čtvrtek 24. prosince 2015

Temné vytí - 5. kapitola


„Vypadněme odtud, než se ta hromada sesune,“ řekla jsem.
Vzlétla jsem k hornímu východu z jeskyně, ti tři ostatní mě v blízkosti následovali. Beezle tam nahoru supěl s pár posledními přístroji. Dohnala jsem ho a vzala mu ty věci z drápů. Okamžitě mi vzlétnul k rameni a s brbláním tam přistál.

„Pro tohle bys měla mít vááážně dobrý důvod,“ zopakoval. „A dlužíš mi koblihy, špičkové.“
„Jo, jo,“ řekla jsem a přistála v jeskyni.
Po Judeovi nebo vlčatech tu nebylo ani stopy, ale slyšela jsem ozvěny dětského křiku dál v tunelu. Kupa kamer ležela nahodile navršená blízko místu, kde začínal svah.
Svlékla jsem si kabát a udělala z něj provizorní batoh, ve kterém se daly kamery přenášet. Můj doprovod prošel vchodem a zvědavě se kolem mě srotil.
„Madeline, proč ztrácíš čas těmihle přístroji?“ zeptal se Nathaniel.
V jeho hlase zazněla jiskra pobavení, emoce, kterou jsem si nedokázala zařadit, a která mě donutila se na něj podívat. Nespatřila jsem nic neobvyklého. Mračil se na mě, ale to byl vcelku jeho standardní výraz ve chvílích, kdy se se mnou nesnažil dohodnout.
„Cokoli je v těchhle kamerách – nebo co to je – stojí za těma divnýma duchama, který pořád vyskakujou všude po městě,“ řekla jsem a při tom rovnala poslední z těchhle přístrojů do svého kabátu a svázala rukávy k sobě jako držadlo. Zavázala jsem je na dva uzle, abych si byla jistá, že to vydrží a postavila jsem se. „Jdeme.“
„Jací duchové?“ zeptal se Nathaniel.
„Vysvětlím ti to později,“ odpověděla jsem.
„Ano, to bys radši měla,“ řekl Gabriel a zíral při tom dozadu, odkud jsme přišli. „Některé z těch kamenů se začínají sesouvat.“
„Ta horda se dostává skrz,“ řekla jsem.
Když jsem běžela chodbou k Judeovi a vlčatům, nechala jsem zmizet křídla, abych mohla snadněji manévrovat v tom úzkém prostoru. Mrkla jsem za sebe, abych se ujistila, že ostatní mě následují. Následovali, ale všichni byli shrbení a šklebili se. Na rozdíl od Agentů, andělé nemůžou svoje křídla nechat zmizet na přání.
Judea jsme dohonili velmi rychle. Byl zrudlý v obličeji a zpocený a celkem očividně na konci svých možností. Vlčata pořád ustavičně křičela. Některá už ochraptěla.
„Když budeme mít štěstí, tak ztratí hlas,“ zamumlal Beezle.
„Ticho,“ řekla jsem, ačkoli v duchu jsem s ním souhlasila. Zdálo se, že ty děti nic nezastaví od naříkání. Ubližovaly samy sobě a teď to bylo ještě horší, protože tím prozrazovaly naši pozici jakémukoli monstru, které nás chtělo najít.
Jude mi věnoval pohled, který výmluvně vyjadřoval jeho frustraci. Pokud bychom je nehnali, tak by vlčata nikam dál nešla. Kdyby byla ponechána svému osudu, buď by klidně stála a křičela, nebo pořád a pořád narážela do zdi, jako porouchané hračky na klíček.
„Je tu dvacet děcek a vás je pět,“ řekl Beezle. „Co teď, génie?“
„Poneseme ty malé,“ řekla jsem. „Ty starší vlčata můžeme hnát v houfu.“
Daleko za námi jsem uslyšela hrozivý třeskot kamení.
„Rychle, rychle,“ řekla jsem a sebrala dvě nejmenší vlčata.
Nebylo snadné žonglovat s dětmi a se svým provizorním batohem, obzvlášť s Beezlem pevně srostlým s mým ramenem. Do dvou děcek, která vypadala jako prvňáci, jsem šťouchla kolenem.
„Jděte dopředu,“ řekla jsem.
Zázračně poslechly. Pořád křičely, ale pochodovaly tunelem jako malí roboti. Podívala jsem se na Beezla, který jen pokrčil rameny.
„Přestaňte křičet,“ řekla jsem hlasitě.
Vlčata náhle přestala, jako by někdo stiskl vypínač. To ticho bylo děsivé.
Všechna na mě hleděla s očekáváním, kromě těch, kterým jsem řekla, aby šla dál. Ta už zmizela ve stínech vpředu.
„Jude, jdi za těma dvěma. Povedeš tenhle zástup,“ řekla jsem.
Podívala jsem se na vlčata, pak ukázala na pět dalších v pořadí. „Jděte dopředu.“
Poslechla, postupovala za svými kamarády.
„Gabrieli, ty zůstaneš s nimi,“ řekla jsem.
Nařídila jsem i ostatním vlčatům jít dopředu v malých skupinkách s andělem jdoucím za nimi jako dozor na základce. Jedno z batolat jsem podala Samielovi, který vážně kýval na malého chlapce ve svých rukou.
Posunula jsem si malou holčičku, kterou jsem držela, do druhé ruky, abych mohla nést batoh s kamerami v pravé ruce. Není pohodlné držet něco jakkoli dlouhou dobu, když máte jen tři prsty.
Luciferův meč mě nepohodlně bouchal do zad, když jsem zaujala pozici v zadní části za Samielem. Vlče zíralo mimo, někam do dálky přes moje rameno. Batoh s kamerami mě plácal do stehna a houpal se znovu a znovu. Beezlova váha na mém rameni připomínala kovadlinu, obzvlášť když začal chrápat.
„Bohové nad náma i pod náma,“ zamumlala jsem.
Šlo po nás moře démonů, byli jsme nacpaní v úzkém prostoru s omezenými možnostmi obrany, snažili jsme se chránit tlupu bezmocných dětí a můj chrlič si usne přímo podle rozvrhu. Žádná míra nebezpečí nedokáže ohrozit čas určený pro Beezlova šlofíka.
„Na druhou stranu bych mohla shodit libru nebo dvě, se vším tím stresem a chozením a několikahodinovým nejedením.“ Potřebovala jsem na tom najít světlou stránku, než se úplně zhroutím.
Právě jsme se dostali ke vchodu k portálu, když jsme uslyšeli vzdálený vítězoslavný výkřik démonské hordy. Protlačila jsem se do čela zástupu, abych otevřela portál, jen abych zjistila, že vlčata vpředu se pořád pokoušela jít dál do zdi.
„Zastavte se,“ nařídila jsem a oni ihned zastavili. Zamračila jsem se na Judea.
„Snažil jsem se dělat to, cos dělala ty, ale oni mě neposlouchali,“ zavrčel.
Tohle byla komplikace, o které jsem nechtěla přemýšlet, a v žádném případě na to nebyl čas. Démoni přicházeli a jejich drápy zněly jako by se blížilo hřmění.
Zvedla jsem svou potetovanou ruku k symbolu ve zdi a portál se ještě jednou otevřel. Jude jím šel první a pak jsem nařídila vlčatům projít skrz ve svých dozorovaných skupinkách.
Nathaniel se ke mně přiblížil, než měla jeho skupina projít. Natáhnul se pro můj provizorní batoh s kamerami. „Nech mě ti tohle vzít. Budeš svoje ruce potřebovat k obraně, kdyby se démoni objevili, než se všichni dostaneme skrz.“
Místo toho jsem mu podala vlče. „Ona je těžší a je důležitější, abychom skrz dostali všechna děcka.“
Přikývnul, vzal štěně a zmizel v portálu s ostatními.
Poslední pírka Samielových křídel právě vklouzla do portálu, když se démoni objevili nad svahem dolů do tunelu. Skočila jsem do portálu za ostatními, jednou rukou jsem přidržovala Beezla na rameni – pořád nebyl vzhůru – a druhou jsem sevřela uzel na svém kabátu. Zhluboka jsem se nadechla a zkoušela nemyslet na bolest, která vždycky doprovázela cestu portálem.
O chvilku později jsem dopadla obličejem napřed na mýtinu. Kamery zarachotily na zemi, jak se uzel rozvázal. Beezle se probudil se zavrčením a vzlétnul mi z ramene. Portál za mnou vířil.
Gabriel mě uchopil za ramena a vytáhnul mě na nohy.
„Musíš zapečetit portál,“ řekl naléhavě.
„Zapečetit ho?“ zeptala jsem se prázdně.
„Musíš ho uzavřít natrvalo,“ prohlásil. „Démoni byli přímo za námi. Vylijou se z toho portálu, když ho teď nezapečetíš.“
„Ale…“ začala jsem, ale nemusela jsem říkat nahlas, na co jsem myslela. Wade.
Podívala jsem se na vlčata stojící na mýtině jako rozbité panenky.
Jude na mě zakroutil hlavou. „Ne.“
„Musíš ten portál zavřít,“ naléhal Gabriel. „Nedokážeme ty děti ubránit, pokud démoni projdou skrz.“
Věděla jsem, co by Wade chtěl, abych udělala. Otočila jsem se k portálu, pravou ruku rozevřenou. Luciferova značka nepotřebovala moje vedení.
„Ne!“ zakřičel Jude.
Koutkem oka jsem zachytila Judea řítícího se na mě. Samiel ho zadržel a bylo slyšet zvuky rvačky.
Z dlaně mi vyrazilo světlo, rudě planoucí světlo ze srdce slunce. Portál se rychle zmenšil. Na moment jsem si myslela, že jsem viděla záblesk zubů a drápů vynořujících se z vířící mlhy, lesk zlomyslných očí, ale o chvilku později se portál zavřel a ten obraz byl pryč.
Démonská značka ve skále byla sežehnutá a zčernalá. Portál byl navždy uzavřený. Nechala jsem ruku klesnout a otočila se zpátky k ostatním.
Samiel seděl na Judeovi, který ležel obličejem k zemi ve spadlém listí. Anděl použil svoje nohy, aby Judeovi přišpendlil ruce k bokům, a vlkova pravá tvář byla vtlačená do země.
Jude měl obličej zrudlý zuřivostí. Bylo důkazem Samielovy výjimečné síly, že dokázal udržet Judea dole. Vlci jsou jedni z fyzicky nejsilnějších nadpřirozených bytostí.
Samiel ke mně tázavě vzhlédnul.
„Nech ho se zvednout,“ řekla jsem.
Vypadal pochybovačně.
„To je v pořádku.“
Samiel neochotně pustil Judea, který vyskočil na nohy a vykročil ke mně. Nos se mu prodloužil v čumák. Přední špičáky mu vyčnívaly z tlamy. Nehty na rukou se mu zostřily v drápy.
„Děvko!“ křičel a jeho hlas byl vlčím vrčením.
Gabriel se zkusil postavit přede mě, ale rukou na rameni jsem ho zarazila. Neschovávala bych se před Judem a jeho žalem. Klidně se to mohlo stát i mě.
Samiel se pohnul směrem k Judeovi, vypadal, jako by přemýšlel, že vlka znovu složí. Zavrtěla jsem hlavou a zůstala jsem na svém místě.
Jude kráčel přímo ke mně, hruď vypnutou, dech mu v ní chřestil v ostrých nádeších. Pravou ruku měl zdviženou, jako by měl v úmyslu mi rozpárat krk.
Strčil mi čumák do obličeje. Zvedla jsem bradu a opětovala jeho pohled. Nic jsem neříkala.
„Měl bych tě zabít,“ vydechl. „Měl bych tě teď zabít a zbavit tak svět dalšího z tvýho druhu.“
„Moje zabití nic nezmění,“ prohlásila jsem s klidem, který jsem vůbec necítila. Nebyla jsem si jistá, jestli bych dokázala Judea odstřelit dostatečně rychle na to, abych mu zabránila roztrhat mě na kousíčky, kdyby se rozhodl, že s ním to nutkání pohne.
„Zapečetilas ten portál,“ zavrčel. „Vždycky jsem věděl, že Luciferovo sémě vlky zradí.“
Tohle jsem nemohla popřít. Byla to moje vina. Ztratili jsme naše jediné vodítko k Wadeově umístění a já to věděla. A taky jsem věděla, že Judeovi právě puká srdce. Alfa je pro smečku vším a jeho pravá ruka, Jude, měl k Wadeovi blíž než bratr. Ale nemusela jsem tu stát a být po sté urážena.
„Dovol mi to ještě jednou zopakovat – nejsem Luciferovo sémě,“ řekla jsem a můj hněv se znovu vzdouval k povrchu.
„Proudí tebou Luciferova moc. Luciferův meč si tě zvolil. Máš na sobě Luciferův symbol. Ať už jedna nebo tisíc generací, jsi jeho sémě. Vidím ti v obličeji jeho prohnanost. Vidím to samé černé srdce.“
„Může mnou proudit jeho moc,“ řekla jsem jemně, „ale jeho srdce není moje. Wadea je mi líto. Je mi to líto. Kdyby ses díval tak pozorně, jak tvrdíš, viděl bys to.“
Jeho ledově modré oči mi přejely po obličeji, zmatené. Jeho vlk ustoupil, zanechal za sebou obličej muže. Na moment zaváhal, pak otočil hlavu ke straně a odplivnul si. Byla jsem vděčná, že se nerozhodl flusnout na mě.
„Vidím jen klam tvého druhu.“
Odvrátil se ode mě, přešel mýtinu a padl na kolena. Zvednul obličej k obloze a zavyl.
Vlčata, která stála tak tiše, až jsem na ně skoro zapomněla, začala výt unisono. Oči měla stále prázdné a nechápavé, ale z jejich hlásků vyvěral stejný žal jako z toho Judeova.
Samiel, Gabriel, Nathaniel, Beezle a já jsme stáli a čekali vně kruhu jejich smutku. V srdci jsem vyla s nimi.
Když jsme se znovu dali do pohybu, čelili jsme jinému problému. Vlčata by následovala přímý rozkaz, ale jen kdybych jim ho vydala já. Neposlechla by nikoho jiného.
„Mohla bys je přinutit udělat cokoli,“ poznamenal Beezle. „Všichni by synchronizovaně začali tancovat macarenu, kdybys jim to řekla.“
„Ach, jasně, protože tlupa tancujících děcek s vymytýma mozkama by teď byla tak nápomocná,“ reagovala jsem, když jsme se plahočili lesem. Jude nás vedl zpátky na místo původního útoku.
„Jen se ti snažím zvednout náladu,“ řekl Beezle. „Všichni jsou tak ponuří.“
„No kruci, Beezle, proč bysme asi tak byli ponurý? Tady v lese si užíváme skvělý dobrodružství.“
„Ty nevíš, že je Wade mrtvý,“ prohlásil Beezle.
„Jako by byl. Nevím, kam ten portál vedl a už se to nedozvím. A žádná jiná vodítka nemáme.“
„Samozřejmě, že máte. Charkarionští démoni.“
Zastavila jsem se a zírala na Beezla, který byl usazený na mém rameni a tvářil se neuvěřitelně samolibě.
„Charkarionští démoni,“ opakovala jsem. „A ti jsou významní… proč?“
„Kolik skořicových rohlíčků mi dáš, když ti to řeknu?“
„Nikdo v našem domě nepotřebuje skořicové rohlíčky. A obzvlášť ty ne.“
nejsem ten na dietě. Myslím, že si zasloužím nějakou odměnu za informaci, která je pro tebe tak očividně důležitá.“
„Prostě to vyklop, Beezle, nebo všechny tvoje Cheetos vyměním za celozrnné suchary.“
Rozhořčeně se nafouknul. „To by sis netroufla.“
„Chceš se vsadit?“
„Dobře, dobře. Charkarionští démoni se vyskytují jen na dvou dvorech padlých.“
„A to na…“
„Abezethibodově…“
„No potěš,“ poznamenala jsem.
„A Focalorově.“
„Focalor,“ řekla jsem nijak zvlášť překvapená touhle informací. „Co s ním teď je? Myslela jsem, že ho Lucifer potrestal.“
Beezle pokrčil rameny. „Netuším. To musíš zjistit ty.“
„Se mnou má určitě vykopanou válečnou sekeru,“ řekla jsem pomalu.
„Jo, od té doby, cos ho veřejně ponížila, když jsi přímo před Amaranthiným dvorem sfoukla jeho rebelii.“
„Proč to říkáš takhle? Měla jsem ho nechat roztrhat Luciferovo království na kusy a ohrozit tak miliony nevinných lidí?“
„Ne, ale on teď určitě chce tvou hlavu nabodnutou na klacku.“
„Bude se muset postavit do řady,“ prohlásila jsem a pomyslela na všechny ty strašidelné stvůry, které mě chtěly rozmáčknout. Zakroutila jsem hlavou. Tohle nebyl produktivní směr myšlení.
„A on měl ohledně Lucifera vždycky důvod k zlosti – nebo aspoň co se posledních tří tisíc let týká.“
„Proč to?“ zeptala jsem se.
„Nedivila ses někdy, proč Focalor vypadá jako démon, i když je jedním z padlých?“
„No dobře,“ uznala jsem. „Divila jsem se.“
„To byl jeho trest za to, když Luciferovi vzdoroval posledně.“
„O čem se tehdy hádali?“
„Focalor chtěl jít domů,“ vyprávěl Beezle a ukázal drápem k nebi. „Shromažďoval kontingent padlých, se kterými by požádal o odpuštění.“
„Proč je Lucifer prostě nenechal jít?“
Beezle si odfrknul. „A půlku své mocenské základny s nimi? Lucifer právě vybudoval svoje vlastní království. Nikomu nebylo dovoleno mít jiný názor.“
„Takže Focalor má hodně důvodů nesnášet Lucifera,“ řekla jsem zamyšleně. „A nejenže jsou vlci mými přáteli, ale oni znovu vyjednávali s Luciferem.“
Mrkla jsem se na Judea, který nás tiše vedl skrz les. Možná měl pravdu. Možná byly všechny vlčí problémy Luciferova vina. A moje.
Vstoupili jsme na mýtinu, která byla místem únosu, který odstartoval všechen tenhle brajgl. Jude zavolal, ať zastavíme a já jsem příkaz zopakovala vlčatům. Zastavila se ve své cestě, kdekoli byla, zamrzlá v dlouhé nerovné řadě.
„Odsud už vlčata převezmu sám,“ řekl Jude.
„Jak?“ zeptala jsem se. „Neposlechnou tě.“
„Nebudu brát tři z Luciferových vnoučat na místo, kam jsem schoval smečku,“ zavrčel Jude.
„Dobře, ale budeš muset vzít mě, nebo je domů nikdy nedostaneš.“
Nebylo potřeba být génius, abych pochopila, že Jude by mě radši nějakou šťastnou náhodou zahrabal do škarpy, ale i tvrdohlavý vlk musí přiznat nevyhnutelné.
„Fajn, ale jen ty. Žádný chrlič, žádnej doprovod.“
„Ne,“ prohlásil Gabriel tím já-jsem-nehybná-skála způsobem, který ovládá. „Jak můžeme vědět, že Madeline neublížíš, až bude smečka v převaze?“
„A jakou váhu má tvé slovo, když jsi využil každou příležitost k tomu, abys ukázal, jak moc Madeline pohrdáš?“ vyzýval ho Nathaniel.
„Zpochybňuješ mou čest?“ zeptal se Jude, viditelně naježený.
„Dost!“ zakřičela jsem a promnula si oči. „Bohové nad náma i pod náma. Znám až moc chlapů. Potřebuju nějaký holčičí kamarádky.“
Beezle si odfrknul. „Jo. Úplně tě vidím, jak popíjíš cosmopolitany a štěbetáš o botách s partou slípek.“
Oukej. Možná to bylo absurdní. Ale ten fakt, že v mém životě je až moc testosteronu, tu stejně zůstal.
„Já půjdu s Judem a vrátím vlčata. Ty,“ řekla jsem a ukázala na Nathaniela, „půjdeš zpátky na Azazelův dvůr.“
Nathaniel vypadal vzpurně. „Byl bych nedbalý ve svých povinnostech jako tvůj snoubenec, kdybych tě nechal jít samotnou.“
„Už nejsi můj snoubenec,“ připomněla jsem mu.
„Azazel zasnoubení veřejně neodvolal,“ prohlásil neústupně.
Můj hněv propuknul. Byla jsem unavená a zatlačená až na hranu a v žádném případě v náladě dohadovat se s Nathanielem.
„Řekla jsem ti, že si tě nevezmu, a ty víš proč. Nenuť mě přede všema tady zacházet do detailů, protože by tě to těžko ukázalo v dobrým světle.
Já nejsem hračka, kterou by Azazel manipuloval. Není to jeho slovo, na kterým záleží, ale moje.“
Jak jsem mluvila, uvědomila jsem si, že mýtina se naplnila světlem a to že vycházelo ze mě. Ale na to, aby mě to zajímalo, jsem byla až moc naštvaná.
„Teď, možná už nejsi můj snoubenec, ale pořád jsi člen dvora mého otce. A jako takovýmu by ti mohlo přijít prozíravý kruci táhnout, když ti to říkám,“ řekla jsem.
Úplně jsem cítila, jak se mi za očima tvoří bolení hlavy, tlak neuvolněné magické energie, která se mnou propalovala v souladu s mou náladou.
Nathaniel stisknul rty. „Ano, má paní.“
Strnule se odvrátil, otevřel portál a bez jediného slova do něj vstoupil. Všichni jsme v tichosti sledovali, jak se za ním zavřel.
Jedna velmi malá část mě věděla, že jsem se zachovala hnusně, že Nathaniel nám pomohl zachránit vlčata a že si zasloužil něco lepšího, než abych mu přede všema vynadala. Větší část mě byla prostě vzteklá a unavená z toho, že mi každý krok kříží nějaký podrážděný chlap, který si myslí, že ví všechno líp než já.
Obrátila jsem se na Gabriela a Samiela. Samiel měl oči jako talíře. Nikdy předtím mě neviděl ve stoprocentně plnohodnotném režimu Jitřní hvězdy. Dokonce, i když jsem otevírala portál pomocí Luciferovy moci, bylo to zmírněné mými vlastními silami a dispozicemi.
Moje oči ne vždy září světlem, o čemž jsem si byla jistá, že právě v tu chvíli dělaly. Od té doby, co jsem poznamenaná Luciferovým mečem, se tohle občas stává. „Lucifer“ konec konců znamená „zářivý“.
„A co se týká vás dvou,“ pokračovala jsem a ukázala na nevlastní bratry. „Chci, abyste taky šli domů.“
„Nenechám tě jít do nebezpečí samotnou,“ řekl Gabriel.
„Ano, necháš. Jude dal svoje slovo a já mu věřím. Nechce nás tam všechny a já vám nevěřím, že byste mě nesledovali. Takže ty, Samiel a Beezle projdete portálem domů, než s Judem uděláme další krok.“
„Proč mám zmeškat všechnu srandu,“ stěžoval si Beezle.
„Protože potřebuju, aby ses ujistil, že tihle dva půjdou domů a zůstanou tam,“ odpověděla jsem.
„Pokud tak má paní poroučí, pak to bude splněno,“ řekl Gabriel hněvivě. Jeho černýma očima se proháněly meteory, jasná známka toho, že i jeho hněv stoupal.
„Ani nemysli na to, že mi budeš předhazovat tu pasivně agresivní já-jsem-tvůj-otrok hovadinu,“ nasupila jsem se. „Nemám na to náladu.“
„Ale já jsem tvůj otrok,“ řekl Gabriel pevně.
„Tak poslechni moje podělaný rozkazy a jdi domů!“ křičela jsem. „A zůstaň tam, abysme se o tom mohli pořádně pohádat později!“
Gabriel mi věnoval kamenný pohled, pak beze slova otevřel portál a prošel jím.
Beezle přeletěl z mého ramene na to Samielovo. „No, právě jsi šlápla do obří hromady dračích sraček. Užij si to, až to budeš uklízet.“
Jsem tak rád, že nejsem ty, znakoval Samiel.
„Vy dva jste taková podpora. Netuším, co bych bez vás dělala,“ zabručela jsem. Podala jsem batoh s kamerami Samielovi. „Vezmi to domů a ulož je na bezpečné místo. Nenech nikoho, aby si s nima hrál, dokonce ani Gabriela nebo Beezla.“
Samiel mi dvěma prsty zasalutoval a otočil se k portálu.
„A Beezle, až se dostanu domů, všechny ty věci kolem vaflí by měly bejt uklizený!“ křikla jsem.
Viděla jsem Beezlova ramena poklesnout těsně před tím, než se portál zavřel.

„Říkala jsem ti, že na to špinavý nádobí nezapomenu,“ zamumlala jsem.

8 komentářů:

  1. Vďaka za preklad a korekciu, a prajem šťastné a veselé Vianoce

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za pokračování a korekci. Krásné vánoční svátky

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za skvělý překlad ❤

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za prekad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat