čtvrtek 24. prosince 2015

Jennifer Estep - Složité sny - Jo-Jo

Jituš vám posílá dárek, tak si jej pořádně užijte a zítra se můžete těšit na druhou část.

Jo-Jo
Klepání na dveře se ozvalo těsně před půlnocí.
Většina lidí už byla touhle dobou zavrtaná v posteli, ale měla jsem sen, že se dnes v noci dostane do problémů, takže jsem byla vzhůru a čekala na ni. Podívala jsem se na hodiny ve tvaru mraku na zdi. Gin měla zpoždění – čekala jsem ji už před hodinou.
Ale jak už to bývá, nic není perfektní – ani moje předvídavost.
Klepání se ozvalo znovu, tentokrát o něco hlasitější a důraznější. Gin byla ta nejtrpělivější osoba, kterou jsem kdy potkala, ale tentokrát mě nenechala ani dojít ke dveřím. Musela být opravdu vážně zraněná.
Odložila jsem knížku, co jsem četla a vyšla z kuchyně. Byla chladná, zasněžená noc a tři patra mého starého domu vrzala a sténala pod nápory prosincového větru. Zvuky se podobaly skřípání mých kostí, jak jsem spěchala ke vchodovým dveřím. Dvě stě padesát sedm let už se na člověku podepíše, i když je to trpaslík a živel Vzduchu jako já.
Otevřela jsem dveře, aniž bych se namáhala podívat se špehýrkou. Věděla jsem naprosto přesně kdo tam je a co chce – to co vždycky, když se ukázala takhle uprostřed noci.
Samozřejmě, o stěnu domu stála opřená Gin Blanco a z prstů levé ruky jí odkapávala krev. Kap, kap, kap. Na zemi u jejích nohou se už stihla utvořit malá kaluž. Někdy jsem měla pocit, že trávím víc času natíráním zdí, které Gin zamazala od krve, než lakováním nehtů v mém salónu krásy, ale trocha práce navíc mi nevadila. Milovala jsem to děvče jako by byla moje vlastní. A svým způsobem Gin byla dcera, kterou jsem nikdy neměla – temná, nebezpečná dcera, o jaké jsem vždycky snila.
Která byla vždycky obklopená spoustou krve, smrti a těl.
Vyšla jsem ven do tmy, abych se na ni mohla lépe podívat. Vypadala hůř, než jsem čekala. Tvář měla pokrytou krví a modřinami a z očí měla jen nateklé krvavé škvírky. Neviděla jsem jaká zranění má schovaná na těle pod fleecovou mikinou a džínsy, ale hádala jsem, že má pár zlomených žeber, protože se pravou rukou objímala kolem pasu. A podle odkapávající krve měla i nějakou bodnou ránu. Ať už to bylo jakkoliv, potřebovala pomoc – a hned.
Něco z mého znepokojení se muselo odrazit v mém výrazu, protože se Gin usmála. Dokonce i její zuby měly krvavý povlak a ukazovaly mi, jak moc je dnes večer zraněná.
„Ale, netvař se tak vyděšeně, Jo-Jo,“ ozvala se Gin. „Nic to není, měla bys vidět toho druhého.“
Po tom zlehčujícím prohlášení se jí protočily panenky a svezla se k zemi.
*   *   *
Podařilo se mi dostatečně rychle zareagovat a chytil Gin dřív, než dopadla na zápraží. Nepotřebovala ještě navíc otřes mozku. Vzala jsem ji v podpaždí, nadzvedla a odtáhla do domu. Pro většinu lidí by to bylo obtížné, ale díky trpasličí síle se mi ji podařilo bez problémů dostat dovnitř. Pro mě byla její váha srovnatelná s panenkou, se kterou jsem si hrála jako dítě.
Dveřmi se dovnitř ještě předtím, než jsem je stihla zavřít, prodral závan větru se sněhem a zima Gin na chvíli probrala. Otevřela oči a vzdychla.
„Omlouvám se za tu krev,“ zamumlala. „Vím, že jsi nedávno malovala. Zase.“
Vlastně jsem to musela natřít dvakrát. Poprvé, když Gin málem umlátil k smrti Elliot Slater na nádvoří Ashlandské koleje, a podruhé o několik dní později, když schytala pár ran tu noc, co za svoje činy Slater konečně zaplatil.
„To je v pořádku, zlatíčko,“ řekla jsem. Pojď, půjdeme dovnitř, ať se na tebe můžu podívat.“
Podepřela jsem Gin a vedla ji dlouhou chodbou dozadu do domu. Celý Ashland mě znal jako Jolene Jo-Jo Deveroux, majitelku staromódního luxusního salónu krásy. Živelná magie Vzduchu byla skvělá na vyhlazování vrásek, odstraňování pih a na pěstění krásy obecně.
V salónu byla spolu se sušáky na vlasy, hřebeny, natáčkami a nůžkami na pultu rozmístěná třešňově červená křesílka kolem stolků s vějíři módních časopisů a lahvičkami s laky na nehty, většinou v odstínech růžové, mé oblíbené barvy. Ve vzduchu byl cítit kokosový olej, kterým se natíraly některé mé klientky předtím, než zamířily do solária ve vedlejší místnosti.
Uložila jsem Gin do jednoho z křesílek tak, aby se cítila pohodlně a umyla si ruce. Samozřejmě jsem se Gin nepotřebovala dotknout, abych ji mola vyléčit, ale i přesto jsem si ruce pečlivě vydrhla mýdlem jako chirurg před operací. Byla to jedna z věcí, které jsem se naučila před více než dvěma sty lety od své matky – dáma má vždycky čisté ruce.
Zvuk tekoucí vody probral Rosca, mého milovaného baseta, otevřel jedno oko a zamžoural na mě z košíku v rohu místnosti. Když zjistil, že mu nic nehrozí, vrátil se ke svému snu, ve kterém nejspíš honil zajíce. Většina lidí si myslela, že Rosco je prostě jen líný, ale ve skutečnosti tenhle pes přesně věděl, co je v životě nejdůležitější – jídlo, spánek a drbání na břiše. Ne nutně v tomhle pořadí. Pokud se nenaskytla šance na jeden z těchto požitků, tak byl Rosco pevně rozhodnutý si šetřit energii na čas, kdy bude tahle možnost v dohledu. Byl to nejchytřejší pes, jakého jsem kdy měla.
Zavřela jsem kohoutek a utřela si ruce. Pak jsem namířila na Gin stojací lampu a důkladně si prohlédla její rozbitý obličej.
„Chceš mi říct, co se stalo?“ zeptala jsem se. „Narazila jsi někde na Mabiiny muže?“
Mab byla živel Ohně a byla zodpovědná za smrt několika členů Gininy rodiny. Gin přísahala, že ji zabije – nebo při pokusu o to zemře. Gin si samozřejmě myslela, že o té umírací části nevím, ale jako obvykle, Gin nepočítala s tím, že vím o spoustě věcí.
Pokrčila rameny a zašklebila se, když ji při pohybu zasáhla nová vlna bolesti. „Ne nikoho z Mabiiných mužů jsem nepotkala. Vlastně to byla nehoda. Vynášela jsem odpadky a v uličce za Pork Pit jsem uslyšela divné zvuky, tak jsem se šla přirozeně podívat.“
„Přirozeně.“
Gin byla stejně zvědavá jako Fletcher Lane, její mentor a můj starý přítel, který byl před pár měsíci zavražděn, Fletcher byl také nájemný vrah – a naučil Gin všechno, co o řemesle věděl. Což byl nejspíš důvod, proč dnes večer ještě dýchala. Kromě jiného totiž Fletcher naučil Gin jak přežít – a to byla v tak násilnickém a zkorumpovaném městě jako byl Ashland velice užitečná dovednost.
„Takže,“ řekla Gin. „Šla jsem tiše uličkou dolů směrem k těm zvukům. Stálo tam šest chlápků kolem ženy s malou holčičkou. Matka ležela v bezvědomí na zemi a té holčičce mohly být maximálně tak dva, nebo tři roky.  Rozhodla jsem se, že ušetřím policajtům práci a uklidím je tam, kam patří – k ostatním odpadkům do kontejneru.“
„A co se stalo pak?“ zeptala jsem se a naznačila Gin, aby si sedla abych z ní mohla stáhnout zkrvavenou bundu.
Když byla dole, Gin znovu klesla do křesla. Chvíli jí trvalo nabrat znovu dech.
„Pak jsem na ně vlítla,“ řekla Gin. „Jenomže to byli obři s trpaslíky a byli o něco odolnější, než jsem čekala. Nějakou dobu jsem to s přehledem zvládala, jenomže pak se jednomu z nich podařilo praštit mě heverem. Šla jsem k zemi a všichni se na mě sesypali a utržila jsem řeznou ránu na ruce. Ten co mě sekl, za to zaplatil – troufnul si moc blízko, takže jsem ho sejmula nožem. Potom už to šlo snadněji, dostala jsem všechny až na jednoho. Utekl dřív, než jsem ho mohla poslat za jeho kamarádíčky. Měla jsem ho, mizeru, taky zabít. Udělala bych to, kdybych měla dost sil na to, abych ho dohonila.“
„Už se tím netrap.“ Měla jsem dost jasnou představu, kde za pár minut šestý muž bude. Viděla jsem to ve snu.
Gin se na mě podezíravě podívala. „Proč to říkáš? Měla jsi nějaké vidění?“
Gin věděla, že se mi to občas stává. Většina živlů Vzduchu byla tak trochu jasnovidci, kromě toho, že jsme dokázali ovládat vzduch a další plyny a slyšeli šepot větru. Gin ale nevěděla, že mívám sny, velmi živé sny. Kromě jiného o ní, o Mab Monroe a jejich neodvratně se blížícím střetu.
Nikdy jsem Gin o jasnosti a živosti mých snů neřekla. Měla jsem za to, že jí je líp, když některé věci neví. Navíc teď měla spoustu jiných starostí, když její alter ego Pavouk vyhlásilo Mab Monroe válku. Taky musela přemýšlet o své mladší sestře, která se po létech znovu objevila v Ashlandu a jako správný policajt až do morku kostí se snažila předhodit spravedlnosti jak Mab, tak Pavouka.
„Jo-Jo?“ ozvala se Gin a přerušila proud mých myšlenek. „Viděla jsi něco o tom muži, kterého se mi nepodařilo zabít?“
„Vlastně ne,“ zalhala jsem, „jen mám takový pocit. Nedělej si starosti, myslím, že neutekl daleko.“
„Asi ne,“ řekla Gin. „Finn byl zrovna v Pork Pit na pozdní večeři a přišel dozadu podívat se, co mi trvá tak dlouho. Zavolal Xavierovi a vzali tu paní s holčičkou do nemocnice. Finn mě chtěl odvézt sem, ale řekla jsem mu, že to zvládnu, ať se radši podívá po tom posledním mizerovi. A Sophia byla v restauraci taky, takže uklidila těla, co tam po mě zůstala.“
Finnegan Lane byl Fletcherův syn a Ginin nevlastní bratr, zatímco Xavier byl její kamarád, který pracoval u policie a občas taky jako vyhazovač. Sophia byla zase moje mladší sestra a starala se o likvidaci těl, která za sebou Gin převtělená v Pavouka nechávala. Sice jsme nebyli pokrevně spříznění, ale měli jsme k sobě blízko – dohlíželi jsme jeden na druhého a starali se o sebe navzájem. A Gin právě teď potřebovala, abych se o ni postarala.
Zvedla jsem ruce a natáhla se po své magii. Nevěděla jsem, jaký pocit u toho mají ostatní živlové, ale moje moc byla chladná, sladká a osvěžující, jako podzimní vánek, který mě hladí po tváři. Dlaně mi začaly zářit opalizujícím mléčným světlem, a ani jsem se nemusela podívat do jednoho ze zrcadel na zdi, abych věděla, že stejně září i moje oči.
„Teď zůstaň v klidu, drahoušku,“ řekla jsem.
Naklonila jsem se nad Gin a podržela zářící dlaně nad jejím rozbitým obličejem. Pomalu jsem jimi pohybovala sem a tam, posunovala molekuly léčivého kyslíku a nutila je pronikat jejími porušenými buňkami a napravovat napáchané škody. Když se rány zacelily, otok opadl a modřiny vybledly, přesunula jsem ruce nad zlámaná žebra a poraněnou ruku a celý proces zopakovala.
Gin po celou dobu léčebné procedury sykala bolestí. Vždycky to tak bylo. Tiše a vytrvale, jako píšťalka na čajové konvici. Moje magie Vzduchu byla v protikladu k její magii Kamene a Ledu, a Gin mi nejednou řekla, že vždycky, když ji léčím, je to jako by ji bodaly tisíce rozžhavených jehliček.
Nikdy jsem jí neřekla, že já její magii také cítím.
Já jsem Gininu magii vnímala jako studenou kamennou skořápku, která ji celou halila. Mnohokrát jsem se pokoušela za pomoci své magie Vzduchu tou ochranou ulitou proniknout. A pokaždé jsem selhala.
To děvče nemělo ani tušení, jak silná její magie je – a jak neustále sílí. Kdyby to věděla, nejspíš by ji to vyděsilo. Gin viděla, jak její matka Eira zmizela v magické ohnivé kouli, kterou po ní mrštila Mab Monroe, a nezůstalo z ní víc, než hromádka popela. Díky tomu Gin vlastní magii nevěřila, myslela si, že není dost silná, aby se mohla s Mab střetnout v magickém souboji. Ale brzy zjistí, jak to doopravdy je. To, a ještě spoustu dalších věcí, které jsem v uplynulých letech viděla ve snech.
„Tak,“ řekla jsem nakonec a nechala magii odplynout, „teď už je to lepší.“
Gin si dlouze roztřeseně oddychla, povolila prsty zatnuté do područek červeného křesílka a zavřela oči. Napětí z ní odplynulo, jako když odtéká voda strouhou. Přestala jsem používat magii a ona jí už nemusela čelit stejně jako bolesti z utržených ran.
„Teď se vyspi, zlatíčko,“ zamumlala jsem a odhrnula jí pramen zpocených kaštanových vlasů z obličeje.
Léčení magií Vzduchu lidi většinou vyčerpávalo, mozek se musel vyrovnat se skutečností, že tělo už najednou nestojí na prahu smrti. A vzhledem k četnosti Gininých zranění a množství magie, které jsem na jejich léčení musela použít, jsem věděla, že teď bude několik hodin spát – aspoň pokud ji z jejího odpočinku něco nevyruší.
„Dobře,“ řekla unaveným hlasem a konečně přijala nevyhnutelné. „Jak myslíš.“
Spala dřív, než jsem vstala ze židle.
*   *   *
Zakryla jsem Gin měkkou teplou dekou a šla si znovu umýt ruce. Utřela jsem se a na moment se zastavila, abych si v zrcadle prohlédla svůj odraz. Oči už jsem měla čisté, téměř bezbarvé, až na černé špendlíky zorniček. Světlé vlasy jsem měla na noc namotané na natáčkách a na sobě jsem měla jeden ze svých růžových županů doplněný nezbytnou šňůrou perel.
Zvedla jsem ruku a přejela prsty po bílých kuličkách. Moje matka Joanna nikdy perly neměla, i když po nich často toužila. Byli jsme ale příliš chudí, často nám chyběly základní věci, jako boty a ponožky, které pro mě tenkrát byly nedostupný luxus. Nejednu zimu jsem prochodila naboso. Podívala jsem se dolů na své bosé nohy. Některé věci se nezměnily dodnes, ale dnes to byla moje volba, už jsem měla díky svému salonu víc, než kdy stihnu utratit. Prostě jsem si zvykla chodit bez ponožek. Pořád mi klouzaly kolem kotníků dolů, a mě unavovalo si je pořád rovnat. Takže jsem chodila bez nich. Kromě toho, jsem odolná trpaslice. Studené nohy bylo to poslední, co by mě trápilo.
Zatímco Gin spala v salónu, zamířila jsem do kuchyně a nachystala konvici čerstvé kávy pro Finna. Dřív nebo později se ukáže, aby zkontroloval Gin. Stejně jako Sophie, hned jak uklidí těla, která po Gin zbyla.
Zapnula jsem luxusní kávovar, který jsem dostala loni od Finna k vánocům a pak jsem ze spíže vytáhla těžkou litinovou pánev. I když bylo pozdě, měla jsem chuť upéct čerstvý kukuřičný chléb. Ještě jsem měla poslední sklenici domácího medu od Warrena T. Foxe, který dodá chlebu tu správnou nasládlou chuť. Nejlepší kuchař v rodině sice byla Gin, ale to neznamenalo, že bych nedokázala upéct něco dobrého.
Zrovna jsem ve spíži hledala kukuřičnou mouku, když se ozvaly kroky a mezi dveřmi se objevil stín. Otočila jsem se, abych viděla na příchozího a usmála se.
„Nazdar, drahoušku,“ řekla jsem. „Už jsem si říkala, kdy se ukážeš.“
*   *   *
Stín se pohnul a proměnil se v obrys muže. V ruce se mu houpal zakrvavený hever a nebylo nejmenších pochyb, že ho použil, aby se dostal zadními dveřmi do mého domu. Nebyl vysoký, sotva pět stop, takže to byl trpaslík, stejně jako já. Všimla jsem si jeho paží, které se sotva vešly do rukávů černé bundy. Nebylo divu, že s ním Gin měla problémy. Trpaslíci jsou velmi odolní, a tradiční zbraně, jako jsou nože, pro ně prakticky neznamenají žádné nebezpečí. Trpaslíci dokonce dokážou odejít po svých i po několika výbojích živelné magie.
„Nech mě hádat,“ řekla jsem. „Přišel jsi pro tu ženu, co zabila tvoje kamarády, že?“
Včera v noci jsem ve snu viděla nejen zkrvavenou Gin, ale i trpaslíka, který se vloupal do mého domu, aby dokončil, co začal a dorazil ji. To jsem ale samozřejmě nemohla připustit. Zavřela jsem spíž a položila ruce na kuchyňský pult blízko k litinové pánvi.
„Správně, dámo,“ zavrčel trpaslík. „Sledoval jsem ji celou cestu až sem. Řekni mi, kde ta malá mrcha je, a možná tě ušetřím.“
Pohled jeho černých očí se upřel na moje prsa pod růžovým županem. Vycenil na mě v pokusu o úsměv zkažené zuby. „Napřed si ale užijeme trochu zábavy.“
Takže to nebyl obyčejný mizera, byl to taky násilník. V Ashlandu nic neobvyklého. Ještě že se Gin objevila včas. Pokud by tam nebyla, tak by ta holčička nejspíš vyrůstala bez mámy.
I tak mi ho bylo tak trochu líto. Neměl ani tušení, s kým si zahrává. Sice jsem nebyla tak smrtelně nebezpečná jako Gin, ale dokázala jsem se o sebe postarat. Přežila jsem Občanskou válku, velkou hospodářskou krizi a spoustu dalších nepříjemných událostí. Ozbrojené vloupání do mého domu proti tomu byla maličkost.
„Tak to si nemyslím,“ řekla jsem klidně. „Máš dvě možnosti. Buď se teď otočíš, odejdeš a už nikdy se v Ashlandu neukážeš. Pokud to uděláš, budeš mít šanci na dlouhý, spokojený život, nebo přinejmenším na pár dalších let na terorizování lidí.“
Přivřel oči. „A ta druhá možnost?“
Upřela jsem na něj tvrdý pohled. „Nebo můžeš umřít teď a tady v mé kuchyni. Je to na tobě.“
Trpaslík se na mě chvíli díval. Pak se znovu usmál a odhalil křivé zkažené zuby. Vydal se směrem ke mně a nedbale pohupoval heverem. Když byl přímo přede mnou, zastavil a upřeně se na mě podíval.
„A víš co? Myslím, že si s tebou napřed užiju a pak teprve najdu tu malou děvku.“
Kývla jsem hlavou. „Ať je to tedy po tvém.“
„Ach,“ prakticky zavrněl, „bude, věř mi.“
Natáhl ruku, aby ze mě strhl župan – a v tu chvíli jsem ho praštila po hlavě litinovou pánví.
Úder trpaslíka překvapil. Zavrávoral dozadu, ale nesložil se. Ani zdaleka. Byl to prostě odolný trpaslík – stejně jako já.
„Mrcho,“ procedil skrze zuby a mnul si červenou skvrnu, která mu naskočila na levé tváři. „Za tohle zaplatíš.“
Nechal se ovládnout vztekem a ohnal se po mě heverem. Ten narazil do kuchyňského pultu tak silně, až se kolem rozletěly jiskry. Nevšímala jsem si jich, sáhla jsem po konvici z Finnova luxusního kávovaru a přetáhla s ní trpaslíka po hlavě. Sklo se rozletělo po podlaze.
Trpaslík si uvědomil, že si kvůli němu jen tak nelehnu a neumřu, a zaútočil s větší silou. Honili jsme se po kuchyni mezi střepy z konvice, on na mě nepřestával útočit heverem a já mu jeho pozornost oplácela litinovou pánví, dokud se mu nepodařilo vyrazit mi ji z ruky.
Na tváři se mu rozlil triumfální úsměv. „A co uděláš teď, maličká, hm?“
„Celkem nic,“ opáčila jsem, „jen tohle.“
Zvedla jsem ruku, sáhla po své magii a vytáhla mu z plic všechen vzduch.
Schválně jsem magii nepoužila hned. Nechtěla jsem, aby její náhlý výboj probudil Gin. Hluk ze zápasu neměl šanci proniknout jejím hlubokým spánkem, ale moje magie by to určitě dokázala. Potřebovala si odpočinout, ale kdyby uslyšela, jak se potýkám s trpaslíkem, přispěchala by mi na pomoc a nejspíš by znovu přišla k úrazu. To jsem nechtěla, ale protože pánev na trpaslíkovu tvrdou hlavu nestačila, neměla jsem jinou možnost.
Trpaslíkovi se vyboulily oči a trvalo mu pár vteřin, než si uvědomil, co se děje. Chytil se za krk, jakoby to pomohlo nějakým způsobem vrátit do jeho plic potřebný kyslík. Když to nepomáhalo, znovu se na mě vrhnul s heverem. Chtěl mě rozptýlit, abych se nemohla soustředit na svou magii.
Nefungovalo to.
Padl v bezvědomí na podlahu u mých nohou a hever odletěl na druhou stranu kuchyně. Přestože jsou trpaslíci velmi odolní, taky potřebují kyslík. Vezměte jim ho – a jejich síla je jim k ničemu, můžete je zabít stejně jako kohokoliv jiného.
Ještě ale nebylo hotovo, jak by řekla Gin. Mohla bych ho držet svou magií tak dlouho, dokud by se trpaslík úplně neudusil, ale tím bych riskovala, že Gin moji magii ucítí, vzbudí se a přijde se do kuchyně podívat, co se děje. Takže jsem magii pustila, klekla si opatrně, abych se nepořezala o střepy, na podlahu vedle trpaslíka a pustila se do práce. Musela jsem mu zasadit několik pádných úderů pánví, než mu konečně praskla lebka. Přestala jsem až ve chvíli, kdy bylo na podlaze víc krve, než v jeho těle.
Odložila jsem pánev na podlahu a s praskáním v kostech se narovnala. Stála jsem nad tělem a těžce oddechovala. Dýchalo se mi hůř, než mi bylo příjemné. Nebylo pochyb o tom, že jsem stárla. Podívala jsem se na zem na trpaslíka. Pořád jsem se ale dokázala postarat o sebe a svou rodinu, a to bylo všechno, na čem záleželo.
„Jo-Jo?“ ozval se ze salónu Ginin hlas. „Je všechno v pořádku? Něco jsem zaslechla.“
„Všechno v pořádku, drahoušku,“ vesele jsem zavolala. „Jen jsem upustila pánev, klidně spi dál.“
„Tak dobře…“ Ginin hlas utichl a já jsem věděla, že znovu upadla do tvrdého, bezesného spánku. To bylo dobře. Potřebovala odpočívat.
Rozhlédla jsem se po nepořádku v kuchyni. Během zápasu jsme poshazovali všechno co bylo v dosahu od nádobí přes módní časopisy až po stoh ručníků u umyvadla, na kterých byl vyšitý mrak, moje osobní runa. Přenesla jsem váhu a něco mi zakřupalo pod nohama – zbytky konvice z kávovaru od Finna. Lesklé střepy se na podlaze třpytily jako sněhové vločky. Finn bude naštvaný, že jsem rozbila jeho dárek, krev a ostatní nepořádek ho nebude zajímat. Bude tady každou chvíli, stejně jako Sophia. Pomůžou mi nepořádek uklidit dřív, než se Gin vzbudí a zjistí, co se stalo.
Nedalo se dělat nic jiného, než na ně počkat, tak jsem šla ke dřezu a smyla si z rukou trpaslíkovu krev. Utřela jsem se a zvedla převrácené židle. Pak jsem našla svou knížku, sedla si ke stolu a pokračovala ve čtení.

Dáma má vždycky čisté ruce – dokonce, i když jí na podlaze v kuchyni chladne trpasličí krev.

4 komentáře:

  1. Moc děkuji za pokračování série.

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad... i darček... :-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat