čtvrtek 26. listopadu 2015

Temné vytí - 3. kapitola


„Vpadá to, že jsme našli našeho viníka,“ prohlásil spokojeně Jude. „Jakmile se probudí, donutíme ho vyklopit, kde je Wade.“
Začala jsem si třít kořen nosu. Tuhle komplikaci jsem nepředvídala.

„Podívej, souhlasím, že je podezřelý, že je tady uprostřed ničeho ve stejnou dobu, kdy tu proběhl útok démonů, ale to nutně neznamená, že on je tím mozkem, kterej za tím vším stojí. Může existovat spousta důvodů, který vysvětlej jeho přítomnost tady.“
„Jako třeba?“ vybídl mě Jude.
„Já nevím,“ řekla jsem bezmocně a podívala se na Gabriela a Samiela. Samiel pokrčil rameny.
„Mohl by tu být jako velvyslanec lorda Azazela,“ řekl Gabriel pomalu. „Nathaniel je často posílaný na takovéhle mise oběma, lordem Azazelem i lordem Luciferem. Je jejich důvěryhodným emisarem.“
„Tak proč se plížil lesem a snažil se nenechat dopadnout?“ zeptal se Jude. „Sledoval jsem ho na velkou vzdálenost a on se zjevně snažil nedělat žádný hluk.“
„Jen proto, že se snažil být opatrný, neznamená, že jeho jednání je podezřelý,“ řekla jsem.
„Jen proto, že je to tvůj snoubenec, neznamená, že je mimo podezření,“ odsekl Jude. „Když nic jinýho, tak díky svým vazbám k Luciferovi je v mých očích míň důvěryhodnej.“
„Necháš se zaslepovat svými předsudky. A Nathaniel není můj snoubenec,“ křičela jsem.
Divila jsem se, proč se Nathaniela snažím bránit. V Amarantině hradě na mě zaútočil. Dokonce, i když byl tehdy pod vlivem kouzla, jsem stále měla podezření, že ono semínko žárlivosti v něm vždycky bylo a že kouzlo jen zveličilo myšlenky a nutkání, která měl pohřbená hluboko v sobě.
Neměla jsem ho ráda, nevěřila jsem mu a určitě jsem se za něj nechtěla provdat. Ale taky jsem nechtěla vyvozovat žádné závěry, abychom nepřestali věnovat pozornost nalezení pravých viníků jen proto, že jsme se nechali rozptýlit Nathanielem.
Předmět téhle ostré konverzace zasténal a my se podívali dolů. Nathaniel otevřel svoje ledově modré oči, uviděl, že je obklíčený skupinou nepřátelských pohledů a v mžiku začal přemýšlet o správném následujícím postupu. Zvednul ruce k ramenům, zatímco pořád ležel na břiše na zemi, a neudělal žádný pohyb, aby se posadil.
„Co tady děláš, Nathanieli?“ zeptala jsem se.
„Proč se ho ptáš? Stejně bude lhát. Takhle to jeho druh dělá,“ řekl Jude.
„Drž hubu, Jude,“ poručila jsem a netrpělivě se podívala na Nathaniela.
Znovu mrknul po Judeovi, Samielovi a Gabrielovi. „Můžu s tebou mluvit o samotě, Madeline?“
„Ne,“ odpověděli Gabriel, Jude a Beezle, Samiel hněvivě zakroutil hlavou.
Mohla jsem těm čtyřem říct, že jsem docela schopná si s Nathanielem poradit. Když mě napadl, vypálila jsem do něj díru, která se mu hojila týdny. Ale vypadalo to, že teď není čas zaplétat se do dalších nesmyslných sporů. Těch už jsme absolvovali dost.
Nathaniel si povzdechnul. „Sledoval jsem vás.“
Ze všech odpovědí, které mohl říct, byla tahle ta nejneočekávanější.
„Proč?“ zeptala jsem se prázdně. „Jak?“
Sklouzl ze mě pohledem, očividně v rozpacích. „Dorazil jsem k tvému domu krátce před tím, než jste vstoupili do portálu. Vyslechnul jsem vaši konverzaci a chtěl jsem vám pomoct.“
„Proč?“ zeptala jsem se znovu. Když jsem s Nathanielem mluvila naposledy, naznačila jsem mu dost jasně, že bych byla nadšená, kdybych ho už nikdy nepotkala.
Otočil se zpátky ke mně a věnoval mi velmi ostrý pohled. „Ty nevíš?“
Tváře mi zrudly rozpaky, jak se na mě ostatní čtyři zkoumavě zahleděli. „Ach, pro rány boží. Dobře, konec představení.“
Sáhla jsem dolů a vytáhla Nathaniela na nohy. Okamžitě jsem toho zalitovala, zaprvé protože si to vyžadovalo, abych se ho dotkla – věc, kterou jsem činila s nechutí – a zadruhé protože mě převyšoval asi o stopu. Rozhodně jsem pocítila ztrátu výhody, kterou jsem měla, když byl na zemi.
Všichni muži se naježili, když si jejich vězeň začal oprašovat špínu z oblečení. To byl celý Nathaniel – vzhled nade vše. A co, že jste obklíčení tlupou lidí, kteří vás nenávidí? Prostě nebylo přijatelné, abyste měli pomačkané sako, zatímco budete zmlácení na kaši.
„Pokud jsi tu, abys pomohl Maddy, proč ses plížil lesem?“ zeptal se Jude. „Mířil jsi opačným směrem, než je mýtina.“
Něco problesklo Nathanielovýma očima. Bylo to tak krátké, že jsem si myslela, že jsem si to možná jen představovala. Pak se na mě podíval a řekl. „Sledoval jsem skrz les stopu démonů. Myslel jsem si, že možná kdybych něco našel, mohl bych se ve vašich očích očistit.“
Chtěla jsem mu říct, že by bylo potřeba mnohem víc než to, aby ho to očistilo, a že jeho zmínka ohledně incidentu, na který bych radši zapomněla, mu v jeho případě moc nepomáhá.
Podívala jsem se na Judea kvůli ověření. „Byl opravdu na stopě démonům?“
Jude vypadal vzpurně. „Ano,“ procedil přes zaťaté zuby.
„Dobře tedy. Fajn. Nathaniel je tu, aby nám pomohl, a my s ním podle toho můžeme jednat.“
Nikdo z toho nevypadal nadšeně, kromě Nathaniela, který vypadal, že znovu nabyl něco ze své obvyklé arogance.
„Vlastně jsem nalezl něco zajímavého, takže pokud byste mě tudy následovali,“ řekl.
Potom se otočil a zmizel v lesích, aniž by se přesvědčil, že ho opravdu následujeme.
„Jistě, vaše veličenstvo,“ zamumlala jsem.
Gabriel a Samiel se na mě tázavě zadívali. Jude se mračil, jako obvykle. Zhluboka jsem si povzdechla a vyrazila za Nathanielem. Zbytek udělal to samé co já, a šel za mnou.
Když jsme se pohybovali lesem, nikdo nepromluvil, dokonce ani Beezle. Podezřívala jsem ho, že se mě snažil ušetřit ponížení tím, že mě ohledně Nathaniela nesjel. Beezle chápal lépe než ostatní, jak zranitelně jsem se od Nathanielova útoku cítila, bez ohledu na to, jak velkohubé řeči jsem měla.
Jude byl očividně vzteklý, že jsem Nathaniela nepodezřívala, Gabriel byl chladný a rezervovaný jako obvykle a Samiel čekal, co se stane, než vynese rozsudek.
Já jsem se velmi usilovně snažila moc nepřemýšlet o Nathanielovi a svém obracejícím se žaludku a soustředit se místo toho na tichý pohyb lesem. Ostatní klouzali přes kameny a větve stromů jako voda, ale moje boty zvládly objevit každou možnou překážku, o kterou bych mohla zakopnout. S těma plíživo-ninjovskýma genama jsem se prostě nenarodila.
Po několika minutách se Nathaniel zastavil na malé mýtině. Kolem západní strany mýtiny se rýsovala vrstva balvanů s viditelným ledovcovým rýhováním. Na celém tom útvaru se chabě držel mrazem pokrytý zelený mech. Slabé zimní slunce svítilo nad holými větvemi dubů červených a javorů cukrových.
„Na tomhle místě stopa démonů zmizela, když jsem je předtím sledoval,“ řekl Jude. „Takže pokud je to to, kvůli čemu jsi nás sem vzal, můžeme to rovnou otočit.“
Nathaniel se ani neuráčil Judeovi odpovídat. Jednoduše přešel ke spodní části kamenné formace a kývnul na mě.
„Kdyby ses podívala sem,“ řekl a ukázal na místo asi čtyři stopy nad zemí.
Přikročila jsem blíž a sehnula se, čučela jsem na ten zastíněný zářez, na který Nathaniel upozorňoval.
„Na co bychom se to měli dívat?“ zeptal se Beezle útočně.
„Ticho,“ řekla jsem a sklonila se víc dopředu.
Smetla jsem špínu a námrazu svými třemi zbývajícími prsty na levé ruce. Samiel mi usekl prsteníček a malíček před tím, než jsme došli k vzájemnému porozumění. Lucifer mi řekl, že chybějící prsty dorostou, ale zatím jsem si v tomhle směru ničeho vzrušujícího nevšimla.
„Podívejte,“ ukázala jsem na tu samou pečeť, kterou jsem viděla před chvílí, kruh s malým V na vrcholu. „Tohle jsem našla na mýtině, kde byla napadená smečka,“ řekla jsem. „Bylo to uvnitř otisknuté démoní šlápoty.“
„Takovouhle démonskou značku jsem nikdy dřív neviděl,“ řekl Beezle.
To o něčem vypovídalo. Beezle je vcelku jako encyklopedie věcí, které vycházejí na tah v noci, a tajemství padlých zná stejně dobře jako všechny příchutě v Dunkin’ Donuts. Pokud nepoznal tuhle značku, pak to bylo něco nového. A má nedávná zkušenost s padlými mě naučila, že cokoli nového je důvodem ke strachu.
Gabriel se mi naklonil přes rameno a já ucítila závan skořice, vůně, kterou jsem si spojovala s andělskými bytostmi, které právě používají svoje síly.
„Je to zadržovací místo pro portál,“ oznámil Gabriel.
„Co to je?“ zeptala jsem se a postavila se. Gabriel ihned o krok ustoupil, aby o mě nezavadil. Ignorovala jsem ten malý impulz bolesti, který jeho čin doprovodil, a otočila jsem se.
„Mohla bys na to myslet, hmm, asi jako na tlačítko otevírající výtah?“ řekl Gabriel. „Magie pro vytvoření portálu je vložená v tomhle symbolu. Pán těch démonů by jim dal klíč, který by aktivoval pečeť a otevřel portál.“
Jude se přihnal blíž, Gabriela a mě ramenem odstrčil z cesty. Upřeně na pečeť zíral, jako by ji mohl otevřít silou své vůle.
„Říkáš, že potřebujeme jen otevřít tuhle malou věcičku a můžeme najít Wadea a zbytek smečky?“ zeptal se Jude. „Démoni tudy prošli skrz?“
„Je možné, že démoni prošli dalším portálem jinam, jakmile tenhle zavřeli,“ řekl Nathaniel. „Nicméně les určitě opustili tímhle způsobem.“
„Tak to otevři,“ přikázal Jude.
„Gabriel právě vysvětlil, že potřebuješ klíč, ty zabedněnče,“ řekl Beezle. „Jak to máme otevřít bez klíče?“
Jude se na nás otočil se zuřivostí v očích. „Nesnížil jsem se před vnučkou svého nepřítele, jen abychom postávali kolem v lese a zírali na jedinou cestu, kterou mám, abych se dostal ke své smečce.“
„Kdo se snížil?“ zamumlala jsem. Jude ke mně přistoupil s odporem a jeho postoj ho vůči mně těžko zvýhodňoval. Ale snažila jsem se tohle přehlížet, protože se očividně topil ve strašném množství zármutku kvůli ztrátě Wadea a vlčat.
„Najdi způsob,“ poručil.
„Nemluv s Madeline tímhle způsobem,“ řekl Nathaniel. Byla jsem trochu překvapená, že tak pohotově vystoupil, aby mě bránil. Nathaniel, stejně jako Lucifer, si zpravidla nerad špinil ručičky.
Jude se otočil a obrátil se k němu, pěsti se mu svíraly. „Budu s ní mluvit, jak se mi bude líbit. Co se mě týká, tak ty ohledně tohohle všeho čistej a volnej nejsi, tak si nemysli, že jsi v jakýkoli pozici, kdy mi můžeš říkat, co mám dělat.“
„Nathaniel je tím, kdo nám tu pečeť našel,“ poukázala jsem. „Předtím jsme neměli žádný vodítko, kam dál.“
„Ano, a je docela příhodný, že on zvládl najít něco tak malýho v lese týhle velikosti,“ ušklíbnul se Jude.
Pohlédla jsem na Nathaniela, v tu chvíli nejistá. Byla pravda, že jsem o Nathanielovi nepřemýšlela jako o někom důvěryhodném. Považovala jsem ho za anděla, který by vždycky na první místo postavil svá přání, a tahle přání obvykle nezahrnovala kohokoli, kdo na dvorech nezaujímal nějaké postavení.
Byl povrchní a pyšný a protivně nadutý, ale nezdálo se, že by měl jakýkoli důvod ubližovat Wadeovi nebo smečce, a tohle jsem Judeovi řekla.
„Jak víš, jaký důvody má?“ reagoval Jude a otočil se zpátky ke mně, v obličeji zrudlý. „Jak můžeš znát tajemství ukrytá v srdcích padlých? Jak moc hloupá ještě můžeš bejt?“
Gabriel k tomu začal něco říkat, ale já ho odmávla. Nepotřebovala jsem, aby se stavěl přede mě. Judea dokážu zvládnout.
„Možná bys chtěl přehodnotit svůj komentář,“ procedila jsem přes zaťaté zuby. Cítila jsem to důvěrně známé vzedmutí moci, které doprovázelo narůstající příval mého hněvu. Zkoušela jsem mít s Judem trpělivost, mít soucit s jeho nepříjemnou situací. Ale nemusela jsem tiše stát a nechat ho do sebe kopat. „Vzhledem k tomu, že tvůj alfa právě vyjednává s Luciferem, by od tebe nebylo moc diplomatické urážet jeho vnučku.“
„Diplomacie,“ odplivnul si Jude. „Diplomacie pro mě nic neznamená. Je to jen Luciferova záminka jak najít způsob, aby mohl mít nadvládu nad všema věcma.“
Myslela jsem si, že má Jude nejspíš pravdu, ale nechtěla jsem mu dopřát zadostiučinění z toho, že bych s ním souhlasila.
„Tady nejde o to, co chce, nebo nechce Lucifer,“ řekla jsem dopáleně. Had na mé pravé dlani se zachvěl, jako by se snažil přitáhnout mou pozornost. Ignorovala jsem ho. „Jde o to, že tu jsme všichni proto, abychom ti pomohli najít Wadea a vlčata a tys zatím nenabídnul nic užitečnýho kromě podezřívavosti a urážek.“
Judeovi zfialověl obličej vzteky. Ruce se mu sevřely do pěstí a já si na chvilku myslela, že by mě vážně mohl uhodit.
Najednou jsem ucítila, jako by mi pravou ruku stiskly hadí tesáky, a vykřikla jsem.
„Co se s tebou děje teď?“ zeptal se Beezle.
Upřeně jsem se zadívala dolů na hadí tetování. „Existují jiné způsoby, jak upoutat mou pozornost.“
Had se zakroutil, jako by chtěl říct, „Zkoušel jsem být jemný, ale tys neposlouchala.“
„A teď poslouchám,“ řekla jsem. Pod kůží se mi rozšířilo teplo, začalo to na hadově hlavě a postupovalo to po paži vzhůru. O chvilku později jsem věděla, co jsem musela udělat.
„Vůbec si nejsem jistá, že jsem ráda, že tě mám,“ zamumlala jsem.
Bylo velmi znepokojující mít nezávislou entitu razící si cestu mým tělem, obzvlášť když šlo o entitu tak blízce spjatou s Luciferem. Ale nedalo se popřít, že hadí tetování mi pomohlo z jedné nebo dvou horkých situací.
Had na mě mrknul.
Beezle mě drápem klepnul do hlavy. „Mluvíš se svou rukou? Vypadáš jako blázen.“
Vzhlédla jsem od rozjímání se svým nechtěným parazitem a našla ostatní čtyři, jak na mě zírají. Vypadalo to, že Judeův vztek nějak ustoupil tváří v tvář mému podivnému chování.
Nemělo smysl zkoušet tohle vysvětlovat, tak jsem na ně všechny mávla, aby odstoupili od té skály, kolem které jsme teď byli shluknutí. „Odstupte.“
A světe div se, všichni poslechli bez jediné otázky, ustoupili několik stop. Možná bych se měla chovat jako cvok častěji.
Zvedla jsem pravou ruku před sebe tak, aby hadí tetování bylo čelem k pečeti vyřezané do skály. A znovu jsem těsně pod kůží ucítila nepohodlný žár a všimla jsem si, že to teplo pulsuje z mého srdečního kamene směrem do ruky.
Tohle tedy byla Luciferova síla, tak dlouho dřímající uvnitř mě. Už jednou jsem ji cítila, když jsem si od Nathaniela brala Luciferův meč, než jsem vstoupila do Labyrintu.
Mýtina byla rázem zalitá intenzivním žlutým světlem. Věděla jsem, že moje oči zářily magií Jitřní hvězdy.
Pečeť na skále se v odezvě rudě rozzářila a uvnitř symbolu se objevil krouživý vír. Vír rostl, listy, větve a další věci z mýtiny nasával do sebe. Snížila jsem ruku a kývla na ostatní.
„Pojďte!“ křikla jsem. „Nevíme, jak dlouho to zůstane otevřené.“
Gabriel se postavil přede mě, ujišťoval se, že do portálu vstoupí dřív než já. Samiel věnoval Nathanielovi nevraživý pohled, když ten se zkoušel dostat před něj. Odstrčil Nathaniela ramenem z cesty a Jude celé procesí následoval.
Jeden za druhým mizeli v portálu. Bylo vcelku jasné, že všichni považovali Nathaniela za druhořadého civilistu. A bylo rovněž jasné, že nikdo z nich nepovažoval ani mě za dostatečně schopnou, abych mohla být první, kdo portálem projde. Tedy kromě Nathaniela, který z první ruky poznal, čeho jsem byla schopná.
„Až po vás, má paní,“ řekl a naznačil malou úklonu.
„Nenávidím portály,“ zavrčel Beezle, když jsem vykročila.
Na moment jsem pocítila znepokojení. Nevěděli jsme, kam portál vede. A mohli jsme skončit rozplácnutí uprostřed démonského dvora, nebo uprostřed světa, který je pro lidi jedovatý, nebo kdo ví kde jinde. Ale stopa k Wadeovi a vlčatům končila tady a jiné stopy, které bychom mohli sledovat, neexistovaly.
Vkročila jsem do portálu.
Uprostřed hlavy jsem ucítila hrozný tlak. Oční bulvy jako by se mi chtěly proměnit v želé. Beezle mi zaryl drápy do ramene tak tvrdě, že jsem si byla jistá, že mi tam po nich zbude značka. Zavřela jsem oči a slyšela jen neúprosné kroužení větru ve víru.
Když jsme se vynořili, tlak náhle ustal. Pokusila jsem se o elegantní přistání, ale ještě nikdy se mi žádné nepodařilo, navzdory tomu, že jsem tenhle způsob cestování nedávno zkoušela.
Vlétla jsem rovnou do Gabriela, který stál před portálem. Lehce mě chytil kolem pasu. Gabriel už má nějaké zkušeností s mou neobratností, co se portálů týká.
Z doteku jeho rukou, který mi pronikal skrz kabát, jsem prudce nasála vzduch. Jeho žár pronikal vrstvami oblečení. V jeho očích explodovaly hvězdy.
„Ehm,“ prohlásil štěrkovitý hlas blízko mého ucha. „Než se vy dva odporoučíte do země snů, možná byste si chtěli připomenout, že máte společnost.“
Gabriel mě pomalu položil na zem. Nerozhlížela jsem se kolem, ale cítila jsem, jak se mi tváře rozpalují rozpaky. Nerada přitahuju pozornost ke svým citům, které ke Gabrielovi chovám.
On zavřel oči. Když je zase otevřel, byly jako černé plátno, hvězdy byly ztlumené stínem, a nechal mě jít.
Nathaniel se z portálu vynořil za mnou a já se otočila včas, abych viděla, jak se zavírá. Na místě, kde se portál objevil, byla další démonská pečeť vyrytá do skály.
Konečně jsem si našla čas a rozhlédla se kolem. Byli jsme namačkaní v nízké jeskyni vytvořené z neznámého bílého kamene, který vydával fosforeskující záři. Vzduch tu byl těžký a dusný. Po zdech jeskyně dolů stékala voda a pod nohama nám vytvářela louže. Byl tu jen jediný východ.
Všichni se na mě s očekáváním podívali.
„No jasně, nemůžu portálem projít jako první, ale mám být tím, kdo dělá rozhodnutí o životě a smrti,“ zamumlala jsem.
Došla jsem k ústí tunelu, který vedl ven z jeskyně. Bledá záře kamene se táhla z jeskyně dál, zdánlivě nekonečná, do temné nicoty.
„Tohle se mi nelíbí,“ prohlásila jsem.
„Sem nás stopa zavedla,“ řekl Jude. „Musíme jít dál.“
„Jo, a když na nás z druhý strany naběhne smečka démonů, všichni budeme namačkaní v tomhle úzkým průchodu,“ řekla jsem. „Není tam moc prostoru k boji.“
„Pro naše nepřátele taky ne,“ poukázal Gabriel.
„To znamená, že to pro ně bude stejně zbytečná řež jako pro nás,“ řekla jsem. „Mohli bychom vyřídit některé z nich, ale mezitím utrpíme hloupé ztráty.“
„Dobře, co navrhuješ, abychom udělali?“ odseknul Jude. „Projít zpátky portálem, jít domů, čekat a doufat, že nám démoni Wadea a vlčata vrátí?“
„Ne,“ řekla jsem frustrovaně.
Věděla jsem, že musíme pokračovat dopředu. Neexistovala žádná jiná cesta. Ale když jsem se podívala do toho tunelu, ucítila jsem mocný nárůst neblahé předtuchy.
„Oukej,“ řekla jsem. „Uděláme to takhle. Nechci, aby nás v tom tunelu něco zastavilo. Takže se roztáhneme do formace, všichni deset kroků od sebe. Beezle půjde první…“
„Proč já?“ zeptal se Beezle. „Pokud hledáš někoho, kdo na sebe vezme nesmyslné riziko, tak se díváš na nesprávného chrliče.“
„Protože ty jsi nejmenší a letět napřed na výzvědy můžeš s nejmenším rizikem,“ vysvětlovala jsem trpělivě. „Já půjdu za tebou v čele našeho zástupu.“
„Ne, nepůjdeš,“ prohlásil Gabriel.
Samiel přikývnul na souhlas.
„Vy oba se musíte přenést přes tu myšlenku, že jsem bezmocná,“ řekla jsem. „Krom toho je tu malá šance, že jakýkoliv démoni, na který narazíme, se stáhnou, když jim ukážu Luciferův symbol.“
„A co když, jak ty říkáš se ‚nestáhnou‘?“ zeptal se Nathaniel.
„No, rozhodně to není tak, že bych byla bezmocná. O tomhle nebudeme diskutovat,“ řekla jsem Gabrielovi a Samielovi. „Já půjdu první. Pak Gabriel, deset kroků za mnou. Pak Jude, Samiel a Nathaniel.“
Seřadila jsem je takhle, protože jsem předpokládala, že kdyby došlo na potíže, Nathaniel by se otočil na patě a utíkal opačným směrem, a tudíž by uvolnil prostor v tomhle úzkém tunelu. Nikdy jsem nespatřila jakýkoli důkaz toho, že by byl nějak zvlášť dovedný v boji z blízka, a zdálo se, že své vlastní kůže si cení víc než číkoli jiné.
„Kdyby Beezle na něco narazil, vrátí se k nám a spustí poplach. Kdyby došlo k boji, netlačte se na mě. Zůstaňte na svých pozicích. Budeme mít víc prostoru k manévrování, a když budeme rozprostření, démoni si nebudou jistí, kolik nás tu je.“
Žádný z nich z mého plánu nevypadal obzvlášť nadšeně a i já si musela přiznat, že jsem touhle svou brilantností nebyla nijak zvlášť ohromená. Bylo to ale to nejlepší, s čím jsem přišla, a nikdo z nich nic lepšího nevymyslel.
„Tak jdeme,“ řekla jsem.
Beezle mi vzlétnul z ramene, mumlavě na mou hlavu snášel kletby ohledně toho, jak nutím starého chrliče dělat tak zdlouhavou a obtížnou práci.
„Dostaneš koblihu, když uděláš svoji práci a přestaneš si stěžovat,“ řekla jsem mu.
Beezle vypadal zamyšleně. „Platí. Samozřejmě plně předpokládám, že touhle idiocií budeme všichni zabiti.“

A s tím se snesl dolů do tunelu. Chvilku jsem počkala a pak jsem ho následovala. Hodně jsem doufala, že se Beezle mýlí a že můj uhozený plán nás všechny nebude stát život.

8 komentářů: