neděle 29. listopadu 2015

Ohnivý král - 8. kapitola 3/3

Sukně byla snad ještě horší, než si myslela, že bude. V pase ji nepříjemně obepínala, délka – ideální k tomu, aby zakopla - a celkově jí ta tkanina nebyla příjemná. Cítila se v tomto oděvu nezvykle těžkopádně. Nakonec vzdala to neustálé upravování. Věděla, že lepší to prostě nebude a znovu otevřela dveře. Král vypadal v tom saku stejně nešťastný jako ona ve své sukni. Naproti tomu Alma zářila štěstím. „Moc vám to sluší,“ podotkla Alma, když mu urovnávala límec. Katiyanu začalo zajímat, jak blízcí si oni dva vlastně jsou.

S předepsanou královskou obřadností Lian nabídl Katiyaně rámě, aby se do něj zavěsila. Ta na něj jen nechápavě hleděla. „Nejsem žádná tvá uhihňaná choť, co by ti měla viset na ruce jako příruční zavazadlo,“ řekla mu a vyrazila po schodech dolů. Za zády slyšela Almin podrážděný povzdech.
Lian ji doběhl a položil jí ruku na rameno, aby zastavila. „Musíme si promluvit. Lidé se budou divit, kdo jsi a proč jsi zde. Řekneme, že jsi návštěva z jiného království a nic víc.“
„Určitě budou žádat podstatně více informací, když – jak říkáš – jsou tak hrozně zvědaví,“ odfrkla si Katiyana pochybovačně.
„Pak si zahraj na stydlivku.“

Formální jídelna plná tmavého mahagonového nábytku byla dech beroucí. A všechny ty svíčky v umělecky zkroucených svícnech dodávaly místnosti na kouzelnosti. Na Katiyanu dolehla nostalgie. Připomnělo jí to všechna jídla, při kterých byla se svým otcem, a hodovali u nich v paláci.
Lian pro ni odsunul židli a jakmile se posadila, do místnosti se nahrnuli další lidé. Za sebou zaslechla povzdech a v tu chvíli jí král přisunul s větší silou, než bylo nutné.
Vilemína stála ve dveřích s párem lidí, kteří dozajista byli její rodiče. Její matka byla stejně krásná jako ona, ale ty obrovské bleděmodré oči měla po otci.
Ten muž vypadal dost hrozivé, ale přesto ho Lian pozdravil s nebývalou laskavostí. „Je skvělé vás mít zase zpátky, Kente, jaká byla návštěva u vaší dcery?“
„Skvělá,“ přerušila ho starší žena. „Zrovna se jí narodilo její druhé dítě, opět chlapec. Je tak roztomilý.“
Vilemína zbledla a pokusila se o úsměv. „Ano, rozkošný.“
Král jí ani nenabídl rámě, ale ona se ho chytla tak jako tak. Ztuhla, když ji král usadil mezi její rodiče přímo naproti Katiyaně. Její úsměv byl sice přátelský, avšak oči se proměnily v kusy ledu.
„Netušila jsem, že se k nám připojíte,“ řekla. Její hlas byl stejně ztuhlý, jako její tělo.
„Já taky ne,“ zamumlala Katiyana.
„Obávám se, že jsem přeslechla vaše jméno.“
Podívala se na krále, ale ten byl zaneprázdněn hovorem s Vilemíninou matkou. „Cat.“
„Cat? Jako to zvíře?“ zeptala se nevěřícně.
„Ne jako zvíře ne. Jako… jako to jméno.“ Její ubrousek se pod stolem proměnil se zmačkaný kus látky, jak ho neustále nervózně žmoulala mezi prsty.
„Jak, že jste to říkala, drahá, že se jmenujete?“ zeptala se Vilemínina matka.
„Cat,“ zopakovala a donutila se na ni pohlédnout.
„Ó. No, to je milé, že vás poznávám. Můžete mi říkat Angeliko.“ Jaká matka taková dcera. Její úsměv byl stejně falešný, jako úsměv jejího potomka. Prohlédla si ji odshora dolů hledajíc sebemenší chybičku. „Povězte mi, drahá, jste tu jen na návštěvě?“
Vilemína se najednou na Katiyanu se zájmem zadívala a princezně došlo, o čem tato otázka ve skutečnosti je.
Škodolibě se na ty dvě vdavekchtivé ženské podívala a řekla: „Prozatím. Ale kdo ví, jak dlouho tu nakonec pobudu, že?“

Lian se pobaveně ušklíbl a ona musela zadržet smích, jak Vilemína zrudla zlostí.
„A odkud jste přijela?“
Panika ji chytila do svých spárů nepřipravenou, když hledala odpověď na otázku. „Hmm…“
„Tak různě,“ vložil se do toho Lian. „Její otec je vynikající poradce s velkým záběrem. Pobude tu tak dlouho, než její otec dokončí jeho aktuální úkol.“
Katiyana neměla ponětí, co tím myslel, ale zdálo se, že Kent to pochopil. „Rozumím. Každopádně, Cat, vítejte v paláci Slunečního krále. Snad vám to tu přiroste k srdci tak, jak to přirostlo k srdci nám.“
„A kdo je váš otec?“ pokračovala Vilemína nelítostně v kladení dalších otázek.
„Ale, drahá dceruško. Jde o citlivou záležitost, pokud mi rozumíš. Takže žádné další otázky.“ Tvář jeho dcery vypadala, jako by měla prasknout. Katiyana se teď ale soustředila na tu obrovskou úlevu, takže neměla čas se tím bavit.
Sluhové mezitím začali přinášet první chod. Katiyana strávila většinu času tím, že buď jídlo hltala očima, anebo se ho snažila sníst, jak nejkultivovaněji mohla. Další dvě dámy ho jedly způsobem, jako by se jednalo o umění nebo soutěž v hlemýždím žvýkání. Své jídlo rozdělovaly na menší a menší kousky hodné mravenců a pak je elegantně dopravily do úst a celé hodiny žvýkaly. Předtím než snědly polovinu své porce, talíř odsunuly pryč.
Princezna musela potlačit sílící odpor, který k nim měla a jenž se každou chvílí zvětšoval. Když pohlédla na krále, ukázalo se, že vypadal stejně nešťastně, jako se ona ohledně toho cítila.
Kent obstaral většinu rozhovorů mezi chody. Z nich mohla Katiyana usoudit, že je něco jako králův finanční poradce. Z celého projektu nebyl šťastný, hlavně z té ceny, ale neochotně souhlasil, že se to prostě udělat musí.
Katiyana měla nutkání vstát od stolu, opustit hrad a namířit si to rovnou do lesa. Ale královna potřebovala být sesazena z trůnu, aby se lidé v princeznině království mohli mít lépe. Jediný, kdo jí s tím mohl pomoci a hlavně věděl jak to udělat, byl Lian. Takže potlačila další povzdech a modlila se, aby desert jako sladká tečka na závěr proběhl rychle a bezbolestně.
Vilemína a její matka zákusek odmítly, zato Katiyana ho přijala s nadšením.
Donesli jim misku plnou lesních plodů s nějakým krémem a k tomu také šálky plné velmi tmavé hnědé kapaliny, do které si muži přidali brandy.
Zvědavě si usrkla ze svého hrníčku. „Fuj!“ prskala. „To je tak odporně hořké!“
Vilemína na ni pohlédla zpoza svého šálku. „Samozřejmě, vždyť je to káva. Kde jste to pobývala, když jste tento nápoj nikdy neochutnala?“
„Její otec kávu ze srdce nenávidí,“ vložil se do toho Lian spěšně. „Pochybuji, že by své dceři nabídl něco, co tak moc nemá rád.“ Postrčil ke Katiyaně cukřenku. „Zkus si to osladit, pak to možná nebude tak hořké.“
Princezna vysypala do kávy několik lžic cukru a pečlivě zamíchala, než se odhodlala k opětovnému degustování. Nechutnalo to o moc lépe, ale pít se to dalo. Byla rozhodnuta, že ačkoliv je to hnusné, pokusí se to popíjet stejně elegantně jako Vilemína a její matka.
„Dorazili v poslední době nějací poslové?“ zeptala se Angelika zdvořile.
Král se zamračil. „Ne. Měl bych snad nějaké očekávat?“
„Ale ano, my všichni bychom měli. Moje dcera bydlí dále na sever, a když jsme byli na návštěvě, proslýchalo se, že král Valanka se oženil.“
Katiyana vyprskla kávu na čistě bílý nepotřísněný ubrus a dál se dusila. „Někdo souhlasil s tím, aby si vzal Ledového krále?“ vydechla. „Kdo by se do takového sňatku pouštěl?“
Lian se zamračil. „Ocenil bych od vás větší uctivost. Je to šlechtic a měli bychom se k němu tak i chovat. A jak vůbec víš, kdo to je?“
„Každý přece ví, co je zač. Je to monstrum,“ řekla krčíc rameny jako by to mělo být zřejmé i hluchému. „Matky ve všech království hrozí svým dětem, že jestli nebudou hodné, pošlou je za Ledovým králem a tam mu budou navěky dělat otroky.“
Lian třískl rukou do stolu. Všechny hrníčky společně s podšálky, Vilemínou a Angelikou nadskočily. „To stačí.“
Než na to mohla Katiyana reagovat, vložila se do toho Vilemína. „Takže jste nikdy neměla kávu a z nějakého důvodu jste nikdy neslyšela o králi Valankovi? Opravdu mě překvapujete.“
Princezna ztěžka polkla. To poslední, co by chtěla udělat, bylo rozzuřit se na tu žárlivou kozu neprávem vrtající se v její minulosti.
Zdálo se, že Lian se uvědomil svou chybu. „A kdo podle těch zvěstí měl to štěstí stát se jeho ženou?“ odkašlal si. Ptal se nejen ze zvědavosti, ale hlavně aby změnil téma.
„Nějaká služka,“ odpověděla s pohrdáním Vilemína.
Katiyana si všimla, že král úplně přešel její nevhodnou poznámku k princeznině minulosti.

Nakonec všichni dojedli vynikající zákusek, dopili svou dávku kofeinu, a to pro krále to bylo znamením, že mohl vstát a odejít od stolu. Katiyana ho svižně následovala. Nemohla se dočkat, až tahle hrozná večeře skončí.
Angelika ji však zastavila otázkou: „Baví vás jízda na koni, má drahá?“
„Mě? Ne. Nikdy bych nevěřila těm hloupým zvířatům natolik, abych jim svěřila svůj život. Proč?“
Ženino obočí se nadzdvihlo natolik, že jí málem zmizelo ve vlasech. „Usoudila jsem to podle vašeho nezvyklého úboru, který jste zvolila na večeři. Z tohoto důvodu jsem se domnívala, že patrně patříte k nadšencům tohoto sportu.“
Katiyana zrudla a nemotorně si upravila sukni. „Jasně. Já… ehm… líbila se mi barva těchto šatů.“
Zatímco si král vyměňoval zdvořilosti s Kentem, Katiyana toho využila k úprku z místnosti nahoru do svého pokoje. Už byla skoro tam, když ji král dohonil. „Co to bylo?“ zeptal se.
„Co bylo co?“
„Tvůj výkon u večeře. Jsi host a zároveň princezna, přesto tvé způsoby byly otřesné.“
Cítila, jak jí spadla čelist údivem. „Říká ten, který měl záchvaty vzteku víckrát, než můžu spočítat na prstech na rukou i na nohou jen v těch několika málo dnech, co ho znám?“
„Chováš se jako vesnický balík, ne jako princezna!“
„A ty jednáš jako rozzuřený nabručený medvěd, ne jako král!“
Promnul si spánky. „Pomalu se mi v hlavě začíná tvořit plán, který zahrnuje další království, okolo toho tvého. Nebude lehký úkol je k tomu plánu přesvědčit, pokud se nebudeš prezentovat jako královna.“
„Nejsem žádná královna a nechci ani usednout na trůn! Chci, aby byla Sula potrestána za své zločiny, a chci, aby lidé v mém království mohli žít svobodně, bez útlaku, jak tomu bylo, když vládl můj otec.“
„A kdo jim bude vládnout, když ta zlá čarodějnice bude pryč? Ty jsi dědička, jediný potomek, který má právo na vládu.“
„To není to, co chci.“ Teď už ne, dodala tiše.
„Obávám se, že nezáleží na tom, co chceš. Buď pomůžeš svému lidu anebo se na ně vykašleš.“
„Fajn. A jaký je ten tvůj grandiózní plán?“
„Ještě si nejsem úplně jistý… Ale svatba krále Valanky mě přivedla na nápad. Společně se této události zúčastníme.“ Měl se už k odchodu, když ještě dodal: „A budeš řádně oblečena.“
Katiyana se zamračila a zabouchla za ním dveře. Ale její vztek rychle nahradilo vyčerpání. Začala se tedy poohlížet po něčem na spaní.
Ozvalo se zaklepání a dovnitř vstoupila Alma. „Myslela jsem si, že budete hledat vhodný oděv,“ řekla a zvedla bílou věc z nejjemnější tkaniny, jež byla celá pošitá volány krajkami.
„Co to má být?“
„Noční košile. V čem normálně chodíte spát?“
„Chceš, abych v tom spala, že? Vždyť se to všech těch ozdob zamotám a zemřu sice elegantně, ale pohřbená v krajkách. Tak jsem si svou smrt opravdu nepředstavovala.“
„Ale jděte,“ ušklíbla se Alma. „Opravdu si nepamatujeme, jak jste se před léty oblékala a chovala?“
Katiyana ztuhla a Alma rychle zavřela pusu, když si uvědomila, co jí vyklouzlo.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ prohlásila princezna prkenně.
„Omlouvám se, nechtěla jsem vás vystrašit. Slibuji, že jsem o tom s nikým nemluvila a ani mluvit nebudu.“ Její srdnatý obličej byl najednou nezdravě bledý, plný starostí.
„Řekl ti to Lian? On je jediný, kdo to ví,“ chtěla vědět. Srdce jí v hrudi právě uhánělo o sto šest. S jedinou, kterou tak dlouho držela v tajnosti, se svěřila králi a byla si jistá, že ten pomstou řízený medvěd bude mlčet.
Alma pozorovala, jak se jí všechny emoce promítaly na tváři a chytila jí za ruku. „Nezmínil se o tom. Přísahám. Uhodla jsem to. Jsem jeho služebnou po několik let, znám tu jeho posedlost královnou a touhu ji svrhnout, naslouchala jsem mu hodiny a hodiny, když dával dohromady všechny poznatky, co o ní ví a dával dohromady strategie. Takže jsem si to jen dala dokupy,“ přiznala provinile.

„A?“ pobídla ji Katiyana. „Co mi neříkáš?“
„Pamatuji si vás. Vypadáte úplně stejně, jako jste vypadala.“
„Pamatuješ si mě? My jsme se setkaly?“ Její vzpomínky na dětství byly jen neuspořádané útržky. Ale i přesto pátrala po blondýnce s medovými vlasy, pihami a oříškově hnědýma očima. Nikoho takového si nepamatovala.
Alma se kousla do rtu a klesla na postel. Naznačila, aby si Katiyana sedla vedle ní. „Když vaše matka zemřela, otec krále Liana šel na pohřeb. Můj strýc byl jeho osobní sluha a já byla jeho chráněnka.“ Viděla v princeznině tváři otázku a vložila proto do svého vyprávění odpověď. „Stal se ze mě sirotek a on mě vzal pod svá křídla. Nevěděl, jak má vychovávat děvče a ani na to, jako králův osobní sluha, neměl čas. A tak jsem se stala jeho učednicí, aby mě mohl brát všude s sebou, naučit se, jak se postarat o krále. A to včetně takových záležitostí jako byla účast na pohřbu vaší maminky.“
Katiyaně pomalu začalo svítat. Poznání se jí objevilo v očích. „Počkat, myslím, že si tě pamatuji… bylas to ty? Ta holky, která si se mnou hrála v předsálí?“
Alma přikývla.
Katiyana se jí vrhla kolem krku. „Nemůžu uvěřit, že jsem na to zapomněla! Tak dlouho jsem přemýšlela nad tím, kdo jsi, kam ses po tom dni poděla. Ptala jsem se otce nesčetněkrát, ale v té době měl ve všem zmatek, takže ani kolikrát nevěděl, že jsem na něho mluvila.“ Odtáhla se a oběma dívkám se v očích zaleskly slzy. „Byla jsi první kamarádka v mém věku, kterou jsem měla.“
Alma se zasmála a popotáhla. „Doufám, že jsem od té doby nebyla jediná.“
„Samozřejmě, že ne. Holky z-“ rychle se zastavila. Málem vyzradila tajemství svých přátel.
Alma zvedla ruku. „Nemusíte mi říkat svá tajemství. Chci, abyste byla v bezpečí, jak to jen jde. Nevím, kde jste byla, ale od té doby, co jste zmizela, z královny se stalo čisté zlo. Kdyby věděla, že jste naživu…“ Odmlčela se. „To znamená, že jste nezemřela při porodu. Kde je tedy vaše dítě?“
Katiyana se nebála důvěřovat této ženě a proto jí odpověděla. „Všechno to byla lež, aby zakryla fakt, že mě vyhnala do lesa, aby mě zavraždili.“
Alma zalapala po dechu a v děsu si zakryla ústa. „Ale vždyť jste byla ještě dítě!“
„Byla. Ale taky jsem měla kolem sebe mnoho lidí, kteří mi pomohli a udrželi mě v bezpečí.“
„Jste v bezpečí i zde. Vím, že král vás bude chránit bez ohledu na to, co se mu postaví do cesty.“
„Ale proč?“ podivila se princezna nahlas.
Alma zavrtěla hlavou. „Královna mu vzala celou jeho rodinu. Je tak naštvaný a i potěch letech se přes to nemůže dostat. Proto sáhne po každé maličkosti, která ho může dovést k pomstě. Jestli si myslí, že mu můžete pomoc ji svrhnout… tak udělá všechno, co může, aby vás udržel v bezpečí.“ Katiyanu překvapivě potěšila slova ztracené kamarádky z dětství a zároveň královy osobní služebné.
Alma se konečně probudila ze svých myšlenek a poplácala ji po rameni. „Podívám se, jestli najdu něco, v čem byste byla ochotná spát.“
„Děkuji ti,“ řekla princezna vděčně.
Za chvíli se Alma vrátila s pruhovanou noční košilí s mosaznými knoflíky.
Katiyana se usmála. „To je mnohem lepší. Děkuji.“
„Obávám se, že vám to bude docela velké… ale pokud se vám to líbí… “ pokrčila rameny.
Katiyana odhodila jezdecké oblečení a přetáhla si noční košili přes hlavu. Katiyana by mohla kandidovat na strašidlo - spodní lem se za ní táhl jako vlečka a rukávy přesahovaly její prsty o dobrých patnáct centimetrů. O pytlovitém vzhledu celého modelu ani nemusíme hovořit.
Alma se tomu zasmála a pomohla jí rukávy zahnout.
„Kde jsi to vzala?“ chichotala se Katiyana. „Ne, že bych byla nevděčná, ale je to tak obrovské.“
„Je to jedna z králových nočních košilí, které odmítá nosit, takže nebojte, těžko si toho všimne.“
„Já vím,“ podotkla Katiyana suše. V tu chvíli po ní Alma střelila pohledem.
„Ne, to není to, co jsem měla na mysli. Jen vím to, protože jsem ho přepadla v jeho ložnici, zatímco on spal.“ Trhla s sebou, když uslyšela, co to vlastně řekla. „Takhle, to zní ještě hůř. No jednoduše – poté, co jsem utekla, vytapetoval les plakáty, kde bylo napsáno, že mě hledá. Přišla jsem proto za ním, když spal v domnění, že budu mít navrch, zatímco on bude ospalý a zranitelný.“
„Chápu. A měla jste navrch?“
Katiyana pokrčila rameny. „Jsme teď spojenci, takže bych řekla, že jsme oba vyhráli.“
Alma jí věnovala objetí a nechala ji jít spát.
Katiyana však ještě dlouho po té přecházela po oné skvostné místnosti, jež mohla ode dneška nazývat svojí komnatou, v té komicky dlouhé košili. Její mysl byla příliš plná nových dojmů a podnětů, které byly navíc natolik zamotané, že ani spát nemohla. Pomyslela i na své přátele z chaloupky a na to, jak se jim asi daří. Cítila se provinile, když pohlédla na všechno okolo. Její přátelé takový luxus patrně nezažili ani před tím, než je potkala. Myslela i na Almu a na to, jak si spolu kdysi hrály v předsálí. I král byl v její mysli. Zdálo se, že je to dobrý člověk, ale ta jeho povaha byla… znepokojující.
V dáli zahřmělo. Nato se slabě usmála. Podle vánku přicházejícího s otevřeného okna a vůně deště poznala, že se blíží bouřka.
Nakonec se jí přece jen podařilo své myšlenky uklidnit a ulehla na měkký polštář.
Právě když už se chystala usnout, zaslechla na chodbě jakési šustění a to ji okamžitě probudilo. Všechny její instinkty se v jednu chvíli zbláznily, v druhou už byla venku z postele a sahala po klice.
Klika zavrzala, dveře skřípaly na protest, jak je v tuto nehostinnou hodinu otevírala. Trhla s sebou, přesto se donutila zůstat v klidu, dokud dveře neotevřela natolik, aby jedním okem viděla do předpokojů. Všimla si nějakého záblesku u králových dveří, než se tiše zavřely. Měli u nich být dva strážní, ale z nějakého důvodu tam nebyli.
Katiyana zvětšila skulinu mezi rámem a dveřmi, aby mohla tiše proklouznout, a potichu se plížila ke královým komnatám. Byla ráda za burácení a hluk, který nadělaly hromy venku, protože takhle bylo daleko jednodušší zamaskovat vlastní kroky. Lianovy dveře byly poddajnější a nedělaly takový randál, když je otvírala. Přesto rychle vklouzla dovnitř a zadržela dech.
V místnosti byla tma jako v pytli, ale komnata byla osvětlená dost na to, aby viděla postavu, která se krčí nad královou postelí. Katiyana se sklonila a tápala po čemkoliv, co by mohla použít jako zbraň, až její ruka sevřela něco tenkého a pevného. Když hrom opět zaburácel, vyskočila a srazila tu tajemnou siluetu na zem. „Probuď se!“ křikla, jak se oháněla provizorní zbraní po útočníkovi a zároveň šťouchala do krále, aby se vzbudil.
„Liane, vstávej!“ křikla a pokračovala se svým oháněním sem a tam.
„Pomozte mi!“ ozval se tlumený výkřik zasednutého pachatele.
Lian zasténal a vyhrabal se z postele zakopávaje o Katiyanu a útočníka, přesně ve chvíli, kdy Alma prudce otevřela dveře. „Co se to tady děje?“ vykřikla s lucernou v ruce.
Katiyana se přestala ohánět na všechny strany a podívala se, koho to přitiskla k podlaze. Zespodu na ni hleděla rudá tvář zuřící Vilemíny.
„Jak se opovažuješ,“ zasyčela. Modřiny na tváři už se jí začaly pěkně vybarvovat.
„Já? Já jsem jen chránila krále před nezvaným nočním návštěvníkem,“ odsekla zpět.
„Co se to sakra děje?“ zařval Lian.
Katiyana se vyškrábala na nohy a ukázala dolů na Vilemínu. „Viděla jsem ji, jak se plížila do tvého pokoje. No, nevěděla jsem sice, že to byla ona, ale stráže nebyli u dveří, tak jsem sem přišla, abych ti pomohla.“
„Vilemíno,“ napomenul ji podrážděně. Když viděl, jak pofňukávala, tak k ní neochotně natáhl ruku, aby jí pomohl ze země. „Co tu děláš v noci?“
„Byla jsem vyděšená,“ řekla dětinským hlasem. „Strašně se bojím bouřek.“
„Takže, jste se uprostřed noci vplížila do královy ložnice?“ skočila jim do toho Alma. Její hlas byl bez emocí, ale podle jejího výrazu bylo jasné, že tohle Vilemínino drama nebylo první.
„Nikde se necítím bezpečněji než s tebou,“ řekla na to Vilemína házejíc očkem po králi.
Ten se jen ušklíbl. „Je zcela nevhodné, abyste tu byla v tak pozdní hodinu. Trvám na to, abyste se bez prodlení odebrala do svých komnat, už jen v zájmu vaší pověsti.“
Vilemína našpulila rty. „Ach, ale je v pořádku, že je tu ona.“
„Ona už svou pověst má,“ ubezpečoval ji král.
Katiyana hodila svou „zbraň“ na králův odhalený hrudník. „Nemám!“
„No, ne tento druh pověsti, ale každý, kdo se s tebou setkal, už ví, že nejsi dáma.“
„Chránila jsem tě,“ zavrčela.
„Nepotřebuji tvou ochranu, Kati- Cat. Zvláště ne před vyděšenou holkou.“ Vilemína zrudla ještě víc a Lian ji jednoduše postrčil směrem k Almě. „Prosím dohlédni, aby se dostala do postele.“
Vilemína se zamračila, ale pak se najednou uvolnila. „Už vím, co se to tady děje. Ty-“ ukázala na Liana v jeho pyžamových kalhotách a pak na Katiyanu v králově noční košili. Upravila si svoji natrhnutou košilku, která jí spadla z ramen, narovnala s nosem směřujícím až ke hvězdám. „Omlouvám se, za přerušení vašeho dostaveníčka. Už chápu, co máte na mysli, když říkáte, že to není dáma.“ Se svou důstojností se ve své košilce, nyní již bez příkras, loudala ke dveřím, ale pak se zarazila. „Věřím, že ten pantofel je můj.“
Lian se podíval dolů na své nohy a kousek od nich viděl saténový střevíček, který Katiyana používala jako zbraň a potom ho hodila po něm. Podal jí ho beze slova a ona konečně opustila místnost. Alma jen zavrtěla hlavou a následovala ji.
Sledovali je, jak odcházely, až se nakonec král obrátil ke Katiyaně.
„Proč jsi v mé noční košili?“ zeptal se, naklonil hlavu na stranu a zkřížil ruce na prsou, nutíc svaly pracovat v tuto noční hodinu.
Tváře jí hořely. Naštvaná a v rozpacích vyštěkla: „Je to vhodnější než to stupidní oblečení, co měla na sobě.“ Zaujala stejný postoj jako on. „No a ujišťuji tě, že tě nebudu zachraňovat, až zas udivím vetřelce vloupávat se do tvých komnat.“
„Katiyano, prosím. Jsem ti vděčný, že jsi myslela na to, že mě zachráníš. A jsem také velmi, velmi rád, že jsi mě ušetřila toho probuzení se vedle ní v mé posteli.“ Otřásl se při tom pomyšlení a prohrábl si vlasy.
„Je pitomá,“ pronesla Katiyana posměšně.
„Je horší než to. Miluje moc a peníze. Co je horší, nikdo jí za celý její život neřekl ne.“
„Tak jak si ji držíš od těla?“
„Alma mi pomáhá.“
Katiyana přikývla. „Takže ty a Alma…“
Lian na ni nechápavě zíral.
„Ale nic. Tak dobrou noc,“ zavolala přes rameno, když kvapně vystřelila ven z komnaty. Po návratu do svého pokoje zavřela dveře a opřela se o ně, oči zavřené.
„Jsem to ale idiot,“ zašeptala si pro sebe.


15 komentářů:

  1. Moc ti děkuji za skvělý překlad!!☺

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za skvělý překlad a korekci!

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujeme super preklad. Iva

    OdpovědětVymazat
  6. Veľká vdaka za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Boží :D Díky za překlad a korekturu :)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat