úterý 3. listopadu 2015

V zajetí draka - 7. kapitola 2/2


Bez těch dvou, které Dragos zabil, zbývalo ještě dvacet goblinů. O chvíli později se k nim přidalo další tucet. Nově příchozí si vyměnili místa s těmi, kteří tahali trajler. Rychlost se zvýšila.
Poté, co Dragos na pár opatrně zvolených místech odtlačil pokroucenou karoserii auta, mohli se aspoň trochu hýbat a udělat si pohodlí. Poté znovu upřel svou pozornost na to, co se dělo venku.

Když Dragos odtlačil ostré kovové hrany z jejích nohou, aby se nemohla pořezat, vykulila oči. Jeho síla ji ohromovala. Trochu zašátrala v prostoru vedle nohou a odněkud vytáhla pomačkanou láhev vody, která kupodivu nebyla propíchnutá. Polovinu si rozdělili mezi sebou, zbytek schovala na později.
Vůbec nepochybovala o tom, že jí Dragos více než jednou zachránil život. Byla vděčná, že se mu podařilo zastavit krvácení tím, že uzavřel rány. Řekl jí, že šlo o jakési vypálení, ale že při tom necítila žádnou bolest. Škoda, že tím byly zásoby jeho léčivé síly vyčerpány, protože ji bolelo celé tělo.
Občas vykoukla ven a s úžasem sledovala krajinu, která se jejímu domovu podobala stejně, jako se odlišovala. Jemné vlny kopců, světlezelená země, střípky slunečního světla, které se třpytily v křišťálových žilách žulových skal. Místa, kolem kterých projížděli, skrývala nějaká neviditelná moudra. Chtěla se jich dotýkat holýma rukama. Nějaká dlouho potlačovaná, vyhladovělá část její osobnosti se prodírala na povrch a křičela touhou po tomto místu.
Byla to magie Jinozemě, co k ní promlouvala? Byla to prastará, uvědomělá divokost tohoto lesa, který nikdy nepoznal sekeru dřevorubce, pluh sedláka – divokost, která jí připomínala ji samou, tu nespoutanou kreaturu, která žila v nedokonalé kleci jejího napůl lidského, slabého těla?
Chtěla by si roztrhnout kůži, aby tu ubohou bytost osvobodila. Příval zoufalství byl tak silný, tak nekontrolovatelný, že ta část jejího já, která byla civilizovaná a znala řeč a kulturu, se ukryla. Skrz mysl jí proběhla myšlenka svěřit se se svým rozpoložením Dragovi, ale civilizace a řeč ji nakonec zradila. Sama své pocity nechápala, a proto mlčela.
Stejně silně, jako oslovovala její smysly země, tak ji rozčilovali goblini, a proto se ven nedívala moc často. Místo toho se rozhodla opřít se do rozbitého sedadla a zírat do pomačkané střechy auta, zatímco zkoumala tajemnou krajinu, kterou našla sama v sobě. Došla k přesvědčení, že pocit ohrožení, který ji dosud neopustil, pochází z goblinů.
Ještě k tomu tu byly další ze směsice protichůdných, komplikovaných pocitů. Šok z nehody. Měla strach z toho, co bude dál. Vzrušení z toho, že se opravdu nacházela v Jinozemi.
V centru toho všeho se nacházel Dragos. Byl její jedinou kotvou, jejím kompasem.
Temný bronzový tón jeho kůže působil ještě sytěji, jeho černé vlasy byly lesklejší, zlato v jeho očích zářivější než dřív. Ptala se sama sebe, jestli je to vlivem magií nasycené krajiny nebo vedlejší efekt elfího jedu, který pomalu opouštěl jeho tělo. Možná obojí.
Pozorovala jeho nebezpečný obličej, zatímco se opřel o rameno a přihlížel dění venku. Jeho zlaté oči se dívaly vypočítavě a meč, který ukradl goblinovi, držel připravený po ruce.
Přemýšlela nad jejich situací. Na jedné straně asi třicet nebo čtyřicet ozbrojených goblinů. Na druhé straně opravdu naštvaný drak. Pomyslela na enormní sílu jeho rukou, když ohýbal pokroucený kov vraku auta. Možná že byla předpojatá, ale goblini byli vyřízení.
Zbývala pouze otázka, kdy a jak je vyřídí.
„To já jsem ten problém.“ Ztišila hlas, jak si to přál.
„O čem to mluvíš?“ zeptal se jemně, poslouchal ji jen napůl ucha.
„Stejně jako předtím, když tě obklíčili elfové. Nechtěl jsi proti nim bojovat, protože jsem ti stála v cestě.“ Tím získala jeho plnou pozornost. Cítila se klidná. „Vsadím se, že bys byl z vraku venku, ještě než bychom překročili hranici.“
„Takové spekulace jsou zbytečné,“ vysvětlil jí s kritickým pohledem.
„Možná by ses z vraku osvobodil ještě dřív, než by auto na trajler naložili, že ano?“ pokračovala. „Ale kvůli mně jsi to neudělal. Zdržuji tě.“
„Jednu věc si ujasníme,“ řekl. „Nevím, co, k čertu, jsi. To dáme na stále se prodlužující seznam věcí, o kterých si musíme promluvit, až se odtud dostaneme. Ale problém zaručeně nejsi. Řekněme, že jsi taktická úvaha.“
„Taktická úvaha,“ odfrkla si. „Co to má znamenat?“
„To znamená, že ovlivňuješ moje rozhodnutí. Přestaň si dělat starosti.“ Ukazováčkem jí brnkl do nosu. „Vypadá to, že už se blížíme k našemu cíli.“
Vzepřela se na lokty a vykoukla ven. Už byli na cestě nějakou dobu. Nevěděla s jistotou, jak dlouho, protože slyšela, že čas v Jinozemi plyne jiným tempem. Slunce stálo na nebi níž, takže to vypadalo na pozdní odpoledne nebo blížící se večer, ale podle jejích vnitřních hodin byli v tom vraku uvězněni už celý den.
Krajina byla skalnatější a divočejší, než když se dívala naposledy. Před nimi, na úpatí skalnatého výběžku, se nacházela temně vypadající… pevnost? Páni, ještě nikdy předtím žádnou pevnost neviděla. Pár goblinů se odloučilo od skupiny a rozběhlo se napřed. Ze směsice pocitů, které ji přemáhaly, zvítězil strach. Žaludek se jí stáhl.
Dragos jí sevřel rameno. „Poslouchej,“ zašeptal. „Uděláš, co ti říkám. Rozuměla jsi mi? Teď není ten správný okamžik, abys mi vzdorovala nebo mě neposlechla. Já jsem tady na to odborník. Jasné?“
Přikývla a soustředila se na to, aby zklidnila svoje dýchání, zatímco pohledem visela na něm.
„Nesmíš udělat následující,“ zašeptal a podíval se jí hluboko do očí. „Nepřitahuj na sebe žádnou pozornost! Nedej jim žádný důvod věřit, že bys byla cokoliv jiného než můj náhodný doprovod. Nedívej se jim do očí! Pro goblina je to znak agresivity. Nemluv s nimi! Nebojuj! Rozumíš?“
„Myslím, že ano,“ zašeptala v odpověď. V její hrudi srdce pádilo jako kůň. Díky událostem posledního týdne zestárla stresem o deset let.
„Podle mě se stane následující. Rozdělí nás. Možná ti ublíží.“ Jeho sevření zesílilo, až to zabolelo. „Nezabijí tě. Určitě si všimli, že mi na tobě trochu záleží, proto tě budou chtít využít jako donucovací prostředek, aby mě přinutili se podřídit. Gobliny lidské ženy nezajímají. Neznásilní tě.“
Křečovitě se zachvěla, poté to zmizelo a uklidnila se. „V pořádku,“ řekla. „Jsem oukej. Jsem ráda, že jsi mi to řekl.“
„To je moje hodná, statečná holka.“ Pustil její rameno a klouby prstů ji pohladil po tváři.
„To je pěkně sexistické.“ Odmítla akceptovat, jak její srdce při těch idiotských slovech poskočilo. Mezitím už bylo dostatečně jasné, že nemá ani rozum ani vkus.
Netrpělivě pohnul rameny. „Takže?“
Najednou se musela rozesmát. Jeho dravčí oči se přimhouřily. Obě ruce si přitiskla na ústa, aby ten zvuk ztlumila a rychle zvážněla. „Stále tu jde o to zatracené penny, že ano?“ zeptala se do dlaní.
„Jde o to zatracené penny,“ souhlasil. „Myslím, že ho použili, aby na mě vyslali sledovací kouzlo, podobné tomu, co jsem použil na tebe. Ještě necítím žádnou opravdovou magickou energii, ale vsadím se, že koordinátor těchto událostí je už na cestě. O důvod víc, abys na sebe za žádnou cenu neupoutala pozornost.“
„Dobře.“
Vykoukl ven. „Už jsme skoro tam. Jestli si myslí to, co doufám, že si myslí, pak neví, že jsem se mohl osvobodit. Z jejich pohledu to mohlo vypadat tak, že se pokouším osvobodit. Doufám, že mě podcení.“
Dorazila další vlna adrenalinu. Piino tělo jím bylo tak přesyceno, až měla téměř pocit, že je zdrogovaná. Přemýšlela o tom, co se stalo, a poté přikývla.
„To by bylo všechno. Drž hlavu skloněnou, zachovej klid a přežiješ.“ Jeho pohled potemněl. „Přijdu pro tebe.“
Zpomalovali. Pia neodolala a pohlédla z okna. „Co myslíš, jak dlouho bude ještě trvat, než se zbavíš zbytků toho jedu?“ Protlačila otázku skrz sevřené hrdlo.
„Možná den, možná ještě dva. Pomáhá, že jsme překročili hranici a je tu nadbytek magie.“
Den nebo dva. Za jiných okolností ne moc dlouhá doba. Za jiných celý život.
Všechno se to dělo kvůli ní. Ona ukradla to penny, ona byla ta, kterou sledoval, a ona byla ta, kvůli které na něj elfové vystřelili. Aby jí pomohl, vzdal se možnosti úniku z vraku. A až zastaví, nepustí se do boje, protože byla v blízkosti.
Musí počkat, až budu z cesty. Aby mě nezabili.
Ono stačilo, že musel počkat, až se vyléčí. Bude to závod s časem, jestli se dokáže osvobodit dřív, než síla, která byla zodpovědná za jejich zajetí, dorazí.
Pocit, který se v ní vzedmul, byl nepopsatelný.
„Myslím, že jsi můj hrdina,“ řekla napůl v žertu.
Zíral na ni, ve tváři výraz nevíry. „Většina lidí,“ řekl, „si myslí, že jsem velmi zlý muž.“
Zadívala se mu do očí, aby zjistila, jestli mu to vadí. Nevypadalo to tak. Spíš to vypadalo, že ho vyvedla z rovnováhy. „Oukej,“ nakonec pronesla, „možná jsi prostě velmi hodný drak.“
Trajler zastavil. Showtime.
Ještě stále vykukovala z vraku auta schoulená do klubíčka. Z černé kovové brány vyšel jeden goblin. Už viděla hodně obrázků goblinů, ale kresby a skicy nedokázaly zachytit jejich silnou vitalitu. Ti praví nebyli jen oškliví, ale také silně stavění. Řeč, kterou se dorozumívali, byla trhaná, hrdelní a strohá, a když se někteří z nich přiblížili, uvědomila si, jak velmi zapáchají.
Ale na tomto goblinovi bylo něco jiného – vyzařovala z něho autorita. Nesl dlouhé černé řetězy se železnými pouty a blížil se k nim dlouhými kroky, nicméně z opatrnosti zachoval odstup. I on smrděl.
Všichni dohromady byli odporní a Pia měla strpět jejich dotyky. Znovu se rozechvěla. Pohybem, který zůstal goblinům skryt, protože byl mimo jejich dohled, jí Dragos položil ruku na koleno. Svou rukou ji překryla.
„Vzchop se!“ zašeptala. „Nebuď taková bábovka!“
Jeho ruka se sevřela a jeho ramena sebou cukla. Doufala, že ho znovu rozesmála.
Goblin, který právě přišel, vykřikl něco jejich směrem. Hak, hak, hak. Dragos mu odpověděl stejně hroznou řečí. Hak, hak.
Tak to šlo nějakou dobu. Poté goblin přistoupil blíž a hodil po nich pouta. Dragos vysunul ruku z okna, zachytil je a vtáhl dovnitř. Rozuměl tomu víc než ona, protože je šikovným grifem rozpletl.
Pocit ohrožení tak zesílil, že se jí udělalo špatně. Zčásti to bylo těmi pouty – vycházel z nich dech odporného kouzla.
Dragos se předklonil a jedno z pout zaklapl kolem svého kotníku. Zasyčela. „Zadrž! Co to děláš? Nedávej si je!“
„Drž hubu!“ okřikl ji. Zaklapl pouta i kolem druhého kotníku.
Chytila ho za paži. „Dragosi, je v tom jakýsi druh zlé magie!“
Obrátil se a zavrčel na ni, jeho oči planuly.
Stáhla se a strachy se přikrčila co nejdál od něj. Myšlenky jí odumřely.
Další pár pout zaklapl kolem svých širokých zápěstí a zvedl je nahoru, aby je goblin mohl vidět. Ten přikývl a zavolal něco na ostatní, kteří hned na to přiběhli blíž.
Když začali odtahovat dveře zdemolovaného auta, stulila se Pia do embryonální polohy a zavřela oči.


19 komentářů:

  1. Perfektní ! ! ! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc za skvělý překlad!!!❤

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlady.

    OdpovědětVymazat
  6. Diky moc...těším se na další... :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Vďaka za preklad a neviem sa dočkať pokračovania :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat