úterý 17. listopadu 2015

V zajetí draka - 10. kapitola 1/2


Vyskočila na nohy a chvějícími se prsty zvedla deku a kartáč, aby je nacpala do kabely.
Žádní goblini, prosím, milý Bože! Budu hodná holčička.
„Zapomeň na všechno, nech to tu ležet!“ Vrhl se ke svým zbraním. „Běž!“

Jestli existovalo něco, co uměla dobře… Nechala všechno být, otočila se a vyrazila.
Všechno v jejím nitru se přepnulo na rudý alarm, všechny systémy blikaly. Tělem jí projela vlna adrenalinu. Pohled se vyostřil, čich zjemnil a sluch zlepšil. Zatímco naslouchala, zda neuslyší své pronásledovatele, plánovala každý skok dopředu.
Nebylo tam nic, žádné zvuky. Jen vítr, který se povaloval mezi stromy, zvuk vlastního dechu zadrhávajícího se strachem a Dragos, který běžel za ní. Přesto znovu ucítila zápach goblinů. Srdce jí udělalo kotrmelec.
Klidným hlasem za ní Dragos řekl: „Nejrychleji, jak můžeš, Pio.“
Správně. Vystrčila bradu, hledala, až našla svůj rytmus a vyrazila rychleji.
Dragos běžel za ní a nad nimi se rozjasňoval den vycházejícím sluncem. Vypadalo to, jakoby se Pia vznášela. Zatraceně, běží jako gepard! Možná i rychleji. Úžasný pohled. Vypadalo to, jakoby přes překážky z vyvrácených stromů a kamenů přeletěla, její skoky působily dokonale lehce, jako kdyby se prostě rozhodla zvednout nohy od země a letět. Znovu se jí podařilo ho překvapit, protože zjistil, že zaostává.
Šikovné děvče. Jestli má výdrž stejnou jako rychlost, možná měli šanci.
Pia vyprázdnila mysl a žila jen okamžikem. Neexistovalo nic než hluboký rytmus jejího dechu, atletický pohyb jejích svalů i kostí a Dragos běžící za ní. Pronikli do lesa tak hluboko, že nebe bylo zakryté těžkými zelenými větvemi. Ale svítalo a vzduch se zahříval, takže za chvíli byla její pokožka zalitá potem.
Les kolem nich utichl, kolem prastarých kmenů se ovíjela tajemství. Napadlo ji, že od doby, kdy je včera goblini odvlekli přes hranici, neslyšela jediné živé stvoření, žádné šustění, pípání nebo cvrlikání. Možná, že za to mohla přítomnost největšího ze všech dravců. Nebo možná proto, že se lesem pohybovali goblini jako smrtelná nemoc.
Ani se vám nedivím, pomyslela si. Na vašem místě bych taky nešustila, nepípala ani necvrlikala.
Jako chladná mlha se jí po těle začal plazit závan magické energie. Olízl její zpocenou pokožku a ovinul se kolem ní, načež ji začala škrtit jako anakonda své oběti. Hrdlo jí stáhl panický pocit odporu nebo to byla ta magická energie, která ji škrtila. Se zakopnutím se zastavila a instinktivně se chytila za krk.
Dragos se otočil a podíval se směrem, z něhož přiběhli. Když se Pia ohlédla přes rameno, zařval. Na krku mu vystoupily šlachy a mocné svaly na prsou a na pažích se mu zlostí napnuly. Vzpomínka na to, co slyšela v New Yorku, zbledla vedle tohoto apokalyptického zvuku. Stála vedle něho tak těsně, že cítila, jak dokonce i ve své lidské podobě škube se světem.
Chloupky na krku se jí postavily. Tělem jí projel pocit děsu, vyvolaný primitivním pudem sebezáchovy, který vycházel z větší hloubky než vědomé rozhodnutí.
Řev prorazil pocit škrcení na jejím krku. Chladný škrtící pocit magické energie zmizel. Najednou mohla opět dýchat. Lačně zalapala po dechu.
Dragos se otočil. Tvář se mu zkřivila vztekem a nenávistí. Žhavé zlato jeho očí zářilo jako dvojče slunce, panenky se mu zúžily. „Teď to víme určitě,“ zavrčel. „Je tu Urien a pokouší se nás zastavit. Utíkej!“
Chvíli na něj jen zírala a tak se o krok opozdila. Naléhavě na ni pohlédl tím svým hadím pohledem a naklonil hlavu, zosobnění mužského pocitu zoufalství. Jasně. V gestu vždyť-už-jsem-na-cestě zvedla ruce, otočila se na patě a rozběhla se jako o život.
Za pár minut doběhla na kraj lesa a zarazila se, když před sebou spatřila rozlehlou, plochou rovinu. Pro bytost její velikosti tam nebylo kde se schovat. Sklíčeně se otočila, zatímco se k ní Dragos připojil.
Válečnou sekeru a meč si znovu připevnil na záda. Zuřivost v jeho jestřábím obličeji opadla, ale jeho oči stále žhnuly jako tekutá láva.
„Můžeš se proměnit?“ zeptala se ho.
„Ne úplně. Zkoušel jsem to před chvílí v lese.“ Kývl směrem k pláni. „Není to tak, že by o naší přítomnosti nevěděli.“
Skočila kupředu a on mohl jen obdivovat, jak rychle běžela, když ji neomezovaly stromy a hustý podrost.
Aby neplýtvali dechem, zeptala se ho telepaticky: Stále je neslyším. Co ty?
Ne, myslím, že je Urien kryje, odpověděl. Jinak bych je slyšel mnohem dřív. Nikdy by se k nám nedostali tak blízko.
A kromě toho dovolil, aby ho Piina smyslnost rozptýlila. Zatraceně - věděl, že se zdrželi příliš dlouho, ale přesto to udělal. Všechno to byla jeho vina. Kvůli němu teď byla znovu v nebezpečí. Popletla mu hlavu a zkratovala jeho staré osvědčené instinkty. Už nikdy nebude netrpělivý s muži, co propadli pěkné tvářičce.
Honí nás, i když si myslí, že se můžeš proměnit v draka? Dokonce i telepaticky bylo slyšet, že to považuje za sebevražedné.
Anebo to ví, řekl. Možná proto jsou tak agresivní. Možná, že vědí o elfím jedu a také to, že jeho působení brzy pomine.
Zakopla a málem upadla. Udělal krok dopředu, aby ji chytil pod paží. Pohlédla na něj očima naplněnými strachem. Ale to by znamenalo, že elfové věděli… že Ferion věděl, že na nás zaútočí.
Přinejmenším to znamená, že jeden z elfů předal užitečné informace zainteresované straně, souhlasil s ní. Popohnal ji, aby pokračovala v běhu. Abych byl fér: Podle Feriona jsi udělala to, co jsi udělala: dovedla jsi mě ke hranici Elfí říše a tam mě opustila.
Seru na to, co je fér, odfrkla. Jestli mi ten elf přijde ještě jednou na oči, natrhnu mu prdel.
Nedokázal potlačit úšklebek. U toho bych rád byl.
Zpomalila, aby běžela vedle něho. Když na ni zvědavě pohlédl, řekla: Nedělej si o mě žádné starosti, chlapáku. Dokážu překonat jakékoliv tempo, které nasadíš.
Hlasitě se zasmál. Na to bych přísahal, miláčku.
Zaklonila hlavu. Jen mě nudí, ti to stále připomínat.
Přes jejich plkání věděli oba, že jejich situace je stále bezvýchodnější. Stále se ohlížel a brzy uviděl hordu goblinů, jak opouští les. Spolu s nimi se objevilo asi dvacet ozbrojených jezdců na koních.
I Pia se ohlédla. Goblini nejezdí na koních, řekla. O tom jsem slyšela dokonce i já. Koně by je nesnesly.
To musí být jejich spojenci, Temní elfové, vysvětlil jí. Zjistil, že jeho dravčí zrak je mnohem ostřejší než ten její. Bez problémů fae-jezdce rozeznal.
Poprvé od jejich útěku se na její tváři objevilo napětí. Mají kuše.
Hlavu vzhůru, cukrová panenko! Ukázal svůj zubatý úsměv. Konečně to začíná být zajímavé.
Zrychlil. Jak arogantně poznamenala, držela s ním krok. Její blonďatá hříva vlála a její dlouhé gazelí nohy kmitaly. Zatraceně, byl na ni tak hrdý!
Před nimi se objevila propast, na horizontu se tyčily skalnaté útesy. Běželi asi kilometr, když se na skalách objevil přibližně tucet Temných elfů.
Jezdci na skalách neseděli na koních.
Pod sebou měli jakési fae-kreatury, které vypadaly jako gigantické vážky. Obrovská, průsvitná křídla se leskla ve všech barvách duhy.
Při tom pohledu Pia zpomalila a pak zůstala stát. Dragos udělal vedle ní to samé. Rukou se držela za bok a otáčela se v kruhu. Byli v pasti.
Pia si sedla na zem a nechala hlavu klesnout na kolena. Klekl si vedle ní a položil jí ruku kolem ramen. Neřekl ani slovo a tak mlčela taky. Nebylo co říct.
Jakmile přestali utíkat, jejich pronásledovatelé zpomalili a blížili se s velkou opatrností. Goblini se rozdělili do půlkruhových formací, jezdci Temných elfů se rozestavěli mezi ně. Temní elfové na skalách zůstali tam, kde byli, seděli na těch svých vážkách a pozorovali scénu, která se odehrávala pod nimi.
Pia si zaclonila oči a zírala na ně. Třetí od leva ze sebe vyzařoval chladnou magickou energii, která se lišila od všech ostatních. Polkla a pokusila se uvolnit vyschlé hrdlo. „Tam,“ řekla. „Král elfů je ten na těch skalách, že ano?“
Dragos si sedl za ni a přitiskl si ji k hrudi. „Ano. Čeká, jestli ho bude zapotřebí.“
„Ještě stále žádná proměna,“ řekla. Nebyla to otázka.
Zavrtěl hlavou. „Potřebuji trochu víc času.“
Čas, který neměli. Skryla obličej na jeho sluncem ohřáté kůži. Jeho dech plynul pomalu a lehce. Obdivovala jeho klid.
Ona sama klidná nebyla. Ve své hlavě běhala sem a tam jako šílenec, srdce jí bušilo jako splašené. Pomyslela na bití, které se jí od goblinů dostalo, pomyslela na Keitha a jeho účetního – oba mrtvé. Pomyslela na vystřelovací nůž v kapse svých legín.
Dragos ji pustil z objetí, zvedl se na kolena a odpásal zbraně. Válečnou sekeru a meč odložil bokem. Poté tasil krátký meč, který měl připevněný u pasu a položil ho k ostatním zbraním na zemi. Spod přimhouřených očí sledoval blížící se nepřátele a řekl Pie: „Když se nebudu bránit, možná bych s nimi mohl vyhandlovat, aby tě nechali jít.“
„Nemůžeš se jen tak vzdát,“ řekla. „Zabili by tě.“
„Možná, že ne hned.“ Jeho obličej vypadal, že ho tvoří jen krutost a ostré hrany. „Když se vzdám, třeba tím získám trochu času. Když budeš volná, mohla by ses pokusit, dostat se k mým lidem v New Yorku, abys jim řekla, co se stalo. Oni tě ochrání.“
Myslel si, že ho hned nezabijí, protože měli v úmyslu ho mučit. Obrátil se jí žaludek.
Pozorovala krále Temných elfů na skále. Ještě nikdy před tím k nikomu necítila takovou nenávist, navíc k někomu, koho nikdy nepotkala.
I on byl jeden z největších mocností tohoto světa, jeden z Nejstarších ze Starých ras. Jeho znalosti pověstí a jeho vzpomínky na historii Země musely být neuvěřitelné. Jak Dragos zdůraznil, nikdo nevěděl, kolik toho Keith vykecal předtím, než mu v tom závazkovým kouzlem zabránila. A Urien měl kontakty mezi elfy. Jestli to nebyl Ferion, tak někdo z těch ostatních elfů, kteří slyšeli její rozhovor s Ferionem a mohli začít spekulovat.
„Stejně by to nefungovalo,“ řekla tiše. „Nenechají mě jít.“
Aniž by se namáhal jí odporovat, pohlédl na ni. „Pak budeme bojovat.“
„Nenechám se zajmout,“ vysvětlila mu. Z kapsy vytáhla vystřelovací nůž. Stiskla pérko a čepel vyskočila.
Rychleji, než mohla okem pochytit, ji chňapl za zápěstí. Jeho oči planuly. „Co to děláš za blbosti? Nenecháš se zajmout? Tak budeme bojovat. Nevzdáme se.“
Pohlédla ke goblinům a Temným elfům. Bylo jich tolik, že tvořili malou armádu a už byli skoro v dosahu střelby z luků.
Položila ruku na jeho. „Dragosi, budeš mi tentokrát důvěřovat? Necháš mě vyzkoušet jednu věc, aniž bys kladl otázky?“
Jeho ruka a jeho obličej zkameněly, celé tělo měl křečovitě napjaté.
Potlačila stoupající paniku a jemným hlasem pokračovala: „Prosím!“ řekla. „Nemáme už moc času.“
Jeho ruka se uvolnila, pustil ji. Zvedla se na kolena a podívala se na něj. Stál tiše a pozoroval její tvář, zatímco přiložila špičku nože na bílou jizvu na jeho rameni. Soustředila se na tmavý bronzový odstín jeho nahé kůže, skousla rty a pokusila se pohnout rukou. Ale všechno, co se stalo, bylo, že se začala třást. Klouby na ruce, která držela nůž, zbělely úsilím.
„Zatraceně,“ vyrazila skrz sevřené zuby, „nedokážu tě říznout.“
Znovu položil ruku na tu její. Poté s ní rychle trhl, a nůž mu proťal kůži těsně nad jizvou. Objevila se horká, lesklá krev. Zalapala po dechu a přikývla. Poté ji zase pustil.
Druhý řez byl mnohem jednodušší. Ostřím si přejela přes dlaň. Byl to hluboký řez. Ozvala se bolest a její vlastní krev začala stékat po jejím zápěstí.
Blížící se armáda už byla v dostřelu luků, dost blízko, aby slyšela smích a výkřiky goblinů.
Tomu se říká „zoufalý se stébla chytá“. Jen kdybych věděla, jestli to bude fungovat. Brzy se to dozví, jak to tak vypadá.
„To nedopadne dobře, chlapáku,“ zamumlala. Podívala se mu do očí, které připomínaly oči sokola a připlácla svou otevřenou ránu na tu jeho.
Na pár sekund to vypadalo, že se nic nestane. Poté něco vzplálo a začalo z ní vytékat, prošlo to dlaní a přešlo na něj. Zvrátil hlavu, zalapal po dechu a zavrávoral. Jeho magická energie burácivě odpověděla.
Zapotácela se. Přenosem se jí udělalo mdlo. Poté se Dragosova postava začala mihotat a rychle se roztahovat, takže padla na záda.
S námahou se opřela o lokty a s otevřenou pusou zírala na zjevení mohutného draka, který se tyčil nad ní.
Ó. Můj. Bože. Představovala si, jak vypadal. Když letěl nad pláží, zachytila jeho stín jen koutkem oka. Nic ji nemohlo připravit na šok z reality. Musel být velký jako soukromé letadlo.
Hýřil různými odstíny bronzové barvy, které v sobě skrývaly jiskření slunečního světla. Jeho široká, těžkými svaly opatřená hruď se vznášela přímo nad ní. Když pohlédla na jeho dlouhé nohy, opřené kolem ní, hlava jí kmitala sem a tam. Na konci jeho nohou byla bronzová barva temnější. Jeho tlapy měly ohnuté drápy dlouhé jako její ruce. Tělo se zužovalo k mocným slabinám a přecházelo v dlouhý ocas.
Na okamžik upřela zrak na škvíru v pancíři mezi jeho zadníma nohama, který kryl jeho genitálie. Vypadalo to, že na něm není jediné zranitelné místo.
Na zemi se pohnuly obrovské stíny. Rozevřel křídla a roztáhl je jako orel.
Její tělo si konečně vzpomnělo, jak se má pohybovat. Jako krab se pozadu odplížila z jeho dosahu.
Sklonil svůj dlouhý ještěří krk a naklonil svou parohatou trojúhelníkovou hlavu, která byla dlouhá jako celé její tělo, aby na ni pohlédl. Jeho oči vypadaly jako dvě obrovská jezera tekuté lávy. Se šelestem, který proťal vzduch, bičoval ocasem sem a tam.
„To je můj dlouhý, šupinatý ještěří ocas. A ten je největší ze všech,“ řekl Dragos hlasem, který zněl hlouběji a melodičtěji, ale přesto ho poznala. Obrovské víčko kleslo dolů, jak na ni mnohoznačně mrknul.
S hysterickým smíchem se zhroutila.
„Zůstaň při zemi!“ poručil jí drak. Sklonil hlavu a otočil se ke skále jako půvabný, smyslný zabiják. Poté vycenil zuby jako výraz ďábelské výzvy. „JEN TO ZKUS, TY ZKURVYSYNU!“
Jezdci Temných elfů se jeden po druhém vznesli na svých vážkách do vzduchu. Poté to obrátili a odletěli.
Nebylo možné, aby to viděla, přesto cítila, že se ten dravec zachvěl pod náporem instinktu, jak hořel touhou je pronásledovat. Ale držel se zpátky a ona věděla proč. Nenechal by ji bezbrannou v blízkosti armády goblinů a fae.
Vzepřela se na loktech, aby pohlédla směrem k jejich pronásledovatelům. Goblini a jezdci na koních se otáčeli a stahovali po celé linii.
Když uslyšela zvuk trhající se země, otočila se k drakovi. Zarýval drápy do země a syčel jejich směrem.
„Dragosi,“ řekla. Podíval se na ni. Kývla hlavou ke stahující se armádě. „Do toho!“
Další pobídnutí nepotřeboval, přikrčil se a skočil vzhůru. Nebe protrhlo zařvání o síle hromu. Goblini křičeli a zabíjení začalo. Pocítila krutou, pomstychtivou radost.
Spíš než bitva to byla jatka. Poté, co se Dragos vrhl jejich směrem, přeletěl jim nad hlavami a přitom je pokryl plameny, Pia odvrátila hlavu, protože se na to nemohla dívat. Otočila se na břicho, hlavu si přikryla rukama a čekala, až to skončí.

Odporný zápach goblinů začal překrývat smrad z olejového kouře. Krátce na to se na krajinu sneslo tíživé ticho. Nezbýval nikdo, kdo by počítal těla. Žádný z jejich nepřátel pláň neopustil živý.

19 komentářů:

  1. Děkuji za krásnou kapitolu, taky ji to mohlo napadnout dřív :o))

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem,dúfala som že sa im to podarì.diana

    OdpovědětVymazat
  3. To je tak super :-) vdaka za skvelý preklad :-) a neviem sa dočkať pokračovania :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Velmi dekuji za další část.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za napínavé pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  6. Super ! ! ! Děkuji mnohokrát za perfektní pokračování, za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Skvělé, díky moc za další překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Moc děkuji za skvělý překlad!!!❤

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat