sobota 26. prosince 2015

Jennifer Estep - Složité sny - Sophia

Sophia
„Mrzí mě, že jsem nadělala takový nepořádek,“ řekla omluvně moje starší sestra Jo-Jo. „Snažila jsem se mu to vymluvit, ale on mě neposlouchal, takže to dopadlo takhle.“
„Mám pocit, že slovo nepořádek tak úplně nevystihuje situaci, co ty na to, Sophie?“ otočil ke mně Finn svoje jasně zelené oči.

„Velký nepořádek,“ souhlasila jsem chraplavě.
A to tedy byl. Jo-Jo při svém zápase s trpaslíkem, který se vloupal do našeho domu, v podstatě zdemolovala kuchyň.
Po zemi rozházené a pošlapané katalogy a módní časopisy, střepy z rozbitého nádobí a litinová pánev v kaluži krve u trpaslíkovy hlavy. Vzdychla jsem si. Takže čerstvý kukuřičný chleba dnes ráno nebude.
„Nemůžu uvěřit, že jsi rozbila můj kávovar,“ řekl zoufalým hlasem Finn, když procházel kuchyní a zvedal ze země jednotlivé kusy přístroje. „Jak si teď mám uvařit kávu?“
„To přežiješ, drahoušku,“ řekla Jo-Jo. „Hned ráno ti zajedeme koupit nový kávovar.“
Finn si odfrkl „To nebyl jen tak nějaký kávovar, to byl umělecký kousek, jednička na trhu, nejlepší přístroj, jaký kdy spatřil světlo světa, dokázal s kávou zázraky.“
Jo-Jo zavrtěla hlavou a podívala se na mě, ale já jsem se jen ušklíbla. Obě jsme věděly, že Finn je bez kávy nepoužitelný a že bude nad ztrátou kávovaru naříkat celý zbytek noci.
„Dobře,“ řekla Jo-Jo, „asi bychom měli uklidit, než se Gin vzbudí a zjistí, co se stalo. Sophie, byla bys tak hodná? Vím, že to už i tak byla dlouhá noc, když ses musela postarat o ty těla u Pork Pit.“
Obě jsme s Jo-Jo měly stejnou magii Vzduchu, která se v rodině Deverauxů předávala z generace na generaci, ale používaly jsme svou moc rozdílně. Jo-Jo s její pomocí léčila, dávala dohromady polámané kosti a zacelovala rány.
Já jsem ji používala na ničení, rozmělňování čehokoliv na prach, který rozfoukal vítr. Krev, kosti, orgány. Magie Vzduchu dokázala stejně dobře léčit jako ničit.
A magie nebyla to jediné, co na nás bylo v protikladu. Jo-Jo byla víc než o století starší a pomalu se dostávala do středního věku, aspoň z trpasličího pohledu. Jo-Jo byla také holčičí ve všech směrech, milovala jemné ženské věci, perly a růžové nadýchané šaty. Já jsem byla nejspokojenější ve svém gotickém stylu – těžkých botách, džínsech, tričku a koženém obojku kolem krku, všechno nejlíp v odstínech černé. Ta barva nejlépe vystihovala temnotu, bolest a zármutek v mé duši…
„Sophie?“ Jo-Join tichý hlas mě vytrhl z myšlenek.
Pokrčila jsem rameny. „Jedno tělo se do kufru ještě vejde.“
Byla to nejdelší věta, jakou jsem za celý den řekla a drsné hlásky mě jako vždycky zatahaly za uši. Každé slovo, které jsem dokázala přes dávno zničené hlasivky protlačit, znělo strašně. Můj hlas připomínal zvuk zrezivělého stroje, který ne a ne naskočit. A to jen když jsem měla dobrý den.
Jo-Jo se při zvuku mého hlasu objevil v očích dobře známý smutek. Moje sestra mi mnohokrát nabízela, že škody napáchané na mých hlasivkách napraví, ale pokaždé jsem odmítla. Můj zničený hlas mi připomínal, že jsem přežila, stejně jako to Gin připomínaly jizvy na dlaních. Možná to nebylo hezké, ale byly to připomínky toho, čím jsme si prošly – co jsme vytrpěly a co nás posílilo.
„Do práce,“ zachraptěla jsem.
Jo-Jo se na mě usmála, jako by věděla, na co myslím. Přikývla. „Ano, je čas dát se do práce.“
*   *   *
Jo-Jo s Finnem se pustili do uklízení střepů a dalších trosek, zatímco já jsem se spustila na všechny čtyři a začala čistit skvrny od krve na podlaze. Pořád jsem na sobě ještě měla černý pracovní overal, který jsem si oblékla, když jsem stěhovala do kufru auta mrtvoly, co za sebou nechala Gin, takže mě další trocha krve nemohla rozházet. Měla jsem ještě několik dalších podobných obleků v zásobě a všechny na sobě měly pár krvavých skvrn. S Gin v dosahu jsem je potřebovala dost často.
Zatímco Jo-Jo s Finnem zametali, rovnali nábytek a tiše spolu mluvili, natáhla jsem pravou ruku a sáhla po své magii. Vždycky jsem si ji představovala jako temný mrak, takový, co pozře všechnu špínu a nahradí ji něčím čistým, svěžím a dobrým. Jako když se přežene prudká březnová bouřka a po ní se udělá krásný slunečný jarní den.
Dopředu a dozadu jsem pohybovala pravým ukazováčkem nad každou kapkou krve, která ulpěla na kuchyňské podlaze. Karmínové kaluže pomalu vysychaly a měnily barvu na rezivě hnědou, skoro jako by tam byly celé dny a ne pouhé hodiny. Použila jsem přirozené plyny obsažené ve vzduchu na rozložení a vysušení molekul krve a zbytky nechala odvanout. Netrvalo to dlouho, stejně jako Jo-Jo, i já jsem měla živelné magie víc než dost.
Když byla podlaha znovu lesklá, přesunula jsem se ke kuchyňskému pultu a spíži a také jim věnovala svou pozornost, dokud nebyla kuchyně jako nová. Teď už zbývalo jen naložit tělo k těm, co už jsem měla v kufru a odvézt je pryč.
„Jedu,“ řekla jsem Jo-Jo.
Moje sestra přikývla. „Nachystám nějakou snídani, než se vrátíš.“
Prošla jsem domem až na přední verandu, kam jsem předtím odklidila trpaslíkovo tělo, aby nám nepřekáželo v úklidu kuchyně. Finn šel za mnou, tak jsem mu podala klíče od auta, sklonila se, a přehodila si trpaslíkovo tělo přes rameno. Finn odemkl kufr auta a svraštil nos nad pěti mrtvými těly uvnitř.
„Ještě že někteří z nich byli trpaslíci, jinak by se ti tam ani nevešli,“ zamumlal si pod nos.
„Uhm-mmm,“ vyjádřila jsem svůj souhlas.
Hodila jsem trpaslíka dovnitř a urovnala mu ruce a nohy tak, aby šel kufr zavřít. Když se mi to povedlo, vklouzla jsem za volant.
„Potřebuješ pomoct?“ zeptal se Finn a podával mi klíče od auta. Přívěšek s lebkou a zkříženými hnáty se v měsíčním světle stříbrně lesknul. „Potřebuješ, abych řídil, nebo něco?“
Zavrtěla jsem hlavou. Vždycky jsem dávala přednost práci o samotě.
„Tak jo,“ řekl, odstoupil od auta a zabouchl dveře. „Užij si to.“
Ušklíbla jsem se na něj a nastartovala.
*   *   *
Odjela jsem s kufrem plným mrtvol až k Ashlandskému kamenolomu. Opuštěný lom byl oblíbeným odkladištěm mrtvých těl, a nebyla jsem jediná, kdo je tam nechával. Lom byl plný napůl zasypaných jeskyní a strží. Stačilo do některé z nich tělo spustit a bylo téměř jisté, že ho celá léta – pokud vůbec někdy – nikdo nenajde. A navíc tu vždycky byla možnost vyvézt tělo až nahoru na útes a shodit ho dolů – jediné, co pak mohl koroner s jistotou říct, bylo, že někdo zemřel. Ale kdo a jak už bylo proklatě těžké zjistit.
Lom možná byl jedním z nejlepších míst na ukrývání mrtvol, ale používala jsem i jiná místa. To bylo na životě v Ashlandu krásné – byly tady stovky a stovky nepřístupných strží, tajných stezek a dalších míst, která se dala použít jako perfektní hroby. A já jsem o všech věděla.
Zaparkovala jsem asi míli od lomu, pod skupinkou vzrostlých javorů a pak strávila další dvě hodiny přenášením těl na místo, které jsem si vyhlédla – k hluboké trhlině ve skále. Na jejím okraji stály pokroucené borovice s větvemi u země, které ji dokonale ukrývaly. Měsíc byl v úplňku, takže jsem ani nemusela používat baterku, která by mě mohla prozradit. Bylo chladno a dokonce i divoká zvířata byla zticha. Gin si vybrala na zabíjení perfektní noc.
Když jsem měla těla tam, kde jsem je chtěla, vrátila jsem se ještě jednou k autu pro pytel na odpadky. Muže jsem svlékla a jejich šaty hodila do pytle. Bavlna, kůže a pryž shoří v našem starém kotli. Vzala jsem hotovost z jejich peněženek a uložila ji do obálky – skončí jako obvykle jako anonymní dar pro některý z útulků pro bezdomovce. Ashland byl plný chudáků, kteří si nemohli dovolit ani to základní.
Vyšplhala jsem z praskliny a pečlivě obhlédla okolí, jestli tam po mě něco nezůstalo. Někdo by se možná namáhal zaházet těla hlínou, ale já jsem byla toho názoru, že mrchožrouti si taky zaslouží svou hostinu. Za pár týdnů se sem vrátím a za pomoci své magie rozmělním kosti na prach, který pak rozfouká vítr, stejně jako jsem to během let udělala s mnoha jinými těly, napřed pro Fletcher Lanea a teď pro Gin.
Měla jsem za to, že je to to nejmenší, co můžu udělat, abych Fletcherovi oplatila to, co on udělal on pro mě, když riskoval svůj život, aby mě zachránil. Jo-Jo i já jsme mu byly tak vděčné, že měl výhradní právo na naše služby. Jo-Jo se starala o jeho zdraví a já jsem po něm uklízela těla. Bylo to partnerství, kterého jsem nikdy nelitovala.
Když po Fletcherovi převzala živnost Gin, získala spolu s ní i naše služby. Ještě sice neměla Fletcherovu potřebu konat spravedlnost, ale brzy to tak bude. Jo-Jo mi řekla, že to viděla ve svých snech.
Já jsem ve svých snech budoucnost neviděla. Ne doslova. Místo toho jsem vídala záblesky ze života lidí, živých i mrtvých, o tom co byli zač, co dělali, nebo o tom, co by udělali, kdyby ještě dýchali.
Když jsem se podívala na mrtvé muže, zaplnila mi hlavu změť obrazů. Smích, ruce sevřené v pěst, ostrý třesk rozbitého skla, ženské výkřiky – tolik křiku a nářku. S jistotou jsem věděla, že pokud by Gin nezasáhla, tak by ti muži znásilnili jak tu ženu, tak i tu malou holčičku, stejně jako mnoho jiných žen v uplynulých měsících.
Obrazy vybledly, ale v hlavě jsem pořád slyšela ozvěnu ženského křiku. Nebo to možná byly vzpomínky na můj vlastní křik předtím, než jsem přišla o hlas. Někdy bylo těžké to oddělit.
Každopádně teď byli mrtví a už nikdy nikomu neublíží. Při té myšlence se mi na rtech zavlnil úsměv.
„Skvělá práce,“ zachraptěla jsem a vrátila se k autu.
*   *   *
Než jsem dojela zpátky k domu, na východě už se nad vrcholky Apalačského pohoří objevilo slunce. Zaparkovala jsem na příjezdové cestě, vystoupila a na moment zůstala stát, abych mohla obdivovat purpurové a šedé proužky na zimní obloze, které jako prsty světla projasňovaly zimní oblohu.
Svítání ve mně vždy vzbuzovalo naději, že jednou snad světlo pronikne i do temnoty ve mně.
Vešla jsem do domu, Ve vzduchu visela vůně šunky a bylo slyšet cinkání nádobí.
„Snídaně bude hotová za dvě minuty,“ ozvala se Jo-Jo.
Jako obvykle to díky své magii perfektně načasovala. Vyběhla jsem nahoru, zašla do koupelny, sundala si boty a špinavý overal a dopřála si horkou sprchu. Mokré vlasy jsem si stáhla do culíku a oblékla si černé džíny, boty a ponožky.
Dnes ráno jsem se rozhodla oživit svůj vzhled růžovým tričkem s našpulenými bílými rty a růžovým koženým obojkem se stříbrnými srdíčky. Na víčka jsem nanesla lesklé růžové stíny, které zvýraznily moje černé oči, a stejný odstín jsem použila i na rty. Možná to bylo vědomí, že díky Gin unikla jedna žena s malou dcerkou znásilnění, ale dnes ráno jsem se cítila podivně lehce – stejně svěže a jasně jako paprsky ranního světla pronikající oknem.
Zamířila jsem do kuchyně. Finn seděl u kuchyňského stolu a usrkával ze šálku cikorkové kávy. Při pohledu na něj jsem nadzvedla obočí.
„Když jsi byla pryč, zajel jsem do obchoďáku a koupil jsem nový kávovar,“ ušklíbl se. „Sice není tak dobrý, jako ten, co Jo-Jo rozbila, ale svůj účel splní.“
„Mmm,“ zabručela jsem neurčitě, natáhla ruku a prohrábla mu oříškově zabarvené vlasy.
Finn se široce usmál a vrátil se ke své kávě.
Sedla jsem si vedle něj a Jo-Jo mi podala talíř s míchanými vejci, šunkou a lívanci s ostružinovou marmeládou a sklenici čerstvého jablečného moštu. Zhluboka jsem se nadechla vzduchu prosyceného vůní kávy a směsí slaných a sladkých dobrot.
„Nějaký problém s těly?“ zeptala se Jo-Jo a sedla si s vlastním talířem naproti.
„Nuh-uh,“ moje verze ne.
Zrovna jsem vzala do ruky vidličku, když se ozvaly kroky a do kuchyně vešla Gin. Taky už za sebou měla sprchu a na sobě čisté džínsy, tenisky a tričko s dlouhým rukávem vpředu s logem Pork Pit.
„Mmm. Něco tady voní,“ řekla.
„Posluž si, drahoušku,“ odpověděla jí Jo-jo. „Říkala jsem si, že ti ušetřím práci a dnes ráno nachystám snídani já.“
Gin si nabrala vejce se šunkou a lívance a taky se usadila ke stolu. Všichni jsme se soustředili na jídlo, ale když byly talíře skoro prázdné, Gin se ke mně obrátila.
„Nějaký problém s těly?“ zopakovala Gin Jo-Jojinu otázku, kterou položila před pár minutami.
Pousmála jsem se. Zbavovala jsem se těl mnohem déle, než je ona v podobě Pavouka za sebou nechávala.
„Chápu to tak, že asi ne,“ zamumlala. „Co ten poslední chlápek? Ten co utekl? Neukázal se?“
Finn a Jo-Jo si vyměnili ostražité pohledy, ale mě se pobaveně zvlnily rty. Ne, ani stopy. Ne teď, potom, co jsem vyčistila kuchyni a zbavila se jeho těla na místě, kde ho nikdy nikdo nenajde. Neměla jsem nejmenší pochyby o tom, že vrány a další tvorové v lomu mají stejně bohatou snídani jako my. Nakonec, odvedli jsme dnes v noci dobrou práci.
„Bez obav,“ ozval se Finn s potutelným úsměvem na tváři, „je o něj postaráno.“
„Postaráno?“ zeptala se Gin podezřívavě. „Jak?“
„Ale, Sophia našla jeho tělo o pár ulic dál,“ zalhal lehce Finn. „Musela jsi ho zranit víc, než sis myslela, protože mezitím vykrvácel. Nechal za sebou tak výraznou krvavou stopu, že by ho dokázali najít i policajti.“
Gin se zarazila. „Já si ale nepamatuju, že bych ho nějak vážně zasáhla.“
Finn pokrčil rameny. „No, asi ano, protože je mrtvý. Vypadalo to, že jsi ho zasáhla do tepny na levém stehně. Sophia ho naložila k těm ostatním a odvezla je někam, jen ona ví kam. Problém je vyřešený.“
Gin přivřela oči a skoro jsem mohla vidět, jak se jí v hlavě otáčí kolečka. Finn se jen usmíval a její podezřívavý pohled se ho zjevně nijak nedotýkal. Někdy jsem měla pocit, že ten chlapec se dokáže usmívat za jakýchkoliv okolností – dokonce i tváří v tvář smrti. Jo-Jo si dál krájela lívanec na mikroskopické kousky, a tvářila se jakoby nic. Následovala jsem její příklad a napíchla si na vidličku další kousek šunky.
„Tím pádem je asi problém vyřešený,“ řekla Gin a vrátila se ke snídani.
Když nakonec vstala a šla ke sporáku, vyměnili jsme si s Finnem a Jo-Jo spiklenecké pohledy, naše sdílené tajemství o tom, co se skutečně stalo, nás semklo dohromady.

Jako přátele i jako rodinu.

10 komentářů:

  1. Moc děkuju za krásný překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc skvělá práce!! :)

    OdpovědětVymazat
  3. Kdo našel chybu a ohlásí ji, dostane zlatého bludišťáka. Předem díky. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc díky za překlad. :)

    OdpovědětVymazat
  5. Konecne som sa dostala k tejto serii a musim povedat ze je naozaj skvela a dakujem moc moc sa vasu skvelu pracu za vsetok cas ktory pritom stravite. Ste naozaj uuuzasne.Moc dakujem a tesim sa na dalsie preklady od vas...

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu celého příběhu :-D

    OdpovědětVymazat