čtvrtek 31. prosince 2015

Návrat mrtvého muže - 34. kapitola


Pořád tam byl, starý odvodňovací tunel. Vrstva odpadků na betonovém dně teď, když jsem byla větší, už nevypadala tak vysoká. Nános spadaného listí za posledních několik let vytvořil měkký podklad. Pozorně jsem ho prozkoumala až k betonovému dnu. Tady, v místě kde potrubí opouštělo školní pozemky, kdysi někdo těsně u betonového dna přerušil kovové mříže. Generace studentů únikový otvor pečlivě zakrývaly zbytky tlejícího dřeva tak, aby mohla voda proudit, a přitom nebylo vidět, že jsou mříže poškozené. Protože byl otvor pod zemí, štíty ho nezaznamenaly. Co paměť sahala, bylo to jedno ze studentských tajemství. Vyklouznout z Riggar Hall do nočních ulic byla oblíbená zábava, dokonce i za nejtemnějších časů Mirovitchovy vlády. Konec konců, byli jsme jen děti. S obojky na krku jsme neměli kam jít, byli jsme majetkem Hegemonie.

Poté, co vyšlo najevo tajemství kolem Černé místnosti, jsem uvažovala nad tím, co dalšího mi uniklo. Byla bych přísahala, že Mirovitchovi a jeho přisluhovačům nemohlo nic uniknout. Teď, když už jsem byla dospělá a chápala jsem všechno v souvislostech, jsem se přistihla, že o přisluhovačích, udavačích a jiných krysách smýšlím mnohem shovívavěji. Byli to jen vyděšené děti, stejně jako já.
Mě ale nikdy nezlomil. Nepodlehla jsem, ani když mě přinutil přihlížet Roannině smrti, a teď jsem přemýšlela, jestli to věděl, že se vytrhne ze sevření jeho starých drsných prstů a vrhne se přes zábradlí potom, co jsme odmítly jedna druhou zradit.
Nikdy mě nezlomil, dokonce ani potom, když mě zatáhl zpátky do své kanceláře a násilím se ze mě snažil dostat, co přesně moje spolubydlící řekla své opatrovnici a jestli mluvila ještě s někým jiným. Teď už jsem věděla, že tehdy šílel jen z pomyšlení, že přijde o své soukromé hřiště, ani nemluvě o tom, co by ho čekalo, kdyby se na veřejnost dostal jen zlomek z toho, co se za zdmi Riggar Hall děje. Následoval by rychlý trest, nejspíš plynová komora. Potom mě už nepouštěl z dohledu, můj vzdor ho pobouřil, ale pořád jsem byla jen malá holka ve velké škole. Většinou se mi dařilo zůstat mimo jeho dosah.
Sehnula jsem se k ústí tunelu, boty mi klouzaly po nánosu. Kolem mě čvachtala voda. Vzduch byl naprosto nehybný, mlha vytvářela příznačné ticho. Naprostá tma v tunelu z něj dělala temnou propast, dokonce i pro můj démonský zrak. Kolem nebyla žádná pouliční světla a mlha zneviditelnila všechno kolem.
Osvobodila jsem svůj meč, Zvuk katany opouštějící pochvu prudce rozřízl ticho. Kovové čepel se modře rozzářila.
Uviděla jsem tunel, pořád lehce vyspárovaný, s po kolena vysokou vrstvou vody a nánosu listí. Zdi plné graffiti vyvedených permanentní barvou, některá se dokonce rozsvítila, když jsem se jich dotkla špičkou meče. Beton byl popraskaný, ale pořád držel, neviděla jsem nic, co by cestu blokovalo a voda pořád odtékala, takže jsem se sehnula a opatrně vešla dovnitř.
V půlce cesta jsem se zastavila a zvedla čepel výš. Dívala jsem se na zeď po levé straně, od bot mi stříkala voda; opatrně jsem se posouvala dál a snažila se očima proniknout tmou.
Bylo to tam. Černou permanentní barvou neuměle načrtnutý obraz štíhlého egyptského psa s dlouhýma sklopenýma ušima, obrázek podle starověké sochy. Pamatovala jsem si, jak jsem zatínala zuby do rtu, na ostrý chemický pach permanentní barvy, a na uspokojení, když jsem kresbu dokončila. Byla to známka vyhlášení války škole, moje medaile za to, že jsem zůstala nezlomená. Usmála jsem se, zvedla meč ještě o kousek výš a zatřásla jsem hlavou, abych odhodila vlasy z obličeje. V šeru, mezi stíny to vypadalo, jako by se psí hlava sklonila, zdravila mě. Na oplátku jsem taky kývla a opatrně ustoupila zpět.
Tunel byl kratší, než jsem si ho pamatovala. A na konci jsem odsunula kus otřískaného plastu a poprvé po dlouhé době znovu vstoupila do zdí Riggar Hall. Opatrně jsem zavětřila. Cítila jsem jen listí, plíseň, trávu a slanou mlhu. Nastražila jsem uši, ale neslyšela jsem nic jiného, než obvyklé zvuky podmračené noci. Vnímala jsem ochranný plášť Síly. Kolem sebe, ale žádné štíty kolem zdí; když škola ukončila provoz, musel nastoupit tým hegemonických psioniků a odstranit všechny ochranné vrstvy Síly. Elektronika je nenahradila. Pokud byl Keller tady, pak počítal s tím, že tu musí být prakticky neviditelný.
Mého těla se zmocnilo povědomé napětí, srdeční rytmus se zrychlil. Dostihla jsem démona, na kterého nestačil ani samotný Princ Pekel. Dvakrát jsem přežila setkání s Ďáblem. Jsem nejlepší Nekromant v Saint City. Patřím mezi deset nejvyhledávanějších žoldáků v celé Hegemonii.
Ta myšlenka mi způsobila záchvat hysterického hihňání. Jeden z největších případů mé kariéry, a nebudu z toho mít ani vindru.
Byla to velmi dospělá myšlenka a byla jsem za ni ráda. Pořád jsem měla tendenci kontrolovat, jestli na sobě nemám plandavou sukni a vždycky, když jsem na kolenou ucítila látku džínsů, jsem musela potlačit pocit viny.
Tráva už nebyla posekaná, ale po kolena vysoká, hojně prorostlá plevelem a na hranici stínu ojíněná. Na kopci jsem viděla známý tvar střechy dormitářů. Rozhodla jsem se to vzít nahoru a pak zabočit k ředitelovu domu. Dalo se to takhle obejít zadem kolem doja a vyhnout se při tom učitelům a jejich přisluhovačům.
Jakoby tu teď nějací byli.
Podle všeho tu nikdo nebyl, ale i tak jsem měla pocit, že bych se měla pohybovat opatrně, přestože tu nečíhali Mirovitchovi ohaři.
Zaživa mě požírají noční můry z mého dětství. Bohové. Proč zrovna já? Odpověď přišla okamžitě. Proč ne? Koneckonců, kdo je na tohle vybavený líp než já?
Vyšplhala jsem na vrchol kopce a instinktivně se přikrčila u země. Všechny moje smysly byly v pohotovosti.
Prach, vnitřnosti, magie, voda po holení, křída a kůže. Uskočila jsem dozadu jako opařená, zalapala jsem po dechu. Kolem mě proplula vlna magie. Sondoval terén.
Tak, teď už vím, že je opravdu tady. Snažila jsem se vzpomenout, jestli mám v tašce nějakou svěcenou křídu. Pak mi došlo, že dělám přesně to, co by udělal vyděšený teenager. Schovávám se, a čekám, až mě Lourdes najde a chytí do pasti jako králíka.
Což odhalilo další obrovskou díru v mém plánu. Který jsem vlastně ani neměla, jednala jsem na základě instinktu, který jsem od svých dvanácti nepoužila. Mizerný instinkt, takový, podle kterého jedná dvanáctileté dítě. Fakt, že se pokouším o nemožné, neomlouval to, že se cítím trochu hloupě.
Čas začít myslet, Danny. Šepot, který mi zněl v uchu jako Jaceův hlas, po tváři mě pohladil horký dech, dotek teplých prstů na šíji. Byl to tak proklatě reálný pocit, že jsem zalapala po dechu, vrhla se k zemi a odvalila se, instinktivně vrhla proud Síly, který sežehl okolní svah.
Skvěle, právě jsem promarnila jakoukoliv šanci na utajení své přítomnosti. Vyškrabala jsem se na nohy a rozběhla se opačným směrem, který mě vedl přímo k ředitelovu domu, aniž bych byla vidět z vrcholu kopce. Slyšela jsem křupání bot na štěrku – to mi řeklo dvě věci; že je na druhé straně kopce a o něco níž a taky že bude buď u hlavního vchodu, nebo přímo v dormitáři.
Na chvíli jsem zvažovala, že vyskočím a vrhnu se proti němu přímo; ale to už jsem nehlučně běžela. Díky svému démonskému sluchu jsem slyšela kroky na štěrkové cestě. Nezastavila jsem, oběhla jsem kopec po úbočí a ocitla se na cestě, vedoucí k ředitelově domu.
Touhle cestou šla Polyamour s devítiletou holčičkou a Kellerem. Přivedla je k Mirovitchovi. Zvedl se mi žaludek. Cesta byla vydlážděná a já jsem přes ni přeběhla tak rychle a tiše, jak mi jen moje nové tělo umožňovalo.
Zrovna jsem se přehoupla přes okraj a schovala se za výmolem, když jsem uslyšela syčivé praskání. Vrhla jsem se na stranu a jen těsně mě minula šipka, která se nakonec zabořila do zdi domu.
Upjatý, dvoupatrový novoviktoriánský dům byl zjevně opuštěný, okna zakrytá plastovou fólií. V matném mlhavém světle byly vidět praskliny v malbě. Bylo stejné podivné namodralé světlo, které jsem viděla v Sukerowově bytě. Jenomže tentokrát se modré světlo šířilo, praskalo a syčelo. Napadlo mě, jestli je to nezdravé světlo radioaktivní. Určitě tak aspoň vypadalo
Exploze byla ohlušující. Skončila jsem na zemi ve vysoké trávě po straně cesty, tlaková vlna mě srazila, z nosu mi vytryskl pramínek krve.
„Mám toho v zásobě mnohem víc,“ zaslechla jsem zprava, z keřů rostoucích o něco níž na úbočí. Útok přišel zprava zezadu, takže mě musel sledovat.
To kopí, musel sledovat to kopí.
A pravděpodobně i poslední přívěšek v mé kapse.
„Kdo jsi?“ Znovu se ozval pisklavý, trochu ochraptělý hlas. Po zádech mi přeběhl mráz. Zvuk byl divný, zkreslený, ale poznávala jsem ten hlas. Celé tělo mi ztuhlo šokem, prsty jsem zaťala do hlíny a vzduch kolem mě naplnil pach mokré přemrzlé trávy, tlejícího listí.
Ředitelův dům pohltily plameny. Už nebyly modré, ale oranžové, které zlostně pronikaly okolní mlhou. Zbývalo mi pár vteřin, než ke mně světlo dorazí a odhalí mě mému pronásledovateli.
Vtom jsem uslyšela pronikavý, mrazivý křik. „Ne! NE! Přestaň! ZASTAV TO!“ Tentokrát to byl jiný hlas, hluboký, s nezaměnitelným přízvukem Skinlina. Zaznamenala jsem kroky, a pak střet, nejspíš rvačku.
„Ty tam, utíkej! Běž, zachraň se!“
Měla jsem v úmyslu běžet, ale ne abych se zachránila.
Mínila jsem běžet k němu.
 „Lehni,“ zasyčel Mirovitch. „A zůstaň tak. Na místo, hochu.“

Už jsem na nic nečekala, víc jsem slyšet nepotřebovala. Rozběhla jsem se.

13 komentářů:

  1. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělé, díky moc. Krásný Silvestr!!

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad a korekci :)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za preklad :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Mockrát děkuji za další kapitolu a do Nového roku přeji vše jen a jen to nejlepší.

    OdpovědětVymazat
  8. To bolo napinave. Tesim sa na dalsiu kapitolu a prajem do Novehi roku vsetko najlepsie, stastie a cas. Dakujem za tohtorocne preklady.

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat