čtvrtek 3. prosince 2015

Temné vytí - 4. kapitola

Vplížila jsem se do průchodu. Strop tu byl ještě níž než v jeskyni. Ačkoli jsem nižší, než je průměr, vršek stropu se nacházel asi palec nebo dva nad mou hlavou. Ohlédla jsem se, abych viděla ostatní, jak potichu vstupují dovnitř ve vypovězené vzdálenosti. Všichni muži byli přikrčení. Křídla andělů lehce škrtala o zdi a strop a pírka se za nimi vznášela v jejich stopě.

Tunel zářil tím stejným neznámým světlem jako jeskyně, ale bylo slabší. Neviděla jsem Beezla před námi. Očividně byl ve svých výzvědných povinnostech až příliš horlivý. Srdce mi v hrudi divoce bilo a já se vědomě snažila ztišit zvuky svého dýchání. Uplynulo několik minut, během nichž jsem cítila, jak ve mně zběsile narůstá adrenalin v očekávání útoku, který nepřicházel.
Začala jsem si uvědomovat přerušovaný tlak na mém boku a uslyšela jsem slabý bzučivý zvuk. Se zpožděním jsem zaregistrovala, že mi zvoní telefon. Vyndala jsem ho z kapsy a na displeji přečetla J.B. jméno, než jsem ho nacpala zpátky. V tuhle chvíli neexistovala možnost, že bych ten telefon zvedla. Nevadila mi tak skutečnost, že bychom mohli být každou chvíli pod útokem – J.B. mi pravděpodobně volal proto, aby na mě kvůli něčemu mohl řvát.
Fakt, že jsem pořád chytala signál na mobil, poukazoval na to, že jsme byli stále na Zemi, proto se mi trochu ulevilo. To znamenalo, že domů jsme to neměli tak daleko. Pokud se teda domů vůbec dostaneme.
Beezle se zčistajasna vynořil ze tmy přímo přede mnou a já jen tak tak stihla spolknout polekaný výkřik.
„Snažíš se mi způsobit infarkt?“ zasyčela jsem.
On mi přistál na rameni a pošeptal mi do ucha. „Tohle musíš vidět. Řekni ostatním, ať tady zůstanou.“
„Ach ano, jako kdyby poslechli,“ řekla jsem.
„Přikaž jim to, když budeš muset,“ řekl a hlas mu klesnul ještě níž, takže jsem ho jen stěží slyšela. Věděla jsem, že se snažil vyhnout nadpřirozenému sluchu určitých členů naší skupiny. „Nechceš, aby to Jude viděl, než ho na to připravíš.“
Žaludek mi poklesnul. Beezle musel najít vlčata.
Otočila jsem se a počkala, než mě Gabriel dožene, a pak jsem ostatním naznačila, ať zastaví. Gabriel vypadal strašlivě nepohodlně shrbený. Mávla jsem, ať přijde blíž a naznačila, že by mohl použít křídla, aby nás zakryl před ostatními. Ještě trochu se přikrčil, takže nás mohl uzavřít v soukromém kroužku jeho křídel.
Beezle něco našel, znakovala jsem. Gabriel Samiela a mě naučil znakovou řeč a teď to bylo dost šikovné. Judeův sluch je neuvěřitelný. Byla jsem překvapená, že neslyšel Beezla.
Co to je? znakoval Gabriel zpátky.
Nevím. Půjdu napřed s Beezlem. Chci po tobě, abys tu udržel ostatní, než se vrátím.
Gabriel zakroutil hlavou.
Tohle není čas na… uvědomila jsem si, že neznám znak pro „testosteron“, tak jsem to řekla nahlas. Beezle by mě do léčky nezavedl, to víš.
Nelíbí se mi, že půjdeš sama, odpověděl Gabriel.
Nebudu sama. Budu s Beezlem. Prosím, jen tady zůstaň a ujisti se, že ostatní to udělají taky. Hlavně Jude.
Gabriel vypadal, že by se chtěl hádat dál, ale já na něj zakroutila hlavou. Na tohle jsme neměli čas.
Přikývnul a ustoupil ode mě a já s Beezlem jsme pokračovali dál. Doufala jsem, že Gabriel mě opravdu poslechne a udrží ostatní vzadu. Pokud démoni vlčata pozabíjeli, nechtěla jsem, aby se Jude dostal do sebevražedné zuřivosti. Byla jsem si jistá, že Wade by po Judeovi chtěl, aby se postaral o smečku.
Beezle a já jsme postupovali tunelem. Neviděla jsem žádné zatáčky nebo křižovatky, jen pořád ta stejná rozloha bílé skály slabě osvětlující temnotu. Nepříjemně mi to připomnělo dobu strávenou v Labyrintu, temná neznámá rozloha přede mnou, studující mou povahu, čekající na správnou chvíli, kdy mi zlomit srdce.
Po několika minutách jsem ucítila zatnutí Beezleových drápů na mém rameni, spolehlivé znamení jeho rostoucího napětí.
„Jak ještě daleko?“ Můj hlas byl sotva hlasitější než výdech, ale pořád v tom děsivém tichu zněl jako výkřik. Už dávno jsme se dostali z dohledu a doslechu ostatních.
„Teď už hodně blízko,“ zabručel Beezle.
Tunel neočekávaně zahýbal a já zatočila. Beezle mi přiložil zobák blíž k uchu.
„Potichu.“
Po špičkách jsem šla dál, byla jsem si jistá, že krev proudící mým tělem bude dost hlasitá na to, aby nás prozradila. Na konci chodby byl jasně osvětlený otvor a za ním se ozývaly zvuky křiku a sténání.
Bohové nade mnou i pode mnou, pomyslela jsem si. Nechci to vidět.
Zatvrdila jsem se a připlížila se k okraji chodby.
Tunel se svažoval dolů do svahu širokého asi deset nebo patnáct stop a potom ústil do ohromné sluje s vysokými fosforeskujícími stropy. Kolem stěn jeskyně byly rozmístěné velké světlomety. Kabely připojené k hlučícím generátorům umístěným ve vzdáleném rohu se plazily po zemi.
Vlčata byla všechna v lidské podobě. Bylo jich tu asi dvacet, jejich věk se pohyboval asi od osmnácti měsíců do deseti let. Všechna byla připoutaná k tvrdým kovovým židlím a oční víčka měla připevněná tak, aby jejich oči byly otevřené. Před každým okem měla malý předmět, který připomínal digitální kameru, až na to že tyhle kamery vlčatům do očí vydávaly cílené pulzy světla.
Nevěděla jsem přesně, co ty kamery vlčatům dělají, ale cokoli to bylo, nemohlo to být nic dobrého. Několik z menších dětí plakalo a pár z nich vypadalo, jako by omdlely, ale protože měly oči stále otevřené, kamera pokračovala ve své ohavné práci.
Na opačné straně, proti mému hřadu, v přední části jeskyně, byli tři démoni. Všichni tři měli humanoidní tvar a byli pokrytí tmavě zelenými šupinami. Všichni měli ošklivě vypadající drápy, velké zašpičaťělé uši a dlouhé opičí ocasy. Konec každého ocasu byl zakončený ostnem. Levá tvář každého démona byla ocejchovaná stejnou pečetí, kterou jsme našli na kameni a která nás dovedla k portálu.
Vypadalo to, že by na celý proces měli dohlížet, ale povětšinou vypadali znuděně. Jeden démon měl židli opřenou o zeď a zdálo se, že klimbe s napůl zavřenýma očima. Zbylí dva na hlíně hráli nějakou hru s klackama. Zahrnovalo to spoustu dohadování a šťouchanců, ačkoli to mohlo mít víc společného s osobnostmi přítomných démonů, než se skutečnými pravidly jejich zmiňované kratochvíle.
Všichni vypadali nedotčení bolestí vlčat. Neviděla jsem žádnou stopu po Wadeovi, ale za démony bylo v jeskyni další ústí. Mohli ho držet v jiné části tohohle místa, nebo mohl být na úplně jiném místě. Vlčata jsem měla před sebou a očividně trpěla, takže se stala mou prioritou. Až budou vlčata volná, můžu přikročit k řešení Wadeova problému.
Démoni vypadali, že by se dali vyřídit snadno. Ale potíž byla v tom, že mohli spustit povyk a tím vyvolat poplach, což znamená, kdo ví kolik dalších démonských kolegů, kteří by se mohli vyhrnout z toho vchodu za nimi. Plus tu byl další háček v tom, že bych musela osvobodit všechna vlčata a pak je nahnat zpátky k ostatním.
„Proč jsi mi říkal, abych přišla sama?“ zasyčela jsem na Beezla. „Tohle by bylo o dost snazší se zálohama.“
„Jen jsem ti chtěl dát čas na plánování. Myslel jsem si, že Jude by reagoval přehnaně, kdyby vlčata uviděl takhle.“
„A taky že jo,“ zavrčel hlas za mnou.
Málem jsem vyskočila z kůže. Jude byl tak blízko, že jsem cítila jeho dech, jak mi oblévá krk. Otočila jsem se a uviděla ostatní namačkané za sebou.
Bylo naprosto děsivé, že čtyři dospělí muži se dokázali plížit v temnotě za mnou a já si toho ani nevšimla. Vážně jsem začínala uvažovat o délce svého života.
Civěla jsem na Gabriela. „Žádala jsem tě, ať je udržíš vzadu.“
Pokrčil rameny. Začínala jsem si myslet, že tu svoji jsem–tvůj–otrok věc používal, jen když to potřeboval, aby si mě od sebe udržel na délku paže. Po zbytek doby mě ignoroval, jak se mu to hodilo. Vypadalo to, že není schopný nechat mě samotnou v potenciálně nebezpečné situaci, ať jsem mu to nařídila nebo ne.
Jude vypadal, že je připravený mě přeskočit a roztrhat stráž na prťavé démonské kousíčky. Položila jsem mu ruku na rameno, abych mu v tom zabránila, a on otočil svoje zuřivé planoucí oči na mě.
„Co teď, Luciferovo sémě?“ procedil skrz zuby a odstrčil od sebe mou ruku.
„Nevlítni dovnitř jako idiot,“ řekla jsem a začala se při tom ozývat moje povaha. Už mi bylo špatně z toho, jak mi říkali „Luciferovo sémě“ a měla jsem dost i Judeova vzteku. „Potřebujeme plán.“
Schválně jsem ustoupila od ústí a svolala je všechny k sobě. Nathaniel, Gabriel a Samiel mě následovali, ale Jude se znovu podíval na vlčata a pak mrknul na mě.
„Ani na to nemysli,“ zašeptala jsem zlostně. „Chceš jim zachránit život nebo chceš pomstu?“
Jude zavrčel něco, co znělo jako, „Proč ne obojí?“ ale s viditelnou neochotou se přidal ke skupince.
Načrtla jsem, co jsem si myslela, že bude nejlepší postup akce, limitované naším počtem. Všichni kývli, dokonce i Jude.
Samiel přikročil k okraji svahu a doširoka roztáhnul křídla. To, že si démoni nevšimli vysokého blonďatého anděla připraveného slétnout rovnou k jejich prahu, byla známka toho, jak nepozorní byli.
Já jsem stála za Samielem, Gabriel u mého ramene. Sáhla jsem do sebe a našla jiskřící svíci, která byla zdrojem mé magie. Objevila se modrá koule nočního ohně, vznášela se nad hadem na mé pravé dlani. Vedle mě si Gabriel připravil stejné kouzlo.
Jednou jsem Samielovi klepla na rameno. Vyletěl, přeletěl nad hlavami vlčat rovnou směrem k tomu dalšímu vchodu.
Klimbající démon rázem doširoka rozevřel svoje napůl zavřená víčka a přední nohy jeho židle bouchly o podlahu. Neměl žádnou šanci k výkřiku. Do hrudi jsem ho udeřila nočním ohněm a on vybuchnul ve shluku modrých plamenů.
Jeho stejně líní kolegové se pokusili zvednout na nohy, aby se mohli otočit a bojovat, ale Gabriel sestřelil jednoho a já toho druhého. Než Samiel přistál ve vchodu na druhém konci, ze všech třech zbyl jen popel. Obrátil se k nám a prsty vytvořil znak pro „ok“, čímž naznačil, že se nespustil poplach.
My ostatní jsme seběhli po svahu na podlahu jeskyně a začali vlčata dostávat z pout. Děcka nevypadala, že by si naší akce vůbec byla vědomá.
Některá z nich klesla vyčerpáním, když jsme pouta, která je držela vzpřímeně, uvolnili z jejich končetin, ale všechna pokračovala v zírání do světelných pulzů, jako by byla pod nějakým kouzlem, dokonce i po tom, co jsme jim odstranili pásky z očí. Nikdo z nás nedokázal najít vypínač k těm přístrojům.
Jude jemně zatřásl ramenem jednoho staršího chlapce. „Kierane? Vzbuď se. To jsem já, Jude.“
„Myslíš, že je bezpečné prostě je od těch kamer zvednout?“ zeptala jsem se Gabriela.
Zamračil se. „Nevím. Zdají se být pod nějakým druhem nátlaku. Obávám se, že kdybychom něco takového udělali, mohli bychom poškodit jejich mysl.“
„Nemůžeme tu zůstat,“ řekla jsem a sledovala, jak v Judeovi narůstá frustrace, když přistupoval ke každému dítěti, oslovil ho jménem a nedostal žádnou odpověď. „Jsem si jistá, že tu jsou další stráže a nechci zkoušet přeprat hordu démonů a chránit dvacet vlčat.“
„Možná kdybychom jim zkusili zakrýt oči?“ navrhnul Nathaniel. „Nejdřív jednomu, pak ostatním. Možná to postupně zlomí sevření jejich myslí.“
„Nebo bysme možná,“ zavrčel Jude, když rozzuřený odcházel od dalšího neodpovídajícího dítěte, „měli prostě rozmlátit ty zkurvený věci.“
Nakopnul kameru, která k němu byla nejblíž, ve stejnou chvíli, kdy jsem vykřikla, „Ne!“
Padající kamera srazila zbytek přístrojů v řadě, jako skládačku domina. Účinek na vlčata byl okamžitý. Všechna začala unisono křičet, vysoko posazené kvílení bylo hlasitější a hlasitější.
Ze zadní části jeskyně se ozval lomoz, zvuky tuctů drápatých nohou cvakajících po kameni, zlostné, ostré výkřiky démonských kleteb.
„Skvělý,“ řekla jsem Judeovi. „Prostě skvělý. Pojďte, dostanem je odsud, než nás převálcujou.“
Samiel zůstal u dveří a připravil si svůj noční oheň. Pořád dával přednost používání pěstí před magií, ale byl to velmi učenlivý žák. Svým způsobem byl daleko zkušenější než já a to jsem měla roky k procvičování své magie jako Agent.
Nathaniel si pod paže nabral dvě vlčata. Jakmile byla děcka oddělená od pulzů těch přístrojů, ztuhla a začala křičet.
„Jen je dostaneme do jeskyní!“ zakřičela jsem. „Nathanieli, ty mi pomůžeš posbírat děcka. Gabrieli, ty pomož Samielovi zdržet démony.“
„Já dohlédnu na akci,“ řekl Beezle a odletěl směrem k Samielovi. Bylo dobře, že Samiel neslyší, jinak by ho Beezle dovedl k šílenství svými návrhy jak nejlíp porazit tu blížící se hordu.
Nathaniel a Gabriel zamířili za svými zadanými úkoly a já se otočila k Judeovi. Zíral na křičící vlčata. Vypadal, jako by si nebyl jistý, jestli mu bude špatně, nebo jestli má někomu urvat hlavu.
„Jude, vezmi pár vlčat a běž do tunelu. Zkus, aby ti odpověděly.“
Otočil se ke mně se zavrčením. „Chci urvat hnáty démonům, který tohle udělali našim vlčatům, ne si hrát na pečovatelku.“
„Přestaneš se hádat kvůli každý pitomosti?!“ zařvala jsem. „Tebe znají. Budeme potřebovat, aby starší děcka chodila, pokud je odtud chceme dostat, tak PROSTĚ UDĚLEJ, CO TI ŘIKÁM! Nathaniel a já s nima za tebou budeme lítat.“
Jude vyfouknul rozčilený povzdech, pak popadl pár děcek a vyrazil vzhůru k tunelu.
Já jsem zvedla dvě z menších dětí a obě začaly křičet. Lámalo mi srdce slyšet ty malé v takových bolestech.
„Ššš, ššš,“ zkusila jsem je konejšit, když jsem s nimi letěla k tunelu. „Všechno bude v pořádku.“
Předala jsem je Judeovi, který vypadal vztekle. Nemohla jsem mu to mít za zlé. Všechna vlčata si pořád snažila vyječet hlavy. Pro návrat k portálu jsme museli pokrýt dlouhý úsek tunelu a já netušila, jak bychom to měli udělat s téměř dvěma tucty pošramocených dětí.
Když jsem letěla zpátky do jeskyně, slyšela jsem výkřiky démonů a ve vzduchu byla cítit spousta ozonu a skořice. Jemné vlasy vzadu na krku se mi postavily, když magická energie naplnila jeskyni.
Samiel a Gabriel metali kouzla rychleji, než jsem stíhala sledovat. Nechtěla jsem myslet na to, kolik démonů asi muselo být v té chodbě za jeskyní.
Přistoupila jsem k posledním vlčatům. Nathaniel nosil tři nebo čtyři najednou, takže tu zbyla jen tahle dvě. Jedno z nich bylo asi čtyřleté, druhé vypadalo asi na osm.
Jakmile jsem je oddělila od přístrojů, to mladší dítě začalo ječet jako ostatní. To starší dítě ale vstalo a ustupovalo od židle ke stěně jeskyně. Oči mělo prázdné, se strnulým pohledem, ale nevypadalo, že chápe, co je před ním.
„Hej!“ zavolala jsem za ním. Houpala jsem to menší, které muselo vážit nejmíň čtyřicet liber[1], v pravé ruce. Dotkla jsem se toho staršího dítěte na rameni volnou rukou a ono vykřiklo, jako bych ho popálila.
„Nesmím zastavit ‒ promiň rudá ‒ musím jít!“ křičel.
Zírala jsem na něj. Chlapec obličejem napřed vrazil do stěny jeskyně, odrazil se od ní a vrazil do ní znovu. Přesně jako ten duch, kterého jsem našla. Přesně jako všichni ti duchové, o kterých mi J.B. řekl, že vyskakují všude po městě.
„Emm, budeš tu jen tak stát a hloubat nad tajemstvími života, nebo zarazíš to dítě před tím, než si zlomí nos?“ zeptal se Beezle.
Zatřásla jsem hlavou, abych se vrátila ze svého zasnění a rozhlédla se kolem. Nathaniel šel pomoct Gabrielovi a Samielovi a Jude měl plné ruce vlčat.
„Vem ty kamery,“ řekla jsem Beezlovi, když jsem vykročila a zvedla toho staršího chlapce od zdi.
Mladší dítě v mé pravé ruce mi křičelo do ucha a to mi ztěžovalo myšlení. Vzlétla jsem s vlčaty k Judeovi.
„Proč?“ zavolal za mnou Beezle. „Nemyslíš, že máš teď vyšší priority?“
„Prostě to udělej!“ zakřičela jsem přes rameno. „Proč musí být kolem všeho, co řeknu, tolik otázek?“
Předala jsem poslední dvě děti Judeovi. Starší chlapec si něco mumlal pod nosem. Sklonila jsem se blíž, abych slyšela, co říkal.
„Jsem křik – jsem křik – jsem křik…“
Oči se mi rozšířily.
„O co jde?“ zeptal se Jude.
Zakroutila jsem hlavou. Nebyl čas to vysvětlovat. „Začni děcka nahánět k portálu, jak nejlíp ti to půjde. Půjdu se podívat, jestli bysme nemohli zablokovat vchod do jeskyně na druhé straně.“
„Co Wade?“ zeptal se Jude.
„Nevíme jistě, že je tady. Vlčata musí být naší prioritou.“
„On byl s vlčaty,“ řekl Jude tvrdohlavě. „Když zablokuješ vchod, jak ho pak najdem?“
„Nemůžeme démony nechat, aby nás pronásledovali, když s sebou máme dvacet nemohoucích děcek,“ odsekla jsem. „Slibuju ti, že se pro Wadea vrátíme. Pojďme teď prostě dostat vlčata do bezpečí.“
Zatímco jsem se hádala s Judem, Beezle zvládl vynést několik těch kamerových věcí do ústí tunelu. Vypadal bez dechu a mrzutě, když se otáčel a vracel se zpátky pro další náklad. Chvilku jsem letěla vedle něj, když jsem přelétala jeskyni k ostatním.
„Pro tohle bys měla mít dobrý důvod,“ zavrčel.
„Podívej se na to takhle – vlastně bys mohl spálit jednu nebo dvě kalorie,“ odpověděla jsem sladce.
Klesnul k podlaze jeskyně, nadával jako špaček a já pokračovala ke druhému vchodu. Ti tři andělé stáli rameno na rameni a všichni vypadali v obležení. Když jsem prošla kolem Nathaniela, abych mohla čučet dolů do ústí tunelu, zjistila jsem proč.
Tunel byl od podlahy ke stropu nacpaný tím samým druhem zelených démonů, kteří hlídali vlčata. Viseli ze stropu, šplhali po zdech a běželi po zemi jeskyně. Byli tam namačkaní tak hustě, že vypadali jako jedna obrovská pulzující masa, mnoha chapadlové monstrum s tisícem planoucích očí.
Gabriel, Samiel a Nathaniel odstřelovali tolik démonů, kolik mohli a to hordu udržovalo dál – na chvíli. Ale zdálo se, že za každého démona, který byl nočním ohněm odstřelený do zapomnění, se objevili tři další.
Zpod Nathanielova ramene jsem odstřelila pár dalších a pak jsem došla ke Gabrielovi.
Obličej mu zbělel napětím a zuby měl zaťaté úsilím, jak se pokoušel zadržet ten příliv.
„Zablokujeme tunel,“ zakřičela jsem.
Neuhnul pohledem od svého úkolu, ale zvednul levé obočí. Věděla jsem, že myslel na Wadea. Já taky.
„Musíme dostat pryč vlčata,“ řekla jsem a hodila další noční oheň na tu přibližující se hordu. „Ty, Samiel a Nathaniel je zdržte, zatímco já strhnu stěnu.“
Ponuře přikývnul a poslal mou zprávu dál. Asi poslední měsíc nebo tak jsem procvičovala kouzlení, zkrátka od té doby, co se zdálo, že pokaždé, když se otočím, mám nového nepřítele. Přítomnost Luciferova znamení také probudilo nějaké nové zajímavé schopnosti, i když tyhle síly ke mně na zavolání nepřicházely tak snadno.
Pečlivě jsem zamířila na část kamenného stropu, která byla asi čtyři stopy za přední řadou démonské masy, pak jsem se natáhla do vnitřku sebe samé, k tomu místu, kde jiskřil zdroj mé magie, a protlačila jsem ji skrz svůj srdeční kámen.
Krví mi proudila vlna, bolestivé jiskření elektřiny proudící mi žilami. Tělo mi ztuhlo a máchla jsem rukama před sebe.
Ze špiček prstů mi vystřelil modrý blesk a narazil do cíle, na který jsem zamířila. Účinek byl okamžitý. Obrovské kusy kamenů padaly dolů před démony. Praskliny se šířily z místa zásahu, a padalo víc úlomků. Démoni rozzuřeně syčeli a ustupovali od padajících kamenů. Několik z nich to rozmačkalo a mí společníci pokračovali v palbě nočním ohněm na démony natolik hloupé nebo natolik šťastlivé, že to zvládli kolem padajících kamenů.
Vzduch se rychle naplnil prachem, ale padající kameny zablokovaly tunel jen částečně. Nechtěla jsem, aby se démoni převalili přes haldu kamení, tak jsem poslala další bleskovou střelu na viditelně porušenou linii.
Účinek použití druhého kouzla mě dostal na kolena. Tohle se mi stává často. Andělská část mě ovládá síly, které normálně ovládali nesmrtelní. Moje lidská část se vyčerpá, když musí těmhle silám čelit. Asi bych mohla být jedním z nejsilnějších stvoření v Luciferově říši, kdyby nebylo té drobné tikající vady mé smrtelnosti.
Druhá blesková střela se povedla. Padaly větší kusy kamene, až se začal sypat celý tunel. Gabriel mě chytil pod rameny a odtáhnul mě zpátky, když se do ústí tunelu řítily obrovské balvany. Démoni byli z našeho dohledu i doslechu kompletně odříznutí rachotem padajících kamenů.
Zvedla jsem se na nohy a odpotácela se od Gabriela. My čtyři jsme stáli a sledovali, jak tunel mizí. Doufala jsem, že jsem udělala správnou věc a že jsem Wadea nepohřbila pod obří hromadou suti.
Ohromné mraky prachu se valily z díry, kde býval východ. Přiblížila jsem se k hromadě kamenů, která stále jiskřila zbytky elektřiny z mých blesků. Malé modré oblouky vystřelovaly všude po povrchu a daleko na druhé straně té kamenné nadílky jsem slyšela řev démonů. A taky jsem slyšela přesunování kamenů. Zablokovala jsem tunel, ale bylo to jen dočasné opatření. Démoni si pro nás přijdou hned, jak si vyčistí cestu.



[1] 1 libra = 0,454 kg ‒ v přepočtu tedy 18,16 kg

8 komentářů:

  1. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za preklad a som zvedavá a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat