pondělí 9. listopadu 2015

V zajetí draka - 8. kapitola 1/2


Následující události byly ošklivé. Nemohla tvrdit, že by nedostala varování.
Nejdřív ji vytáhli z auta. Pohled držela u země, když ji jeden bouchl do břicha. Když ležela zkroucená na zemi a pokoušela se popadnout dech, kopali do ní. Znovu a znovu do ní kopali svými tvrdými botami, přerušoval je jen jejich smích, jak se vysmívali Dragovi. Nakonec nemlčela proto, že to bylo chytřejší. Mlčela, protože se nemohla dostatečně hluboko nadechnout, aby křičela.

Zamlženě zachytila pohledem Draga, kterého drželi pevně dva goblini, skoro tak velcí jako on. Jeho agresivní, nebezpečný obličej byl prázdný, zlaté oči bez emocí jako dvě řecké mince.
O věčnost později odvedlo pár goblinů Draga s tasenými meči do kamenné pevnosti. Jeden goblin chytil Piu za vlasy a následoval je. Další průvod uzavíral a občas ji nakopl, i když už s menším nadšením.
Skupina goblinů, která hlídala Draga, ho odvedla do jedné z cel. Piu goblini táhli kolem a poté zabočili doprava do chodby. Jakmile byli z Dragova dohledu, jejich chování se změnilo. Bylo rezervovanější a bez zájmu.
Chytili ji za ruce a zatáhli do další cely, kde ji hodili na hromadu slámy.
Jeden z goblinů něco řekl. Hak, hak. Ten druhý se zasmál. Odešli a ozval se skřípot klíče v zámku. Zvuky na chodbě utichly.
Nějakou dobu jen tak ležela na té odporné slámě. Poté se kousek odplazila, odpadla a zůstala ležet na chladné, špinavé, kamenné podlaze. Možná že omdlela. Nevěděla. Další, co začala vnímat, byl modročerný brouk, který cupital po podlaze.
Pozorovala ho. Spadl po hlavě do jakési škvíry a uvízl tam. Doplazila se k němu a ještě chvíli ho sledovala. Podařilo se mu otočit se, takže jeho malá hlavička vykukovala ze škvíry. Tykadla se pohybovala sem a tam, a předníma nožkama zamrskal, přesto neměl dost opory, aby se dostal ven.
Prsty zašmátrala po zemi, až dosáhla na stéblo slámy, jehož konec zastrčila do škvíry. Brouk po něm rychle vylezl a šel dál svou cestou.
Když byl pryč, povzdechla si, překulila se na záda a zvedla se do sedu. Znovu začala přemýšlet.
Pěkně jedno po druhém. Nejdřív jeden krok, pak druhý.
Doplazila se ke zdi.
Nejdřív pod sebe pokrčila jednu nohu, pak druhou.
Narovnala ramena. Když si byla jistá, že udrží rovnováhu, vstala, otevřela dveře od cely a vyšla ven.
*   *   *
Drak ležel s roztaženýma rukama a nohama tak, jak ho připoutali. Byl dvojnásobně spoutaný, nejen magickými černými pouty, ale i druhým párem, který byl na čtyřech místech připevněn k zemi. Zíral na strop, zatímco se jeho myšlenky točily kolem nastalé situace. Vždy po pár minutách zatahal za řetězy zapuštěné do země. Krvácející ruce a nohy ignoroval. Cítil, jak se v řetězu na jeho levé ruce tvoří slabé místo, prasklina a soustředil se na ni.
Dveře do jeho cely se otevřely. Otočil hlavu a myšlenky se mu znovu zatoulaly.
Dobitá, špinavá Pia vklouzla do místnosti a Dragos se vzpamatoval.
Začal se chvět a sledoval, jak chvíli poslouchá ve dveřích, než je zavřela. Otočila se k němu. Když ho uviděla, ramena jí poklesla.
„Zatraceně!“ Protočila oči. „Dva páry pout? Teď budeme potřebovat dva páry klíčů, předpokládám. Tenhle den je čím dál tím lepší.“
„Pojď sem!“ řekl. Neuvěřitelnou silou zacloumal řetězem, který poutal jeho levou ruku k zemi. Řetěz zasténal, ale nezlomil se. „Pojď sem! Pojď sem!“
Naklonila hlavu na stranu, její unavený pohled se rozjasnil. Dokulhala až k němu a padla na kolena. „Taky tě zbili,“ řekla. Jemnou ručkou se lehce dotkla jeho žeber.
Jeho třas zesílil. Než si pro ně goblini přišli, bylo lehké s ní mluvit. Svým obvyklým strohým způsobem jí vysvětlil, co se bude dít. Přistupoval ke konfliktu tak, jako to dělal vždy. Připravený a soustředěný na to, aby zvládl další výzvu.
Poté ji vrazil pěst do břicha první goblin a on se málem zbláznil. Každý kopanec, každý úder, který dostala, se prokousával jeho žílami jako hnusná kyselina. Chtěl výt a zabíjet. Drak zuřil a chtěl goblinům vytrhnout jejich srdce přímo před očima.
Ovládl se jen proto, že si stále opakoval, že by to pro ni bylo mnohem horší, kdyby se jim z něj požadovanou reakci podařilo vymámit.
Ubližovali jí. Způsobovali jí bolesti a to ho bolelo, tam někde v jeho nitru, na místě, kde dosud bolest nepoznal. Už mnohokrát utrpěl fyzická zranění a musel snášet bolest; nevadilo mu to. Ale tato nová bolest – byl zděšen. Nikdy si neuvědomoval, jak byl neporazitelný, dokud tento pocit neztratil.
Klečela vedle něj a on ji zkoumal toužebným pohledem. Jas jejích vlasů byl ztlumen špínou. Její zmačkané zbytky trička teď byly šedé a zkrácené capri kalhoty už dávno nebyly žluté. Její bledá pokožka byla všude posetá naběhlými podlitinami, které byly tak hluboké, až nabíraly černo fialovou barvu.
A pod tím vším ho bolela vzpomínka na to, jak ji krátce předtím přinutil, aby se před ním strachy přikrčila. Ještě nikdy dřív nepociťoval nenávist sám k sobě, ale teď ano.
„Pojď sem, pojď sem,“ zašeptal.
Výraz v jejích krásných očích se změnil na starostlivý. Sklonila se k němu a přitiskla svou tvář na jeho. Obrátil k ní obličej a její vlasy se po něm přelily jako jasný baldachýn.
Šeptala mu něco do ucha a hladila ho po tváři. Soustředil se na její slova.
„Je mi to líto. Všechno je to moje vina. Nedovedeš si představit, jak moc toho lituju.“
„Co?“ zeptal se. „Co to říkáš? Přestaň tak mluvit! Sklapni!“ Rty přejel po její pokožce a nasál do sebe její přítomnost. Pod špínou žaláře a zápachem goblinů našel její úžasnou, nenapodobitelnou vůni. Křečí zkroucená, zraněná část jeho duše se mohla konečně uvolnit. „Zavrčel jsem na tebe. To jsem nechtěl.“
 „Nebuď směšný! Samozřejmě, že jsi chtěl.“ Pohladila ho po vlasech a políbila na tvář.
„Přikrčila ses přede mnou. Nikdy se přede mnou nekrč!“
„Dragosi,“ řekla srozumitelně. „Když se po mě oženeš a zavrčíš jako divoké zvíře, aniž bych to čekala, tak se před tebou znovu přikrčím. Říkej mi třeba cukrová panenko, ale tak to prostě je.“
„Už to nikdy neudělám,“ zašeptal tak tiše, že ho skoro neslyšela. Plně se soustředil na lehké doteky jejích prstů kreslících cestičku přes jeho tvář, až se dotkly jeho rtů.
Povzdechla si a opřela se o něj trochu víc. „Zavřené dveře mě zastavit nedokážou, ale to neznamená, že bych dokázala otevřít ta zatracená pouta. Jak tu mám, k čertu, najít dva páry klíčů, když tu všude pobíhají goblini?“
Rozpadávající se sebeovládání v jejím hlase ho znovu uvrhlo do stavu šílenství. „To ani nemusíš,“ řekl.
Zvedla hlavu a zuřivě na něj pohlédla. S úlevou zjistil, že ji to nezlomilo. „Co budeme dělat místo toho?“ zeptala se. „Těžko tu můžeme zůstat sedět a čekat, až dorazí král Temných elfů. Nebo Joker nebo Riddler nebo, do pekla, někdo jiný.“
Jeho rozum se znovu nahodil a mysl měl jasnou. „Vím, co se právě děje,“ řekl. „Mám velmi dobrý sluch. Většina goblinů odešla na večeři, jen pár stráží stojí na strategicky nejdůležitějších místech. Slyším, kde jsou.“
„To je velmi praktické,“ odpověděla s úlevou.
„Uděláme následující,“ řekl. „Víš, kde se chodba rozvětvuje, když tě odvedli doprava?“
Přikývla.
„Půjdeš rovně, místo abys odbočila doprava, kousek dál je místnost, kterou využívají. Myslím, že je to strážnice. Slyšel jsem, jak si tam povídali, že jdou na večeři. Slyšel jsem řinčení kovu což, jak doufám, pocházelo od zbraní, a šoupání židlí. Takže je to místnost, kde se shromažďují. Teď tam nikdo není. Chci, aby ses tam poohlédla po klíčích, které by pasovaly k poutům nebo po něčem dlouhém a tenkém, co bych mohl použít jako paklíč. Když nenajdeš ani jedno z toho, vezmi aspoň sekeru. Pospěš si!“
„Dragosi…“ Skepticky na něj pohlédla. „Já nevím, jak se páčí zámky. Nikdy jsem se to nepotřebovala učit, ty chytráku.“
„To ani nebudeš muset. Já vím, jak se to dělá,“ odpověděl. Naučil se překonávat zámky v tom okamžiku, kdy byly vynalezeny. Lidé měli sklony k tomu zamykat, všelijaké krásné věcičky, které chtěl mít. Zatřásl pouty na svém levém zápěstí. „Jeden z těchto článků řetězu je nalomený. Roztrhnu ho.“
Koukla na jeho ruku, nakrčila čelo a pronesla se starostí v hlase: „Tvoje zápěstí vypadají hrozně.“
„Netvař se jako cukrová panenka,“ vyzval ji.
Jejich pohledy se setkaly a ona se musela proti své vůli zasmát.
„Nic to není. Raději by sis měla pospíšit. Nevíme, jak dlouho budou večeřet.“
„Máš pravdu,“ odpověděla.
Když musel přihlížet tomu, jak namáhavě a bez své obvyklé ladnosti vstává a on nemohl udělat nic, čím by jí pomohl, echo bolesti a vzteku se vrátilo. Ty, kteří ji bili, si obzvlášť pečlivě zapamatoval. Než bude s tímto místem hotový, bude tu ještě hodně mrtvých goblinů.
Ale teď se musel soustředit na oslabený článek řetězu.
Pia se zase plížila chodbou, tentokrát uklidněná Dragovým ujištěním, že bezprostřední nebezpečí střetu s goblénem nehrozí. Dveře byly otevřené. Nakoukla dovnitř a cukla sebou.
„Fujtajbl!“ zamumlala. „Odporné kreatury.“
Když uslyšela v mysli Dragův šepot, lekla se a poté se chytila za bolavá žebra: „Jsi oukej?“
„No samozřejmě, ty mě můžeš slyšet,“ řekla. „Ano, je mi dobře. Jsou tu jen plesnivé zbytky jídla na stole a smrdí. Je to odporné.“
„Ani oni nechutnají moc dobře,“ odvětil.
„Ty jsi jedl gobliny?“ vykřikla.
„Ne,“ řekl, „jednoho goblina jsem kousl.“
Zněl trochu napjatě. Kousla se do rtu a doufala, že se příliš nezranil.
Soustřeď se na to podstatné, Pio! Otřásla se a proběhla místností tak rychle, jak to jen šlo. Místo bylo opravdu středověké, ale ne tím čistým hollywoodským způsobem. Byla v tom rohu moč? Fujtajbl! Snažila se, aby se něčeho náhodou nedotkla.
Zklamaně zjistila, že tu žádné klíče nejsou. Ale našla vystřelovací nůž, který šel schovat do kapsy a dýku. Pouta nebyla nijak složitě vykonstruovaná. Stilet vypadal dostatečně tenký, aby pasoval do zámku. Stačilo jen trochu ohnout špičku.
Z jednoho regálu vytáhla válečnou sekeru. Byla příliš těžká, než aby ji zvedla, takže ji musela táhnout za sebou. Při tom skřípotu po podlaze, který sekera vydávala, se Pie udělalo špatně. Chvátala víc, než bylo pro její dobité tělo dobré. Propocená a rozbolavělá se nakonec dostala k cele a bokem otevřela dveře. Když sekeru dotáhla dovnitř, potlačila zasténání.
Dragův pohled putoval ze sekery k Pie, která se opírala o rám dveří a funěla. Zvedl levou ruku, na které se houpal přetržený řetěz. Ukázala mu stilet.
Usmál se. Hra mohla začít.
Podala mu tenký nůž, opřela se vedle něj o stěnu a sjela po ní na zem, kde ztěžka dosedla. Bylo uklidňující pozorovat ho při práci a nechat myšlenky jen tak plout, když věděla, že momentálně není nic, co by mohla nebo měla dělat.
Ohnul špičku nože tak, že ji zarazil mezi dva kameny v podlaze a zabral za rukojeť. Musel se otočit na bok a natáhnout se, aby dosáhl k poutům na svém pravém zápěstí, a poté v této poloze vydržet, zatímco pracoval na otevření zámku.
Obdivovala jeho sílu a půvab jeho dlouhého těla při práci. Aby udržel tuto překroucenou polohu, musel zatnout své úžasné břišní svaly. Vlnily se a napínaly pod jeho kontrolovanými, pravidelnými nádechy. Jedna linie se táhla od jeho silného ramene až dolů k napnutému pasu. Jeho džíny byly špinavé stejně jako ty její, ale při pohledu na jeho zadek a dlouhé svalnaté nohy se jí sbíhaly sliny.
Jak tam tak ležel připoutaný na zemi, vypadal zatraceně sexy. Obzvlášť, kdyby tento zámek patřil jí. Poslala by sem svoje sluhy, aby ho umyli (jen mužské heterosexuální sluhy, a ti by samozřejmě vyčistili i tuto odpornou celu, všude by rozestavěli svíce, položili by ho na matraci se saténovým povlečením, oh, a možná by tu nechali i láhev vína a dvě skleničky), poté by sešla dolů a doháněla ho k šílenství tím, že by na něj spoře oděná nasedla a třela se o jeho žhavé tělo.
Ale bohužel to nebyl její zámek. Neměla žádné služebnictvo. Jeho zápěstí krvácela, což vypadalo velmi bolestivě a vůbec ne zábavně a všude, kam se koukla, to zapáchalo po goblinech. Ach ano, a její život byl v nebezpečí.
„Ještě stále to nemám v hlavě v pořádku,“ zamumlala.
Přes rameno na ni vrhl svůj zářící úsměv. „Už velmi brzy mi budeš muset vysvětlit, co tím myslíš.“
Krev se jí nahrnula do tváří. „Nepravděpodobné.“
Rozevřel pouta, posadil se a protáhl. Poté se posunul kousek dopředu a začal se věnovat poutům na nohách. Vypadal lhostejně, ale ona si musela dát ruku přes ústa, aby potlačila výkřik. Narovnala se a vzrušeně zatleskala rukama. Jeho úsměv se rozšířil. Krátce na to měl kotník volný a už potřeboval jen moment, aby otevřel i zámek na druhém kotníku. Poté pouta odhodil do rohu.
Oba upřeli svou pozornost na ta druhá, černá kovová pouta s odpuzujícím kouzlem. Byla to dvě jednoduchá ramínka, jedno poutalo jeho ruce, to druhé jeho nohy, takže mu bránily v pohybu.
„Tak nějak si myslím, že toto nebude tak jednoduché,“ řekl. A měl pravdu. Ať dělal, co dělal, nedařilo se mu zlomit ani jeden z těch čtyř zámků. „Myslím, že tohle bez klíče nepůjde. Vsadím se, že to patří k tomu kouzlu.“
Její vzrušení pohaslo. „Co myslíš, že způsobují – kromě toho, že působí odporně?“
„No, goblini nevěděli, že mě elfové postřelili, ne?“ řekl. „Anebo jestli to věděli, raději se nechtěli spoléhat na to, že se působení jedu časem rozplyne. Mám z nich stejný pocit jako z toho elfího jedu – potlačují mou sílu a brání mi v proměně. Jinak by bylo nemyslitelné, aby mě to“ – bradou ukázal na zbylá pouta – „udrželo.“
„A co budeme dělat teď?“ Zvedla ruce. Někde ve svém nitru cítila trhlinu, která se pomalu zvětšovala. Bylo jen otázkou času, kdy tam spadne stejně jako ten brouk, jen si nebyla jistá, jestli se jí podaří z té díry vyškrábat.
„Ty se vrátíš do své cely.“ Poklekl u ní a když se pokusila protestovat, zakryl jí ústa. Zasyčel: „Slíbilas mi neodmlouvat, nebo ne?“
„Polib si! Nejsi můj šéf,“ zahuhňala do jeho ruky. Oběma rukama opatrně uchopila jeho sedřené a zkrvavené zápěstí. „Stále na to zapomínáš.“
„Oukej, řekni mi, jestli chápu správně.“ Jeho zlaté oči se blýskly. „Slíbilas, že mi nebudeš odmlouvat, když nebudeš chtít odmlouvat? Tak nějak?“
Myslel si, že je to vtipné? Byl blázen? Nevěděla. „Samozřejmě.“
Propukl v hlasitý smích, ruce jí prostrčil pod pažemi a zvedl ji na nohy. Držel ji pevně tak dlouho, dokud nestála pořádně. „Oukej, cukrová panenko. Půjdeš do své cely, já za tebou zavřu dveře a ani všechny „polib si“ na světě na tom nic nezmění. Je to pro tebe nejbezpečnější místo. Jestli se z nějakého důvodu vrátí přede mnou, nenapadne je, že bys byla venku. Budou si myslet, že jsem to byl já.“ Ukázal na povalující se řetězy kolem.
„Nechci, abychom se rozdělili.“
„Smůla,“ řekl. „Jdu na lov, u toho určitě nechceš být.“
Potěžkal sekeru v jedné ruce, jako by byla z polystyrenu a druhou jí položil na záda. Přesto, že byl jeho hlas studený jako psí čumák, byl velmi opatrný, když ji doprovázel chodbou. S jejími zraněními a jeho pouty šli velmi pomalu.
Vstoupila do cely a odvrátila se. Nemohla se na něj ani podívat. Místo toho upřela svůj zrak na podlahu. Její končetiny se třásly. „Ale co když se vrátí?“
Mezi nimi se rozhostilo těžké ticho.
Pod její bradu vklouzly dlouhé prsty a opatrně jí zvedly obličej. Když uviděla jeho střízlivý pohled, kousla se do rtu. „Nenechám tě samotnou dlouho. Vrátím se, co nejrychleji to půjde.“ Na jeho ruku dopadla obrovská slza a Dragos měl pocit, že ho popálila. Tiše zaklel. Poté sklonil hlavu a rty přejel po těch jejích. „Přísahám, Pio, už ti nikdy neublíží. Musíš mi důvěřovat.“
Přikývla a odtáhla hlavu, aby si dlaněmi přetřela oči. „Jdi!“

Stál tam a díval se na ni. Na okamžik to vypadalo, jakoby chtěl ještě něco říct, ale ona se k němu otočila zády. Měla pocit, jakoby na krku ucítila jeho prsty a pak byl pryč.

18 komentářů:

  1. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad a korekci :)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za skvělý překlad!!! :-) :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka za skvelý preklad a neviem sa dočkať pokračovania:-) ten príbeh milujem <3

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat