čtvrtek 19. listopadu 2015

Temné vytí - 2. kapitola


„Já věděl, že se stane nějaká tragédie, který se budeš muset věnovat,“ prohlásil Beezle.
„Ticho,“ okřikla jsem ho se staženým žaludkem. Wadea jsem měla ráda. Byl přímočarý a soucitný, dvě vlastnosti, které většina nadpřirozených bytostí, které jsem potkala, bohužel postrádala. „Co se stalo, Jude?“

„Možná by měl jít dovnitř,“ řekl Gabriel. „Abychom nepřitáhli pozornost sousedů.“
Jude si rukama projel svoji hřívu zrzavých vlasů. „Nemám čas na čaj a sušenky. Wade zmizel a on mi řekl, abych ji přivedl. Tak pojď.“
„Nikam nejdu, dokud se nedozvím, o co jde,“ řekla jsem, „a Wade by nechtěl, abys odsud vystřelil jen tak bez plánu. Takže pojď dovnitř.“
Jude vypadal vzdorně, jako by chtěl vyrazit z verandy jen proto, aby mě naštval.
„Prosím,“ řekla jsem a přitom sebrala všechnu svou trpělivost. Jude mě neměl rád a já si o něm obecně taky nemyslela nic moc, ale respektovala jsem Wadea. Mohla bych být trpělivá kvůli Wadeovi, když ne kvůli jeho druhému ve velení.
Jude shlédl dolů na své ruce, zdálo se, že si až teď všiml, že jsou pokryté zaschlou krví. „V noci nás napadli. Vzali jich tolik.“
V jeho hlase byl celý vesmír bolesti. Něco uvnitř mě k němu pocítilo náklonnost. Navzdory čemukoli, co si o mně mohl myslet, mu očividně šlo o dobro smečky.
„Pojď dovnitř,“ zopakovala jsem a vzala ho za ruku. To, že mě na sebe nechal sáhnout, byla v první řadě známka toho, jak ztracený byl.
Když překračoval práh, zakroutil hlavou a pak se podíval na mou ruku na jeho paži. „Jsem v pořádku.“
Správně jsem pochopila, že tím po mně chtěl, abych z něj sundala ruku, tak jsem mu vyhověla. Znovu jsme všichni vyšli schody – Samiel ve vedení, následoval Gabriel, Jude a já s Beezlem přichyceným na rameni.
„Chceš si umýt obličej a ruce?“ zeptala jsem se, když jsme se dostali nahoru. Vážně jsem doufala, že bude chtít. Docela těžko se na jeho obličej v současném stavu dívalo.
„Jo,“ řekl a pak neomylně prošel chodbou do koupelny a zavřel za sebou dveře, jako by tu už někdy dřív byl.
„Asi cítí mýdlo,“ prohlásil Beezle vědoucně.
Všichni jsme si sedli kolem stolu v jídelně a čekali, až se Jude vrátí. Po pár minutách přišel s vlhkými vlasy, obličej měl čistý a byl cítit po mém citrusovém mýdle, které používám do sprchy.
Posadil se do čela stolu a podíval se na mě svýma děsivě modrošedýma očima. Judeovy oči jsou jako oči sibiřských husky – bledé s tmavým okrajem. Díky té barvě a tomu, jak na vás zíral, jako by vám viděl až do duše, jsem se vždycky cítila trochu vyvedená z míry.
„Myslím, že Wade věděl, že se mu něco stane. Několikrát mi řekl, že kdyby se něco pokazilo, mám jít rovnou za tebou,“ spustil Jude bez úvodu.
Bezvýrazně jsem na něj zírala. „No, já nevím, proč by tohle dělal. Nikdy mi nic neřekl.“
„Možná proto, že nás napadli démoni?“ řekl Jude, oči měl vzteklé. „Pořád dokola jsem Wadeovi opakoval, že bysme s Luciferem nebo jeho poskokama neměli mít žádný pakty, ale on trval na tom, že s tím starým bastardem zkusí vyjednat novou dohodu.“
„Zadrž na vteřinku,“ řekla jsem úplně zmatená. „Můžeš začít od začátku? Já jsem ani nevěděla, že se Wade snažil s Luciferem vyjednat nějakou dohodu.“
Judea stálo viditelné úsilí, aby se zklidnil a posbíral myšlenky.
„Začni od začátku. Na jakým začátku?“ zabručel. „Dobře, takže po tom, co Wade ohrozil naše vyjednávání s Amaranthou tím, že se za tebe otevřeně postavil…“
„Chováš se, jako by to byla moje chyba.“
„Taky je. Nějak jsi ho okouzlila, přiměla ho zapomenout na svoje priority.“
Beezle si odfrknul. „Maddy? Okouzlit někoho?“
Dala jsem chrliči pohlavek, ačkoli jsem s ním v duchu souhlasila. Půvab není vlastnost, jíž bych oplývala.
„Zkrátka a dobře …“ řekla jsem a naznačila tak, aby Jude pokračoval.
„Po tom, co jsme ztratili šanci vyjednat s vílama naši ztracenou půdu, Wade se rozhodl, že nastal čas obnovit vazby s Luciferovým dvorem.“
„Proč?“ zeptala jsem se. „Z toho, co jsem pochopila, se tvoje smečka neobtěžovala udržovat nějaký vztahy s padlýma už dost dlouho.“
„A bylo by nám líp, kdybysme se toho drželi,“ prohlásil Jude zlostně. „Ale zdálo se, že si Wade myslí, že ten incident na Amarantině dvoře…“
„Myslíš ten incident, kdy se Amarantha a Focalor snažili Maddy zabít prostřednictvím Labyrintu?“ zvolal Beezle hlasitě. „Tenhle incident?“
„Ano, chrliči, tenhle incident,“ odpověděl Jude. „Wade tušil, že se blíží něco velkýho, že Focalor otevřeně vystupující proti Luciferovi znamená, že mezi padlýma existuje rozkol.“
„No dobře,“ řekla jsem. „Z toho, co jsem pochopila, tu byl rozkol mezi padlýma vždycky. Ale Focalor neuspěl a zatímco mluvíme, tak si nejspíš užívá stahování z kůže po kouscích. Nemělo by to potlačovat jakýkoli buřičský myšlenky, který by ostatní vůdci dvorů mohli mít?“
„Když Focalor uskutečnil svůj pokus o získání moci, tak se posunul mimo sféru padlých a osud Amarantina dvora je teď svázaný s tím jeho. Ostatní dvory nadpřirozených se teď začínají spojovat ve prospěch nebo proti Luciferovi.“
Mrkla jsem. „Cože? Myslíš tím, že všichni si vybírají strany v nadcházející válce?“
Jude přikývnul. „Je to nejasný, ale je to tu. Některý dvory si zvolily být neutrální.“
„Což znamená, že chtějí počkat, kam se misky nakloní, než si vyberou,“ podotkl Beezle posměšně.
„A Wade se snažil obnovit vazby s Luciferem kvůli tomuhle? Přikláněl se k Luciferovi?“ zeptala jsem se.
„Vypadalo to tak. Byl hodně potěšenej tím, jak se za tebe Wade na Amarantině dvoře postavil,“ řekl Jude, obličej mu rudnul zlostí. „Ale pak nás zradil a poslal na nás smečku démonů.“
„To nezní jako Lucifer,“ řekla jsem. „Nevyjednával by s vámi v dobrý víře, aby vás pak otevřeně napadl.“
„On je Podvodník,“ prohlásil Jude hořce. „Jak víš, co by udělal nebo neudělal?“
„Protože je Podvodník,“ vysvětlovala jsem trpělivě. „Kdyby chtěl vyjebat s vlky, našel by si daleko lstivější způsob jak na to. Poslal by velvyslance, který by do vaší smečky zasel neshody, nebo něco takovýho. Nezaútočil by na vás hned druhej den bez jedinýho slova. To nemá styl.“
„Madeline má pravdu,“ souhlasil Gabriel. „Jitřní hvězda přede vším upřednostňuje nešpinit si vlastní ruce.“
„Kdo pak na naši smečku poslal ty démony? Kdo zajal Wadea a ostatní? Vzali naše vlčata,“ řekl Jude a v jeho obličeji se zračilo utrpení. „Vzali naši budoucnost.“
Démoni unesli vlčí děti. Vzkypěl ve mně hněv, tlačil mi do kůže. Nechtěla jsem přemýšlet o tom, co démoni chtěli dělat s těmihle dětmi. Samiel odsunul svou židli kousek dál od té mé, když mi mezi prsty začala praskat elektřina.
„Dostaneme je zpátky,“ slíbila jsem. „Udělám, cokoli budu muset, abych ti pomohla.“
„Jak?“ zeptal se Jude. „Zkoušel jsem je stopovat. Ale bylo to, jako by se prostě vypařili. Stopa jen tak vychladla.“
Podívala jsem se na Gabriela a viděla jsem, že myslí na to samé, co já.
„Portál,“ řekla jsem. „Démoni přišli portálem a vrátili se dalším.“
„To je magie padlých,“ řekl Jude. „Démoni sami nedokážou vytvořit portál.“
Vzpomněla jsem si na něco, co se stalo před pár měsíci a svou otázku jsem adresovala Beezlovi. „Když nechal Antares svoje kamarádíčky na trávníku zaútočit na J.B., tak utekli skrz portál. Jak to udělali, když ho sami neumějí vytvořit?“
„Většina démonů nosí portálová kouzla, aby mohli plnit příkazy padlých,“ vysvětlil Beezle.
„Ale oni na mým trávníku nebyli na rozkaz žádnýho z padlých. Byli tu kvůli Antarovi,“ řekla jsem. „Pobíhají tu kolem s kouzly navíc? Zdá se, že by to démonům mohlo dávat víc svobody, než jim padlí povolili.“
„Co má tohle společného s nalezením Wadea a vlčat?“ zeptal se Jude. „Ti démoni je nejspíš zabíjejí, zatímco my tu mluvíme.“
„Ne,“ řekla jsem. „Nezabíjejí. Kdyby je démoni chtěli jen zabít, tak by si nepřidělávali problémy s tím, aby vlky brali s sebou. Chtějí je z nějakého jiného důvodu. Otázkou je, jestli to dělají na něčí příkaz, nebo jestli mají dostatek prostředků, aby něco takovýho zvládli, aniž by si toho kdokoli z Grigori všiml.“
Samiel zamával prsty, abych se na něj podívala. Focalor se snažil spustit povstání. Jeho démoni mají možná příkazy pokračovat bez něho.
Gabriel zakroutil hlavou. „Jsem si jistý, že Focalorovi poskoci jsou bedlivě sledováni.“
„Mohla by velká skupina démonů udělat takovouhle věc a zůstat svými pány nepovšimnutá?“
„Na některých dvorech ano.“ Gabriel se zamračil. „Což by pomohlo věci zúžit. Ne každý dvůr je tak velký jako dvůr tvého otce.“
„To předpokládá, že ti démoni jednají bez svých pánů,“ řekl Jude. Vstal od stolu a začal nepokojně přecházet. „Posedáváním a mluvením se nikam nedostaneme. Musíme hned jít.“
„A kam navrhuješ, že půjdeme?“ zeptala jsem se. „Sám jsi řekl, že jsi démony zkusil pronásledovat a tvoje stopa zmizela.“
„Musím něco udělat!“ zakřičel Jude a stalo se s ním něco, co jsem u něj viděla poprvé od chvíle, kdy jsem ho poznala. Kosti se mu pod kůží posunuly a na vteřinu jsem viděla, že na mě hledí vlk. Pak se viditelně zachvěl, dostal sám sebe zpátky pod kontrolu, a když vzhlédl, obličej patřil znovu Judeovi.
Všichni na mě hleděli s očekáváním. Očividně jsem měla převzít velení.
„Oukej,“ řekla jsem a zkusila nemyslet na vlčata. Kdybych na ně myslela, pohltily by mě emoce a pak bych nedokázala myslet jasně. „Priority. Zaprvé se musíme podívat, jestli dokážeme zjistit, kdo tohle dělá. Gabrieli, myslíš, že bys dokázal sledovat stopu moci z místa, kde byli vlci napadeni?“
„Možná, pokud tam bude nějaký pozůstatek té démonské magie.“
„Kde je zbytek smečky, Jude?“ zeptala jsem se.
„Jsou v úkrytu. Máme náhradní plán pro případ útoku.“
„Tam, kde jsou, jsou v bezpečí?“
Jeho očima prokmitla nějaká nedefinovatelná emoce. „Jsou v dostatečném bezpečí. Jinak bych je neopustil.“
„Oukej. Gabrieli a Samieli, půjdete se mnou a s Judem?“ Musela jsem si být jistá, že jsem to prezentovala jako žádost. Odmítala jsem nechat Gabriela vmést mi do tváře, že jsem mu cokoli „přikázala“ udělat.
Gabriel s vážnou tváří přikývnul. „Samozřejmě. Nenechal bych vlčata v rukou démonů.“
Udělám, cokoli budu moc, abych pomohl, znakoval Samiel.
„Já půjdu taky,“ řekl Beezle. „Pravděpodobně mě budeš potřebovat.“
„Budu potřebovat někoho, kdo si bude stěžovat, jakej má hlad a kdo mi usne v kapse, jen co se stane něco strašnýho?“
„Víš, začínám mít dojem, jako kdyby mé služby v tomto domě nebyly doceňovány,“ poznamenal Beezle, když mi těžce přistál na rameni.
„Nemysli si, že jsem zapomněla na ten čurbes v kuchyni,“ řekla jsem.
„Jo, jo. Až se vrátíme, nádobí tu pořád bude.“
„Pokud se vrátíme,“ zamumlala jsem a přemýšlela, do čeho jsem se to zamíchala tentokrát.
Portálem ze zadního dvorku jsme se přesunuli na místo, kde byli vlci spatřeni naposledy. Bylo to nějaké zalesněné místo v severním Wisconsinu. Byla jsem trochu nervózní z té totální a naprosté nepřítomnosti lidmi vyprodukovaných zvuků, tak jsem se snažila nesahat pořád po Luciferově meči, který jsem si automaticky přehodila přes rameno, než jsme odešli.
Jsem městská holka. Jsem zvyklá slýchat zvuky aut na ulici, řev hromadné dopravy, smích opilých fanoušků Cubs[1]. Rozhodně nejsem zvyklá na cvrlikání jiných ptáků než holubů nebo na šustění podrostu, jak lesem pobíhá různá hlodavčí havěť.
Mýtina byla očividně místem útoku. Do hlíny byly vtlačené čtyřprsté démoní stopy s drápy a otisky vlčích tlap. Rozlámané křoví a kousky roztrhaného oblečení byly rozházené všude kolem. Na kmenech stromů byly stříkance krve a pruhy spálené kyselinou, což značilo démonský ichor.
Všichni v partě mi věnovali pohled typu co-teď? Beezle se mi vznesl z ramene a přistál na větvi, která mu poskytovala výhled na celý prostor.
„Co chceš dělat?“ zeptala jsem se.
„Pozorovat,“ prohlásil povýšeně.
„Kódový výraz pro ‚šlofíka‘“, odvětila jsem. „Gabrieli, podíváš se po nějakých stopách síly, zatímco my ostatní se podíváme, jestli nenajdeme nějaký fyzický vodítka?“
Gabriel kývnul, ale Jude netrpělivě zavrčel.
„Co si myslíte, že najdete, co jsem já nenašel? Říkal jsem vám, že jsem je sledoval tak daleko, jak jsem mohl.“
„Ale tys byl rozrušený a nejspíš jsi nemyslel moc jasně,“ řekla jsem a snažila se při tom být trpělivá. „Pár věcí jsi mohl přehlédnout.“
„Tohle je ztráta času,“ prohlásil.
„Fajn, tak nepomáhej,“ vybuchla jsem. „Prostě si tu sedni na zadek, než vyřešíme, kdo unesl Wadea.“
„Naznačuješ mi, že se nestarám o svou smečku?“ řekl Jude.
Rozhodila jsem ruce. „Já nic nenaznačuju. Prostě si dělej, co sakra chceš.“
Oddusala jsem pryč, k smrti znechucená z mužů a jejich choulostivé přecitlivělosti. Samiel mě následoval a chytil mě za rameno.
„Co je?“ otočila jsem se na něj se zavrčením.
Nic si na mě nevylívej, jen proto, že tě Jude vytočil.
Vrazila jsem si ruce do vlasů. „Oukej, oukej. Promiň.“
V pořádku. Jen jsem s tebou chtěl zůstat, až budeš pátrat.
Přelétla jsem pohledem ke Gabrielovi, který vypadal, že na druhé straně mýtiny pátrá svou magií, a zvedla jsem na Samiela obočí. Zatvářil se provinile.
Nepotřebuju chůvu, znakovala jsem.
Možná, že já jo, znakoval zpátky.
Tomu jsem se krátce uchechtla. Zůstaň se mnou, když se tak budeš cítit líp.
Budu.
Zatímco jsem mluvila se Samielem, Jude se někam ztratil, zaplať Pánbůh. Nepotřebovala jsem, aby mi funěl za krk a přehodnocoval po mně všechno, co jsem udělala, když jsem se mu snažila pomoct najít ztracené členy smečky. Beezle, jak jsem čekala, už chrápal nahoře na stromě.
Samiel a já jsme začali ve středu mýtiny. Pohybovala jsem se v kruhu po směru hodinových ručiček a on šel v protisměru v mírně větším kruhu, každý jsme opatrně kontrolovali půdu kvůli něčemu, co by naznačovalo, kdo démony poslal.
Vyslala jsem tenký pátravý pramínek síly a zkoušela, jestli nenarazím na něco, co Gabrielovi uniklo. Zkoušela jsem procvičovat i jemnější formy užívání magie, abych nenechávala své emoce poroučet mým schopnostem. Už jsem se v tom zlepšovala, ale pořád jsem nebyla nikde v blízkosti Gabrielova mistrovství. Plus jsem ještě pořád nevěděla, jak vystopovat slabou jiskru síly zpět k jejímu zdroji, jako to uměl Gabriel. Ale kdybych něco našla, alespoň bych mu to mohla ukázat, aby to mohl vysledovat.
Z toho chození v kruzích jsem měla trochu závrať, pozornost kompletně upřenou na hlínu pod nohama, ale taky jsem nechtěla náhodou něco minout. Vtom jsem si něčeho všimla.
Opřela jsem se jedním kolenem o zem a předklonila se, pokoušela jsem se rozlišit určitý tvar, který byl vtisknutý do hlíny. Bylo to v jedné démonské stopě a nebylo to úplně zřejmé, ale mohlo by to připomínat malé V na vrcholu kruhu.
„Tohle vypadá jako démonská pečeť,“ prohlásila jsem a začínala jsem být vzrušená. Vzhlédla jsem k Samielovi.
A všimla jsem si, že Samiel i Gabriel byli pryč. Beezle klimbal na své větvi.
Nevěděla jsem, jestli si mám dělat starosti, nebo být naštvaná, že oba zmizeli, aniž by něco řekli. Když Gabriel zmizel posledně, tak ho Samiel zajal a prodal Focalorovi.
Nemyslela jsem si, že bych si ještě někdy měla dělat starosti ohledně Samielových úmyslů, ale možná je oba dostala nějaká jiná nestvůra. Nebo možná odešli, když sledovali stopy, tak pohlcení do svého pátrání, že ani nepomysleli na to, aby se mi ohlásili.
„A stát tady a spekulovat není produktivní,“ zamumlala jsem si pro sebe. „Beezle!“
Pořád zařezával, jako když rachotí nákladní vlak, tak jsem do něj dloubla svou silou. Probudil se se zasupěním a pohledem upřeným na mě.
„Za co to bylo?“ zeptal se, když mi slétal na rameno.
„Samiel a Gabriel jsou pryč,“ řekla jsem.
„Tos mě vzbudila kvůli tomuhle?“
„Nezajímá tě, že víc jak polovina naší party chybí?“
„Pravděpodobně jen sledují stopy, jak jsi po nich chtěla,“ řekl, když naklonil hlavu a prokřupal si krk.
„Jo, pravděpodobně,“ řekla jsem nepřesvědčivě.
Les se náhle zdál nepřirozeně tichý, jako kdyby všechna malá stvoření ztichla v přítomnosti predátora. Taky jsem se ztišila, naslouchala jsem jakýmkoli náznakům, že by se Gabriel, Samiel nebo Jude pohybovali v křoví. Beezle se přestal hýbat a konečně si uvědomil, že něco není v pořádku.
Pár minut jsme čekali. Jeho drápy se mi zatnuly do ramene. Zkusila jsem ustálit svůj dech, abych dostala pod kontrolu svoje pádící srdce. Něco se mělo stát. Úplně jsem to cítila.
Jen několik stop od místa, kde jsme stáli, se ozval nenadálý třesk. Otočila jsem se k tomu zvuku čelem a uviděla jsem záblesky světla, které prozrazovaly magii, slyšela jsem opakované nárazy pěstí následované bolestivým vrčením.
Vykročila jsem k tomu hluku, vytáhla jsem meč a držela ho před sebou. Had vytetovaný na mé pravé dlani se mi pod rukavicí zavrtěl, jako by poznal svůj dřívější domov. Beezle jako varování stisknul drápy. „Počkej. Mohl by to být trik nebo past.“
„Taky by to mohl být Samiel nebo Gabriel, kteří od nich dostávají na frak,“ řekla jsem a stejně jsem pokračovala za těmi zvuky.
O chvilku později se objevili Samiel a Gabriel, Samiel vypadal hrdě, Gabriel vztekle. Každý pod jedním ramenem podpíral bezvědomou postavu, kterou táhli mezi sebou. Jude následoval za nimi, klouby prstů si utíral do trička.
Ta postava měla bílá křídla a zlaté vlasy, které jí zakrývaly obličej, ale já věděla, kdo to je, ještě než mi ho kluci shodili na zem k nohám.
„Nathaniel,“ podivila jsem se. „Co ten tu dělá?“






[1] Cubs je chicagský baseballový tým proslulý svým neustálým prohráváním a oddaností svých fanoušků.

10 komentářů:

  1. Moc děkuju za krásný překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Super! Moc děkuji! :)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za překlad a těším se na pokračování

    OdpovědětVymazat
  6. Vďaka za preklad a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat