středa 18. listopadu 2015

V zajetí draka - 10. kapitola 2/2


Přitiskla nos hlouběji do vysoké, sladce vonící trávy. Slunce stálo vysoko na nebi a hřálo ji na zádech a ramenou. Trávou se šířilo tiché šustění, poté se přes ni přelil obrovský stín. Něco lehkého jí přeběhlo po kůži na rukou, jimiž si chránila hlavu. Fouklo jí to do vlasů.
Poškrábala se. „Zabil jsi jejich koně?“

Foukání ustalo. „Měl jsem to udělat?“ zeptal se Dragos opatrně.
Pokrčila rameny. „Za nic přece nemohli.“
„Jestli ti to pomůže: Měl jsem hlad a jednoho jsem snědl.“ Znovu fouknutí.
Nemohla jinak, než se zachichotat. „To mi opravdu pomůže.“
Otočila se. Natáhl se vedle ní, jeho obrovské tělo leželo mezi ní a zbytky armády goblinů a fae. Křídla, jejichž dramatické bronzové rozpětí ji uvádělo v úžas, měl složená. Jeho kůže se na slunci leskla. Zvedla hlavu a uviděla pár kouřových oblak. Jeho trojúhelníková hlava se sklonila k ní, zlaté oči ji pozorně sledovaly.
„Neměla by ses na to dívat,“ řekl něžným hlasem.
Posadila se a opřela se o jeho čumák, tváří se k němu přitulila. Z této blízkosti mohla na jeho kůži rozeznat jemný vzor, který vypadal jako šupiny. Pohladila ho po nozdrách. Působily měkčeji než zbytek jeho těla. Tiše držel, jeho dech byl klidný.
„Jaké to je?“ zeptala se ho.
„Dobré.“ Povzdechl si a vypadalo to, že se uvolnil. „Děkuji, že jsi mi znovu zachránila život, Pio Alessandro Giovanni.“  Slabiky jejího lidského jména vyslovoval melodickým hlasem.
„Nápodobně, chlapáku,“ zašeptala.
Po několika sekundách se stáhl, aby jí poskytl čas narovnat se. Vzhlédla, obrys jeho dlouhé trojúhelníkové hlavy se odrážel na pozadí odpoledního slunce. „Máš dvě možnosti,“ řekl.
„Možnosti jsou dobrá věc.“ Vysoukala se na nohy a najednou znovu pocítila svoje vyčerpání a bolesti. „Možnosti jsou lepší než rozkazy.“
„Můžeš si mě osedlat,“ vysvětlil. „Nebo tě ponesu.“
„Osedlat? Proboha!“ Zastínila si rukama oči a zašilhala na jeho obrovské tělo. „To by mohlo být víc vzrušení, než jsem momentálně schopna zvládnout. Nevidím tam nahoře žádné bezpečnostní pásy.“
„Přesně tak.“
Velmi pomalu, tak, aby si na tu situaci zvykla, obepnul její tělo drápy své přední nohy.  Byl tak opatrný, že ji ani nepoškrábal ani neštípl. Když končetinu otočil, ocitla se v celkem pohodlné klícce z drápů, v níž se mohla posadit.  Zvedl ji výš, aby se na ni mohl podívat. „Všechno v pořádku?“
„Trochu si připadám jako ježek v kleci, ale jinak se cítím skvěle,“ odpověděla. „Víš, kdybys nebyl multimiliardář, mohl by sis vydělávat jako výtah.“
Zasmál se. Poté se její svět rozplynul, když se jedním plavným pohybem vznesl vzhůru. Všechno, co by mohla ještě říct, zaniklo v úderech jeho obrovských křídel a v jejím uši trhajícím křiku.
Beru všechno zpět, zavolala na něj telepaticky. Křik jí nenechal dostatek vzduchu, aby mohla mluvit nahlas. Zapomeň na produkci valia, kariéru holiče nebo výtahu. Mohl by ses stát jedinou živou horskou dráhou na světě. Vsadím se, že by za tebe zaplatili majlant.
Jak vidím, tak se té bláznivé ženské, která sídlí ve tvém těle, daří dobře, odpověděl.
Když objevil průchod zpátky do lidského světa, naklonil se na stranu a změnil směr. Dokázala popadnout dostatek vzduchu a znovu zavřísknout. Myslím to vážně - nemyslím si, že to vydržím.
Smůla, řekl. Nebudu riskovat, že se ještě něco pokazí. Toto je nonstop let do New Yorku. Děkuji, že jste rozhodli pro aerolinky Cuelebre.
„To není směšné!“ vykřikla. Hlavu jí naplnil dračí smích.
Stulila se v jeho sevření do klubíčka a přikryla si oči rukama. Zjistila, že její let neprobíhá hladce a pravidelně, ale je ovlivněn rytmem mávání jeho křídel. Mimoto očekávala, že bude mrznout, ale k jejímu překvapení byla zabalená do deky z magické energie, která ji chránila před chladným vzduchem a větrem.
Když přeletěli hranici, pocítila nárůst magie. Vykoukla mezi prsty. Podle orientačního smyslu, který Pia nevlastnila, roztáhl křídla a klouzal po vzdušných proudech. Malou propast minuli ve výšce 30 metrů.
Už můžeš otevřít oči, pronesl.
Odpověděla: Už jsem je otevřela.
Mnoho průchodů do Jinozemě vypadá takto. Skrývají se v něčem jako trhlině ve fyzické krajině, vysvětloval jí. Kdybychom letěli třeba jen o tři nebo čtyři metry výš, minuli bychom ho.
Pak bychom zůstali v Jinozemi?, zeptala se.
Správně. Když letím, je to, jako bych sledoval určitý vzdušný proud. Průchod, kterým nás vedli goblini, byl svým způsobem zvláštní, vysvětloval. Byla tam trhlina v krajině, ale byla stará a opotřebovaná časem. Dokonce i já jsem měl problém ho zachytit očima.
Někdy cestou se slunce změnilo a jeho jas zeslábl. Propast se zmenšovala, až už z ní nebylo vidět víc než čárka na obzoru. Změnil se i vzduch kolem nich. Překročili hranici.
Víš, kde jsme?, zeptala se. Jak fascinovaně pozorovala ubíhající krajinu, zapomněla se bát.
Trochu severněji než předtím. Krajinu kolem pobřeží znám lépe. Až dorazíme k Atlantiku, budu to vědět přesněji. Udělal něco, co se podobalo mentálnímu pokrčení ramen. Víc by mě zajímalo, kdy tu jsme a kolik času uběhlo, zatímco jsme byli v Jinozemi.
Na to ani nepomyslela. Pozorovala, jak se mění krajina, zatímco Dragos letěl na východ. Asi po půl hodině se před nimi objevil modrý pás oceánu. Změnil směr a sledoval pobřeží na sever, přičemž stále stoupal, až Pia ucítila, jak kolem ní řídne vzduch. Města a místa, nad kterými přelétávali, vypadala jako dětské hračky.
Tam, řekl. Zvedla pohled a uviděla, jaký hlavou ukazuje doprava. To je Virginia Beach. Už máme před sebou jen pár hodin letu.
To je skvělé! Při tom pomyšlení svěsila hlavu. A já nemám ani časopisy, ani knížku nebo peníze na film na palubě. Mlčeli. Za nějakou dobu se začala nudit. Linie pobřeží ubíhající jí mezi nohama byla jednotvárná. Prozkoumala řeznou ránu na dlani, která se někdy během Dragova hojení znovu uzavřela.
Rána vypadala, jakoby už byla stará týden. Poté obrátila svou pozornost drápům, které ji obklopovaly. Přejela přes ně prsty, pak na ně poklepala nehtem. Leskly se jako obsidián a bezpochyby byly tvrdší než diamant.
Poté už jí nezbývalo nic jiného, než houpat nohama a přemýšlet nad tím debaklem, ve který se jí změnil život.
Po všem, co se stalo, byla na cestě do New Yorku a to v drápech právě té kreatury, před kterou utekla. A se kterou, jen tak mimochodem, měla fantastický, šílený sex.
Už to byl výkon, i bez těch ostatních katastrof. Koukla na Dragose a vzápětí uhnula pohledem.
Vzpomínka na to, co spolu dělali, byla tak intenzivní, že jí to bralo dech při pouhém pomyšlení. Přitom jí to připadalo příliš surreální, skoro jakoby se to stalo někomu jinému. Kromě toho se jí nedařilo spojit si dohromady muže, který byl jejím milencem s touto zářící exotickou bytostí, která s ní zacházela tak opatrně.
Opřela se lokty o jeden dráp a skryla tvář v dlaních. Před jejím duševním zrakem se míhaly obrazy událostí posledních dnů. Roztržka s elfy. Dragova střelná rána. Automobilová nehoda. Gobliní pevnost, bití. Překrásný sen o její matce. Bezvýchodná situace na pláni.
Nevěděla, s čím začít dřív. Chtěla by se schovat někde v tmavém pokoji, dokud všechno nezpracuje. Asi tak na deset let.
A určitě tomu nepomohlo, že na sebe upozornila krále fae. Nemohl vědět všechno, co se mezi ní a Dragosem odehrálo, ale unikli společně. Teď si král fae určitě kladl otázku, jestli dopomohla Dragovi k proměně – otázku, na kterou by chtěl určitě odpověď.
To se ti fakt povedlo, hlavně být nenápadná a nepřitahovat pozornost, chytráku.  Jestli předtím o ní jenom možná věděl něco, co by mohlo vzbudit jeho zájem, teď to věděl určitě. Byla pevně přesvědčena o tom, že se jí podařilo dostat se na seznam deseti nejhledanějších osob krále fae. Její fotku vyvěsí zaručeně na všech policejních stanicích a faxem ji pošlou FBI.
Ještě stále by si mohla nechat udělat plastiku obličeje a utéct někam do malé mexické vesnice, kde by vedla nenápadný život – poté, co by vybrala své tři zbývající úkryty a podařilo by se jí ještě jednou zmizet z města. Ale ani to by ji neochránilo před pátracím kouzlem. Dragos už ji varoval, že by ji našel, pokud by se pokusila utéct.
Co to pro ni znamenalo? Nevěděla. Až se vrátí do New Yorku, bude jeho zajatkyní? Opravdu na ni pohlížel jako na svůj majetek nebo to byl jen vtip? Někdy měl tak prazvláštní smysl pro humor, že to bylo těžké odhadnout.
Jednoduše mi řekni, co chci vědět, a já tě nechám jít. Ha! Protočila oči. Nemohla uvěřit, že mu na to skočila.
Věřila mu, že jí krádež odpustil. Už to byl zázrak, protože krátce před tím ji chtěl roztrhat na cucky. A ona mu slíbila, že se nepokusí o útěk. V té chvíli to myslela vážně.
Ptala se sama sebe, jestli slib dodrží. Život byl tak nepředvídatelný, že se momentálně nemohla spolehnout na nic a na nikoho, nejméně na sebe.
S jistotou věděla jen to, že před sebou má nebezpečnou a nejistou budoucnost.

A že bude zase… osamělá. Víc než před tím.

19 komentářů:

  1. Díky moc za další pokračování kapitoly. Jako vždy skvělé !!!

    OdpovědětVymazat
  2. Super ! ! ! Díky moc za překlad a korekci další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za skvělý překlad!!!❤

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za super překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Super ! Děkuji! :)

    OdpovědětVymazat
  8. Srdečná vdaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc, tuhle knížku jsem objevila víceméně náhodou, ale je vážně skvělá, už teď se moc těším na další díl

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat