten nejlepší nápoj pro biatlonisty. Pak si budeš číst Dobrého vojáka Švejka. A jestli nejsi totální idiotka, tak to tak může být napořád. Alespoň u tebe určitě!“
Alla šla do domu, ale Žeňka zůstala sedět.
Po obědě Mark znovu odešel na trénink, Alla myla nádobí a pořád přemýšlela, jestli za ním Žeňka půjde nebo ne. Přemýšlela a stále vykukovala z kuchyně, sotva někdo kolem prošel.
„Neposkakuj,“ přísně poručila Zoja Petrovna, když Alla opět vyběhla do chodby a div se s ní nesrazila.
„Neviděla jste Žeňku?“
Zoja Petrovna vešla a začala rozestavovat umyté květované talířky – v příborníku stály ne bokem, za sebou, ale čelem do místnosti a to bylo moc hezké a sváteční.
„Na trase,“ broukla Zoja Petrovna, když už Alla ani nečekala odpověď. „Zrovna odešla.“
Alla se tak zaradovala, jako kdyby ona sama zrovna teď odešla na trasu za Markem.
„Zojo Petrovno! Vy jste báječná!“
„Ale nech toho.“
Teď bylo nejdůležitější nepropást chvíli, kdy se olympijský šampion a Žeňka vrátí zpátky. Bude jim to vidět na nose. Alla bloumala od okna k oknu, vykukovala a vůbec se trápila.
Zoja Petrovna zadělala bleskový koláč, a když v peci začala praskat polena, všichni nalezli do kuchyně. Sergej Vasilijevič se Stěpanem hráli nardy (hra podobná dámě), Petěčka žalným hlasem poprosil o čaj nebo tak něco a dostal hrnek kompotu, dokonce i Marina přišla se svou knihou, i Voloďa s Antonem přišli a začali se dívat, jak hrají.
Potom přišel Kuzmič z hangáru a podivil se: „Helemese! Všichni pěkně pospolu.“
Začal pálit nad ohněm nějaký dlouhý plíšek, v kuchyni to okamžitě zapáchlo kovem.
„Zítra se taky projedu na lyžích,“ sdělil Stěpan a shraboval z herní desky dřevěná kolečka. „Už mě otravuje jen tak sedět, už nemám sílu.“
„Počkej ty, možná, že už zítra půjdeme všichni,“ ozval se Sergej Vasilijevič. Pořád vyhrával a vypadal spokojeně a dobromyslně. A ještě ke všemu Zoja Petrovna zadělala na koláč!
Kuzmič ohnul svůj plíšek, strčil jej do vody a voda zasyčela. Zoja Petrovna se na něj zle podívala, ale neřekla nic.
Kuzmič vytáhl plíšek, obhlédl ho ze všech stran a vytáhl z kapsy něco dlouhého a tmavého. Alla natáhla krk – věděla co to je.
„Čípak je tahle věcička?“ Pavel položil na kraj stolu velký lovecký nůž v koženém pouzdře. „Jen mi nepovídejte, že nevíte! Tohle určitě není náš nůž, takže to muší bejt někoho z vás.“
„Kde?“ Sergej Vasilijevič se natáhl zpoza Volodi a zvedl se, odstrčil židli. „Ale, tak ten je můj! Pořád jsem si lámal hlavu, kam jsem ho jen strčil a zapomněl na něj! Díky ti moc, Kuzmiči, ten je můj milovanej, tenhle nožík!“
„Jak se dostal do zbrojnice?“
„Kamže se dostal?“ nepochopil Sergej Vasilijevič.
„Ale di!“ zasmál se Anton. „Tak dlouho se tady plácáš a nevíš, že u nich na kordonu mají všechny místnosti svůj název. Je tu zbrojnice, je tu ošetřovna. A tam, kde jsou police s knihami, je knihovna a ještě tu je…“
„Co jste tam dělal?“ skočil mu do řeči Kuzmič.
„Kde?“ oddaně se zeptal Sergej Vasilijevič. Možná, že doopravdy nechápal, ale možná, že se šikovně přetvařoval.
„Ve zbrojnici není nic, kromě radioaparatury. Proč jste tam šel? A kdy?“
„Ale vždyť já si ani nemůžu vzpomenout, kdy a proč! Zašel jsem tam, určitě zašel, ale teda… proč. Čerta si pamatuju.“
„Nůž ležel na polici. Něco jste tam dělal, Sergeji Vasilijeviči. Copak jste tam mohl dělat?“
Najednou si Voloďa vzpomněl, že je velitelem expedice.
„Co je tohle? Výslech?“ a taky se zvedl. „Nebo byl tímto nožem spáchán zločin?“
„Voloďo, počkej, nečil se,“ zamumlal Sergej Vasilijevič a zašilhal na Kuzmiče. „Jakejpak ještě zločin, Vinogradova přece probodli jiným nožem, copak si to nepamatuješ? Zašel jsem… kdy že jsem tam zašel? Určitě se na něco podívat. Zab mě, Kuzmiči, nevzpomenu si. Ale nůž je můj, určitě můj.“ Kuzmič mu hodil nůž a on ho chytil.
„Roztomilej nožíček,“ řekl Kuzmič. „Ještě sis ho měl podepsat.“
Sergej Vasilijevič se najednou usmál, široce, otevřeně, tak, že se mu čelo pokrylo vráskami.
„Však je i bez podpisu roztomilej, Pašo, ty můj kamaráde drahej!“
Povytáhl si rukávy teplého trika a pečlivě zastrčil nůž do kapsy bezedných celtových kalhot.
„Tetování máte taky roztomilý, já chci taky takový,“ prohlásil Petěčka. „Kde ho dělají?“
„Na to máš ještě čas. Až vyrosteš, tak ti to ukážu.“
„Máte ještě otázky?“ zeptal se Voloďa stroze. „Nebo jste již získal všechna fakta?“
Zoja Petrovna sebou najednou trhla z místa a utíkala, za ní letěl Kuzmič, tak, že srazil židli, těžkou jako olovo.
Sergej Vasilijevič se zvedl ze židle a pohlédl na Stěpana. Petěčka poskočil a zakašlal, ale Marina vyjekla, jako Žeňka, a upustila knížku.
Alla si v běhu oblékala péřovku, vyběhla na zápraží, zamžourala a zůstala stát.
Vše kolem bylo zalito tichým a třpytivým předvečerním, pohádkovým únorovým světlem. Stromy nehybně stály a nebylo možné si ani představit, že ještě docela nedávno tady byla taková vánice, že se Alla bála, že nedojde z velkého domu do hangáru, že zabloudí, ztratí se, zmrzne! Nebe nad sněhem zasypanými vršky jedlí a modřínů bylo nekonečné a překrásné, les pod kopcem byl tichý a čistý, závěje svěží a obrovské.
Ani Zoju Petrovnu, ani Pavla nebylo nikde vidět.
Kam se poděli?
Nějaký podivný, vzdálený zvuk, výkřik nebo sten, se jí donesl k uším. Alla seskočila z prahu, nohy jí klouzaly a ujížděly, div se nesvalila. Běžela pod kopec, kde začínala čerstvá, teprve včera ratrakem protažená trasa. Tam stála Zoja Petrovna, napjatá jako struna, dlaní si zakrývala čelo a hleděla někam směrem do lesa.
„Zojo Petrovno, co se stalo?“ zdaleka volala Alla.
Shora se valil nečekaně takový rachot, že sebou Alla trhla a div neupadla. Od hangáru střelhbitě a plavně sjížděl k trase sněžný skútr s housenkovými pásy.
„Kde?“
Zoja Petrovna máchla rukou někam do lesa a podala Kuzmičovi pušku. Zdá se, že ji celou dobu držela v ruce.
„Co se stalo!?“ zakřičela Alla v běhu, ze všech sil, jako by byli hluší.
Skútr přidal, zakolébal se, sněžný prach vyletěl zpod pásů Alle do tváře.
No tak to ne. Teď jdu s vámi.
Alla vyskočila, ani nevěděla jak, chytila se a plácla sebou na sedadlo za Pavlem. Skútr se otřásl.
„Kam!? Vodpal!“
Před nosem měla jeho záda a pušku, kterou si přehodil přes rameno.
„Jedu s tebou.“
Okamžik váhal a ona jeho váhání jasně cítila, ale potom sebou skútr trhl vpřed tak, že se Alla sotva udržela na sedadle. Zařval motor, skútr sjížděl pod kopec a nabíral rychlost.
Srdce jí bušilo, zdálo se jí, že přímo před očima, denní světlo blikalo před očima, ztratilo se v červeni a znovu se objevilo a pak se ukázalo, že to není srdce, ale Pavlova červená bunda, která se jí motá před očima.
Motor vyl, nic neslyšela, ruce jí ztuhly, mráz lámal prsty – nestihla si navléct rukavice.
„Drž se! Drž se, řek sem!“
Sněžný skútr přidal a přes něco přeskočil. Alla vyletěla ze sedadla, přimhouřila oči, držela se, zaťala ruce do červené péřovky a dosedla zpátky. Letěli mezi modříny a jedlemi, vypadalo to, že narazí, že v plné rychlosti narazí neohrabaný skútr do kmene stromu a nezůstane z nich nic, jen hromada zkrouceného plechu a černý dým, stoupající ke svátečnímu, pokojnému nebi.
Skútr se vyhýbal stromům, stále rychleji letěl dolů pod kopec. Les kroužil a svíjel se kolem dokola, jako v noční můře, když už je jasné, že to není možné, ale přesto to existuje a je to příšerné, protože to nejde změnit – ani zastavit, ani se probudit, ani utéct.
Najednou motor změnil tón, skútr přibrzdil.
„Co?“ vykřikla Alla.
Pavel zíral vlevo dopředu, někam pod pásy. Alla ztuhla. Po svěžím, čistém sněhu se táhla krvavá stopa a mezi zvuky motoru bylo slyšet ten samý žalostný výkřik nebo ston.
Skútr poskočil a znovu se rozjel, nabíral rychlost a zatáčel vlevo. Něco se mihlo mezi stromy, Alla si hned nevšimla co.
Proletěli mezi keři a vyjeli na mýtinu. Aniž by zpomalil, začal Kuzmič vytahovat jednou rukou pušku.
„Co je to Pašo?“
„Vlci.“
Nějaké podivné, červeně zbarvené zvíře se mlčky a děsivě rvalo o svůj život. Dvě druhá ho napadala – jedno skočilo po krku a druhé ho popadlo za tlapy, nenechalo jej se ani pohnout. Červené zvíře se rvalo, ale bylo vidět, že se rve z posledních sil. Nemohlo ani utéct, ani zaútočit, ta dvě na něm visela, trhala, nepouštěla. Teď střáslo jedno, ale druhé v tu samou chvíli skočilo a zůstalo viset, snažilo se přehryznout hrdlo.
Dva výstřely se slily v jeden – suchý a ostrý zvuk div neprotrhl ušní bubínky. Pavel se zvedl na stupačkách, střílel bez míření, od boku, zvláštně držel pušku v levé ruce. Skútr poskočil a zastavil se.
Dva velcí, šedožlutí vlci zůstali ležet na sněhu. Podivné červené zvíře popolezlo několik metrů a ztuhlo, natáhlo se.
Pavel strčil Alle pušku – vzala ji jako ve snu. Hlaveň byla teplá, silně páchla prachem.
Pavel se propadal skoro po pás, lezl přes závěje k rudému zvířeti.
„Viku! Viku, vstávej!“
Zpoza stromů vyjel Mark. Také držel v ruce pušku. Široce kladl lyže, ujížděl k psovi, který ležel na zdupaném, krvavém sněhu. V dálce se objevila Žeňka. Nejela, ale prostě letěla nad závějemi.
„Žije?“
Pavel se ohlédl a nic neřekl, tvář měl bílou. Rukama se dotýkal rudé srsti.
Alla si hodila pušku přes rameno.
Tohle červené zvíře – je pes? Jejich vlastní pes Vik!?
„Copak by to mohl zvládnout,“ vyrazil Kuzmič a svalil si Vika do náruče, „když jsou tři! Jednoho – toho zakous, ale tihle úplně zešíleli z krve.“
Alla se ohlédla. Na kraji mýtiny ležel ještě jeden vlk, sníh pod ním byl rudý.
Skoro jako by se brodil vodou, Pavel došel ke skútru. Vik mu nehybně ležel na rukou a krev – krev tekla a nepřestávala.
Alla se zhluboka nadechla a ze vší síly vydechla.
Bílý pes byl rudý od krve, která se z něj lila.
Alla bleskově přelezla přes sedadlo a chytla řídítka. Mark přidržoval psa, dokud se Kuzmič vzadu neusadil.
„Dupni na to!“
Alla šlápla na plyn, motor zařval a skútr začal šplhat nahoru.
„Drž se,“ domlouval zezadu Kuzmič, „drž se, psisko! Copak jsme se málo s vlky rvali? Tak se drž!“
Alla letěla mezi stromy, stala se jedním velkým soustředěním, ze všech sil se snažila řídit nezvyklý těžký stroj, nesvalit jej na bok, nezpomalit, nevrazit do stromu.
„Vem to doprava a přímo po trase! Tamhle je!“
Dovedla skútr na trasu, přidala rychlost a řítila se nahoru, stále rychleji, rychleji…
Překonali poslední stoupání, zatočili a vyskočili téměř před zápražím velkého domu. Zoja Petrovna jim běžela vstříc a Pavel ještě před zastavením seskočil a utíkal. Vikova hlava a tlapy se kymácely, na sníh kapala krev, slunce zářilo a nebe bylo světle modré, večerní, laskavé. Zoja Petrovna nastavila ruce a spolu nesli psa do domu.
Alla vypnula motor a na vteřinu zavřela oči.
Ale co když neumřel? Co když ho ještě půjde zachránit?
Pes, ať je jakkoliv silný, nemůže zdolat tři vlky naráz. Napadli jej podle – tři na jednoho a Vik bojoval, jak ten bojoval! Ale copak mohl sám zvítězit nad třemi?
Alla vběhla do domu. Tam bylo velmi světlo, všechny lampy svítily. Krvavá stopa se táhla chodbou směrem k ošetřovně, před kterou se všichni shromáždili. Alla se na nikoho neohlížela, odstrkovala lidi a vecpala se dovnitř.
Pes ležel na lehátku pod silným světlem, protažený, úplně neživý. Tlamu měl pootevřenou, oči zavřené. Zoja Petrovna stála nehybně vedle. Pavel jej poplácával, ruce měl rudé od krve.
„Marino,“ zavolala Alla a ohlédla se. „Kde je Marina?“
„Jsem tu, ustupte.“
Vešla a bezohledně odstrčila Zoju Petrovnu.
„Vika potrhali vlci,“ řekl, kdoví proč Pavel. „Je raněný.“
„To vidím.“
Mrknutím oka se Marina změnila z přísné mladé dámy v lékaře. Byla velmi soustředěná. Pečlivě a přesně prohlížela psa, po řadě mu zvedala tlapy. Odtáhla víčko a prohlédla mu zorničky.
Z chodby se probíjel Mark, za ním Žeňka.
„Injekci s anestetikem, rychle. Musím mu dát narkózu. Máte něco takového?“
Zarachotily skleněné dveře skříní, od čistého skla blýsklo odražené světlo lampy. Aniž se podívala, Marina šlápla na pedál a lehátko se plavně vzneslo vzhůru.
„Nástroje. Potřebuji nástroje.“
„Žije?“
 Ani se na ně nepodívala.
„Nic neslibuji, ale pokusím se.“
Pořád prohlížela rány, strašné, rozšklebené, ze kterých už krev netekla, ale zevnitř z nich prosvítalo něco bílého, mokrého. A to bílé a mokré znamenalo, že vlci roztrhali Vika až úplně dovnitř, rozervali, rozpárali.
„Kdo mně může asistovat?“
Pavel souhlasně přikývl. Bleskovými pohyby vybíral z kulatého blýskavého bubnu chromované chirurgické nástroje a rozkládal je po stole.
„Dobře. Ostatní ať jdou pryč.“
„Allo, odveď lidi.“
Divná věc, ale všichni poslechli. Poslední odcházela Zoja Petrovna a zůstala stát ve dveřích jako hlídač.
„To mi nějak nedocvaklo,“ zeptal se Stěpan. „Stalo se něco?“
„Vlci zaútočili,“ odpověděl zachmuřeně Mark. „Půjdeme do kuchyně.“
„Na tebe?“ podivil se Diman.
„Na Vika. Máme tady vlka – zabijáka. Útočí jen tak. Losat roztrhal už mraky. Kdyby měl aspoň hlad!“
Všichni se nacpali do kuchyně a Mark se napil vody z čajníku. Voda mu tekla za límec. Postavil čajník a utřel si tvář.
„Uslyšeli jsme, že zaútočili, já vystřelil a běželi jsme. Ale nestihli jsme to. Byli daleko.“
„Ale… Vik?“
„Jednoho zahryzl, ale dva ho dorvali. Pavel je zastřelil. Když jsem střílel, byl jsem si jistý, že utečou. Ale už ucítili krev.“
„Bodejť by pes tři vlky vyřídil,“ tichounce řekl Sergej Vasilijevič. „Nenaříkej, mladej. Pes přece jen není člověk.“
„A proč už jste ho nezastřelili dřív, toho vlka?“ zeptal se Diman. „Když jste věděli, že útočí a tak vůbec?“
„To jsme zkoušeli,“ usekl Mark. „Paša na něj kolikrát šel! Ten vlk je chytrý a úskočný, hajzl. Allo, seš frajer. Nepodělala ses.“
Alla přikývla, přijímala jeho chválu. Ona i Mark přemýšleli teď jen o tom, co se děje za dveřmi ošetřovny.
„Marina je výborná lékařka,“ řekla Alla a odpovídala tak svým myšlenkám. „Chirurg – operatér. Chirurgů je mezi ženami málo, ale ona… pracuje.“
Žeňka přišla blíž a vzala Marka za ruku.
„Měl by ses převlíct. Seš celej mokrej.“
V kuchyni se neslyšně materializovala Zoja Petrovna, všichni ztuhli a zírali na ni. Zapnula elektrickou konvici, to za celou dobu nikdy neudělala.
„Potřebují vodu,“ informovala. „Donesu.“
Drž se, přemýšlel Mark o svém psu. Drž se, Viku! Ty jsi olympijský pes a nás jen tak někdo nesejme. Žiješ s námi, dělíš se s námi o tréninky, trápení i trasu. Ze všech nejlíp se orientuješ v tajze. Seš mladej zdravej kluk! Jsou ti teprve tři roky, máš před sebou celý život. Ještě musíme projít všechny naše kilometry, zastřílet všechny pušky, trefit všechny cíle. Před námi jsou olympijské hry a já se budu rvát a bojovat a ty tu budeš na mě čekat. Potom přiletím a ty, sotva uslyšíš vrtulník, nastražíš uši, zakroutíš svůj zvláštní ocas a poběžíš mě vítat a já vyskočím z kabiny, začnu tě drbat za ušima a budu ti říkat ty pse jeden, ty psisko! A ty budeš skákat a dávat mi tlapy na ramena a tvoje mrňavá medvědí očka na mě budou koukat s veselým šibalstvím. A ještě máme před sebou jaro a ty polezeš do všech potůčků a budeš zahánět na stromy bělky (sibiřská veverka) a děsit koroptve a potom se budeš blaženě válet na sluncem vyhřátém zápraží s roztaženýma nohama a ze střechy bude kapat veselá ledová voda.
Tohle všechno bude, to bude, hlavní je – teď se drž!
„Jak se rval,“ vzlykl Mark. „Jak bojoval!“
Donutil se zvednout a odešel. Na schodišti zněly jeho kroky těžce, i když obyčejně běhal nahoru – dolů lehce a vesele.
Žeňka šla za ním a když Alla vyhlédla z kuchyně, uviděla, že Žeňka sedí na schodech v polovině schodiště.
„Víš, Žeňko,“ řekla jí Alla, „vždyť já si skoro nestihla nic uvědomit. Když Pavel jel na tom skútru a proč. Ani Vika jsem nepoznala. Byl úplně rudý, ale vždyť Vik je bílý! Byl celý červený od krve.“
„Co myslíte,“ zeptala se Žeňka, „uzdraví se?“
„Já nevím.“
„A můžu teď jít za Markem?“
„Radši ne, Ženi. My… potom.“
Vrátila se do kuchyně a začala znovu roztápět vyhaslou pec. Za okny se stmívalo, soumrak padal na les, lazurový, čistý.
Přišel Petěčka, postavil se vedle ní a řekl: „Psa je mi líto. Byl to príma pes.“
„Sklapni,“ poručila mu Alla. „Tam se snaží, ale my už máme jasno, že jo?“
„Říkejte, co chcete, Allo Ivanovno,“ Petěčka máchl rukou. „Vždyť vy to víte, ale přetvařujete se! Děláte ze sebe svatou, protože se vám to tak víc líbí. Chcete všem ukázat, že věříte na zázraky, ale ve skutečnosti víte, že žádný zázraky se nedějou. A zázračná uzdravení taky ne.“
Alla mlčky přikládala dříví do pece.
„A ještě tohle,“ Petěčka si sedl na židli obráceně, jako si obyčejně sedal Mark. Vida, tenhle zvyk se Petěčkovi zalíbil. „Když probodli Vinogradova, tak jsme se tak netrápili a nelitovali, že je to pravda? No, to je ta lidská podlost! Ne, my jsme se jen tak tvářili, že je nám to líto, ale kašlali jsme na to. Spíš se nás to dotklo jen ve smyslu podezření – jen aby nepodezírali někoho z nás. Ale když vlci potrhají psa, tak jsme najednou tak lidští! Chápeme, soucítíme, málem nepláčeme! Vypadá to, že jsme svině, že jo?“
„Peťko, ty seš hloupej chlapeček,“ řekla Alla. „Všechny tyhle tvoje dospělácké úvahy nestojí za zlámanou grešli. Bojíš se, že Vik umře, nebo už umřel, tak tady sedíš a plácáš a nevíš co. Ze strachu.“
Otřela si oči, do kterých jí vlezl kouř a otočila se k Petěčkovi.
„Samozřejmě, že nám může být Vinogradov úplně ukradený,“ pokračovala a prohlížela si chlapce. „Neznali jsme ho, nemilovali, vždyť jsme s ním skoro nepromluvili! Pro nás jeho smrt není neštěstí. Spíš mimořádná událost, navrch s nepříjemnými následky. Ale Vik je náš kamarád. Přišel za námi v metelici a přivedl Marka. A vás, pitomce, taky našel, když jste si sami odešli. To on za vámi přivedl chlapy. Očuchal tvůj ruksak a přivedl je. Ve skutečnosti ses v tu noc už loučil se životem. Aspoň sám sobě nelži, bylo to tak, viď? A najednou přiběhl Vik. A ty teď tady sedíš a bojíš se, že ho nezachrání.“

„Ále, trhněte si!“ Petěčka se zvedl, vyšel do chodby a tam zůstal stát, doslova jako by nevěděl, kam jít.

3 komentáře: