neděle 22. listopadu 2015

Návrat mrtvého muže - 30. kapitola


Pořád jsem potřebovala jíst. O sedm restaurací později se mi opíralo do očí odpolední slunce v hospodě v nejvýchodnějším výběžku Saint City vmáčknuté mezi město a jezero. Propracovávala jsem se směrem k mostu, instinktivně jsem od jednoho jídla k druhému směřovala na východ. Řetízky mě tížily v kapse. Neříkala jsem tak úplně pravdu. Nevěděla jsem přesně kde Lourdes je, ale moje podvědomí se mi snažilo něco naznačit. Už jsem stíhala tolik psychopatů a kriminálníků, že jsem přesně věděla. Co ten pocit znamená. Že jsem na stopě. Lovec ve mně byl spokojený a to mi prozatím stačilo.

Dopila jsem půllitr piva, otřela si rty hřbetem ruky a prohlížela si zbytky velké pizzy na talíři před sebou. Nesnášela jsem chuť piva, ale obsahovalo velké množství kalorií a potřebovala jsem palivo. Připadala jsem si jako nechutný žrout, ale byla jsem hladová.
Vzdychla jsem si. Ze zadního boxu jsem měla výhled na celou hospodu. V holovizi běžela reklama na nejnovější seriál o skupině ceremoniářů ve východním Los Dangales – Friscu. Tak nás nenávidí a přitom se na nás tak rádi dívají napadlo mě už jako několikrát dřív.
Pak se objevily záběry na můj dům se stoupajícím sloupcem plamenů a kouře. Dívala jsem se a nehty poklepávala po stole. Gabe si myslela, že Lourdes a Mirovitch se ke mně dostali v mém vlastním domě, nebo že mě sledovali od doutnajících trosek. Musela mít strach, umírat strachy. Byla lepší přítel, než jsem si zasloužila; Gabe stála vždycky při mně.
Dívala jsem se s očima přilepenýma k displeji. Uvnitř ohnivého sloupu se něco hýbalo.
Něco temného tam vířilo jako obsidiánový kouř.
Nejasný obrys lidské postavy uprostřed plamenů a roztaženými útlými černými křídly a zvednutýma rukama. Pak postava zmizela v plamenech a záběry z kamery se rozmazaly, jak udeřila tlaková vlna.
Sledovala jsem to s pokleslou čelistí. Co to k čertu bylo?
Plameny neuhasly, obklopily temnou postavu, která otáčela hlavou jako by se rozhlížela. Pak se obraz zastavil a proměnil v statické zrnění. Pak se na obrazovce za hlasatelem objevil můj obličej. S nelibostí jsem zaznamenala, že to je moje nová tvář. Někomu se podařilo získat záběr zblízka. Vlasy jsem měla stažené dozadu, jen pár spadlých pramenů zjemňovalo můj výraz. Vsadila bych se, že to bylo z Domu Bolesti.
Hlasatel reprezentoval typ, který se na tuhle práci vždycky vybírá, bezpohlavně krásná tvář s vysoko posazenými lícními kostmi a dokonale tvarovanými rty. Tenhle měl navíc hladké světlé vlasy a jasně zelené oči, ze kterých se mi svíral žaludek.  Zaplatila jsem a ve spěchu odešla, nohama jsem se sotva dotýkala schodů, po kterých jsem sbíhala. Starožitné dřevěné dveře hospody se za mnou s bouchnutím zavřely.
Co to v mém domě bylo? Byl to Lourdes? Dostal se tam, zatímco jsem ponořená do smutku bloudila ulicemi, a pak ho to zastihlo nepřipraveného, když jsem zapálila dům? V krku mi vyschlo a pravá ruka se sevřela do pěsti.
Ale ani Kellera, ani Mirovitche jsem v domě necítila. A i když jsem byla napůl šílená smutkem, byla jsem si jistá, že bych zaznamenala ředitelův pach.
To nemohlo být ono. Nemohlo.
Copak jsi ho ještě neoživila?
„Nemožné.“ Můj hlas mě překvapil. Rozhlédla jsem se kolem a zachytila několik vyděšených pohledů od normálů, kteří se mi ze široka vyhýbali. „Naprosto nemožné.“
Výplod představivosti. Nebo, kdyby Santino nepoužil vejce proti Japhrimelovi, a Lucifer nedokončil jeho započatou práci, když ho zraněného umlátil, dokázal by oheň v kombinaci se Silou to, o čem jsem si myslela, že by dokázala krev - přivést zpátky mrtvého démona? Znovu stvořit z popela démonské tělo? Dokonce i když se jednalo o Padlého démona?
Nenech se rozptylovat, Danny. Každý moment, kdy váháš, může stát život někoho dalšího.
Ale měla jsem u sebe ty přívěšky. Já jsem teď byla cíl.
Šla jsem dolů ulicí, s rukou sevřenou kolem jílce meče. Čepel uvnitř pochvy hučela Silou. Po chvíli jsem si všimla, že mi lidí uhýbají z cesty. Když jsem konečně vyšla z obytné čtvrti a chodník pod žlutě a červeně zabarvenými korunami stromů se vyprázdnil, byla to úleva. Nohama jsem drtila spadané listí, zatímco jsem pokračovala v chůzi.
Slunce zrovna zapadalo, když jsem vkročila na most. Protože většina lidí a zboží se přepravovala vznášedly, byl most v havarijním stavu. Jenomže slickboardy nad vodou nelétaly a pěší a pozemní doprava most potřebovali, takže na mostě přes jezero panoval čilý ruch
Já jsem potřebovala na východ, a chtěla jsem jít pěšky, takže to znamenalo most nebo nic.
Na západní straně kopec protínalo několik starých silnic, vzala jsem to přes pás křovin a přála si, abych si vzala svůj slickboard, nebo si aspoň nějaký pronajala. Pod okrajem mostu se vlnila voda jezera. Cítila jsem železo a mrtvou, chemicky znečištěnou vodu. Na nábřeží přežívaly kolonie bezdomovců, odpadlých psiniků, všechny sorty lidského odpadu. Tank District proti tomuhle vypadal jako sedayeenská komunita. Pokračovala jsem v chůzi.
Most se klenul nad zrcadlově klidnou hladinou jezera, architektonický pět set let starý triumf, který každých pár desítek let musel projít rekonstrukcí. Původní beton byl rozdrolený, ale nový povrch z plastu a ocelové nosníky byly na místě sotva pár let, zaplatily je štědré hegemonické fondy a vedení města. Hladinu jezera pokrýval tlustý příkrov řas, kdokoliv ze základní znalostí biotechnologií a s dostatečnou hotovostí na nejnutnější vybavení, z nich byl schopný vytěžit hotové bohatství. Řasy byly základním komponentem k výrobě Clormenu -13. Vysoce návykové a nebezpečné látce.
Pokud bych měla vznášedlo, nebo použila svou démonskou rychlost, byla bych už za mostem, ale pokračovala jsem dál pomalou chůzí. Odtékala sem voda z rybníku, který byl na pozemku Riggar Hall, byla jsem si tím skoro jistá. Už jen z pocitu blízkosti vody, která protékala tím prokletým místem, mi tuhla krev v žilách.
Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi připadalo jako zázrak, že spiklenci našli místo, kde se mohli opakovaně setkávat, i když Keller členy spolku vybíral velmi opatrně a schůzky nebyly pravidelné. Mirovitch vždycky dokázal záhadně snadno vyčenichat ukrytá tajemství, jakýkoliv kontraband a vždycky byl aspoň zdánlivě o krok dopředu před jakoukoliv vzpourou ve studentských řadách. Nezáleželo na tom, ke komu jste se obrátili, vždycky se našel někdo, kdo běžel žalovat, nebo někdo, kdo nezvládl trest, případně ho pud sebezáchovy přinutil stáhnout se do vlastní bezpečné skořápky.
Jaká další tajemství Riggar Hall skrývala?
Po hodině pomalé chůze jsem zastavila v půlce mostu a rozhlédla se řasami porostlé hladině jezera. Nedostalo se mi žádného varování.
Levé rameno se probralo k životu, jako by se mi do něj zaťal pařát s drápy. Klesla jsem uprostřed cesty na kolena, ocelové nosníky skřípaly. Křečovitě zkroucenou pravou rukou jsem se pod košilí dotýkala bludiště jizev, které bývaly Japhrimelova značka. Při doteku se okolní svět rozhoupal ve vlně bolesti.
Saint City vzhůru nohama, odraz světel od věže Trans Bank, prolétávající vznášedla. Žhavá touha proudící žilami, volný pád, svinutá křídla, na poslední chvíli odvrácený nevyhnutelný náraz. Těžké boty dopadají na beton. Větření pachu, ne tak docela pachu, zvuku, nebo spíš doteku, touhy proudící v žilách, staré a silné, směřuje na východ.
Přišla jsem k sobě, odtrhla ruku od jizvy. Kolena jsem zabořená do mostu, který se chvěl jako napjatá struna. Z obou stran jsem slyšela křik. Opřela jsem se o meč a vstala.
Copak jsi ho ještě neoživila?
Dotírající Luciferův hlas. A temná okřídlená postava uprostřed plamenů. Byl to dost velký oheň na nasycení démona?
Dost Síly na oživení a vystavění démonského těla z popela?
Směšné, šílené. Jestli Japh
Pokud by byl naživu, pokud by v něm byla aspoň jiskřička života, cítila bych to, když jsem k sobě tiskla jeho doutnající tělo. Cítila bych to pokaždé, když jsem se dotkla jeho urny. Věděla bych to, vždyť jsem Nekromantka, smrt je můj obor, a vždycky jsem dokázala rozpoznat sebemenší známky života.
A co duše? Démonská duše, nebo duše Padlého, duše A´nankhimel
Přála jsem si, abych toho dokázala o démonech zjistit víc. Nebo přesněji o A´nankhimel, padlých démonech a hedairách, jejich lidských družkách. Ale ani v jedné z knih nebylo nic jiného než neužitečné legendy. Démoni o A´nankhimel mluvili neradi, ať už z jakéhokoliv důvodu; a naivní mágové, kteří se motali kolem démonů, nevěděli nic, o čem se démoni nenamáhali mluvit. Jejich vrozená žárlivost a neochota sdílet jakékoliv poznatky také příliš nepomáhala. Nemohla jsem se jich ani zeptat, nemluvili s nikým zvenčí vlastního kruhu. Dokonce i uvnitř něj mají vlastní malá tajemství.
Co kdybych se teď otočila?. Mohla bych to zjistit. Mohla bych se dotknout jizvy a jít tam, kam by mě zavedla. Mohla bych vystoupit z toho šíleného kolotoče násilí a vražd a jít hledat svého mrtvého démonského milence, místo abych se snažila pomstít sebe a všechny ostatní zoufalé duše, které trpěly na Riggar Hall.
A pokud mě šálil vlastní mozek, mohla jsem ho hledat po celém světě, kdekoliv. Mohla jsem strávit zbytek života honěním se za přeludem, přesvědčit samu sebe, že je pořád naživu, možná už za dalším rohem, na dosah.
Ne. Pokud se doteď neukázal, tak už se nevrátí. Sebevětší touha nedokáže zvrátit osud.
Držela jsem oči křečovitě zavřené. Na most dopadaly horké slzy. Jen jsem se snažila ošálit halucinacemi, přesvědčit samu sebe. Japhrimel byl mrtvý, Jace byl mrtvý a já se snažila polapit ředitele, který omítal zemřít.
Jak do toho zapadal Kellerman Lourdes? Uchovával Mirovitche jako otrávené semeno ve svých myšlenkách? Byl schránkou pro ředitelovu zvrácenou mysl a duši, jeho téměř vysáté požíračské ka? Nebo ho Mirovitch úplně ovládl, uchytil se v Lourdesově těle když ho z jeho vlastního vyhnal útok spiklenců?
Nic z toho nedávalo tak úplně smysl. Bylo to stejně směšné. Rozbila jsem urnu v naději, že mi to Japhrimela vrátí. Bylo to moje pokání, a u všech bohů, co kdy byli, jsem doufala, že pokáním splatím svou pomstu.
Pohupovala jsem se uprostřed mostu, když mě zmrazila další myšlenka. Možná všechna ta Síla, kterou jsem měla k dispozici, byla jako jaderná nálož a pozře mě zaživa. Možná jsem tak dlouho přežila jen proto, že jsem nevyužívala celý svůj potenciál, utápěla se v žalu, honila se za prací a mučila Jace. Možná se Síla hromadila a nakonec mě spálí na popel jako Japhrimela.
Jako můj dům.
Vezmu ho s sebou. Mirovitche, Kellera, ať už je to kterýkoliv z nich. Vezmu ho s sebou, až budu odcházet. Pokud odejdu.
A co jestli dokážu Mirovitche zabít? Co potom?
Byla jsem tak unavená, únava mi pronikala až do morku kostí. Četla jsem o zoufalství stravujícím duši, a nikdy, až doteď, jsem si nemyslela, že je to možné. Dokonce i když to nějaká moje část věděla, tvrdohlavě jsem se to odmítala přiznat. Teď přišel čas, kdy mě nezachrání ani vytrvalost.
Věděla jsem, jaké to bude, položit hlavu na černou hruď boha Smrti, cítit, jak mě opouští tíha života. Na horizontu se objeví jasné světlo toho, co přijde a já vděčně vstoupím na neznámou půdu.
Ale ne před Mirovitchem. Nebo Kellerem. Nebo kýmkoliv, kým teď k čertu je.
Rozhlédla jsem se po zarostlé hladině jezera, odrážející oranžovou záři města. Nejistě jsem zvedla nohu a položila ji zpět. Zůstala jsem stát na místě.
Z oblohy se vytratily poslední kalné zbytky světla. Noc zahalila temnými sametovými křídly město, most i mně.
Odhodila jsem dozadu uvolněný pramen vlasů a pokračovala v cestě.


8 komentářů:

  1. Moc děkuju za skvělý překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka za preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat