úterý 10. listopadu 2015

V zajetí draka - 8. kapitola 2/2


Všechna životní síla, která ji obklopovala a držela ji na nohou, v jeho nepřítomnosti zmizela. Rozhlédla se po špinavé, odporné cele a cítila se tak osamělá, že by si nejraději lehla na zem a umřela.
Seděla na zemi uprostřed místnosti a stočila se do malého klubíčka, rukama objala kolena a čelem se o ně opřela. Jak se jí jen před chvílí podařilo jednoduše vypnout, když ji goblini drželi? Neudělala to úmyslně. Musel to být nějaký druh obranné reakce na předávkování odporem, který pocítila, když se jí dotkly ty odporné monstrózní ruce.

Teď čas odkapával minuty s mučivou pomalostí. Chtěla vypnout, odpoutat se od toho, ukrýt se někde v koutku své mysli. Ale nemohla přijít na to, jak by to zopakovala. Nepropadnout panice a nevyběhnout z cely ji stálo všechnu sílu,
Vzpomínala na každou odbočku, kterou šli. Věděla, že by dokázala najít cestu k vnějším dveřím. Které byly samozřejmě stráženy těmi hnusnými monstry s obličeji jako netopýři. Potlačila povzdech.
Jak jen jsem se do toho dostala? Je to jako nákupní seznam všech věcí, které bych neměla dělat a já ho důkladně prošla a jednu položku za druhou odškrtla. Byla jsem velmi pečlivá. Žij nenápadně, říkala její matka. Od teď nechej všechno za sebou. Nevaž se na lidi. A nikomu neprozraď, kdo opravdu jsi. Jednoduchá pravidla.
Jedno se ale musí nechat. Mamka mi nikdy nezakázala okrást draka.
Samozřejmě, že si myslela, že je to tak očividné, že to není potřeba zdůrazňovat. Zřejmě jsem zničila jakoukoliv naději na život v anonymitě. Dubová palice.
Zaslechla tichý zvuk a zpanikařila.
V zámku se otočil klíč.
Když se namáhavě postavila a opřela o stěnu, její tělo zaprotestovalo. Vytáhla z kapsy vystřelovací nůž a stiskla pérko. Ostří vyletělo s tichým kovovým kliknutím. Schovala ho vedle svého stehna a se suchem v ústech zírala na dveře, které se otvíraly.
Dragos vklouzl dovnitř, jeho silné tělo válečníka se pohybovalo s plynulým půvabem. Na rameni nesl kožený pytel. Černá kovová pouta zmizela. Přes prsa měl řemeny koženého postroje. Rukojeť válečné sekery a něčeho, co vypadalo jako meč, byly připevněny na jeho zádech. Na pažích měl přivázané pochvy s noži a kolem pasu připásaný další krátký meč. Jeho hranaté rysy byly klidné. U všech svatých, barbar Conan vypadal vedle něj jako slaboch!
Úlevou se jí málem podlomila kolena. Před očima viděla hvězdičky. Během sekundy stál před ní, položil jí ruce na ramena a opřel ji o stěnu.
„Zatraceně, vypadáš, jako bys měla každou chvíli omdlít,“ řekl.
„No, nemohla jsem vědět, že jsi to ty, ne?“ Ukázala mu vystřelovací nůž.
Jeho vážný obličej rozzářil úsměv. „Překvapení číslo 134. Tendence stoupající.“
„Ten počet sis vymyslel,“ rozhořčeně mu vytkla. Přitiskla čepel k noze. Nůž se s kovovým kliknutím zavřel a Pia ho zase schovala do kapsy kalhot.
„Jsi si jistá?“ Zněl pobaveně. „Víš, jak se s tou věcí zachází?“
„Dost dobře. I když v podstatě žádný bojovník nejsem.“ Smutné, ale pravdivé.
„Na to jsi příliš jemné stvoření, že ano?“ Pohladil ji po vlasech a opatrně si ji přitáhl do náruče.
Opřela se o něj a její svět byl opět v pořádku. Na nějaké hluboké úrovni, na jejíž prozkoumání jí chyběl čas, to byl velmi děsivý zážitek. Jeho tělesné teplo vyhnalo chlad. Objala ho rukama kolem pasu a pevně stiskla.
„Absolvovala jsem plno kurzů, ale nikdy jsem to v opravdovém životě nemusela použít. Do teď.“ Přinutila se zhluboka nadechnout, aby zahnala i poslední pozůstatek závratě. „Ale když dostanu šanci jednoho z těch dvounohých švábů zapíchnout, nezaváhám.“
„To by se museli nejdřív dostat přese mě.“ Opatrně ji stiskl a poté o krok odstoupil.
„Byl jsi rychlejší, než jsem se odvážila doufat.“ Prohlížela si jeho kořist. „Vypadá to, že jsi narazil na pár věcí.“
„Sehnal jsem klíče k těm poutům, ale nepodařilo se mi najít velitele goblinů. Zato jsem našel jeho pokoj. Je to hamounskej hajzl. Měl tam plno věcí. Polovina z toho vypadala nedotčeně.“
Šel zpátky ke dveřím, chvíli naslouchal a poté otevřel. „Teď si musíme pospíšit. Pohybuje se tu moc goblinů. Vypadá to, že večeře skončila.“
Šel napřed a tentokrát byl mnohem rychlejší. Snažila se s ním udržet krok, ale rychle zaostávala. Na poslední odbočce, která vedla k vnějším dveřím, zpomalil. Sáhl po válečné sekeře a současně tasil krátký meč, zatímco úplně neslyšně nakoukl za roh.
Ten pohled způsobil, že zadržela dech. Byl ultimativní bojovník, nádherný a strach nahánějící. Kdyby se mohl proměnit v draka, byla by z něj obrněná jednotka i letectvo v jedné osobě. Když se k tomu připočetly jeho magické schopnosti, byl v podstatě armáda o jednom muži. Věděla, že patří k nejvyšším mocnostem tohoto světa – ale když ho viděla v akci, začínala pomalu chápat opravdový význam.
Opatrně přistoupila blíž, ale dávala si pozor, aby od něj udržovala odstup. Vrhl na ni pohled a zády se opřel o zeď. Přikývl jí, mečem na ni ukázal a rty zformoval slova: „Zůstaň tam, kde jsi!“
Odpověděla přikývnutím. Tentokrát chtěla poslechnout.
Vstoupil do chodby, udělal krok dozadu, otočil se na noze a silou svého mohutného těla vrhl válečnou sekeru jako frisbee. Stejně plynule vrhl i krátký meč s takovou lehkostí, jakoby házel dýku. Aniž by se zastavil, vytáhl dlouhý meč a jeden z nožů a vrhl se kupředu mimo Piin výhled.
Založila ruce a držela se za lokty, zatímco se otřásla ze zvuků boje.
Ne, že by to byl dlouhý boj. Během sekundy bylo po něm. V příštím okamžiku se na rohu objevil Dragos a kývl na ni. „Žádná z těch potvor nemá klíče. Teď jsi na řadě ty, abys ukázala svoje číslo. Je to ošklivé,“ varoval ji.
„S tím počítám.“ Pohlédla na něj velkýma očima a zahnula za roh.
Nejdřív nechápala, co to vlastně vidí – a když to pak pochopila, ráda by to vrátila zpět. Na zemi před ní leželi rozházení čtyři mrtví goblini. Přinejmenším mohla spočítat čtyři hlavy; ne všechny byly ještě spojeny s tělem. A ne všechna těla měla ještě plný počet končetin. Kamenné stěny byly postříkané černou krví a podlaha byla plná obrovských kaluží.
Obrátil se jí prázdný žaludek a začala dávit. Dragos s ní postupoval dlouhými kroky kupředu.
„Jestli musíš zvracet, tak si pospěš,“ řekl suše.
Vytrhl válečnou sekeru z goblina, který byl skoro na dvě půlky a otřel čepel o jeho legíny. Rychlými pohyby sesbíral zbytek zbraní, očistil čepele o jejich mrtvoly a znovu je zasunul do pouzder.
Pia se víc soustředila na obrovskou kovovou bránu než na tu krvavou lázeň a ovládla pocit na zvracení. Vyhýbala se krvavým kalužím a na jednom místě se zastavila, aby zjistila, že neví, jak se dostat přes jeden obrovský rybník z goblinské krve. Vypadalo to, jakoby se mezi ležícími mrtvolami rozlil olej. Kdyby nebyla zraněná, prostě by přes to bez přemýlení přeskočila. Její dilema vyřešil Dragos, když ji chytil za lokty a lehce přehodil na druhou stranu.
Dveře byly zavřené na závoru, ale Dragos už silnou dřevěnou závoru odstranil. Uchopila silnou páku a zatáhla za ni směrem dolů. Těžké dveře byly dobře zavěšeny, protože se hladce otevřely.
Vyšla ven do večerního soumraku. Vzduch mimo goblinskou pevnost jí připadal neuvěřitelně sladký. Tahač s Hondou stál stále na tom samém místě, kde goblini zastavili. Když uviděla těžce zřízený vrak, zakroutila hlavou. Byl to zázrak, že přežila.
„Teď musíme kmitat,“ řekl Dragos.
Rozhlédla se po cizím, divokém okolí a právě v tom okamžiku spadla do té díry. „Konečná,“ zachrčela. „Už nemůžu.“
Trhl hlavou a pohlédl na ni přimhouřenýma očima. „Cože?“
„Řekla jsem, že už nemůžu.“ V jejích končetinách se rozléval pocit těžkého olova. Naklonila hlavu a zamrkala, ale Dragos byl stále rozmazaný. „Už týden jsem se pořádně nenajedla a nevyspala. Potom se udála ta nehoda a goblini. Už nemám žádné rezervy. Musíš jít beze mě.“
„Jsi hloupá žena.“ Zněl rozzlobeně. Proč byl na ni rozzlobený? Když jsi zvedl ze země, její svět se naklonil. „Ale ještě můžu.“
Přitiskl ji pevně k sobě a vyrazil.
Schovala hlavu pod jeho bradu a upadla do dřímoty. Později se na ten běh nemohla upamatovat. Věděla jen, že trval hodiny. Dragos nikdy nezaváhal, nezpomalil. Začal se lehce potit, ale jeho dech byl stále pravidelný. Jeho pevný stisk ji chránil před všemi otřesy.
Když jí došlo, že neběží stejným směrem, kterým přijeli, zamumlala otázku.
„Tiše,“ řekl. „Vysvětlím ti to později. Musíš mi prostě i nadále důvěřovat.“
Vypadalo to, že mu na tom dost záleží. Stále o tom začínal. Obličej opřela o jeho krk. „Oukej.“ Stejně neměla v tomto okamžiku na výběr.
„Dobře,“ řekl stroze. Jeho paže se napnuly.
Poté nějakou dobu nepromluvili.
Konečně začal zpomalovat. Probudila se z dřímoty a unaveně zvedla hlavu, aby se rozhlédla. Suchou kamenitou krajinu a goblinskou pevnost nechali daleko za sebou a teď stáli na malé mýtině.
Měsíc svítil jasněji, než kdy viděla. Obrovský a jako očarovaný visel nad šeptajícími stromy. Stříbrné okraje mýtiny skrývající se v hlubokých stínech, se houpaly v neklidném větru, jejich kontury vypadaly tak živě, jakoby z nich vykukovali ukryté obličeje a šeptali zprávu o jejich příchodu.
V blízkosti šplouchal vodopád. Dragos poklekl a položil Piu u vody na zem. Byl to malý potok. Položil jí ruku mezi lopatky a pomohl jí posadit se.
„Voda je bezpečná,“ vysvětlil jí. „Napij se tolik, kolik chceš. Musíš být vážně dehydrovaná.“
Popošel pár kroků po břehu, lehl si na břicho a ponořil celou hlavu pod vodu.
Pia se předklonila a začala hltavě pít. Holýma rukama nabírala studenou vodu a pila. Když zahnala nejhorší žízeň, opláchla si ruce a obličej v naději, že se zbaví zápachu z goblinského vězení. Znovu se napila a povzdychla si.
Dragos se konečně vynořil, aby se nadechl a hodil hlavou dozadu, až se kolem něj rozstříkla mlha z kapiček vody.
„To je snad to nejlahodnější, co jsem kdy okusila,“ řekla.
Nebyla to jen žízeň, co z ní mluvila. Voda byla čerstvá, životodárná a tak nějak sytější než vše, co dříve pila. Cítila, jak ji její uvadlá síla nasává. Uklidňovala napjatou, vyhladovělou část jejího nitra, až pocítila něco podobného jako mír. Měla pocit, že je klidná jako už dlouho ne. Nepříjemný pocit blížící se katastrofy, který vyvolávalo její vyčerpání, zranění a stres, pominul.
Zašklebil se. „To je tím, že jsme v Jinozemi. Zvýšená úroveň magie této země vše zintenzivňuje. Jestli se ti to líbilo, tak počkej, až uvidíš, co pro tebe ještě mám.“
Odsunula se od vody a posadila se. „Co to je?“
„Našel jsem pro tebe něco k jídlu. Mám i další věci, ale jídlo má přednost.“ Otevřel kožený vak a vytáhl plochý, do listí zabalený balíček, který jí podal.
Vzala si ho s otevřenou nedůvěrou. „Dragosi, nemyslím, že bych byla schopná spolknout něco, co jsi našel v té pekelné díře.“
„Nedělej ukvapené závěry.“ Pokynul jí. „Tak to rozbal!“
Začala rozbalovat listy, když ji do nosu udeřila lahodná vůně. Dragos ulomil kousek z vafle, kterou držela v rukách a jemně jí ho vsunul mezi rty. Jakmile se její jazyk dotkl vafle, začala se rozplývat. Bylo to tak dobré, až vzdychla.
„Elfský cestovní chléb,“ vydechla. Vegetariánský, výživný stejně tak pro tělo jak pro mysl, nasycený léčivými silami. „Samozřejmě, že jsem o něm slyšela – kdo ne? Je legendární. Ale doteď jsem neměla štěstí ho ochutnat.“
Odlomil další kousek a krmil ji tím, díval se, jak slastí přivírá oči a vzdychá. „Sněz úplně všechno do posledního drobečku. Udělá ti to dobře,“ řekl. „Našel jsem tucet těchto vaflí, je jich dost.“
Zírala na něj. Tucet vaflí by na černém trhu stálo jmění. Většina lidí se k cestovnímu chlebu nedostane žádným způsobem. Oh! Podívala se na chléb ve své ruce a její potěšení se ztlumilo. „Našel jsi to v pokoji velitele goblinů, že ano?“
„Mezi jiným. Víš ještě, jak jsem ti řekl, že polovina kořisti byla nedotknutá?“ Zamračil se. „Proč nejíš?“
„Ale jo, jím,“ ujistila ho. Ulomila další kousek. „Je to příliš cenné, než aby se tím mrhalo a já to potřebuji. Je to ale těžké, těšit se z neštěstí druhého.“
Lehce se usmál a dotkl se jejího koutku úst. „Nějaký elf se zřejmě velmi zlobil, když mu ukradli jeho pytel, ale mezitím už na to zapomněl. Vychutnej si každé sousto.“
„To je pravda.“ Neznámý elf nemusel být nutně zraněn nebo zabit. Zhluboka se nadechla. „Nevezmeš si taky?“
„Není to moje oblíbené jídlo,“ řekl. „Až dostanu chuť, půjdu na lov.“
Jasně. Masožravec. Znovu se vrátila ke svému jídlu.
Dragos si lehl na bok, hlavu si opřel o ruku a sledoval, jak si užívá cestovního chleba. Počkal, dokud nevložila do úst poslední sousto. Poté začal vytahovat z pytle další věci a vkládal jí je do klína. Lehká vlněná elfí přikrývka, tunika a legíny. Balíček mýdla – mýdla? – a kartáč na vlasy. Zírala na ty poklady.
„Vím, jaké to tam pro tebe bylo hrozné,“ řekl.
„Ó, můj Bože.“ Pohlédla na něj vlhkýma očima. „Myslím, že to je jedna z nejmilejších věcí, které pro mě kdy kdo udělal. Až na skutečnost, žes mi, už ani nevím kolikrát, zachránil život.“
„To ty jsi mě zachránila, víš,“ odpověděl. Zněl zamyšleně.
Nutkání vykoupat se, bylo stále nesnesitelnější. „Musím se umýt.“
„Pio, vždyť se sotva dokážeš pohnout. Proč nepočkáš, až se trochu prospíš? Přenocujeme tu a já budu hlídat.“
Začaly se jí třást ruce. „Ty to nechápeš. Už to nevydržím ani minutu páchnout po jejich dotecích. Mám z toho husí kůži.“
„Oukej,“ řekl zamračeně. „Jestli musíš být čistá, tak musíš být čistá. Bude chladno. Zatímco se budeš koupat, půjdu nasbírat nějaké dřevo a poté rozdělám oheň.“
Zaváhala. „Neděláme si starosti, že by někdo mohl vidět oheň?“
Zavrtěl hlavou a zvedl se ze země. „Kdyby se někdo blížil, slyšel bych ho ještě dřív, než by byl natolik blízko, aby nám způsobil problémy.“
Otočila se k němu zády a klekla si k potoku, v myšlenkách už se zabývala tím, jak ze sebe smyje zápach goblinů.
Když si svlékala roztrhané tričko a špinavou podprsenku, zmocňoval se jí pocit nejistoty, ale Pia ho silou vůle potlačila. Aspoň že nebyl bílý den. Jistě už viděl tisíce nahých žen (Tisíce? Ne, tohle rozhodně nebyl ten správný okamžik, aby o tom přemýšlela). Nic nebylo důležitější, než se zbavit toho smradu.
Mýdlo bylo také od elfů a dárek nebes. Rychle změklo, ve studeném proudu vody dobře pěnilo, bylo něžné k jejím řezným ranám a šířilo kolem sebe nádhernou vůni, takže si blažeností povzdychla.
Namydlila si horní část těla a umyla se, poté si oblékla čistou tuniku. Svlékla si capri kalhoty, ponožky a běžecké boty. Ponožky na tom byly obzvlášť špatně. Krev na jedné noze stekla do boty a ponožka byla nasáklá zaschlou krví. Letěla na hromadu oblečení, která poputuje do ohně, jakmile ho Dragos zapálí.
Přetáhla si deku přes ramena a nechala ji vzadu viset, aby si dopřála aspoň trochu soukromí, poté si umyla zbytek těla. Tělo jí roztřásla zima a rychle si oblékla legíny. Přesto nemohla odolat a ponořila hlavu pod vodu, aby si minimálně jednou namydlila a spláchla vlasy.
Ponořila hlavu do vody a ledový chlad způsobil, že zalapala po dechu. Visela nad potokem a třesoucíma rukama se pokoušela namydlit mokré vlasy mýdlem, když se jí dotkly Dragovy ruce. „Nech to na mě,“ řekl.
Opřela se o ruce a poddala se jeho  láskyplné péči. Dlouhými, pevnými prsty jí masíroval kůži na hlavě a trpělivě vpracovával mýdlo do dlouhých mokrých vlasů, které plavaly ve vodě. Když nabral dost vody, aby opláchl mýdlo, cvakaly jí zuby.
Vyždímal jí dlouhé vlasy a paží ji objal kolem pasu, aby jí pomohl na nohy. Posbírala svoje špinavé oblečení ze země. „Tam naproti,“ řekl. Nanosil dřevo na oheň, které čekalo jen na to, až je zapálí. Jakmile hodila oblečení na hromadu dřeva, luskl směrem k němu prsty, načež dřevo vzplálo.
„Super trik.“ Její zuby cvakaly o sebe.
„Někdy velmi užitečný.“
Zabalil ji do deky a posadil před sebe. Poté ji vykartáčoval vlasy.
S ohněm před sebou, zabalená do deky a s Dragovým teplem za sebou, jí bylo během sekundy teplíčko.
„Docela rychle jsem u konce sil,“ řekla.
„Byl jsem překvapený, jak dlouho jsi vydržela,“ odpověděl a odložil kartáč stranou.
Posadil si ji na klín, objal ji rukama a hlavu jí uložil na svá rameno.
Měla pocit, že má víčka zalitá betonem. Už je nemohla udržet otevřená. Nahromadila se kupa otázek, pochybností, myšlenek a problémů, ale v šachu ji drželo kóma, které se blížilo jako černý mrak.
S námahou otevřela naposledy oči a podívala se na Dragose. Jeho temný obličej bude vždy vypadat tvrdě, vždy bude vyzařovat něco ocelově ostrého, pozorujíc oheň, vypadal tak pokojně, jak ho ještě nikdy neviděla.
Byl nebezpečný a zlý, široko daleko nejstrašidelnější kreatura, kterou kdy potkala – ale když odpočívala v jeho náruči, připadala si tak bezpečná, jako ještě nikdy v životě.
Jeho tělo bylo tak silné a robustní jako země. Víčka jí spadla.
„Máš pravdu, jsem hloupá žena,“ zamumlala. „Nechápu tě.“
„Možná, že jednoho dne budeš,“ řekl, i když cítil, že už sklouzla do spánku. Prstem obkreslil elegantní oblouk jejího obočí, sledoval jemnou linii ouška. Stále vlhké vlasy mu padaly přes ruku jako jedinečný vodopád z měsíčního svitu.
Možná že jednoho dne budeš. Jakmile se pochopím já.

Drak držel pevně její spící postavu. Položil si tvář na její hlavu a zmateně se rozhlížel po mýtině, jakoby mu klidná, pokojná krajina mohla napovědět.

18 komentářů:

  1. Díky moc za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za skvělý překlad!!! :-) :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za pokračování, už se nemůžu dočkat, jak se to mezi nimi bude dál vyvíjet :)

    OdpovědětVymazat
  4. Vdaka za krásne pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Super ! ! ! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  6. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Líbí, líbí, líbí!!! Děkuju moc :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji. Jste skvělé

    OdpovědětVymazat
  10. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat