čtvrtek 12. listopadu 2015

Temné vytí - 1. kapitola

Milí čtenáři,
máme tady pokračování o Madeline  Black. Těšíte se? Já ano, tak vám přeji pěkné čtení. :)


„Nohy nahoru, paty ke stropu. Sklapovačky, rychle!“
Ležela jsem na zádech s nohama zvednutýma nahoru, a když instruktor začal počítat, začala jsem dělat sklapovačky. Asi po třech pohybech moje zakrnělé břišní svaly začaly křičet o slitování. Moje nohy klesly k zemi.
„Uh-uh-uh. Ne, ne, ne,“ řekl mi instruktor, když procházel třídou a kontroloval naši kondici. Byl to vysoký pohledný afroameričan s vystupováním vojenského instruktora. „Držte ty nohy nahoře.“
Chytil mě za kotníky a trhnul mýma nohama zpátky do dané polohy. Zkoušela jsem si vzpomenout, proč jsem si dávala tohle idiotský novoroční předsevzetí, že v první řadě shodím. Bezzle se mi celou hodinu smál, když jsem mu řekla, že jdu na cvičení aerobiku.
„Měl bys se mnou jít taky,“ řekla jsem. „Až na to, že by ses mohl leknout všech těch zatraceně fit lidí.“
Beezle si rozhořčeně popleskal své zakulacené bříško. „Chtěl bych tě upozornit, že na chrliče mám dokonalý tvar.“
„Jo, chrlič, kterému dojde dech, když jde do kuchyně pro sváču,“ odpověděla jsem.
„Lepší aby mi došel dech při dobývání čokolády než při snaze o tělesnou zdatnost, které nikdy nedosáhneš,“ řekl tenkrát Beezle.
Na místě jsem přísahala, že do června shodím třicet liber[1]. Při zpětném pohledu byla blbost říkat to nahlas, protože když je neshodím, Beezle mi to bude předhazovat do konce života.
„Dalších padesát!“ zakřičel instruktor.
Zasténala jsem a letmo pohlédla na hodiny. Mimo své možná bezvýsledně a absolutně skálopevné snahy, jsem měla i vedlejší motiv pro vstávání v nekřesťanskou pátou hodinu ranní a chození do místního Křesťanského sdružení mladých lidí[2]. Měla jsem vyzvednout duši, a to Harryho Loparda v současné době zpracovávajícího svých padesát nahoru a dolů na podložce vedle mě, která plánovala opustit tento svět v příštích osmi minutách. Harry byl muž středního věku v super kondici, který by snadno mohl být v jednom z těch reklamních časopisů na proteinové tyčinky. Měl ten žádný-tělní-tuk vzhled.
Kdybych věděla, že mi na mých přesýpacích hodinách zbývá už jen osm minut, určitě bych dělala něco jiného než sklapovačky. Pravděpodobně by to zahrnovalo svlékání Gabriela, nenaplněnou touhu mého života, tak rychle jak jen by to bylo možné. Samozřejmě celý vesmír překážek stál v cestě tomu, aby se to vyplnilo.
Víte, jsem Agent smrti. To znamená, že jednou týdně dostanu seznam jmen, časů a míst. Ta jména jsou duše, jejichž smrt byla předpovězena proroky Agentury. Mojí prací je být na správném místě ve správný čas, abych mohla vzít duši ke Dveřím. Nejsem si přesně jistá, co je za Dveřmi, ale vím, že duše má na výběr z mnoha světů.
Smrt je byrokracie. Je uspořádaná a vyplněná papírováním a skoro každý z nás je jen na základní úrovni co-je-potřeba-vědět. Jako nízko postavený agent (mizerná práce, kterou jsem zdědila, když moje mamka umřela) je moje co-je-potřeba-vědět pozice opravdu docela nízko.
„Zvedání nohou, pomalu, a pak rychle, do toho!“ zakřičel instruktor.
Znova jsem se podívala na hodiny. Ještě dvě minuty. Díky zatracený Jitřní hvězdě, protože jsem si nebyla jistá, jestli bych byla schopná ohnout se ještě jednou v pase, kdyby to bylo jen o chvíli dýl.
„Dalších padesát!“
„Dalších padesát, dalších padesát… To je všechno, co umí říct?“ zabručela jsem.
Harry mě přelétnul očima a zašklebil se. „Vím, že je to obtížný, ale když to vydržíš, dostaví se výsledky.“
„Žádný mluvení!“ zařval instruktor.
Podrážděně a bez dechu jsem se prokousala několika dalšími pohyby a pak Harryho nohy klesly na zem a chytil se za hrudník. Jeho tvář zfialověla.
Infarkt.
Klekla jsem a zavolala na instruktora. „Hej, měl byste zavolat devět-jedna-jedna! Myslím, že tenhle chlap má srdeční zástavu.“
Všichni ve třídě se otočili, aby se na nás podívali. Vzala jsem Harryho za ruku. „To je v pořádku, v pohodě; jen se na mě podívej.“
Lidi se začali shlukovat kolem. Hip-hopová hudba řvala z repráků pořád dál, bez souhry s tím, co se dělo v místnosti.
„Uvolněte cestu, uvolněte cestu; dejte mu trochu prostoru!“ křičel instruktor.
Pustila jsem Harryho ruku a pospíšila si dozadu za dav. To mi poskytlo perfektní příležitost ke zmizení.
Vysunula jsem křídla ze zad a zmizela z dohledu.
I přesto, že jsem byla neviditelná, pořád jsem musela dodržovat zákony fyziky. To znamenalo, že jsem musela pracovat kolem chumlu lidí, kteří obklopovali Harryho a proklouznout skrz škvíru, abych se dostala k jeho tělu. O vteřinu později jsem zase klečela vedle něj, když vydechl naposledy.
Jeho duše se vznesla z těla, se kterým byla spojená provázkem ektoplazmy. Harry se zmateně podíval dolů na sebe, a pak nahoru na mě. Oči se mu rozšířily, když si všimnul mých křídel.
„Infarkt? Vážně? Byl jsem ve skvělý formě,“ postěžoval si. „Jsi smrtka? Nebo nějaký druh anděla?“
„Od obojího trochu,“ řekla jsem a byla to pravda. Můj otec byl Azazel, padlý anděl, a moje mamka bývala Agent smrti. Taky jsem byla vzdáleně příbuzná s Luciferem, a on mi ten fakt hrozně rád připomínal.
Harry sledoval vyučovacího instruktora, jak dává jeho neživému tělu kardiopulmonální resuscitaci. „Tak hádám, že když jsi tady, tak to znamená, že toho pro mě ta resuscitace moc neudělá.“
Potřásla jsem hlavou a natáhla svou ruku. „Půjdeš se mnou?“
Musíte dát duši na výběr. Můžou si vybrat buďto jít s vámi nebo zůstat a strašit na této zemi navěky. Volba stát se duchem vytvoří taky spoustu otravného papírování.
Harry vložil svoji ruku do mé. Když to udělal, kriticky si mě prohlédl odshora až dolů. „Víš, stojím si za tím, co jsem řekl. Když vydržíš se třídou, rozhodně se dostaví výsledky.“
„To si budu pamatovat,“ řekla jsem. „Nedostanu nějakej fitness tip pro obézního chrliče?“
Vysadila jsem Harryho u Dveří a vydala se na cestu k domovu. Let mi připadal bez Gabriela trochu osamělý. Na rozkaz mého otce býval mým osobním strážcem, a proto se mnou chodil všude, kromě koupelny. Nyní byl mým otrokem, jako cena za to, že jsem vyhrála v magické soutěži, kterou jsem údajně neměla přežít.
Zákony Luciferova království říkaly, že když jste jednou otrok, jste otrokem napořád. Můžete být přehazováni od jednoho majitele k dalšímu, ale nebudete nikdy, nikdy volní. Vážně jsem nechtěla být Gabrielovým majitelem. Ale nechtěla jsem, aby patřil někomu jinému, kdo by ho tak jako tak zneužíval. Takže jsem ho většinou nechávala o samotě a vyhýbala se u něj přímým požadavkům, které by byl nucen uposlechnout.
To znamenalo, že jsem strávila hodně času létáním sólo, na které jsem si zvykla, pokud se Samiel nerozhodl jít se mnou. Samiel byl Gabrielův nevlastní bratr a nedávno se stal součástí mé domácí sbírky podivností. Často se mnou chodil na vyzvedávání, protože trpěl neukojitelnou zvědavostí kýmkoli a čímkoliv, co mělo něco společného s lidmi, ale Beezle trval na tom, že Samiel dnes ráno zůstane doma a bude se s ním dívat na film. Ten chrlič byl taky neobyčejně záhadný ohledně výběru onoho filmu, tak jsem jen doufala, že nenutí Samiela sledovat nějakou slaďárnu, jako třeba fakticky krvavej horor.
Letěla jsem níž než obvykle, těsně nad střechama, a proto jsem zahlídla toho ducha.
Chodil v kruzích po chodníku, což bylo zvláštní chování dokonce i na přízrak. Každou chvíli zamířil směrem ke zděné fasádě budovy a odrazil se od ní, skoro jako by nevěděl, že duchové můžou procházet skrz pevné objekty.
Snesla jsem se k zemi, tolik soustředěná na podivné chování přízraku, že jsem narazila do děcka s naraženou kapucí teplákovky a batohem, který mířilo na nejbližší autobusovou zastávku. Dítě zastavilo a polekaně se za sebe ohlédlo. Když nic nezahlédlo, zase pokračovalo, jeho ramena byla napjatá, jak čekalo na útok.
To ode mě bylo hloupý. Potřásla jsem hlavou a pokračovala k duchovi, který pořád chodil v kruzích blízko novinových boxů na rohu. Jak jsem se přiblížila, uviděla jsem, že to byl dvacetiněkolikaletý chlapík a mluvil sám se sebou.
„Musím se dostat do třídy ‒ nesmím zastavit ‒ musím jít hned ‒ promiň rudá ‒ musím jít ‒ nemůžu zůstat ‒ nenuť mě zůstat ‒ nenuť mě zůstat ‒ nenuť mě zůstat.“
Byl oblečený v tom nedbale obnošeném stylu, který byl hodně protěžovaný studenty vysoké školy. Když jsem se dostala blíž, jeho hlas zesiloval.
„Ne, nemůžu zastavit ‒ nemůžu zůstat ‒ promiň rudá ‒ nenuť mě zůstat ‒ nenuť mě zůstat ‒ NENUŤ MĚ!“ Narazil do budovy a odrazil se od stěny, vrátil se, znova se odrazil jako zaseknutá nahrávka.
„Hej,“ řekla jsem a položila mu ruku na rameno. „Hej, potřebuješ pomoct?“
Zděšeně se ke mně otočil, zvednul ruce a zkřížil zápěstí před obličejem, jako kdyby očekával ránu. „Ne, nemůžu zastavit ‒ nenuť mě!“
Zvedla jsem ruce tak, aby věděl, že mu nechci ublížit. „Hej, to je v pořádku. V pořádku. Jsi v bezpečí. Můžu ti pomoct? Můžu tě někam vzít?“
Možná bych tuhle duši mohla přesvědčit, aby šla ke Dveřím. Tím bych nepochybně získala u J.B. body navíc, i přesto, že už nebyl mým přímým nadřízeným. J.B. nenáviděl duchy. Bral přítomnost každé ztracené duše jako osobní urážku svého uspořádaného vesmíru.
Přízrak spustil ruce, ale když jsem se ho zeptala, jestli bych ho mohla někam vzít, dostal zase ten panický pohled chyceného zvířete. „Ne, nemůžu zastavit ‒ musím jít ‒ nenuť mě zůstat!“
Nevěděla jsem, jestli byl pošramocený už zaživa nebo až po smrti a obvykle jsem nezasahovala do posmrtného života duchů ‒ jednou si duše zvolila zůstat, místo aby šla ke Dveřím, a Agent je z toho venku. Ale tenhle přízrak se choval tak divně, nemohla jsem uvěřit, že by ho Agent, který ho měl vyzvednout, nechal takhle. Myslela jsem si, že bude lepší dostat ho z ulic.
Zavolala jsem odpovědný tým Agentů a dala jim svou pozici.
„Agentka Madeline Black, severní část, blízko autobusové zastávky na rohu Clarkovy a Wellingtonské. Jo, mám tady neovladatelný přízrak.“
Dala jsem dispečerovi informace o duchově chování a on mi řekl, abych počkala, dokud odpovědný tým nedorazí. Zastrčila jsem si telefon do kapsy a soustředila se na hlídání.
Nenechali mě čekat dlouho. Pár minut po tom, co jsem volala, přiletěli tři statní chlapíci, kteří vypadali jako námořníci SEAL. Všichni na sobě měli černá trička a černé kapsáče a měli vážný pohled vojáků ve službě.
„Agentka Blacková? Odtud to přebíráme.“
Odstoupila jsem a nechala je dělat jejich práci. Vůdce skupiny se k duchovi přiblížil s rukama ve vzduchu, dával tak najevo, že mu nechce ublížit. Přízrak se vracel zpátky a znova a znova narážel do zdi.
Ucítila jsem klepnutí na rameni a otočila se. Stál tam J.B. a zabodával se do mě pohledem.
„Co je to s tvýma duchama, Blacková?“
J.B. pro mě měl slabost, a kdybych netrpěla tou spoustou neukojitelné touhy po Gabrielovi, mohla bych mít slabost pro J.B., protože byl vážně tak žhavý jak vypadal. Přes šest stop vysoký, tělo běžce, zelené oči, černé vlasy, které trčely do všech směrů, protože trávil hodně času tím, že za ně tahal.
Naneštěstí se většinu času chová dost suchopárně. A taky na mě byl v současné době nakrknutý, protože jeho matka na něj seslala kouzlo, aby do mě byl poblázněný ‒ součást jejího mistrovského plánu jak získat dítě z Luciferovy pokrevní linie do své vlastní. Netušila jsem, proč to byla moje chyba, ale když se kouzlo zlomilo, rozhodl se hodit daný problém své matky na mě.
„To není můj duch, Bennette,“ řekla jsem a zkoušela ovládnout svůj hněv. „Choval se takhle, už když jsem ho našla.“
„To už je čtrnáctý tenhle týden,“ řekl s ustaranýma očima. „Chci vědět, co se to sakra děje.“
Duch zakřičel a já se otočila, abych viděla, jak jeden chlapík z odpovědného týmu ovinul ruce kolem jeho paží, aby ho zarazil. Další člen týmu vytáhnul malé černé zařízení, které hodně připomínalo dálkový ovladač, a namířil na duchovy oči. Na kořen nosu toho ducha zamířil laserový paprsek.
Duch v Agentově sevření bojoval, jeho výkřiky byly hlasitější a zoufalejší. „Nemůžu zastavit ‒ MUSÍM POKRAČOVAT ‒ PROMIŇ RUDÁ ‒ JSEM KŘIK ‒ JSEM KŘIK ‒ JSEM KŘIK!“
Druhý agent zmáčknul tlačítko na ovladači. Vypadalo to, jako by se nic nestalo, ale duch v Agentových rukách náhle ochabnul. Další chlapík vykročil s provazem na svázání.
„Jak může čtrnáct duchů skončit takhle v jednom týdnu? Kdo byl pověřený jejich vyzvednutím?“ podivila jsem se nahlas.
J.B. stál tiše za mnou. Otočila jsem se k němu tváří a spatřila jeho sevřenou čelist.
„Co?“ zeptala jsem se.
Vypadal, jako by bojoval s nějakým rozhodnutím; pak konečně řekl, „Nebyli na seznamu.“
„Čtrnáct neplánovaných úmrtí v jednom týdnu? A všichni skončili takhle?“ Podívala jsem se na něj se vzrůstajícím pochopením. „Myslíš si, že to má něco společnýho s padlýma.“
„Není to tak vždycky?“ zeptal se. „Pokaždý, když se kolem v posledních pěti měsících stalo něco nadpřirozenýho a divnýho, vede to zpátky k Luciferovi. A nadpřirozenosti a podivnosti se stávají častěji od tý doby, kdy jsi přiznala svou pokrevní linii a přišla ke svým schopnostem.“
„A ty si jako myslíš, že bych s tím mohla mít něco společnýho?“ řekla jsem. „Vzpomeň si, jak jsi mě jednou obvinil z vraždy, a pak jsi vypadal fakt pitomě, když jsi zjistil, že jsem o Ramuellovi nelhala.“
„Z ničeho tě neobviňuju. Jen říkám, že jsi Luciferův potomek.“
„Nejsem Luciferův potomek,“ řekla jsem. Mohla jsem cítit svoji magii, pulzující mi pod kůží ‒ to nikdy nebylo dobrý znamení. Dokonce i přes to, že jsem dělala velký pokroky v ovládání svých schopností, jsem byla na štíru se svými emocemi.
„Vážně?“ řekl s rychlým pohledem směřujícím na moji pravou ruku.
Na svojí pravé dlani jsem měla něco, co vypadalo jako henou vytetovaný vztyčený had. Naneštěstí tetování nebylo dobrovolné. Označil si mě Luciferův meč a já jsem z toho nebyla zrovna nadšená.
Zakroutila jsem na J.B. hlavou. „Jsem Azazelův potomek a moje dědictví s tímhle v žádným případě nemá nic společnýho. Nemám tušení, co tohle způsobilo.“
„Možná bych tě měl jen sledovat,“ poznamenal J.B. zamyšleně. „Pravděpodobně náhodou zakopneš o řešení. To se ti stává často.“
„Odmítám tvrzení, že jsem třetí nastrčená figurka na cestě mým životem. Jsem jedinou osobou, která kdy přežila Labyrint,“ obořila jsem se na něj. „A dovol mi ti připomenout, že by sis měl zamýst před svým vlastním prahem dřív, než uděláš nějaký divoký obvinění.“
„Myslíš si, že moje matka s tím má něco společnýho?“ odfrknul si J.B.. „Nikdy by nebyla schopná udržet tak velký tajemství před zbytkem vílího dvora.“
„Zvládla udržet v tajnosti fakt, že chtěla dítě z Luciferovy pokrevní linie,“ připomněla jsem mu.
„Jakou by měla motivaci k zavraždění smrtelníků a k tomu, aby je tu takhle nechala?“ řekl J.B..
„Jakou měla motivaci pro to, aby mě znásilnila a zabila?“ řekla jsem, a jakmile jsem to vypustila, už jsem toho litovala. Viselo to mezi námi ve vzduchu jako živoucí věc.
A když jsem to řekla nahlas, moje vzpomínky ‒ ty, které jsem se tolik snažila potlačit celý minulý měsíc ‒ se chvatně vrátily.
Labyrint ‒ houf démonů, obří pavouk, můj démonský nevlastní bratr snažící se mě zcela zničit.
Nathanielův obličej posedlý zuřivostí, Nathanielovy ruce držící mě dole.
Gabriel odvracející se ode mě se zhnusením.
„Nebylo to skutečný,“ zamumlala jsem si pro sebe. Moje tvář byla zbrocená potem a závan studeného lednového větru mě roztřásl.
„Maddy…“ řekl J.B. a zvedl ke mně ruku.
„Ne,“ řekla jsem a stáhla se, snažila jsem se dostat pod kontrolu, znovu zapomenout. „Tohle s tebou dělat nebudu. Nemůžeš být můj přítel, když se ti chce, a zbytek času na mě řvát. S čímkoli, co tvoje matka udělala, nemám nic společnýho a to jsem její rukou vytrpěla mnohem horší věci než ty. Tys byl v rozpacích z toho, že na tebe uvrhla kouzlo lásky. Mě se pokoušela zničit, moje srdce, moji mysl, moje tělo.“
„Ale neuspěla,“ namítl J.B. a jeho oči byly nečitelné.
„Neuspěla,“ souhlasila jsem. „a proto to nenechám udělat tebe ani nikoho jinýho.“
Pak jsem se otočila a odletěla pryč, nepokoušel se mě následovat.
Vešla jsem zadními dveřmi, takže jsem jako první uviděla binec v kuchyni. Podle všeho si Beezle se Samielem udělali vafle, protože pult byl od těsta a dřez byl plný špinavého nádobí. Z obýváku vycházela filmová vřava a klesala dolů do haly, kde jsem zastavila se svým kabátem v jedné ruce a svými rukavicemi ve druhé.
„Jako vážně?“ řekla jsem a můj hlas sílil. Hodila jsem svoje věci na židli a kráčela dolů do haly. „Vážně? Beezle, na tyhle sračky seš moc starej.“
Zastavila jsem, jakmile jsem došla do obýváku a spatřila Samiela s Beezlem jak sedí na gauči. Oběma dvěma po tvářích tekly slzy.
„Bože na nebi. Co se stalo?“ vyhrkla jsem, přispěchala k Beezlovi a zvedla ho. „Někdo umřel?“
Bezhlesně ukázal na obrazovku. Letmo jsem tam pohlédla, pak zpátky na Beezla.
E.T.?“ zeptala jsem se.
Beezle přikývnul a popotáhl. Samiel se vysmrkal do kapesníku.
„Víš, že je to fikce, že jo?“
Beezle na mě pronikavě pohlédl. „Když nebrečíš u E.T., jsi robot. Pokud u tohohle filmu neuroníš pár slz, tak nejsi člověk.“
„Tak to nebude od věci, když zdůrazním, že ani jeden z vás ve skutečnosti není člověk,“ poznamenala jsem. „Až si utřeš obličej, můžeš uklidit nepořádek v kuchyni. Ráda bych si udělala snídani v zóně bez těsta.“
Samiel se na mě podíval a znakoval On mě to donutil udělat.
Znakovala jsem zpátky Nemusels ho poslouchat.
Vyhrožoval, že mi dá hroznové víno do peřin, když neudělám vafle.
Jen se ujisti, že místo dohlížení to nádobí opravdu umyje, odpověděla jsem. Hroznové víno v posteli je vážně ďábelský trest. Tyhle malý hroznový věcičky by se pravděpodobně dostaly všude. Jak byste se jich vůbec někdy dokázali úplně zbavit?
„Nechali jsme ti nějaký vafle. Jsou v ledničce,“ řekl Bezle.
Podívala jsem se dolů na své neexistující břišní svaly a povzdechla si. „Nemůžu si dát vafle.“
Beezle se uculil. „Kvůli svojí dietě.“
„Hodlám shodit třicet liber,“ řekla jsem. „Přestaň se snažit sabotovat mé úsilí tím, že do domu nosíš donuty.“
„Nikdo tě nenutí je jíst.“
„Ne, ale nutíš mě je kupovat,“ řekla jsem. „Víš, mohl bys mě podporovat.“
Beezle udělal nepatrný ‚pfft‘ zvuk.
„A co bys dělal, kdybych pro tebe přestala chodit do cukrárny?“ zeptala jsem se.
„Copak bys upřela starému chrliči pár prostých radostí před tím, než se promění v kámen?“ řekl a nasadil svůj nejlepší jsem‒tak‒roztomilý‒nemůžeš‒mi‒odolat obličej.
„Děláš, jako bys měl zkamenět už zítra,“ řekla jsem.
„Kdo ví?“ pokrčil Beezle rameny. „Mohlo by se to stát dost nečekaně.“
„To by mohl i infarkt z přehlcení nasycenými tuky,“ poznamenala jsem a šla do kuchyně, abych udělala ovesnou kaši. Moje chvályhodná snídaně nechutnala ani zdaleka tak dobře, jak vypadaly Samielovy vafle.
Když skončil film, přišli do kuchyně a Beezle začal umývat nádobí se zdlouhavým utrápeným povzdechem. Řekla jsem jim, co se stalo s duchem, kterého jsem našla, a jak si J.B. myslel, že to má něco společného s padlými.
„To asi má,“ prohlásil Gabriel ode dveří.
Pomalu jsem se otočila, srdce mi bilo rychleji, tak jako vždycky, když jsem uslyšela jeho hlas. Opřel se o futro dveří, ruce v kapsách svého vždy přítomného kabátu. Jeho výraz byl nerozluštitelný jako vždy.
„Neslyšela jsem tě přijít,“ řekla jsem.
„Dala jsi mi oprávnění přicházet a odcházet, kdy se mi bude chtít. Přišel jsem na Samielovu ranní lekci,“ řekl.
Gabriel učil Samiela užívat jeho síly více produktivním způsobem. Samiel byl vychováván odporným nephilimem a psychotickým andělem, kteří do něj navrtávali pomstu od jeho prvního nádechu, a tudíž věděl hlavně to, jak svoje síly používat k destrukci. Měla jsem vážný zájem na tom, udržet Samiela naživu a z dosahu radaru Grigori, takže Gabriel se ujal úkolu udělat ze Samiela produktivnějšího člena nadpřirozeného společenství.
„Změnily se vaše příkazy, paní?“
„Nezačínej s tou hovadinou s ‚paní‘,“ vyštěkla jsem naštvaně. „Tohle ráno už mám dost těch pasivně agresivních keců od mýho druhýho ne-přítele.“
Gabriel strnule přikývl. „Jak si přeješ.“
„A moje jméno není ani Holubička.“
Povzdechla jsem. Nevím, jak dlouho se ještě budeme ubírat touhle cestou. Zdálo se, jako by mi Gabriel měl za zlé, že jsem odmítala vystupovat jako jeho majitel. Od té doby, co jsem zavrhla J.B., neměla jsem náladu na další konfrontaci s Gabrielem, obzvlášť s Beezlem a Samielem, kteří nás sledovali, jako bychom byli ta nejlepší reality TV.
„Proč si myslíš, že duchové mají něco společného s padlými? Jejich vlastní dohody uvádějí, že nemíní ubližovat smrtelníkům.“
„A ty přesně z vlastní zkušenosti můžeš dosvědčit, jak skvěle někteří přisluhovači lorda Lucifera tyhle dohody dodržují,“ odpověděl Gabriel.
„Moc dobře ne,“ přiznala jsem a přemýšlela o Focalorovi a jeho snaze k získání moci.
Můj milovaný pradědeček mi řekl, že Focalor bude potrestaný za své jednání na Amaranthině dvoře. Nezaslechla jsem, co to bylo za trest, ale zaručeně to bylo nečekané a kruté. Lucifer se musel ujistit, že jeho ostatní dvory pochopí, že zrada nebude tolerována.
Samiel klepnul klouby o pult, abychom se na něj všichni podívali. Ale zavraždit smrtelníky a nechat jejich duše v takovém stavu ‒ ten zákon je takový, že ani ten největší mizera na Luciferově dvoře ho nemůže porušit. Lucifer nemá zájem na vraždění smrtelníků.
„Ne,“ souhlasil Beezle. „On je chce sesbírat.“
„Protože každý tvor na jeho straně zvyšuje jeho základnu moci,“ řekla jsem. „Jediné o co se opravdu zajímá, je vládnout svojí mocí všem nadpřirozeným komunitám.“
„A proto se tolik zajímá o tebe, Madeline,“ podotkl Gabriel. „Máš moc a sílu, kterou si zatím ani neumíš představit, a lord Lucifer to ví. To proto ses stala tak zajímavým terčem pro ostatní dvory.“
„Jo, popojedem,“ řekla jsem. Nerada jsem přemýšlela o tom, jakou cenu jsem měla pro Lucifera, a z toho vyplývající živá-nebo-mrtvá hodnotu pro jeho nepřátele. To vedlo ke špatnému trávení a bezesným nocím. „Podívejte, už dvakrát jsme tu měli mrtvé mimo přirozený řád, a to kvůli Luciferovým synům, takže chápu proč si vy i J.B. můžete myslet, že by to s ním mohlo mít zase něco společnýho. Ale vážně ‒ kolik dalších synů se mu tady může potulovat?“
Beezlovi vylétlo obočí, když na mě bez obalu zíral. „Lucifer žije už několik tisíciletí.“
Z čehož vyplývá, že měl několik tisíciletí na sázení a sklizeň, abych tak řekla, pomyslela jsem si. To jsem si tím vážně měla projít znova ‒ zakopávat o další tajemství v Luciferově království, chytat další z jeho dětí? Kolik dalších nevinných bude muset ještě zemřít, než tyhle věci vyřeším?
Všichni jsme stáli v tichosti, zahloubaní ve svých vlastních myšlenkách. Zazvonil domovní zvonek. Beezle se odtřepotal nahoru a pryč od dřezu, očividně nadšený, že má důvod opustit nádobí.
„Radši se podívám, kdo to je,“ oznámil a spěchal směrem k oknu.
„Až se vrátíš, doděláš to nádobí!“ zakřičela jsem za ním.
„S trochou štěstí to bude něco strašného a ty budeš několik příštích hodin zaneprázdněná,“ odseknul Beezle zpátky přes rameno.
Podívala jsem se na Gabriela, který mě obdařil smutným malým polovičním úsměvem. Beezle měl nejspíš pravdu. Můj zvonek zvonil, jen když se měly dít špatné věci. Možná bych měla tu pitomou věc urvat.
Beezle prosvištěl kuchyňským oknem, a zatáhl za něj, aby ho zavřel. „Venku je fakt zima. U dveří je Jude.“
Zamračila jsem se. Jude byl vlkodlak, kterého jsem potkala asi před měsícem. Spřátelila jsem se s Wadem, Judovým alfou, ale Jude sám o mně moc dobré mínění neměl. Nenáviděl kohokoli spřízněného s Luciferem.
Vlekla jsem se dolů po schodech, abych zjistila, co Jude chce. Můj domácí doprovod mě následoval, Gabriel a Samiel se nakupili na schodech a Beezle mi svou váhou žuchnul na rameno.
„To nikdo v tomhle domě nikdy neslyšel o soukromí?“ reptala jsem.
„Ne,“ odvětil Beezle. „Tvoje záležitosti jsou moje záležitosti, v každém případě to můžeš říct těm dvěma.“
A kdyby tu byl Jude proto, aby mě roztrhal na kousky, Gabriel a Samiel by nepochybně zasáhli dřív, než by nastala větší tělesná újma.
Trhnutím jsem otevřela dveře a spatřila Juda skrz venkovní dveře stojícího venku na verandě a otočeného zády k nám.  To bylo typické pro nadpřirozená stvoření ‒ nemohla překročit práh mého domu bez mého souhlasu. Držela jsem venkovní dveře otevřené a zkusila nepřemýšlet o faktu, že Gabriel stál přímo za mnou, teplo z jeho těla sálalo na mou kůži a vytvářelo pocit, že moje oblečení je nepříjemně těsné.
Jude se otočil, když uslyšel, že se dveře otevírají, a já zalapala po dechu. Jeho tvář a ruce byly pokryté krví a oči měl divoké.
„Musíš vyrazit. Wade je nezvěstný.“



[1] 1 libra = 0,454 kg ‒ v přepočtu tedy 13,608 kg
[2] YMCA = Young Men's Christian Association

13 komentářů:

  1. Super !! Moc děkuju za krásný překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za pokračování série

    OdpovědětVymazat
  3. Konečně :) moc vám Děkuji za překlad a korekci! :) tahle série je skvělá! ;) diky

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za tohle pokračování a novýn překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka za preklad a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Jůůůůů....vůbec jsem si nevšimla, že se to začalo překládat! Moc děkuji! a těším se na další! .D

    OdpovědětVymazat
  8. Jůůůůů....vůbec jsem si nevšimla, že se to začalo překládat! Moc děkuji! a těším se na další! .D

    OdpovědětVymazat
  9. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat