čtvrtek 31. prosince 2015

Temné vytí - 6. kapitola


Jak mi vychládala hlava, světlo vyzařující z mého těla pomalu mizelo. Uvědomila jsem si, jaká byla venku tma a jak dlouho to bylo, co jsme opustili dům. Vstávala jsem v pět ráno, aby na mě řval instruktor v YMCe, a od té doby jsem neměla vteřinku oddechu. Plus ta ubohá miska ovesné kaše byla tím posledním, co jsem jedla.

Povzdechla jsem si a čelila Judeovi. Čekal, zíral na mě, jako bych byla cirkusačka. Vlčata se od chvíle, kdy jsem jim řekla, ať se zastaví, nepohnula o jediný centimetr.
„To je pro dnešek konec představení. Na vzrušující závěr se nalaďte zase zítra,“ zadeklamovala jsem.
Jude neřekl nic, jen se otočil a pokračoval dál lesem. Řekla jsem vlčatům, aby ho následovala, a pak jsem zapadla na konec řady.
Nevím, jak dlouho jsme šli lesem. Vím jen, že nejsem žádný mimořádný adept na lesnici, dokonce i když vidím kořeny stromů. Ve tmě byla moje neschopnost vyhýbat se nohy podrážejícím objektům zvýšená asi tisíceronásobně. Myslím, že jsem Judea několikrát slyšela chichotat se.
Jude se nečekaně zastavil. Zpoza stromů před námi jsem uviděla vyjít dvě stínové postavy. Řekla jsem vlčatům, aby zastavila, zatímco Jude se několik minut radil s kamarády ze své smečky. Po chvíli se ke mně vrátil a ostatní vlci vklouzli zpátky mezi stromy.
„Ty už dál nemůžeš,“ řekl.
Zvedla jsem na něj obočí. Ve světle hvězd jsem stěží rozeznávala jeho rysy, ale věděla jsem, že on mě vidí stejně jasně jako ve dne. Vlci mají skvělé noční vidění.
„A jak přesně dostaneš ta děcka do svýho tábora?“ zeptala jsem se. „Tohle je ten samý problém, jaký jsi měl předtím.“
„Členové mojí smečky shromažďují ostatní vlky, aby je pomohli odnést dovnitř,“ řekl Jude.
„A co budete dělat potom?“ nepřestávala jsem. „Rozestavíte je jako sochy? Oni se nepohnou, nebudou ani jíst, když jim to neřeknu.“
„Myslíš si, že je mi příjemný vědět, že děti mojí smečky reagují jenom na tebe? Myslíš si, že se mi zamlouvá muset čelit jejich matkám a vysvětlovat, že jsme jim jejich vlčata vrátili zlomený? Co hodláš dělat? Žít se smečkou? Strávíš svoje dny starostí o vlčata?“
„Kdyby nebylo mě, ani byste žádný vlčata neměli. Nikdy byste nebyli schopní ten portál otevřít. Z tvýho postoje jsem už znechucená. Je to, jako by sis připomínal, že mě nemáš rád.“
„Nemusím si připomínat, abych neměl rád kohokoli, kdo sdílí krev s Podvodníkem.“
„Lucifer taky není mým oblíbeným člověkem, víš. Co jen ti ksakru udělal?“
Zdálo se, že lesy po mých slovech ztichly. Vítr se přestal prohánět větvemi stromů. Malá zvířata ustala ve svém cupitání. Vlčata byla bez hnutí a Jude stál, jako by byl vytesaný z ledu.
Myslela jsem, že mi asi neodpoví, že jsem překročila tu neviditelnou hranici, kterou má každý člověk, tu jedinou, která říká „Potud, a dál ne.“
Ale pak promluvil a jeho hlas zněl tak, jak jsem ho ještě nikdy neslyšela. Byl ztrhaný a mírný a nebylo v něm nic z toho vzteku, který vždycky proudil pod povrchem.
„Víš, jak jsem starý?“ zeptal se.
Vypadal jako vážně aktivní muž v polovině čtyřicítky, ale něco mi řeklo, že to asi nebude ta správná odpověď.
„Sto?“ hádala jsem. Vlci jsou obecně celkem dlouhověcí.
„Dva tisíce dvanáct,“ řekl.
Zostra jsem nasála vzduch, šokovaná do mrtě. Nikdy jsem neslyšela o tak starém vlkovi.
„Pamatuješ si, proč počítáme roky v kalendáři tak, jak to děláme, proč je tohle rok 2011?“
„Je to 2011 A.D.,“ řekla jsem automaticky.
„A co ‚A.D.‘ znamená?“ zeptal se Jude trpělivě.
„Anno Domini,“ odpověděla jsem. „‚V roce našeho Pána.‘“
Pamatuju si divné věci. Beezle nenávidí, když se mnou má hrát Trivial Pursuit[1]. Nikdy totiž nevyhraje. „Snažíš se mi říct, že jsi znal…“
Zarazila jsem se, všechny kousky se mi najednou poskládaly dohromady. Dva tisíce let starý zrzek a nějaké příběhy, které si pamatuju, že jsem četla jako dítě. Polibek a třicet stříbrných.
Zírala jsem. „Tys ho zradil.“
„Byl jsem podvedený,“ řekl Jidáš[2] a ten podtón vzteku se vrátil. „Vojáci mi řekli, že mu nebude ublíženo. Myslel jsem, že ho chráním. Byly tam davy, lidi, kteří nevěřili, kteří ho chtěli zabít. Myslel jsem, že Římani ho ochrání. To mi řekli, že udělají.
Když pro něj přišli do zahrady, hodili mi ty peníze k nohám. Nikdy jsem si o ně neřekl. Nikdy jsem ho nezradil. Ale on šel do hrobu s tím, že jsem to udělal. A pod přilbou toho vojáka, který ke mně hodil ty peníze, byl Luciferův smějící se obličej. Všechno to naplánoval, od začátku do konce, pro svý vlastní potěšení.“
Na moment se zarazil a já se bála promluvit, bála jsem se prolomit to kouzlo. Zadržela jsem dech, čekala jsem.
„Po tom, co ho zabili, jsem šel do divočiny. Chtěl jsem zemřít. Chtěl jsem, aby mi zvířata odervala údy, jen to se zdálo správné. Ale pokousal mě vlk a, spíš než umřít jak jsem si přál, jsem byl odsouzen chodit po Zemi navždy. Nikdy neuniknu svým vzpomínkám a ani si to nezasloužím.“
„Byl opravdu tím, kým o sobě říkal?“ zkusila jsem se zeptat.
„Já nevím,“ řekl Jude těžce. „Všechno co vím, je, že byl dobrý a že jsem ho miloval, a Lucifer mě obelstil, abych ho vydal. Přísahal jsem, že ochráním svého alfu vším, co mám, že už nikdy znovu nebudu věřit žádnému cizinci. A dnes jsem věřil tváři, za níž se znovu skrývá Lucifer, a Wade je pryč.“
„Já nejsem Lucifer,“ prohlásila jsem rozohněně. „Nevíme, jestli je Wade mrtvý. Slibuju ti, že ho najdu.“
„Lucifer rád dává sliby, které nemá v úmyslu dodržet.“
„Já nejsem Lucifer,“ zopakovala jsem.
Jude se ode mě odvrátil. Neměla jsem mu za zlé, že mi nevěřil. Kdybych byla kvůli Luciferovým čachrům zvěčněná jako nejslavnější zrádce, jakého svět kdy poznal, taky bych si nevěřila.
Ale tohle byl slib, který jsem hodlala dodržet. Najdu Wadea a ukážu Judeovi, že jsem víc než jen další tváří Lucifera.
Had na mé dlani se zavrtěl, jako by chtěl říct, S tím ti přeju hodně štěstí.
Péči o vlčata jsem přenechala Judeovi a členům jeho smečky, v skrytu ráda, že nemusím čelit zbytku smečky. Nechtěla jsem vidět radost na tvářích jejich matek z opětovného shledání se svými dětmi, která se změní v hluboký žal, až si uvědomí, že jejich děti byly nenapravitelné poškozené.
Šla jsem pěšinkami lesem, dokud jsem nenašla mýtinu. Neměla jsem tušení, jak vytvořit portál, ale po tom, co se dneska stalo, jsem věděla, že had bude vědět, jak na to.
„Dostaň mě domů,“ zašeptala jsem.
Had se v odpovědi zakroutil a přede mnou se otevřel portál. Ačkoli bylo většinou znervózňující mít nezávisle jednající entitu na svém těle, mělo to občas i své výhody. Nezamlouvala se mi myšlenka, že bych zpátky do Chicaga ze severního Wisconsinu letěla.
Samozřejmě, pomyslela jsem si, když jsem vstupovala do portálu, ani tohle není můj oblíbený způsob dopravy.
S rachotem jsem přistála na svém zadním dvorku, jen pár palců od mé zadní verandy. Měla jsem štěstí, že jsem si ještě nezlomila nějakou kost.
Postavila jsem se, opucovala si oblečení a vydala se ke schodům. A zarazila jsem se, když jsem tam uviděla Gabriela, klidného jako kámen.
Hlavu jsem měla tak plnou Judeova příběhu, že jsem úplně zapomněla na Gabriela, na to, co jsem mu řekla před tím, než odešel.
„Gabrieli,“ hlesla jsem nejistá jak pokračovat. Vyžírání restů není moje oblíbená zábava.
„Vidím, že ses v pořádku vrátila, má paní,“ řekl škrobeně.
Ta „má paní“ část mě znova popíchla. „Nezačínej s tím. Už je mi blbě z toho, jak pořád tyhle kecy vytahuješ, vždycky když mezi námi chceš udržet odstup.“
„A jaké ‚kecy‘ by to měly být, má paní?“ zeptal se. Když tady tak stál, žádný sval sebou neškubnul, ale v jeho hlase jsem slyšela ten hněv.
Přidupala jsem blíž, připravená vypořádat se s tím jednou provždy. Došla jsem k němu, až byl nucen ustoupit ke stěně domu, a pak jsem mu nedala žádný prostor k tomu, aby se pohnul, aniž by se mě musel dotknout. „Tuhle věc, kterou děláš, že se chováš jako otrok, když se ti to hodí, a ignoruješ mě, když ne.“
„Navrhuje má paní, že bych se měl chovat víc jako otrok?“
Popadla jsem ho za ramena a trochu s ním zatřásla. „Já vůbec nechci, aby ses choval jako otrok, a ty to víš.“
„Budu se chovat, jak si má paní přeje, abych se choval. Je to moje povinnost.“
„Ne, je to tvoje volba. Chceš mě držet dál, ujistit se, že na sebe nikdy nebudeme hledět jako na sobě rovný.“
„My si nejsme rovni, Madeline,“ prohlásil a jeho fasáda dostala trhlinu. Viděla jsem ten žár a ten vztek a tu potřebu, které v sobě potlačoval. „Říkám ti to pořád dokola. Ani když jsem patřil Azazelovi, jsme si nebyli rovní. Nežijeme ve světě, kde by to pro nás bylo možné.“
„Taky bylo nemožný, abych se vrátila ze smrti,“ řekla jsem. „Bylo pro mě nemožný porazit nephilima, nebo vzdorovat Amarantě na jejím vlastním dvoře. Bylo pro mě nemožný přežít Labyrint. Ale já zvládla všechny tyhle věci.“
„To není to samé. Myslíš si, že můžeš ignorovat nařízení Luciferova království, vzdorovat třídní struktuře, která funguje už tisíce let?“
„Ano,“ odpověděla jsem. „Protože se nestarám o Luciferův pitomej třídní systém.“
„On existuje, ať tě to zajímá nebo ne. Odsoudila bys můj život kvůli vlastnímu potěšení?“
Ustoupila jsem, dotčená. „Ty víš, že o tomhle to není.“
„Tak o čem to je, Madeline?“ zeptal se Gabriel jemně. „Co je to, co po mně chceš?“
Položila jsem mu ruku na tvář, cítila jsem jeho hrubé strniště. Na čelisti mu škubnul sval.
„Chci od tebe pravdu,“ odpověděla jsem. „Chci, abys mi řekl, co cítíš v srdci, ne to, co si myslíš, že bych chtěla slyšet. Chci vědět, co před světem schováváš, protože jsi byl donucen věřit, že je to pro tebe špatně. Chci vědět, jestli cítíš to, co cítím já.“
Podruhé téhle noci jsem cítila, jako by se Země přestala točit kolem své osy, že všechny věci ve tmě ztichly a vyčkávaly.
Přikryl mou ruku tou svou, otočil mou dlaň ke svým ústům a políbil ji. Jeho prsty se sevřely kolem mých.
„Chceš znát pravdu.“
„Ano,“ řekla jsem, srdce mi v hrudi bušilo.
„Přeješ si vědět, co cítím.“
Přikývla jsem, neschopná říct něco dalšího, každá část mého těla soustředěná na ten kousek kontaktu mezi námi, na ten dotek jeho ruky na mé.
„Přeješ si vědět, že jsem nezažil klidný spánek od prvního momentu, kdy na tobě mé oči spočinuly. Přeješ si vědět, že pokaždé, když vidím tvou tvář, moje jediná myšlenka je zcela tě vlastnit.“
Zavřela jsem oči. „Ano.“
„Přeješ si vědět, že láska, kterou jsi mi ukázala, když jsi bojovala v Labyrintu, mě naprosto pokořila. Přeješ si vědět, že touha, kterou cítím, mě srazila na kolena, že jsem vůči tobě bezmocný.
Přeješ si vědět, že kromě tebe pro mě nikdo jiný neexistoval po celé ty věky světů, že tě miluji tak moc, že mě to ničí, že každý den, kdy tě nemůžu mít, mi v těle trhá srdce na kousky.“
Pohnul se vpřed, zlikvidoval ten nepatrný pruh prostoru mezi námi, takže jsem cítila jeho žár, který se ke mně tisknul, můj obličej se k němu otočil, jako kdyby byl slunce.
„Tohle si přeju vědět,“ řekla jsem roztřeseně. „Teď mi to ukaž.“
Tentokrát nezaváhal a bylo to, jako být pohlcená pustošícím hurikánem. Jeho prudkost se střetla s mou, intenzita jeho touhy odpovídala té mojí.
„Tohle jsem chtěla,“ řekla jsem, když mě líbal, jeho ruce pod mým kabátem, pod mým tričkem, klouzaly mi po bocích. „Tohle jsem vždycky chtěla.“
Padli jsme na kolena, sněhem pokrytá tráva se pod námi zahřívala, led tál díky teplu, které se mezi námi vytvářelo. Andělé jsou zrozeni ze slunce a naše střetnutí bylo jako srážka dvou planoucích hvězd v chladném vesmíru.
Přitlačila jsem Gabriela k zemi, převalila se na něj, nechala jsem svoje ruce vklouznout pod jeho košili a uslyšela ho zasténat v odpověď.
„Přerušuju něco?“ ozval se pobavený hlas.
Ten hlas jsem znala, stejně tak Gabriel. Odtáhnul se ode mě, v očích paniku, ale já mu přitiskla ruku na rameno, aby mě ve svém spěchu při vstávání neshodil na zem. Položila jsem čelo na jeho, přinutila ho podívat se mi do očí.
„Tohle nebyla chyba,“ řekla jsem jen pro jeho uši, ačkoli jsem věděla, že náš pozorovatel mě mohl slyšet.
Gabriel zavrtěl hlavou a já viděla, jak v něm všechno, co právě odhalil, znovu zapadá zpátky a lítost, že mi tohle všechno ukázal, jsem spatřila na prvním místě.
„Tohle nebyla chyba,“ řekla jsem prudce. „Neopovažuj se vrátit k tomu, jakýs byl předtím.“
Když přikývnul, obličej měl strnulý. Ztratila jsem ho, zase. A to mě rozzuřilo. Zvedla jsem se z něho a Gabriel se vysoukal na nohy, hluboce se uklonil.
„Lorde Lucifere,“ řekl.
Postavila jsem se a zkřížila si ruce kvůli odstupu. „Co krucinál chceš teď?“
Slyšela jsem Gabrielův ostrý nádech.
Lucifer se uchechtnul. Zdálo se, že můj vzdor shledává zábavným. To byla asi ta jediná věc, která mě chránila před tím, aby mě odpálil přes tvář Země, protože jsem s jistotou věděla, že nikomu jinému nebylo dovoleno mluvit s Luciferem tímhle způsobem.
Opřel se o strom, který stál v rohu mého dvorku, oblečený v obzvlášť elegantním obleku a hodně nablýskaných botách. Jeho zlaté vlasy zářily pod světlem pouličních lamp a svoje lesklá černá křídla měl složená za zády. Odstrčil se od stromu a kráčel k nám. Gabriel stál v ukázkovém klidu, ruce zkřížené před sebou, nic neprozrazující obličej.
„Možná jsem jen chtěl navštívit svá vnoučata, a to neodkladně,“ řekl.
„Ach, možná jsi mi přišel zničit den, což, jak se zdá, si užíváš,“ odsekla jsem.
Nikdy jsem Lucifera neviděla ráda, ani když jsem byla v nejlepší náladě, a teď jsem byla obzvlášť dopálená tím, že se tu ukázal právě v tuhle chvíli, aby mezi mě a Gabriela mohl vrazit další klín.
„Musím se přiznat, že mám skrytý motiv pro svou nenadálou přítomnost,“ řekl.
„No to je mi překvapení,“ zamumlala jsem.
Lucifer se přede mnou zastavil a natáhnul se k mým vlasům. Z toho mého bezpochyby úplně zašmodrchaného zmatku vyndal suchý list a beze slova ho pustil na zem, zvednul obočí.
Já zvedla bradu. Nehodlala jsem se omlouvat za porušení zákonů jeho království, když bylo hloupé s těmi zákony začínat. Obzvlášť když se nezdálo, že by je v tuhle chvíli chtěl prosazovat.
„Grigori se za dva dny shromáždí, aby Samiela ap Ramuella soudili za jeho zločiny,“ řekl Lucifer.
Ruce mi bezvládně klesly. Ucítila jsem chlad. „To nemůžou.“
„Rozhodně můžou. Samiel porušil zákony království. Propustil nephilima z jeho vězení a záměrně ho vyslal ubližovat.“
„Jeho matka ho k tomu donutila a ty to víš,“ řekla jsem prudce.
„Donutila ho jeho matka ublížit mé vlastní krvi?“ zeptal se Lucifer, popadl mou levou ruku a zvednul ji. Chybějící dva prsty byly jako odsouzení.
Vytrhla jsem mu svou ruku. „On je taky tvá krev. Když ho z toho neviním já, tak to už vůbec není věc Grigori.“
Lucifer vypadal pobaveně. „Byla bys překvapená, řekl bych, co všechno Grigori považují za svou věc.“
„Slíbila jsem Samielovi, že ho udržím v bezpečí,“ řekla jsem.
Lucifer pokrčil rameny. „Pak je to, domnívám se, tvá povinnost dodržet svůj slib.“
„Je to tvůj vnuk. Proč prostě Grigori nezastavíš?“
Roztáhl ruce doširoka. „Dokonce i já musím lpět na zákonech, když chci udržet pořádek.“
„To je snůška keců,“ prohlásila jsem. „Myslím si, že prostě chceš vidět, jak se to vyvrbí.“
Lucifer se usmál jako kočka Šklíba.
„Proč vlastně zprávu doručuješ ty?“ zeptala jsem se zlostně. „To nemáš žádný patolízaly, který by to dělali za tebe?“
„Mého posla jsi zabila,“ připomněl mi Lucifer.
„Jsem si jistá, žes ho už nahradil,“ prohlásila jsem pevně.
„Člověk nikdy nemůže nahradit dítě,“ řekl Lucifer a v jeho očích se objevil opravdový záblesk smutku.
Tuhle emoci jsem nechtěla vidět, nechtěla jsem vědět, že jsem za ni byla odpovědná. Barakiel taky porušil pravidla království a jeho úžasnost se mě ještě pokusila zabít. „Říkala jsem ti už předtím, že jsem nevěděla, že byl tvůj syn.“
„A já jsem se tě předtím ptal, jestli by v tom byl nějaký rozdíl?“
„Ne,“ řekla jsem rozhodně. Nechtěla jsem se vytáčet nebo hledat výmluvy.
Lucifer mi znovu věnoval ten svůj nevyzpytatelný úsměv. „Dvůr se shromáždí od nynějška za dva dny v poledne v Azazelově domě. Věřím, že víš, jak se tam dostat.“
„Myslím, že to nějak vyřeším,“ odpověděla jsem.
„To doufám. Tvůj otec mi řekl, že od své návštěvy na Amaranthině dvoře tě vídá jen zřídka.“
Nemínila jsem se Luciferem nechat zatáhnout do konverzace o svých povinnostech vůči otci. Pro mě by bylo obrovským potěšením Azazela už nikdy znovu nespatřit, ale nezáleží na tom, jak tvrdě jsem se mu snažila vyhnout, vypadalo to, že jsem byla vždycky zatažená zpátky do jeho sféry vlivu. Byla jsem si jistá, že místo Samielova soudu takhle nebylo vybrané náhodou.
„Máš ještě něco, cos mi chtěl?“ řekla jsem.
„Já jsem ti zvládnul zničit den?“ zeptal se Lucifer.
Nic jsem neřekla a Lucifer se rozesmál.
„Pak tě tedy uvidím za dva dny,“ řekl. Podíval se na Gabriela, který se znovu hluboce uklonil. „Myslím, že ty bys měl dvůr navštívit rovněž, otroku.“
Povytáhla jsem na Lucifera obočí. „Proč? A neoslovuj ho tak.“
„Grigori respektují sílu,“ odpověděl Lucifer. „A já ti připomenu, Madeline, že v mém království si budu dělat, co si budu přát. Pokud toužíš po něčem jiném, můžeš si vzpomenout na mou nabídku, kterou jsem ti učinil, když jsme spolu mluvili naposledy.“
Jeho nabídku jsem si pamatovala – stát se jeho pravou rukou, dědičkou jeho království. Za výměnu mi před obličejem mával Gabrielovou svobodou.
„A ty si můžeš připomenout moji odpověď,“ odpověděla jsem.
„Věci se mění,“ řekl Lucifer. „A já mám všechen čas světa.“
Křidla se mu roztáhla a on vzlétnul. Sledovala jsem ho, dokud nezmizel.
Když jsem se otočila ke Gabrielovi, zjistila jsem, že je taky pryč.
Stála jsem sama ve tmě, sledovala hvězdy poblikávající nade mnou a připadalo mi, že v uších slyším ozvěnu Luciferova smíchu.
Stěží jsem si pamatovala výstup po schodech, a jak jsem dorazila do ložnice. Okamžitě jsem usnula a vzbudila se až ráno, hleděla jsem do sluneční záře, která mi svítila do obličeje, a na mrzutého chrliče, který mi tisknul zobák k nosu.
„Budeš vstávat a nakrmíš mě, nebo co?“
Odstrčila jsem si ho z obličeje a on vzlétnul do vzduchu. Posadila jsem se a promnula si oči, připadalo mi, jako bych vůbec nespala.
„Máš snad zlomený ruce? K tomu, aby ses sám nakrmil, jsi přeci víc než kompetentní.“
„Slíbilas mi skořicové rohlíčky a zatím se žádné skořicové rohlíčky neobjevily.“
„Neslíbila.“
Přiložil si jeden dráp na tvář, jako by přemýšlel. „Patrně bych ti měl připomenout naše jednání ohledně výměny skořicových rohlíčků za informace.“
„A já bych ti měla připomenout, že jsem ti řekla, že když mi nepovíš všechno, co víš, zlikviduju ti všechny sýrový křupky,“ odpověděla jsem a položila nohy na podlahu. Mrkla jsem na hodiny. Bylo jedenáct dopoledne a já věděla, že někdy během dneška mám provést vyzvedávání, ale v celém tom včerejším šílenství jsem zapomněla, kdy přesně to má být.
Většina mého života byla určována mými povinnostmi Agenta, ale poslední dobou to vypadalo, že dohlížení na duše zemřelých se nacházelo v dolní části mého seznamu priorit. Teď jsem většinu svého času trávila tak, že jsem se snažila, aby se duše zemřelého nestala ze mě.
„No tak, ty víš, že chceš skořicové rohlíčky,“ zakňoural Beezle.
Vstala jsem, protáhla se a uvědomila si, že jsem spala v oblečení ze včerejška. Na povlečení jsem nejspíš měla všude prach z toho kamení.
„Dneska nemám čas zaskočit ti do bufetu, Beezle,“ řekla jsem, když jsem mířila do šatny, abych se převlékla do županu. Potřebovala jsem sprchu.
„Proč? Co musíš dělat tak důležitého?“
Vystrčila jsem hlavu a podívala se na něho. „Ach, jémine, já ti ani nevím. Musím najít Wadea. Musím přijít na to, co způsobuje ty problémy s duchy. S Gabrielem musím vyřešit nějaký zádrhele a, ach ano, včera v noci se tady ukázal Lucifer, aby mi řekl, že Samielův soud bude zítra.“
Beezle se zatvářil vyplašeně. „Co? Proč’s mi to neřekla včera v noci?“
„Proč?“ zeptala jsem se. „V čem je problém?“
„Nemyslíš si snad, že Grigori tě jen tak nechají nakráčet si zítra se Samielem na dvůr, že ne?“
Beezle spěšně vystřelil z místnosti. Urychleně jsem na sebe hodila svoji róbu a mazala za ním. Beezle měl pravdu. Netuším, proč jsem na to nepomyslela. Pro Grigori byl Samiel zločinec a jako s někým takovým s ním budou zacházet.
Samiel seděl v obýváku na gauči a luštil sudoku. Měl na sobě bílé tričko a šedé tepláky. Svoje zlaté vlasy měl zmuchlané ze spánku. Vypadal jako jakýkoli univerzitní student relaxující o sobotním ránu – až na ta křídla. Když mu Beezle přistál na koleni, zmateně vzhlédnul.
Právě v tu chvíli světlo procházející velkým oknem do místnosti zmizelo. Oči se mi rozšířily. Přímo za sklem si visel ten největší anděl, jakého jsem kdy viděla, a jeho obrovská bílá křídla dokonale zastínila slunce.



[1] Trivial Pursuit je desková hra na otázky a odpovědi, obvykle trvá dlouho.
[2] Jidáš, anglicky Judas

9 komentářů:

  1. Moc a moc děkuji za překlad a korekturu další kapitoly a těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další kapitolu a Přeji krásného Silvestra !! :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuju za skvělý překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Kto prišiel na návštevu ??? Vďaka za preklad a som fakt zvedavá na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za prekad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat