sobota 23. ledna 2016

Její anděl bojovník - 2. kapitola 2/2

Když se svět konečně vrátil a noční můry ustoupily, pomalu otevřela oči. V puse měla sucho, lepkavo a do hlavy jako by jí někdo mlátil kladivem. Bušilo jí v ní a bolela spolu se zbytkem těla. Zachvěla se a zasténala, když šla bolest hlouběji a pulzovala kostmi. Těžká ruka se jí usadila na levém rameni, držela ji na zádech, když se pokusila přetočit na bok. Vzpomněla si, co se stalo.

Rozmazané vidění se vyjasnilo a ona pohlédla na pravou paži. Bunda byla pryč a taky rána. Ani jizva nezůstala. Polkla a bolest začala ustupovat, vzdalovat se. Druhá silná paže jí přišla do zorného pole. Prsty přejížděly po místě, kde byla jizva, a ona posouvala zrak po jeho paži až k obličeji. Znovu vypadal ustaraně. Nedíval by se tak, pokud by o ní věděl. Nemohl to vědět a ona mu to neřekne.
Einar se na ni usmál, ne jasně nebo vesele, ale teple. Taylor si říkala, že byl andělem. Že to byl jediný důvod, proč se na ni tímto způsobe usmíval. Bylo jeho povinností mít obavy o slečny v nouzi. Nemělo to nic společného s ní v nebezpečí.
Ale když on se na ni díval s tak mocným hladem a taky vášní.
Byl skutečný?
Taylor se mu dívala do očí několik vteřin. Když se setkaly s jejími, podívala se pryč, pohled se jí vznášel na jeho rameni a pak si prohlížela jeho hnědé brnění. Moc z jeho těla neskrývalo. Všechno, co měl na sobě, byl hrudní plást vyvedený zlatem, chrániče předloktí, holení a boty a tmavá bederní rouška.
Vypadal jako gladiátor, s křídly. Byla velká a složená za zády, tak tmavá jako zbytek z něj, dlouhá pera hnědá ale skvrnitá bledšími odstíny hnědé a šedé. Jako orel. Měl oči, které by tomu obrazu odpovídaly.
A byl krásný.
To nikdo nemohl popřít.
Byl víc než krásný. Možná nádherný. Z jiného světa. A se svaly, pro které by se zabíjelo. Andělé by neměli mít tak božská těla. Jen vedly ženy k pokušení a ona si byla jistá, že to byl tak trochu hřích.
„Jak dlouho jsem byla mimo?“ vykvikla a on se sedl vedle ní. Pustil jí rameno.
„Čtrnáct hodin.“
Taylor si pohladila krk. Čtrnáct hodin a pořád se cítila jako by potřebovala spát. Einar se posunul a nabídl jí vysokou sklenici vody. Vzala ji a on se posunul k ní, naklonil se nad ni. Voněl dobře.
„Tady, nech mě ti pomoct.“
Taylor s ním nebojovala, když ji vzal jednou rukou za paži a tu druhou jí položil pod lopatky, jak jí pomáhal, aby si sedla. Dlouho jí trvalo, aby se pohodlně usadila. Když se posunovala dozadu na polštáře, sklouzla mu ruka k jejímu kříži. Dotýkala se nahého kousku kůže nad pasem riflí. Proběhlo v ní zachvění, teplo se v ní budilo. Zírala na něj, žízeň zapomenuta, byla nahrazena něčím víc alarmujícím.
Hladem.                  
Touhou.
Dvě věci, které by určitě neměla k andělovi cítit.
„Díky.“ Taylor ho odehnala pryč a napila se vody.
Einar vedle ní znovu seděl.
Ticho bylo příliš pohodlně.
Taylor se podívala na ponožky. Sundal jí boty. Přejela pohledem nahoru po riflích a přes pas. Zamračila se, rozhlédla po pokoji a našla to, co hledala na malém dřevěném stolíku vedle postele.
V úhledné řadě jakoby na výstavce, byl každý nůž, který měla na sobě, pod stolní lampou.
„Nechtěl jsem, aby sis ublížila. Doufám, že ti nevadí, že jsem je sundal?“
Taylor se na nože zamračila. Byly v sestupném pořadí podle velikosti. Buď se nudil, zatímco spala, nebo trpěl obsedantně-kompulzivní poruchou.
„Vůbec ne,“ řekla vzdáleně, jak zírala na nože.
Některé měla v bundě, ty teď ležely na židli přes nízce osvětlenou místnost spolu s jejím mečem. Další byly skryté v jejích botách. A pak tu byly ty, které měla připoutány k bokům a žebrám. Při pomyšlení na to, že byly Einarovy ruce tak blízko jejích prsou, jí zabarvily tváře.
„Nevypadáš dobře.“
Zrudnutí se prohloubilo a pohledem střelila po Einarovi. Dotkla se planoucích tváří.
„Jsem v pořádku. Unavená a vyčerpaná a potřebuju pár léků proti bolesti, ale kromě toho jsem v pohodě, Romeo.“
„Přeju si, abys mi tak přestala říkat.“ Oči se mu zúžily zamračením a stiskl rty. „Mám jméno a říkal jsem ti ho.“
„Ach.“ Taylor se hrála se sklenicí vody, necítila se sebou jistá. Nechtěla se s ním bavit na tak přátelské úrovni s křestními jmény. To cestou vedlo nebezpečí. Bylo lepší, že byli sotva zapleteni do života toho druhého, a neříkat mu jménem byl dobrý způsob jak toho dosáhnout. „Jistě.“
„Taylor?“ zeptal se zhrublým hlasem a ona se přikrčila. Musel to říct, že?
„Ano?“ pohledem zůstala přilepená na sklenici. Napila se vody, přejela prsty po spodku a dělala všechno, co mohla, aby se vyhnula podívání se na něho.
„Víš hodně o durhu démona, se kterým ses setkala včera v noci?“
To vypadalo jako dost bezpečná otázka, aby mohla odpovědět.
„Ano.“ Riskla a podívala se na něj. Neměla v úmyslu setkat se s ním očima, ale přeskočily k jeho a zírala mu do nich.
Uchvátily ji, jak se barva v nich měnila a kroužila. Ne znepokojující nebo děsivá. Když to dělaly jeho oči, chtěla se do nich dívat navěky.
Tmavé zorničky se mu rozšířily, naplnily oči nezpochybnitelnou touhou a erotické obrazy jich v posteli jí probleskly myslí jako staré tiché příběhy. Taylor se je snažila zavřít, ale neodcházely, ne zatímco se na ni díval s takovým pohledem a potřebou. Zpráva v jeho očích byla jasná, byla vepsaná ve třech metrech vysokém neonovém písmu, které plápolalo tak jasně, že ji oslepovalo. Muži už jí mnohokrát věnovali pohledy „pojď si pro mě“ a ona pár z nich propadla, chtěla tu vášeň, kterou ji slibovaly jejích oči. Někteří z nich ji dokonce splnili. Ale tentokrát v tom byl jeden rozdíl. Když jí v minulosti slibovali, že to bude jízda jejího života, byli to muži.
Ne anděl.
Ten šok do ní vpravil trochu rozumu.
Odkašlala si. To se nestane a její tělo tu zprávu brzo pochopí. Nezáleželo na tom, jak dobře Einar vypadal, a jak lehce by mu mohla padnout do náruče a postele. Bylo to špatné a obrátilo by se to proti ní. Tohle bude striktně obchod.
Věděl něco o bohem zapomenuté lůze, se kterou se včera setkala. Krvácela by pro informace o démonech, a proč byli v jejím městě, vypořádala by se s nimi a pak by ho vykopla. Byl to jediný důvod, proč se chystala navrhnout něco, co by jindy byla ta nejhloupější věc, kterou kdy udělala.
„Řeknu ti o nich pod jednou podmínkou.“ Zvedla prst, držela jeho pohled a dala mu nejsvůdnější úsměv.
„Budeme pracovat spolu.“
Zavrtěl hlavou.
„Není důvod, abys byla do toho zapletená.“ V hlubokém hlase zaznělo varování a tmář mu potemněla.
„Nemůžu tě riskovat.“
Taylor položila sklenici s vodou a zírala na něj.
„Nepotřebuju ochranu. Zvládnu to sama. Znám toto město a démony na, které se dá narazit, a pokud tu informaci chceš, budeš se mnou muset pracovat, aby ses zbavil toho plemena osiny v zadku.“
Einarovo zamračení se zvýšilo. „Jako jsi to zvládla sama včera?“
Na to čekala. „Ty ses do toho připletl. Dařilo se mi, dokud ses neukázal.“
„Celou dobu jsem tě sledoval. Bojovala jsi dobře, ale on tě překonával, a byla bys mrtvá, pokud bych nezasáhl.“
Taylor se posadila, vztek ji zahalil a zatlačil únavu do koutku mysli. Kdo si sakra myslel, že je?
Ochraňovala město svým životem a dělala to tak léta, než se objevil, aby si zahrál na prince na bílém koni. Byla by v pohodě, kdyby se do toho nepřipletl. Byla jeho chyba, že se ten zatracený démon dostal přes ni.
„Poslouchej.“ Popadla ho za hrudní plát po stranách blízko jeho ramen a trhla jím dopředu. Oči se mu rozšířily, když sebou škubl dopředu a pak znovu zúžily.
„Buď budeme pracovat spolu, nebo ti ukážu tak, že zabiju celý ten druh před tebou. Jsem si docela jistá, že by to ve tvé zprávě vypadalo špatně. Žena, která ho porazila v zabíjení.“
Einar jí klidně sundal ruce z brnění a její vztek vybledl, když je nepustil. Držel je, jemně choval v dlaních její prsty, teplo jí prostupovalo pažemi. Odtáhla ruce, byla zdeptaná tím, jak lehce uklidnil temnotu uvnitř ní.
„Už jsem ve vedení,“ řekl a povzdechl si. „Jdu jen po dalších dvou. Bez tvých informací mi dá zabrat, než je najdu. Lidé jsou v nebezpečí, zatímco ty kreatury běhají po ulicích. Zabili hodně lidí během posledních čtyř let. Dej mi informace, které potřebuju, Taylor.“
Proč musel říkat pořád její jméno? Pokaždé, když ho řekl, převalil ho po jazyce tím smyslným způsobem, chtěla se rozpustit a dát mu cokoli chce. Zhluboka se nadechla, posílená odhodláním a zavrtěla hlavou.
„Tohle je moje město. Já ho ochraňuju. Ty chceš dostat démony, pak se musíš spojit se mnou.“
Jeho temný pohled přejel po jejím těle, zlomyslný úsměv mu zatahal za koutky rtů. Poznala ten pohled taky.
Bylo to spíš „jdu si pro tebe“ než „pojď si pro mě“ tentokrát, ale stejně tak ji rozhodil. Neobměkčí se. Pokud o ní do teď nevěděl, určitě by to zjistil, pokud by byli intimně spolu. Nechtěla, aby se to stalo. Nechtěla, aby jí ublížil. Nikdy se nezapleť. To ji matka učila a ona poslouchala jako hodná holčička, bála se následků, pokud ne. Nemohla se zaplést.
Možná by mu prostě měla říct všechno a pak odejít, než se věci zkomplikují. Nemyslela si, že by snesla, aby se k ní někdo otočil zády, ne způsobem, jakým si představoval v hlavě, že to dělá. Roztrhlo by ji to uprostřed.
Zrovna, když se rozhodla, že mu ty informace poskytne a odejde, dotkl se její ruky a její oči znovu našly jeho.
Usmál se.
„Dohodnuto.“
Taylor se žaludek propadl o pět centimetrů.
Co to udělala?



14 komentářů:

  1. Moc a moc děkuji za další překlad a korekturu. Úž se těším na další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  2. Diky moc za překlad a korekc. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Mockrát děkuji za překlad a korekci! :)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkujiza prěklad! :)

    OdpovědětVymazat
  5. Knihomolka.36523. ledna 2016 13:52

    Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Vďaka za skvelý preklad a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad!!!❤❤

    OdpovědětVymazat
  8. Srdečná vďaka za preklad i korwektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat