úterý 12. ledna 2016

Markova archa - 11. kapitola 1/2


„Vejce!“ prohlásila Zoja Petrovna a plácla před Allu malovaný talířek, na který se skoro nevešla ohnivá volská oka, veliká jako měsíc. Z boku ležel velký krajíc z pecnu černého chleba. Alla popadla krajíc, posolila, kousla si a zamlaskala – tak dobré to bylo, čerstvý chleba z pece a vejce na slanině! Kam se hrabe klobása salami milanese a belgická čokoláda.

„Hrůza,“ řekla tiše Marina. „Samý cholesterol.“
„To nic,“ zamumlala Alla s plnou pusou, „to se nějak rozpustí.“
„Cholesterol se nerozpouští.“
„Já bych si tak zajezdil,“ teskně protáhl Stěpan a vyhlédl z okna, za kterým zářilo slunce. „Na čerstvé trati. Ale propíchl jsem si nohu.“
„Než kočička vejce snese, tak se ti to zahojí.“ Sergej Vasilijevič, který z rozmaru Zoji Petrovny vždycky dostal méně než Alla, natáhl krk a zazíral do pánvice. „Taky bych si vyšel na vzdoušek. Jak já miluju les a volnost! Pojedu na lov, to jezdím často, protože les je ta nejlepší věc na světě. Nejlepší a nejpožehnanější!“
„To já bych nešel ani za nic!“ zahlásil Diman a energicky žvýkal. „Do lesa, lyžovat a tak vůbec! Mám toho po krk. Kristýnce jsem dokázal, že nejsem srab, tak už se víc snažit nemusím. Antocho, kamaráde, odvezeš mě vrtulníkem do Galygina, co?“
„Poletíme,“ okamžitě souhlasil Anton. „Ještě můžeme vzít někoho sebou! Ženěčko, nechcete vrtulníkem?“
„Oj, ne, ne, děkuju vám mockrát!“
„Tak snad Marinočka bude chtít?“
„Nikdo vrtulníkem nepoletí,“ skočil mu velmi tvrdě do řeči Voloďa. „Skupina se vrátí ve stejné sestavě, ve které vycházela. O tom jednat nebudeme.“
„Sis vzpomněl, že jsi šéf, co?“ laskavě se zeptal Stěpan. „Blbeček seš, a žádnej šéf.“
„Celá skupina půjde na zpáteční cestu se mnou,“ zvýšil hlas Voloďa. „A ty taky!“
„Celej natřesenej! Sklapni hubu!“
„Počkejte s tou hádkou, chlapi,“ skočil jim do řeči Sergej Vasilijevič a přemýšlel, jak by se ještě mohl dostat k vejcím na špeku. „Copak někdo někam letí? Tady Kuzmič říká, že není kam letět. Metelice šla tam, kam se letět chystáte!“
„Pro začátek bych potřeboval očistit mašinku,“ řekl Anton. „Je celá zasypaná sněhem.“
„Žádný problém, pomůžeme! Zojo Petrovno, a vajíčka už nejsou?“
„Snědený.“
Alla si nalila čaj – z bylinek z tajgy, moc dobrý – usrkla a opařila se. Kuzmič stál se zkříženýma dlouhýma nohama, opřený o kamenný obklad pece a zíral jí do zátylku – proto se opařila.
Do kuchyně vešel Petěčka, ospalý, rozcuchaný a naštvaný.
„Kdo šlohnul moje zápisky?“ zeptal se hned na prahu. „No, co se to tady děje? Sedím si, píšu si. Já musím psát! A potom mi to šlohne, kdo chce?!“
„Jaký zápisky, Petěčko?“ zeptala se Žeňka a vytřeštila tmavé, blýskavé oči. Vypadala moc hezky – tmavé oči a světlé vlasy. „Ty, cos psal včera? O našem putování?“
Petěčka nerad přikývl a dřepl si na svoje místo. Teď už měl každý své místo u stolu v neobyčejné kuchyni a ostatní se snažili mu ho nezasednout.
„Vejce už nejsou, nebo co?“
„Snědený.“
„Tak máš vstávat dřív,“ napomenula ho Marina a Voloďa se na ni zle koukl – to on měl říct tohle, ale Marina ho předběhla.
„To vám bylo tak zajímané,“ zadrmolila Žeňka. „A to jsem stihla přečíst jen malinký kousek! To jsem teda nevěděla, že náš Petěčka je spisovatel!“
„Ty jsi spisovatel?“ zeptal se Stěpan chlapce.
„Napsal tam o nás všechno, viď Petěčko?“
„Tomu ňák nerozumím,“ přidal se Kuzmič. „Tys psal nějaký poznámky, ale ony ti zmizly, nebo co?“
„A o čem tady mluvím!? To se nedají udělat?“
„Udělat co?“
„Vejce.“
Zoja Petrovna zarachotila pánvicí.
„Udělejte pro mě taky,“ lichotným hlasem poprosil Sergej Vasilijevič. „Tak chutňoučký vajíčka, jako jsou ta od vás, jsem v životě nejedl.“
„Mě taky!“ přidal se Diman.
„Kdy se ztratily ty tvoje poznámky?“ zeptal se Kuzmič.
„Včera večer,“ zabrblal Petěčka. „Když jsem si ruku to… teda když jsme byli všichni tady v kuchyni. Vrátil jsem se, na stole leží čistý papír, ale zápisky tam nejsou. Hledal jsem je, hledal, ale nic jsem nenašel. Pak se šlo do sauny, zapomněl jsem na ně, ale teď jsem si vzpomněl. Tak kdo jste je vzal?!“
Marina pohlédla na Voloďu, Alla na Žeňku, Stěpan na Sergeje Vasilijeviče, ale Diman se nepodíval na nikoho.
„K čemu by komu byly, ty tvoje zápisky?“ zeptal se mírumilovně. „Kdoví, kam sis je sám strčil a zapomněl na to.“
„Nic jsem nikam nestrkal. Ale jestli jste je čmajzli, abyste je vydávali za vlastní a dali je na internet, tak to vám všem říkám, toho hajzla najdu! A všude napíšu, že je to plagiát a zlodějna!“
„Správně!“ souhlasil Sergej Vasilijevič a začuchal. Vejce se škvařila na metrové pánvici a vábně voněla. „Nic si z toho nedělej! Můžu ti říct spoustu loveckých příhod. Slyšíš? Řeknu ti spoustu historek!“
Kuzmič otevřel polenem litinová dvířka pece, vhodil poleno do ohně a odešel. Alla, která celou dobu, kdoví proč, věděla, co zrovna on dělá, ho doprovázela pohledem, popřemýšlela a taky se zvedla.
Našla ho v pokoji, kde všichni po řadě četli Dobrého vojáka Švejka. Seděl v podřepu před holandskou pecí a nakukoval dovnitř.
„Tady to spálili,“ řekl a jemně kývl na Allu. „Hele, tady zůstal popel. Popel z papíru, velmi zřetelný.“
„Možná je Peťka spálil sám. Jako Gogol druhou část Mrtvých duší.“
„Proč Gogol, to nevím, ale proč Peťa? A ještě nám tady hraje divadýlko.“
Alla přišla blíž a taky nakoukla do pece.
„Někdo si v těch poznámkách něco přečetl. Něco nebezpečného. Co nebezpečného mohl Peťka napsat?“
„Co ho to popadlo, začít psát? To je fakt spisovatel, nebo co?“
„Pavle, on je bloger. Čas od času něco nasmolí na internet. Líbí se mu to.“
„Tenhle bloger… patří k tobě?“
Alla odmítavě zavrtěla hlavou.
„Ale co když je navrch fotograf?“
Alla pokrčila rameny.
„Kerej čert mi vás na hlavu vysypal!“ vztekle řekl Pavel. „Když se koze dobře vede, tak jde na led tancovat! Olympiáda před nosem, a já co!? Co dělám!? Na co myslím!?“
Zvedl se ze dřepu, přišel k Alle, vzal jí z ruky hrnek a pořádně se napil.
„V dva tisíce dvanáctým, si Němci koupili jednoho Čecha, novináře. Ke svým rodákům, ke sportovcům měl přímý přístup, akreditovaný byl, kde to šlo i tam kde nešlo. Porád za nima lez, dělal interview, fotil na trénincích, na střelbišti, kde si zastřelovali pušky, v přípravnách, kde trenéři mažou lyže, prostě všude. Ale potom všechny informace prásknul Němcům. A tak Češi tu sezónu v Ruhpoldingu nezískali ani jednu medaili, a jaký měli silný družstvo.“
„Tím chceš říct, že někdo z našich je takový podplacený novinář?“
„Pojď se mnou.“
Vzal ji za ruku, jako malou, vystrkal ji do chodby, táhl ji za sebou, strčil do zbrojnice a zabouchl za sebou dveře. Zarachotil zámkem a s rozmachem otevřel vysokou plechovou skříň.
„Čípak je to nůž?! No, jen se podívej, dobře se podívej!“
Alla postavila hrnek na plechovou polici, přišla blíž a podívala se. Tenhle nůž výborně znala.
„Kdes ho vzal, Pavle?“
„Tady.“
„Co to znamená – tady?“
„To ti mám ukázat poličku, kde ležel? No, je to tahle. Antochy není a náš taky ne. A Igorek nikdy žádnej nůž neměl. Takže je jasné, že ho tady nechal někdo z vašich. No?!“
„Ten nůž je Sergeje Vasilijeviče,“ řekla pokořeně Alla. „Jenže, přísahám, Pavle, on nic neudělal! Nemohl nikoho zabít.“
„A proč ne? Protože je tvůj kámoš?“
„On nevraždil,“ opakovala Alla. „Jasně ti to říkám. Neztrácej zbytečně čas.“
„Ale jak se tady objevil, tvůj Sergej Vasilijevič? Co si tady zapomněl? Proč sem asi lez?!“
Alla se začínala vztekat. Mluvil s ní jako vyšetřovatel s podezřelou v pitomém filmu.
„Jestli trváš na tom, abychom ti někam nechodili, tak si ksakru zamykej dveře! Pověš si na ně zámek! Všude kolem vidíš poletovat špióny! Vyděsil jsi Dimu, když vešel do místnosti s lyžema, teď podezíráš Vasiliče! Dobrá, tak teda sem zašel, a co!?“
„A nic, akorát, že tady neměl co dělat! Ale něco tady dělal! Něco, že si tady zapomněl nůž! Co tady dělal?“
„Koukal z okna.“
„Allo,“ řekl Pavel děsivě, „nepokoušej moji trpělivost! Není nekonečná! Jeden, co tady nemá co dělat, si tu zapomene nůž, druhý píše nějaké zápisky, protože je, helemese, bloger, ale zápisky mu spálí v peci, třetí nacpe foťák mezi polena! Co s ním fotil, kdy, proč!? A já mám…“
„Já vím,“ vskočila mu do řeči Alla, „ty máš před nosem olympiádu.“
„A ty mně pořád lžeš!“ odsekl opovržlivě. Mark Ledogorov mu říkal, že jemu celou dobu lže zase jinak Žeňka. „Zato já mám věřit každýmu tvýmu slovu jako svýmu vlastnímu, co?!“
„Tak teda nevěř,“ hrdinně řekla Alla.
Udivila ji síla jeho hněvu. Vůbec se ho nebála, pozorovala celou situaci jakoby ze strany, z přízemí. Jednou, kdysi již měla stejný pocit a kdoví proč se jí zdálo nesmírně důležité, aby si vzpomněla, kdy to bylo – dívala se a před ní vystoupili herci na scénu.
„Proč jsi sem přišla? Proč jsi přivedla lidi?“
„Nikoho jsem nepřivedla, Pavle. Opravdu to byla náhoda. Voloďa se doopravdy propadl do potoka, zlomil si lyži a vymknul nohu. A metelice nás taky dostihla náhodou.“
„Co jsi zač?“
Alla mu pohlédla do tváře. Kdoví proč mu nemohla říct – na to musíš přijít sám, jako to nedávno řekla Markovi. Moc dobře věděla, že teď musí mluvit pravdu a na tom závisí… co?
Jak jen to chodí? Jak to chodí, když jeden obyčejný rozhovor může změnit celý život? Jenže ten její už nic nezmění, poskládal se tak, jak se poskládal, říkej si, co chceš. Lesní člověk nemá s jejím životem nic společného a mít nebude nikdy. Ta doba, kdy bylo možné promluvit si, vše vysvětlit, rozebrat a svět se stal hned lepším, stal se jasným a pochopitelným, ta už dávno minula. Tehdy to bylo jasné – všechno špatné je způsobeno nepochopením, vždyť lidé kolem jsou dobří a čestní, jenom někdy trošku nechápaví.
Jak mu bude všechno vysvětlovat? A co to přesně znamená – vysvětlit, zvlášť jestli vezme v úvahu, že ještě před třemi dny nevěděla vůbec nic o existenci kordonu půlstovka-tři a jeho obyvatelích?
„Pavle,“ rozhodla se Alla a dřepla si na prosezené křeslo, pokryté ošoupanou kožešinou. „Já… to je dlouhá historie. Jsi připraven si mě poslechnout?“
Sedl si na podlahu a zkřížil dlouhé nohy.
„Připraven.“
Najednou něco zarachotilo a zapraštělo tak, jako by se propadl strop. Na vteřinu ztuhli, ale potom se současně vrhli do chodby.
Z kuchyně vyskočil Sergej Vasilijevič, za ním stál Voloďa.
„Kde je to?!“
Ze síně vyběhl Anton, bez bundy, jen ve svetru.
„Co se stalo?!“
Znova to zarachotilo a Pavel se vrhl do místnosti s výstrojí, cestou odstrkoval lidi.
Tam byl chaos a pohroma jako by tam spadla bomba. Vysoká, až do stropu, stěna z polic, odshora dolů zastavěná plechovkami s vosky, parafíny a leštidly, zavalená plechy, želízky a nástroji, se zřítila doprostřed místnosti, povalila lyže a židle. Pod ní a pod úlomky kdosi ležel, dočista bez hnutí.
„Peťo!“ vykřikla Alla.
„Panenkomarija! Žije?! Chlapi, zvedneme to ze dvou stran! Běž, běž tam! Jak mohla tahle příšernost spadnout?! Dýchá, nebo ne?!“
Pavel se mlčky a obratně propletl dovnitř a postavil se z druhé strany. Na krku mu vystoupily žíly. Alle se udělalo zle.
„Jedem!“ zavelel a popadl železnou opěru. „Na tři. Allo, vytáhni ho. No! Raz, dva! Tři!“
Pavel z jedné, Sergej Vasilijevič, Stěpan a Voloďa z druhé strany nadzvedli stěnu. Alla tam okamžitě vklouzla a začala vytahovat Petěčku za ramena. Zasténal.
Couvala a táhla ho z hromady úlomků.
„Pouštíme!“
Znova rána, jako by se bořil strop, stěny se zatřásly a nějaké lyže upadly.
„Nesahejte na něj! Možná má zlomenou páteř.“
„Peťo,“ řekla Žeňka bezradně a sedla si vedle něho. „Peťo, slyšíš mě?“
„Slyším,“ ozval se najednou. „Nejsem hluchej.“
„Ty žiješ?!“ hloupě vypískla Žeňka. „Ty opravdu žiješ?!“
Velmi pomalu, jako kdyby sbíral kusy vlastního těla rozházené po podlaze, Petěčka skrčil ruce a nohy a nešikovně se postavil na všechny čtyři, nakonec si sedl a popleteně koulel očima.
„Co se stalo?“ zeptal se velitelsky Voloďa.
„Já nevím,“ odpověděl Petěčka, olízl si rty, posypané něčím bílým a začal si pečlivě čistit rukáv, po kterém tekl lepivý žlutý vosk.
Marina se probila dovnitř, sedla si před ním na paty a do dlaní vzala pevně jeho hlavu.
„Podívej se na mě! Na mě se dívej!“ chvilku si ho prohlížela, potom mu začala oštipovat ruce a nohy.
Petěčka se zachichotal a otřepal se.
„To lechtá,“ řekl a směšně se podrbal.
„Jaks na sebe shodil stěnu?“
„To ona, tak nějak, jako… sama spadla.“
Pavel chodil po místnosti s výstrojí – bývalé místnosti s výstrojí – rozkopával nohama plechovky, nakláněl se a něco zkoumal na podlaze.
„Můžeš vstát?“ zeptala se Alla.
„Asi… snad… můžu.“ odpověděl Petěčka.
Alla ho podepřela a on se neohrabaně zvedl.
„Vše je v pořádku,“ konstatovala Marina s ulehčením. „Možná slabý otřes, ale to není nic strašného.“
„Měls kliku, Peťko,“ řekl Sergej Vasilijevič. „Je prostě zázrak, že tě ta obluda dočista nezabila.“
„Cos tady dělal?“ potichu se zeptal Pavel a všichni se na něj podívali. „Cos tady hledal?“
„Nic jsem nehledal,“ odpověděl Petěčka a škytnul. „Prostě jen tak… chtěl jsem se podívat na lyže.“
„Lyže stojí na druhé straně. Cos bral ze stěny?“
„Já… nepamatuju se. Prostě jsem se šel podívat.“
Pavel se vymotal z místnosti, objevil se vedle Petěčky a opatrně, aby se nezapatlal voskem, ho vzal za krk.
Marina vyjekla, začal chytat lesního muže za ruce, Voloďa poděšeně couvnul a Sergej Vasilijevič zamumlal něco jako: nu, nu, polehoučku, polehoučku.
Alla se nehnula z místa.
„Cos tam hledal?! Odpověz, okamžitě!“
Petěčka zakvílel. Pavel povolil stisk.
„Čestně, jen tak!“ zamumlal Petěčka a lapal po dechu. „Já jsem nechtěl! Tam stála taková černá plechovka, veliká. Na krajíčku, nahoře! Byla vidět z chodby. Byl na ní nápis Poison. Už dávno jsem se chtěl podívat, co to tam máte za jed! Zašel jsem dovnitř, natáhnul jsem se pro tu plechovku, ale potom… na mě začala padat stěna, všiml jsem si toho až v poslední chvíli a víc si už nepamatuju, opravdu nepamatuju.“
Pavel se mu zkoumavě podíval do tváře a podle všeho tam nic zvláštního nevyzkoumal, protože Petěčku pustil.
„Po chodbě nikdo nešel, nikoho jsi neviděl?!“
„Nikoho jsem neviděl. Koukal jsem na plechovku! Ale někdo šel asi kolem. Nebo nešel?“
„Je zraněný,“ rozčílila se Marina a hleděla na Pavla s odporem, „a žádný zločinec! Máte vůbec svědomí?!“
„Zojo Petrovno,“ řekl Pavel a Marinu vůbec neposlouchal, „má na palici bouli, dejte mu na ni led. A ještě mu dejte něco na převlečení, vždyť je celej… od chemikálií!“

A vrátil se do rozmlácené místnosti. Alla počkala, dokud se všichni nerozešli a šla k němu, pečlivě obcházela páchnoucí různobarevné louže.

3 komentáře: