sobota 2. ledna 2016

Markova archa - 10. kapitola 2/2


Ráno se Alla vzbudila, protože přišel Vik a šimral ji ocasem na nose.
Běž ven,“ velela Alla, obrátila se a otřela si nos o polštář. „Vem si poleno a hraj si s ním.“
A vyskočila.

V holčičím pokoji nebyl žádný Vik. V holčičím pokoji bylo slunce. Širokým, horkým proudem se vlévalo do okna, roztékalo se po modřínové podlaze, po Žeňčině patchworkové dece, po stěnách z břeven. Určitě se tam vlilo už dávno, protože ho bylo tolik, roztékalo se po celém pokoji, vylévalo z břehů.
Alla vyskočila z pohovky a běžela k oknu. Pokrývku táhla za sebou.
Les, který ještě včera neexistoval, který dočista zmizel ve vánici, byl velmi blízko, pod kopcem. Závěje a stíny vypadaly modravé, březnové, jako na Grabarových obrazech (pozn. překl.: I.E. Grabar, významný ruský malíř). Dveře do hangáru byly otevřeny dokořán. Přes vlny sněhu se valil pod kopec a klepal motorem podivný traktůrek se širokánskými housenkovými pásy. Nechával za sebou rovnou, jako podle pravítka, udusanou lyžařskou trasu. Slunce skákalo po blýskavé, jasně červené střeše kabiny. Vik skákal taky, ne po střeše, ale vzadu za traktůrkem, dopadal na přední tlapy, vyskakoval na obrovskou příčnou lyžinu, kterou traktor táhl za sebou a vozil se na ní. Postava v červené péřovce pilně a pravidelně máchala lopatou, čistila cestičku k malému domku.
A všechno to bylo tak radostné a nové, jako by život začínal znovu.
Kočičky, vstávat!“ vykřikla Alla, odhodila pokrývku a začala se rychle oblékat. „Metelice odešla!“
Ještě se probouzely a bručely, ale ona už vyskočila do chodby a srazila se s Markem. Spolu seskákali ze schodů, zrovna jako by se báli, že se opozdí na nějaké zázračné představení, nacpali se do bund a válenek a vyrazili na násep. Ve dveřích jim vyšel naproti Sergej Vasilijevič, velmi veselý: „Dobré ránko! To je počasíčko, co, pohodička! Potěšte se taky!“
Z nadšení a chladu Alla okamžitě zacvakala zuby, ale od svitu slunce a třpytu sněhu jí začaly slzet oči.
Marku, to není možné! Jen se podívejte na to slunce! Ale ještě včera celý večer řádila metelice!“
Strčil jí svoje černé brýle a ona si je okamžitě narazila na nos – dívat se na sníh bez brýlí bylo nemožné.
Tak je to u nás vždycky.“ Šel kolem domu a Alla za ním. „Tady máme větrnou růžici. Metelice odchází rychle. Zato ale přijde znenadání.“
Skoro nabírali do válenek sníh. Došli k přístřešku. Mark si vybral širokou lopatu. Alla trochu zaváhala a pak si ji vzala také. Zpod kopce se nesl zvuk motoru, zněl vesele. Mark začal odhazovat sníh, veliké pláty padaly na stranu. Alla si stoupla vedle něho.
Sníh byl vzdušný, skoro nic nevážil, odhazovat ho bylo lehké a taky veselé.
Půjdete dneska jezdit?“ zeptala se Marka.
Aby ne! Celý grafikon tréninků se rozpadl. Teď Kuzmič obnoví trať a můžu vyjet.“
Alla chvíli mlčky odhazovala sníh. Nechtělo se jí ani přemýšlet, ani mluvit o tom špatném, ale když už si vzpomněla, nemohla se zastavit.
V tomhle pohádkovém světě, kde metelice končí okamžitě a začíná divoce svítit slunce, kde skáče pes Vik a pracovitě jezdí červený traktor se širokými housenkovými pásy, je něco neblahého. V tom světě zavraždili člověka. Zabil ho někdo… ze svých. Ale ona, Alla, stejně neví, kdo.
Přestala odhazovat sníh, narovnala se a podívala se na les.
Marku, a Igora kdy… odvezou?“
Ráno jsme volali, ale mají tam,“ mávl rukou směrem k modravým horám na horizontu, „počasí nic moc. Metelice odletěla k nim.“
To je zlé,“ vyletělo z Ally. „To je moc špatné.“
Nic na to neřekl, pokračoval v odhazování sněhu. Alla se taky dala do práce. Vyčistili cestičku až k tomu místu, kde začínala trasa vytvořená podivuhodným traktůrkem, a začali čistit z druhé strany.
Dřív jsem nikdy ratrak neviděla.“
To je divné. Vždyť jste lyžařka.“
Jak to víte?!“
Usmál se. Slunce mu svítilo do tváře, oči vypadaly velmi světlé, kůže ošlehaná a opálená a on velmi mladý. Kolik je mu let? Zdá se, že kolem třiceti šesti nebo tak něco, poprvé vyhrál olympiádu před dvanácti lety. Je šampion, vítěz, vlk a vůbec ne ten milý kluk, co čistí cestičky!
Poslyš,“ řekl šampion a vlk, „můžu ti tykat?“
Alla se trochu zarazila, ale přikývla.
Odkud víte… víš, že jezdím na lyžích?“
A to si vážně myslíš, že nepoznám lyžaře od pivaře? Nebo lyže? Profesionální od rekreačních?“
Alla se na něj zadívala. Rozmachem zapíchnul lopatu do závěje jako zkušený metař.
Poznáš. Jasně, že poznáš. Já jsem okamžitě poznala, že se Žeňka přetvařuje a přetvařovala se pečlivě. Jak to, že mě to nenapadlo?“
Kdo z vás je velitel skupiny? Ty nebo Sergej Vasilijevič?“
Já.“
To jsem si myslel. Koho doprovázíte?“
Když už seš tak chytrej,“ řekla Alla jízlivě, „mohl by sis to sám domyslet.“
Jasně, že Voloďu, viď?“
Alla kývla.
Co ostatní?“
Dumej si sám.“
A tu se Mark Ledogorov, mnohonásobný olympijský vítěz, kdoví proč, rozveselil.
Ale fuj! A já předpokládal, že jsme na stejné straně.“
Marku, ve tvém domě zavraždili člověka. Ale já… já mám závazky. A tak to vypadá, že jsem jim nedostála.“
Čert je vem, ty tvoje závazky,“ řekl s čistě upřímným údivem. „Tady je Severní Ural a ne mátuška Moskva! Radši kdybys nám pomohla.“
Já se snažím,“ Alla si strhla černé brýle. „Copak to nevidíš? Mně jedna Žeňka stačí. Div mi hlava neupadla, jak jsem si ji lámala, odkud se vzala. Jenže domyslet si to, že se táhne s námi, aby tě našla, to mě nenapadlo.“
Něco ti řekla?“
Já jí řekla,“ vylétlo z Ally. „Já taky něco chápu, Marku. Ale ona mi pořád lhala.“
Mně lhala taky. Celou dobu.“
Ne, celou dobu ne!“ zahulákala Alla tak, že postava v červené péřovce, která rovnoměrně házela lopatou opodál, se zastavila a otočila směrem k nim. „Lhala ti jenom tehdy, když se rozhodla, že tě zachrání a pomůže ti. No, tak prostě chápe život. Ona je zmrzačený invalida, ale ty jsi hrdina a šampion.“
Tohle nebudu posuzovat.“
Tak teda nic neříkej, k čertu s tebou! Nebudu posuzovat – to je nádhera! A ještě lepší je někam se zdejchnout, to aby situace byla dramatičtější, co?! Stejně jako Žeňka! Vždyť ona zdrhla! A ty davaj! Vpřed!“
Co je tobě do toho?! Co mi vrtáš do života?!
Nevrtám! Já jenom vím, že všechno ztratit je strašně snadné, o moc snadnější, než udržet. Vyrostla v děcáku, nemá nic, ani zkušenosti, ani oporu. Vyrovnala se s úrazem, nezabalila to, ani se neuchlastala ze žalu! Našla tě, vymyslela, jak za tebou dojít, kroutí se kolem tebe, do očí zírá, ale ty – ani ťuk! To ses doopravdy rozhodl dolejzat za Torou Bergerovou?!“
Najednou zaklonil hlavu a rozchechtal se. Postava v červené péřovce se dívala, jak se chechtá a potom se dala znovu do práce.
To o Toře ti řekla Žeňka?“
No jasně. Žárlí na tebe.“
Chtěl něco říct a Alle se zdálo, že důležitého. Něco takového, po čem nerovnováha a nejistota sice úplně nezmizí, ale vše bude o něco pochopitelnější a jasnější, jako když nízká bouřková oblaka najednou prosvítí jasný paprsek slunce.
Ale neřekl. Zčista jasna něco silně prásklo, oba se ohlédli a na vysokém prahu velkého domu se objevil Stěpan, nahý do pasu, bosý a s vyhrnutými nohavicemi.
Dobré jitro!“ zakřičel a hopkavým během seskákal z prahu. „To je ale slunce!“
Mark vytáhl lopatu ze závěje a začal odhazovat sníh – raz-dva, raz-dva. Jeho pohyby byly rozčílené.
Stěpan s rozběhem skočil do sněhu a začal se jím energicky třít.
Parááádička! Jau! Ksakru!“
Stěpan najednou vyskočil a plácnul sebou do závěje, jako by ho uštkla zmije.
Stěpo, co je?!“
Pořezal jsem se, sakra!“
Seděl v závěji s otočenou nohou a pokoušel se prohlédnout vlastní chodidlo. Alla přiběhla a silným trhnutím ho vytáhla ze závěje.
Tam je nějaký sklo!“ Stěpan držel nohu nahoře a šklebil se. „Šláp jsem na něj.“
Alla se podívala – krev tekla tenounkým pramínkem a v ráně se něco lesklo, buď sníh, nebo doopravdy sklo. Na kopec vyskočil ratrak, zastavil se a skřehotání motoru zmlklo.
Pojď, dovedu tě do domu. Marina se na to podívá.“
Postava v červené péřovce pohlédla na Marka a přicházejícího Kuzmiče, chvíli počkala a pak se vydala za Allou a Stěpanem, který skákal po jedné noze k prahu.
Mark si sedl na paty, sundal rukavice a začal opatrně odhrabávat sníh na tom místě, kde byl pokapaný červení.
Tady nemůže bejt žádný sklo.“ řekl Kuzmič.
Počkej, Pašo.“
Mark vytáhl ze sněhu předmět, podobný skleněné trubičce. Jeden konec byl ulomený, kolem trčely ostré okraje. Kuzmič se sklonil a oba nějaký čas zírali na trubičku.
Ampule se našla,“ konstatoval nakonec Kuzmič. „Zvířecí uspávadlo, jak říká naše Zoja Petrovna.“
Sám vidím. Hodili ji z prahu, co myslíš?“
Kuzmič poodešel, sebral jakousi větvičku, postavil se na práh a hodil. Provázeli větvičku očima.
Z prahu nedoletí.“
Mark se zamyšleně rozhlédl po stranách: „Takže někdo ji nosil v kapse, ale potom ji vyhodil, nebo jak?“
To je logický. Kam ji v domě strčíš? Všude ji najdou!“
Zase ztichli a přemýšleli.
Vedle ošetřovny, kde jsou uložený všechny preparáty, je zbrojnice,“ řekl Kuzmič a podíval se na nebe. „Ale ve zbrojnici se válí čísi cizí nůž. V sauně byl foťák bez flešky. Čí je nůž a čí je foťák? Když vyhodili ampuli do sněhu, proč nevyhodili taky foťák?“
Možná, že ještě nestihli všechno… vyfotit.“
Ale co fotili, Marku?! A hlavně, kdo?!“
Voba nás pěkně podělali, jako malý smrady,“ řekl Ledogorov a zašklebil se. „Kvůli tomu se cejtím jako… impotent! Nemůžu nic!“
Na prahu se ukázal Anton, v chůzi si oblékal kožešinový plášť.
Zdarec, chlapi! Jeden z tůristů se pořezal, viděli jste to?! To je s nima sranda. Chci nastartovat mašinku, trošku prohnat motor. Zatuhnul.“
Tam ještě není vyčištěná cesta.“
Panenko skákavá!“ vesele se podivil Anton a obhlížel závěje. „Tak to musíme zmobilizovat tůristy na úklid, ať je z nich alespoň nějaký užitek. Ale sněhu, sněhu se nám navalilo, co?“
Popadl lopatu a začal rozhazovat sníh na všechny strany, bavil se.
Po snídani půjdu na trať,“ potichu řekl Mark. „Ale ty si promluv s Allou. Nejspíš ví, čí je nůž. Je pozorná a vnímavá. Řekla mi o Žeňce.“
Uhádla to?“
Vždyť říkám, že je všímavá.“
A taky moc hezká,“ dodal Kuzmič.
Jeho poznámku propustil Mark kolem uší.
Opečovává Voloďu, který je, podle mě, bezmocný jako štěně. Bylo by dobré vědět, proč a nač to dělá.“
Jak já tomu rozumím, plní nějaký úkol. Ale jestli se zeptám, tak mě pošle tam, kde slunce nesvítí, to je jasný jako facka.“
Proč by posílala?“
Kuzmič se zase díval do nebe.
Ale copak? Něco mi ušlo?“
Sem jí dělal masáž,“ zamumlal Pavel a jeho ošlehané tváře se najednou zbarvily tmavou červení. „Chytly ji záda. Starej úraz.“
A… tos jí dělal jenom masáž, nebo něco navíc?“
Nic víc sem nedělal. Nestih sem. Jenže se mi zdá, že sem ji vylekal.“
Mark se na něho díval se živým zájmem, pozoroval ho, jako by ho dlouhou dobu neviděl.
Pašo, jenže ona nevypadá, že bude z lekavejch.“
Anton opodál pořád házel sníh na všechny strany, jemu bylo veselo.
Nebo že by ses ty sám… vylekal?“

Pavel máchnul rukou a šel se shrbenými zády k domu.

3 komentáře:

  1. Díky za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat