čtvrtek 12. listopadu 2015

V zajetí draka - 9. kapitola 1/2


Pia ráda běhala jen pro své potěšení.

Vítr si pohrával v jejích vlasech. Měsíc na ni shlížel ze svého trůnu na královsky purpurovém nebi a usmíval se na ni. Noc byla jasnější, než kdy dřív, sametový koberec posetý hvězdami, které svítily jasně jako diamanty a zpívaly jemné útržky písní o dalekých cestách a kouzlech. Magie země sytila napůl mrtvé nebo zmrzačené části jejího nitra. Cítila se silná, volnější a divočejší, než kdykoli před tím. Vyskočila vysoko do vzduchu a natáhla ruku, aby polechtala okraj měsíce, který se pobaveně usmál.
Nacházela se na obrovském poli, měla všechno místo světa, aby si protáhla nohy. V dálce stromy vrhaly stín na okraj lesa. Velký, temný muž s černými havraními vlasy a zlatýma očima dravce stál pod nimi a pozoroval ji.
Nestarala se o to. Nemohl ji chytit. Nic na ni nemohlo, dokonce ani vítr pokud ho nenechala.
Pio.
Ten hlas znala. Ten hlas milovala. Otočila se a uviděla svou matku, jak k ní běží. Ve své pravé podobě byla neskutečně krásná a zářila jasněji než měsíc, který se před ní poklonil.
Mami? Pia zpomalila a otočila se. Znovu se cítila jako malá holčička. Mami?
Setkaly se. Divoce matku objala a ta ji k sobě pevně přitiskla. Má sladká malá holčičko.
Tak moc mi chybíš, odpověděla Pia. Prosím, vrať se zpátky domů!
Její matka se uvolnila z objetí a pohlédla na ni velkýma vlhkýma očima. Nemůžu. Opustila jsem tvůj svět. Už tam nepatřím.
Tak mě nech jít s tebou, prosila. Vezmi mě k sobě, ať jsi kdekoli.
Stromy roztřásl zuřivý řev. Pronikal zemí, která se pod jejíma nohama zachvěla. Pia se otočila k muži, i když matka na to vyrušení nereagovala a vypadalo to, že postavu ve stínu stromů nevidí.
Nemůžeš jít se mnou, miláčku. Tvoje místo je mezi živými. Nádherné oči se na Piu usmívaly. Přivést tě na svět bylo ta nejsobečtější věc, jakou jsem kdy udělala. Promiň, že jsem musela odejít. Nechtěla jsem tě opustit.
Hrdlo se jí stáhlo slzami. Vím, že jsi nemohla udělat nic, abys tomu zabránila.
Přišla jsem, abych tě varovala, řekla její matka. Pio, nesmíš tu být. Je tu příliš mnoho magie. Z toho důvodu jsem se nikdy neodvážila vzít tě sebou do Jinozemě.
Rozhlédla se. Ale mně se tu líbí. Je to skvělý pocit.
Jsi tu nechráněná a pronásledují tě. Vrať se zpátky! Světlo hvězd začalo prosvítat skrz tělo její matky. Vrať se zpátky! Skryj se mezi lidmi!
Ne, nechoď ještě! Pia natáhla ruce, aby ji zachytila.
Ale její matka už se rozplynula a poslala jí po větru poslední varování. Buď opatrná! A nikdy nezapomeň, že jsi milována!
Snažila se matku zachytit a odpověď na něco důležitého byla skoro na dosah. Skoro už dokázala rozeznat, kam to její matka mizela, skoro ji mohla následovat, ale šeptající vítr ji objal a držel ji na zemi.
Obklopoval ji šepot, hladil ji po citlivých nervových zakončeních, lichotil jí. Pio, zůstaň tu! Nebylo to její pravé jméno, ale magická energie v šepotu stačila na to, aby zaváhala. Vítr se proměnil v draka, který s ní třásl a hladil ji zároveň. Zůstaň! Žij!
Prsty přejela po kůži toho překrásného divokého stvoření. Pohnul hlavou. Velké, hypnotické oči ji uvěznily ve svém pohledu.
Probudila se.
Zamotaná do elfí přikrývky ležela na zemi vedle rudě žhnoucích polen vyhaslého ohniště. Dragos klečel nad ní a držel jí hlavu v dlaních. Šeptal v jazyce, který neznala, který se jí ale dotýkal hluboko v nitru.
„Co to je?“ zeptala se ospale. Podívala se na sebe dolů. Vycházel z ní perleťový jas. Náhle byla úplně probuzená. „Zatraceně, i v našem společném snu jsem ztratila kontrolu nad halícím kouzlem. To se mi před tím ještě nikdy nestalo. To se nesmí stávat.“
Zhluboka se nadechl. Jeho tělo bylo ztuhlé křečí, mocné svaly se mu chvěly. Byl bledší než obvykle, oči rozšířené.
„Co se děje?“ zeptala se znovu a položila svou jasnou, slonovinově zbarvenou ruku na jeho tvář. „Co se stalo?“
„Uložil jsem tě,“ řekl. Jeho ostře řezaný obličej působil napjatě. „Šel jsem k potoku, abych se umyl. Nebyl jsem pryč dlouho… jen pět metrů od tebe.“
„Už je dobře,“ řekla. „Ať už se stalo cokoliv, teď už je všechno v pořádku.“
Byl hrozně rozrušený, úplně jiný, než ho dosud znala. Do teď byl klidný, arogantní, pobavený, zuřivý, opatrný a panovačný. Ale teď vypadal tak, jako když ho našla připoutaného v cele – jen to bylo horší. Bylo těžké vidět tohoto nepoddajného muže tak rozrušeného. Pohladila ho po tváři.
Oběma rukama jí vjel do vlasů, jako by ji chtěl úplně pohltit. „Obrátil jsem se,“ dostal ze sebe skrz stisknuté zuby, „a zjistil, že je skrz tebe vidět oheň. Byla jsi průhledná, Pio, jako by ses ztrácela.“
„To je nemožné,“ řekla.
Nebo ne? Její myšlenky se vrátily zpátky k jejímu snu. Jestli se začala ztrácet – mohla by být matčina návštěva skutečností? Její rty se zformovaly do hořkosladkého úsměvu.
„Neusmívej se! To není nic, čemu by ses měla smát, zatraceně!“ zasyčel na ni Dragos, ruce zabořené v jejích vlasech zaťal v pěst. „Skoro jsi zmizela. Moje ruce tebou jednoduše prošly. Kdybych tě nezavolal zpátky, prostě bys navždy zmizela.“
„Možná, ale nevěřím tomu.“ Její hlas zněl vzdáleně, nepřítomně, zatímco prsty hladila jeho vlasy. Milovala ty temně černé, havraní vlasy s hedvábnými prameny. Nebyla tam kudrlinka ani náznak vlny. „Nemyslím si, že by bylo možné jít tam, kam jsem chtěla. Říkala, že to není to správné místo pro mě.“
„O čem to mluvíš?“ Jeho oči se zúžily, ale napětí v jeho těle trochu polevilo.
„Zdálo se mi o mé matce.“ Její pohled putoval do prázdna, když řekla: „A myslím, že tam opravdu byla. Když odcházela, pokusila jsem se jít za ní.“
„To už nikdy neuděláš,“ vyrazil skrz zaťaté zuby. „Rozumíš?“
„Dragosi,“ odvětila – opatrně, protože byl stále ještě rozrušený. „Musíš mi přestat rozkazovat.“
Ať to řekla jakkoliv opatrně, bylo to, jakoby hodila jiskru na suchý troud.
„Polib si!“ vyjel po ní. Přiblížil svůj obličej těsně k tomu jejímu. Jeho oči žhnuly jako láva, jeho rysy ztvrdly. „Ty patříš mně. A ty. Mě. Nesmíš. Opustit.“
„No počkej! Nemám slov. Předvádíš se jako nadopovaný šmírák.“ Chytila se za hlavu a protočila oči. „Je ti jasné, že dnes už si nemůžeš držet žádné otroky, že ano? Zrušeno, však víš. Velká válka. Před sto čtyřiceti nebo čtyřiceti pěti lety.“
„Lidská historie, lidské pojmy,“ zasyčel. „To pro mě nemá žádný význam.“
Věděla, že mu nemůže připisovat žádné lidské motivy nebo pocity. Tohle byla připomínka. Drak byl velmi blízko pod povrchem. Velké tělo, které se nad ní sklánělo, bylo hrozivě napnuté. Každá legenda, kterou o majetnickém teritoriálním chování draků slyšela, byla pravdivá, napadlo ji.
Zatraceně, stačilo to, aby ztěžka polkla, ale nevystrašilo ji to, jak zjistila. Sval po svalu se uvolňovala. „Oukej, dráčku,“ řekla jemně a klidně. „Tak mi řekni, cos tím myslel.“
„Já nevím.“ Jeho podmračený, hrdý obličej vypadal zmateně. „Já jen vím, že patříš mně, že si tě musím nechat a ochraňovat. Nesmíš se rozplynout a nesmíš zemřít. To nedopustím.“
Pomyslela si, že teď není ten správný okamžik na upozornění, že jednou bude muset zemřít. Měla v sobě příliš mnoho lidské krve.
„A na jak dlouho ti patřím?“ Teď, když se rozhodla tuto cestu prozkoumat, byla zvědavá. „Až se mě nabažíš nebo až se zase začneš nudit?“
„Já nevím,“ zopakoval. „Tomu jsem ještě neporozuměl.“
Náhlý nápor náklonnosti ji překvapil. Svou bezradnost nepředstíral. Nehrál žádné divadlo. „Tak to už jsme dva,“ řekla. Pomyslela si na elfí chleba, kartáč na vlasy a mýdlo. Jeho pozornost ji znovu překvapila. Zvedla ruku, aby ho prsty pohladila po krku. „Takže, dejme tomu, že ti patřím, jak říkáš a ty si mě musíš nechat a ochraňovat. To mi zní, že chceš, abych se měla dobře, ne? Abych vzkvétala?“
„Samozřejmě.“ Shlédl dolů na její ruku, která vykreslovala kroužky na jeho hrudi. A hrozba, kterou vyzařoval, potemněla.
„Dragosi,“ zašeptala. „Nemohu vzkvétat, když po mě pořád někdo štěká rozkazy.“
Vrhla na něj postranní pohled, aby zjistila, jak bude na její logiku reagovat. Nakrčil čelo. „Tak s lidmi mluvím,“ řekl.
„Tak mluvíš se svými zaměstnanci a služebnictvem, to máš na mysli?“ odvětila.
Na čele mu naskočily vrásky. Kousla se do rtu, aby potlačila úsměv. Jak mohla být unešená z takového primitivního chlapíka? Musí mezi nimi vybudovat jinou základnu, jinak ji převálcuje čirou silou své osobnosti.
„Podívej se, je to tak.“ Mluvila přátelským hlasem a uklidňujícím pohybem mu začala kreslit na prsou kroužky. „Když na mě někdo štěká rozkazy, cítím se uvězněná a utlačovaná. Chápu, že sis na to zvykl, ale možná,“ navrhla, „by ses mohl pokusit nějakou dobu mě nekomandovat. Však víš, dokud se mě nenabažíš a nenecháš mě odejít.“
Jeho víčka vlivem jejího hlazení klesla, ale při těchto slovech se jeho pohled znovu upřel na ni. Bezstarostně a uvolněně se na něho usmívala. „Co když se nebudu nudit nikdy?“ zeptal se. „Co když tě nenechám odejít?“
Otřásl jí pocit touhy, který ji zaplavil. Její úsměv odumřel a ona odvrátila pohled. „Stejně pořádně nevíme, o čem tu mluvíme,“ řekla.
Uvolnil ruce z jejích vlasů, přesunul váhu na lokty a uchopil ji za zářící ruku. Přitáhl si ji k sobě blíž a zkoumal ji. „Jsi pozoruhodná. Ne, ne!“ řekl, když znovu pomyslela na to, že aktivuje halící kouzlo. „Nech mě, ať se podívám, jak opravdu vypadáš. Aspoň na chvíli. Jen se podívej, jak rychle se hojíš.“
Prohlédla se. Odporné černé podlitiny, kterými byla její kůže posetá, byly vybledlé. „Cítím se dobře,“ přiznala. „Nějak jinak. Lépe. Hej, jsem supermanka?“
Zasmál se. „To se někdy s míšenci stává, když vstoupí do Jinozemě,“ vysvětlil jí. „Vyšší hladina magie jim umožní přístup ke schopnostem a vlastnostem, které by jinak zůstaly ukryté.“
Snažila se naději objevující se po jeho slovech, uchopit s jasnou hlavou, ale mysl jí zaplavil proud otázek. Bylo to vysvětlení pro všechno, co cítila od překročení hranice? Jestli byla pravda, co o ní říkal, mohla by se i proměnit? Bylo by možné, že by skončil ten poloviční život, který žila? Ten pocit být uvězněná mezi dvěma neúplnými identitami - napůl člověk, napůl wyr?
„Neměla jsem ponětí,“ řekla. „Moje matka se vždy bránila tomu, aby mě vzala sebou do Jinozemě. A já jsem neměla dostatek magické energie, abych se sem dostala vlastní silou. Stačí to sotva na telepatii.“
V jejím snu matka říkala, že je pro ni nebezpečné zdržovat se tu. Rozhlédla se po mýtině, která byla osvětlena jen matným světlem žhavých uhlíků. To znamenalo, že musí brzy vyrazit. Ale tato myšlenka nespěchala.
„Jasně, tvoje matka,“ odvětil. Zněl rozptýleně a podrobně zkoumal její štíhlé prsty a půvabnou linii zápěstí. „Už brzy si budeme muset promluvit o tvé matce, kdo byla a proč ten idiotský elf do ní byl takový blázen. A taky si musíme promluvit o tom, proč to nemáš v hlavě v pořádku a jestli nemáš ještě někde schované další doklady a zásoby peněz.“
Stáhla ruku a pleskla ho po paži. „Nic z toho tě nemusí zajímat! A jen proto, že mě měl rád a tebe ne, ještě nemusí být ten elf idiot.“
Věnoval jí lenivý, dravčí úsměv a přesunul svůj trup nad ni. „Ty se mě vůbec nebojíš, co?“
Zvážněla. Možná, že byla blázen, ale věřila, že by si raději uřízl ruku než ublížit jí. „A co když ne?“ zamumlala.
Jeho překrásná, krutá ústa se stáhla do úsměvu. „Jestli ne, tak je to dobře,“ řekl. Pohnul se a dřív než si uvědomila jeho úmysl, držel jí ruce nad hlavou. „Dává mi to právo dělat s tebou zlé věci. S tebou. Na tobě. V tobě.“
Vydechla, její srdce se rozbušilo. Sledoval, jak pod ním leží bezmocná a vsunul své silné stehno mezi ta její. Poté ji kousl do krku, přesně na to samé místo jako ve snu. Nasál její sten do sebe a bez námahy ji udržel, když se pokusila uvolnit si ruce. Ne, že by se nějak zvlášť snažila.

Tělem jí projela vlna touhy. Užívala si potěšení třít se o jeho nahý trup, každý její pohyb sledoval svým zářivým pohledem. S každou sekundou se cítila méně a méně člověkem.

17 komentářů: