neděle 6. prosince 2015

Návrat mrtvého muže - 31. kapitola

Ahoj všichni,
jelikož nemám čas řešit novou korektorku, bude zbytek kapitol bez korekce, tak nad případnými chybami prosím přimhouřete oči. Díky za pochopení. - Paty

Kráčet v noci vzhůru po Sommersby Street bylo zvláštní. Naposled jsem tohle místo viděla před mnoha lety za plného denního světla, když jsem mířila na Východní transportní stanici, odkud jsem měla pokračovat na sever, do oblastní Akademie na speciální nekromantský výcvik. Dokud jsem chodila na Riggar Hall, neměla jsem příležitost vidět okolní ulice v noci, studenti měli zakázáno opouštět školu po setmění a za svého dospělého života po odchodu z Akademie, jsem se nikdy na východ od mostu nedostala. Cestovala jsem za prací po celém světě, ale tomuhle místu, které jsem měla na dosah, jsem se vyhýbala jako by bylo nakažlivé.
Pokud bych si mohla vybrat, zůstalo by to tak.
Od břehů jezera se valila mlha, hustá jako polévka, zelená u země a oranžová mezi pouličními světly. Spolu s mlhou se šířil hutný pach soli a moře, pach kouře, hořících svíček a popela. Nebo možná ten pach spáleniny vycházel z mých šatů.
Pokračovala jsem dál s klapáním podpatků nahoru na Sommersby Hill, a s překvapením jsem si všimla, že obchod se smíšeným zbožím Sommersby Store je pořád otevřený.
Když jsem byla na Riggar Hall, chodili jsme do obchodu během nepříliš častých chvil volna. Nakupovali jsme tam komiksy, časopisy s fotkami holovizních hvězd, sladkosti na doplnění jednotvárného školního jídelníčku a cigarety ze syntetického hašiše, které jsme pašovali na školní pozemky. V obchodě bývalo okýnko, kde se prodávaly sojové párky, zmrzlina a další levné laskominy, ale to teď bylo zabedněné. Spolu s Riggar Hall zmizela obchodu většina zákazníků. Vlastně byl malý zázrak, že tu pořád ještě byl.
Na pár minut jsem zůstala stát, ruce v kapsách Jaceova kabátu, meč zavěšený na smyčce za opaskem. Dívala jsem se na dveře do obchodu, červený neon blikající pod špinavým sklem. Vitrýna na noviny ode dveří byla pryč, zůstalo po ní jen světlejší místo na zdi, stojan na slickboardy byl ale pořád na svém místě. Zabedněná polovina výlohy byla počmáraná grafitti a vymlácená okna v patře na mě slepě mrkala. Hleděla jsem na dveře se staromódním infračerveným detektorem a plastovou, na okrajích zkroucenou cedulí Krádeže v obchodě budou stíhány.
Nakonec jsem sundala meč ze smyčky, vzala ho do levé ruky a přešla ulici.
Nechávám se pohltit vlastní minulostí. Nebyl to příjemný pocit. Koneckonců, moje minulost měla zuby. A co bude se mnou, až mě konečně spolkne?
Přestaneš už s těmi nechutnými myšlenkami? Prosím, Danny, znervózňuješ sama sebe.
Detektor pohybu zapípal, když jsem vešla dovnitř. Vypadalo to tam ještě omšeleji a ubožeji, ale byl tam ten stejný automat na ledovou tříšť a nepořádné stožky časopisů, police plné brambůrků, sušenek a dalšího nezdravého jídla v pestrobarevných obalech, pod plastem levná elektronika, kapesní nože a lesklá bižuterie. Na podlaze bílé a černé čtverce linolea, špinavé s odlepujícími se okraji. Zaplavily mě vzpomínky, napadlo mě, že kdybych se podívala dolů, uviděla bych kostnatá kolena pod plandavou sukní, najednou jsem kolem krku cítila tíži obojku a kolem kotníků shrnuté vlněné podkolenky.
„Co to bude?“
Ten hlas mě šokoval. A ještě větší šok byl ten muž, tlustý, zarostlý, ve špinavém bílém tričku s červenými kšandami a ve vytahaných khaki kalhotách. Vydechla jsem. Levá ruka s mečem mi klesla podél těla. „Zdravím.“ Oči se přizpůsobily šeru. Červený neon za oknem upozorňoval na značky cigaret. Samovar. Marlboro X. Gitanes. Copperhead. „Balíček Gitanes, nebo dva. A pro jistotu tady ten stříbrný Zijaan.“ Nabrala jsem ještě hrst rýžových tyčinek, které jsem mívala ráda. Málokdy mi zbyly nějaké peníze, když jsem ze stipendia zaplatila školné a pomůcky. Přestože byla Riggar Hall určená pro sirotky a chudé, děti, které měly aspoň nějakou rodinu, obvykle mívaly i malé kapesné.
Psionici byli státní majetek, jejich výchovu měli mít na starost školení profesionálové, rodina, pokud nějaká byla, byla druhořadá. Chyběla mi rodina? Měla jsem obrýleného, něžného Lewise a svoje knihy. Bolest z té první ztráty mi náhle přišla tak sladká a čistá ve srovnání s šíleným mixem zármutku a viny opakujícím se v mých pozdějších vzpomínkách a myšlenkách. Na Roanu, mou první sedaeenskou kamarádku, která jemně vyvažovala mou přirozenou tvrdost. Spojení s mým bohem mi pomáhalo; vždycky jsem to věděla, od chvíle kdy jsem přečetla první knihu o Egyptě, jsem věděla, že Anubis je můj průvodce. Někteří Nekromanti přichází k akreditaci, aniž by znali tvář svého průvodce Smrtí. Měla jsem štěstí.
Knihovna, výuka šermu, někteří učitelé taky nebyli tak špatní. Na Riggar Hall se našlo i pár dobrých věcí. Věcí, které mě držely při životě. Nechyběli mi rodiče. Nevěděla jsem toho o nich dost na to, aby mi chyběli.
Zaplašila jsem vzpomínky. Nemohla jsem si dovolit, nechat se rozptýlit.
Co dál?  Rozhlédla jsem se kolem.
Na stojanu stojanu jsem si všimla časopisu s Jasperem Dexem na titulní stránce. Opíral se o cihlovou zeď, dokulata ostříhané vlasy měl umělecky rozcuchané. Byla to retrospektivní záležitost; znovu mě zaplavily vzpomínky. Potlačila jsem nevolnost a vzpomínky, pokusila jsem se nevnímat pach nemytého mužského těla.
Když jsem bývala mladší, za pultem stávala paní DelaRocha, nazlobeně sledovala studenty s obojky z Riggar Hall, podezřívavě nás sledovala, chodila za námi uličkami se zbožím a tvářila se kysele, když jsme kupovali cigarety. Odmrštila jsem provinilý pocit, že když se otočím, bude stát za mnou, se sukní nakřivo a nedopnutým svetrem,  se žlutými zuby špinavými od rtěnky a špičatým nosem hrdě zasazeným mezi vodnaté hnědé oči.
Položila jsem tyčinky a časopis na pult. Zvědavě se na mě podíval, ale přidal mi tam cigarety a zapalovač. „Zijaan je jen zpola plný, chcete i náplň?“
„Ne, díky.“ Zaplatila jsem pár zmačkanými bankovkami, stejně jako jsem to dělala, když jsem byla dítě.
Sladkosti a časopis jsem zastrčila do tašky, můj smaragd zablikal, ostré zelené světlo proťalo přítmí. Muž nervózně nadskočil. Pohled na tu ustrašenou hroudu tuku mě nutil se rozesmát. Ovládla jsem se. Jeho tričko bylo špinavé a sotva zakrývalo zarostlý hrudník; plastový popelník ve tvaru nahé ženy s roztaženýma nohama byl plný nedopalků. Nepochybovala jsem, že to je upomínkový předmět, napůl schovaný za stojanem elektronického kalendáře.
Dnes je (prázdné místo) na posledních dvou místech blikalo 75. Zachvěla jsem se. Kalendář byl o dobrých dvanáct let pozadu.
Druhý balíček Gitanes zmizel v mé kapse. První krabičku jsem otevřela, shrábla drobné a zamířila ke dveřím. Sarkastický pozdrav „Přeju příjemný večer.“ jsem ignorovala.
Je vysoce nepravděpodobné, že takový večer budu mít. Vyšla jsem do mlhy na ulici. Ruce se mi třásly jen trochu, když jsem cvakla zapalovačem a připálila si první gitanesku. Ucítila jsem vůni syntetického hašiše, málem jsem se udusila. Oči mi slzely. Znovu jsem kráčela ulicí se skloněnou hlavou, jako když končily vycházky a já se loudavě vracela na školní pozemky. Pak jsem se ohlédla zpátky na Sommersby Store.
Po zádech mi přeběhl mráz.

Byla tam tma a výloha byla celá zabedněná. Dům byl opuštěný stejně jako všechny ostatní v sousedství. Žádná známka po světle, neonu, nebo tlustém majiteli.

10 komentářů:

  1. Díky moc za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad... :-);-) I bez korektúry je to skvelé :-D

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. vďaka za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat