neděle 13. prosince 2015

Skotské mýty a legendy - Beira, královna zimy



Milí čtenáři,
Začínám s překladem této příběhové knížky. V první povídce je vidět, že za všechno může Beira a proto bude trochu nudná, protože je tam v podstatě výčet toho, co Beira udělala či neudělala.
Ráda bych Vás ale upozornila na pár zajímavých věcí. Ve skotštině znamená „loch“ jezero a „ben“ je hora. Tudíž když někde budou tato dvě slova v češtině (a mám dojem, že jsem tam nechala jeden nebo dva výrazy ve skotštině), budete vědět, co to znamená.
Taková ještě malá poznámka: nebudeme tedy NIKDY už říkat 'jezero Loch Ness', protože to je jako bychom říkali 'jezero jezero Ness'. Stejně to je i s horou Ben NevisJ.
Pěkné počtení
Vaše Katuš

 Temná Beira byla matkou všech bohů a bohyň Skotska. Byla hodně vysoká a velmi stará a každý se jí bál. Když se projevil její vztek, byla stejně silná jako mrazivý severní vítr a krutá jako rozbouřené moře. Každou zimu vládla jako královna Čtyř Rudých divizí světa a nikdo nikdy nezpochybnil její nadvládu. Ale když se přiblížilo svěží jaro, její podstata začala proti ní rebelovat a toužit po příchodu krále léta Anguse z Bílého Oře a Nevěsty, jeho krásné královně, kteří byli milováni všemi, neboť přinášeli čas plný světlých a jasný dní. Beiru to dohánělo k šílenství, takže se snažila nalézt svou sílu, která jí pomalu unikala, a prodloužit zimní období zvýšeným počtem letních bouřek a ničím mrazem, který zabíjel rané květiny a nutil trávu spát.
Beira žila stovky a stovky let. Důvodem, proč nezemřela, když byla v tak vysokém věku, bylo, že na začátku každého jara vypila kouzelnou vodu z Pramene mládí, který bublal na Zeleném ostrově na západě. Byl to plovoucí ostrov, kde nebylo jiného období mimo léta a kde byly stromy pořád zářivé s květy a obsypané ovoci. Byl unášen na stříbřitých přílivech modrého Atlantiku a někdy zmizel až k západním břehům Irska, jindy se přiblížil k Hebridám. Mnoho odvážných námořníků bezvýsledně proplouvalo širým mořem, aby našli Zelený ostrov. V klidných ránech se možná plavili kolem jeho břehů a vůbec nevěděli, že ho mají na dosah, často ležel skryt za jiskřivou mlhou. Muži někdy zachytili záblesk jeho břehu, ale když se zírali na jeho krásu očima plnýma údivu, zmizel jim z dohledu mezi vlnami jako zapadající slunce. Nicméně Beira vždy věděla, kde najít Zelený ostrov, když přišel čas, aby ho navštívila.
Voda z Pramene mládí je nejsilnější, když se dny prodlužují, a úplně nejsilnější je v prvním jarním dnu. Beira navštěvovala ostrov noc pře prvním jarním dnem – tedy poslední noc, kterou vládla jako královna zimy. Sama seděla ve tmě vedle Pramene mládí, čekajíc na rozbřesk. Jakmile se objevil první paprsek světla na východním nebi, napila se vody, bublající z pukliny v kameni. Bylo nezbytné, aby se napila této magické vody před příletem prvního ptáka a před psím zaštěkáním. Kdyby se jako první napil pták nebo by zaštěkal pes, než by se napila, temná stará Beira by se rozpadla na prach.
Jakmile Beira ochutnala kouzelnou vodu, v tichosti a samotná, znovu začala mládnout. Pak opustila ostrov, vrátila se do Skotska a upadla do hlubokého spánku. Když se nakonec probudila v jasném slunci, vyrostla v krásnou dívku s dlouhými vlasy žlutými jako pupeny jalovce, s tvářemi červenými jako jeřabiny a s modrýma očima, které jiskřily jako letní moře ve slunečních paprscích. Poté se prošla tam a zpátky Skotskem, oděná do zelených šatů a korunovaná jasnými barevnými květinami. Žádná jiná bohyně v celé zemi nebyla tak půvabná, kromě Nevěsty, jedinečné královny léta.
Nicméně, jak plynuly měsíce, Beira rychle stárla. Plné dospělosti dosáhla uprostřed léta, a když se přišel podzim, čelo se jí zvrásnilo a její krása začala vadnout. Když se přihlásila zima, stala se ohyzdnou babiznou a začala vládnout v plné síle jako královna Beira.
Často se na začátku zimy v bouřkových nocích toulala a zpívala tesklivou píseň:

Ó živote, který odplouváš jako moře!
Jsem vyčerpaná a stará, jsem vyčerpaná a stará –
Ach! Jak mohu být šťastná
Úplně sama ve tmě a zimě

Jsem znovu stará Beira
Má pelerína už není zelená
Vzpomínám na svou krásu s bolestí
A na dny, kdy jiná byla královnou.

Mé paže jsou zvadlé a vyhublé
Mé vlasy dříve zlaté jsou šedé
Tuto zimu znovu má vláda začíná
Mládí léta je pryč.

Mládí léta a podzimu prchlo –
Jsem vyčerpaná a stará, jsem vyčerpaná a stará
Každá květina musí uvadnout a zemřít
Když vítr si s ledem hraje, když vítr si s ledem hraje.

Letitá Beira byla hrůzostrašná na pohled. Měla jen jedno oko, ale jeho pohled byl dychtivý a jasný jako led a rychlý jako makrela v moři. Její pleť byla nevýrazná, tmavě modrá, a takto o ní zpívala:
Proč je má tvář tak tmavá, tak tmavá?
Tak tmavá, ohó! Tak tmavá, ohí!
Potuluji se venku sama v každém počasí
V blátě, v zimě, ach běda!

Její zuby byly červené jako rez a její lokny, které těžce ležely na jejích ramenech, byly bílé jako osika pokrytá jinovatkou.  Na její hlavě seděl puntíkovaný čepec. Oblečení měla šedé a nikdy nebyla viděna bez velkého šedohnědého šálu, jenž byl pevně omotán kolem jejích ramen.
Říká se, že ve dnech, kdy byl svět mladý, Beira uviděla zemi tam, kde je nyní voda a vodu tam, kde je nyní země.
Jednou k ní promluvil čaroděj a řekl: „Řekni mi svůj věk, ó chytrá stará ženo.“
Beira odpověděla: „Už dlouho nepočítám roky. Ale mohu ti říct, co všechno jsem už viděla. Tam v dálce v mlhách moře je skála Skerryvore. Pamatuji si, když to byla hora obklopená poli. Viděla jsem, jak se ta pole kypří a ječmen, rostoucí na nich, byl šťavnatý. Tam v dálce je jezero. Pamatuji si, jak to jezero byl malým pramenem. V těch dnech jsem byla krásná mladá dívka a teď jsem velmi stará a křehká a temná a zkroušená.“
Také se říká, že Beira rozproudila mnoho řek a vytvořila mnoho jezer. Někdy ochotně a někdy proti její vůli. Také vytvarovala mnohé hory a horská údolí. Všechny kopce v Ross-shiru byly podle vyprávění vytvořené Beirou.
Na hoře Cruachan v Agryllu byl jeden pramen, ze kterého Beira každý den pila. Každé ráno při rozbřesku zvedla prkno, které jej pokrývalo, a každý večer jej zase zakrývala. Stalo se, že jednou večer zapomněla ten pramen zakrýt. A pak byl narušen správný řád. Jakmile slunce zapadlo, voda vzrostla do ohromného množství, proudila dolů horským úbočím, hučící jako rozbouřené moře. Když slunce zase začalo stoupat, Beira zjistila, že údolí bylo plné vody. A tak vzniklo jezero Awe.
Beira měla další pramen v Inverness-shire, který musel být zakryt od západu slunce do východu. Jedna z jejích služebných, jejíž jméno bylo Nessa, ho měla na starost. Stalo se jeden večer, že služebná přišla pozdě na jeho zakrytí. Když se k němu přiblížila, spatřila, že voda vytéká tak rychle ze svého koryta, že se otočila a utíkala, aby ji nesmetla. Beira ji sledovala z vrcholku hory Nevis, kde stál její trůn, a křičela: „Zanedbala jsi svou povinnost. Odteď budeš pořád jenom utíkat a nikdy neopustíš vodu.“
Služebná byla v tu chvíli proměněna v řeku a to jezero a řeka, která z něj vytéká do moře, byly pojmenovány po ní. To je důvod proč se to jezero jmenuje ‚Loch Ness‘ a řeka ‚River Ness‘.
Jednou za rok, když přijde ta noc, kdy byla proměněna, Ness (Nessa) se zvedne ze břehů v dívčí podobě a zpívá smutné krásné písně při svitu luny. Říká se, že její hlas je čistší a krásnější než ptačí zpěv a její hudba melodičtější než tóny zlatých a harf a stříbřitých dud pohádkové říše.
Ve dnech, kdy se řeky uvolnily, a jezera byla vytvořena, rozhodla se Beira vybudovat hory Skotska. Při této práci nesla na svých zádech velký koš plný kamení a země. Někdy, když přeskakovala z kopce na kopec, se jí koš naklonil a vypadly z něj kameny a země do jezer a vytvořily ostrovy. O mnohých ostrovech se mluví, že vznikly vysypáním koše velké staré ženy.
Beira měla šest babizen, které jí sloužily. Ty také nesly koše a jedna po druhé je vyprazdňovaly, dokud se hory nečněly až do oblak.
Jedním z důvodů, proč Beira vytvořila hory, byl ten, že je používala jako nášlapné kameny; dalším důvodem bylo poskytnutí domů jejím obrovským synům. Mnoho z jejích synů bylo velice hádavých; pořád bojovali mezi sebou. Aby potrestala ty, kteří ji neposlouchali, uvěznila je Beira do horských domů a z nich nemohli uprchnout bez jejího svolení. Ale to je neudrželo od bojů. Každé ráno šplhali na vrcholek svých horských domů a házeli po sobě balvany. To je důvod, proč tolik šedých balvanů leží na příkrých svazích a jsou roztroušeny po údolích. Další obrovští Beiřini synové bydleli v hlubokých jeskyních. Někteří měli paroží jako jeleni, jiní měli mnoho hlav. Byli tak silní, že mohli zvedat dobytek, hodit si ho přes rameno a přenést je, aby si je opekli. Každý z Beiřiných synů se jmenoval Fooar.
Byla to Beira, kdo postavil horu Wyvis. Zjistila, že je to těžká věc, když je na to sama, její sloužící pracovaly jinde. Jednoho dne, když byla velmi vyčerpaná, klopýtla a upustila její koš. Všechno kamení a země spadly na hromadu a zformovaly tak horu nazvanou Malý Wyvis.
Jediný nástroj, který Beira používala, bylo magické kladivo. Když se jím lehce udeřila o zem, půda se stala tvrdou jako železo; když udeřila těžce, bylo zformováno údolí. Poté, co vybudovala horu, dala jí speciální formu rozbitím skal jejím kladivem. Kdyby každé hoře dala stejný vzhled, nebyla by schopná rozpoznat jednu horu od druhé.
Po té, co byly vytvořeny všechny hory, Beira si dělala radost tím, že přecházela mezi nimi a přes ně. Vždy ji následovala divoká zvířata. Lišky radostně štěkaly, když ji spatřily, vlci vyli k jejímu pozdravu a orli pískali radostí ve vzduchu. Beira měla obrovská stáda a hejna, která chránila, hbitých jelenů, rohatého dobytka, chlupatých šedých koz, černých prasat a ovcí, které byly sněhobílé. Začarovala své jeleny proti lovcům, a když je navštívila v lese, pomohla jim uniknout ze spárů myslivců. Během rané zimy dojila laně na vrcholcích hor, ale když zima přituhovala a zvedl se tak velký vítr, že bubliny mléka vyskakovaly z dojaček, přemístila laně dolů do údolí. Bublinky na hřebenech zmrzly a ležely tam bílé a krásné jako sníh. Když zimní přívaly proudily po svazích, roztahujíc se do boků, říkali lidé: „Beira dojí své šedé kozy a proudy mléka stékají přes vysoké kameny.“
Beira si myla velký šál v moři, protože na zemi nebylo nikde dost velké jezero pro tento účel. Ta část, kterou si pro své praní vybrala, je přímo mezi západními ostrovy Jury a Scarby. Beiřina „pračka“ je vodní vír, který je nazýván Corrybreckan. Byl tak pojmenován po synovi skotského krále Breckana, který se tam i se svou lodí utopil díky vlnám, jež vytvořila Beira.
Tři dny před tím, než začínala Beira pracovat, její služebné pro ni připravily vodu a Corry si odfrkávala a soptila na dvacet mil kolem. Čtvrtý den hodila Beira jeden konec svého šátku do víru a pak táhla za ten druhý, až se Corry vylila z břehů. Jakmile skončila praní, položila si svůj plášť na hory, aby uschnul, a když ho zvedla, všechny hory Skotska byly pokryty sněhem na znamení, že velká Beira, začala vládnout.
Smysl tohoto příběhu je ten, že Beira je duchem zimy. Je starší a nelítostnější, jak běží týdny, dokud není její síla vyčerpána. Pak obnoví své mládí, takže může žít od jara do podzimu a pak znovu vládne. Starodávní lidé Skotska vídávaly ty přívaly rané zimy, klouzající z kopců, a v této bajce chtěli vyjádřit jejich víru, že přívaly byly uvolněny královnou zimy a že jezera byla zformována těmi přívaly. Viděli velké kameny ležet na úbočích hor a v údolích a považovali to za chybu Beiřiných synů.

5 komentářů:

  1. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci !!!

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem pekne za preklad a korekciu .))

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za zpříjemnění nedělního dne hezkým překladem :)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za tento překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat