neděle 15. listopadu 2015

Návrat mrtvého muže - 29. kapitola


O čtyři hodiny později jsem se zastavila v kavárně v centru města a objednala si pět šálků jejich nejlepšího espressa. Stála jsem u stolu s mečem pověšeným na řemeni přes rameno, a dívala se na zapnutou obrazovku nad pultem. Ani mě nepřekvapilo, když se ve večerních zprávách objevil můj dům.

Po pár prvních rozmazaných záběrech jsem se přestala dívat: plameny šlehaly do úctyhodné výšky a dým vytvořil houbovitý mrak, díky kterému bylo pár hysterických lidí přesvědčeno, že se jedná o jaderný útok na Saint City. Můj dům byl mimo dopravní trasy, takže nad ním nic nelétalo a protože výbuch směřoval nahoru a ne do stran, kromě šokovaných reportérů nějakých rozbitých oken neutrpělo nic v okolí vážné škody.
Což bylo přesně to, co jsem chtěla. Aspoň jednou jsem něco udělala správně.
Vypila jsem všech pět šálků kávy najednou. Značka na mém rameni se uklidnila a vysílala mi do těla uklidňující výboje, které se rozlévaly jako teplý olej. Podívala jsem se na svůj náramkový počítač. Informace, které mi Gabe poslala, byly přinejmenším zajímavé: seznam všech těl, data úmrtí a fotografie míst činů. Měla také rozbor symbolů a to mě zajímalo nejvíc. Pročítala jsem výklady jeden po druhém a celé mi to zabralo pár hodin. Oči jsem měla zarudlé od zírání na obrazovku, ale nakonec jsem pochopila, jak se z oficiálních run, které byly součástí Devíti Kánonů, staly požíračské symboly, sloužící k znásobení síly psychického upíra.
Cítila jsem svírání žaludku. Poprvé za celou dobu jsem se dostala na hranici svých možností a byla jsem vyhladovělá. Rozhodla jsem se ignorovat to.
V suchých očích mě pálilo a řezalo. Zaťala jsem zuby, abych potlačila vzlyk, který mi málem unikl. Truchlit budeš až potom, řekla jsem sama sobě, napřed práce.
Dveře kavárny se otevřely, podívala jsem se tím směrem. Nic zvláštního, jen nějaký puberťák se slickboardem a vlasy obarvenými do divokých odstínů modré a zelené. Na sobě měl navrstvená tři otrhaná trička a kolem pasu, na volných kalhotách nad drahými módními teniskami, řetěz. Podíval se na mě s okázalým nezájmem někoho velmi mladého, a mě ztuhla krev v žilách, připadalo mi, že rozpoznávám tu tvář. Ta chvíle pominula. Byl příliš mladý na to, aby byl na Riggar Hall, Příliš mladý a normální. Nebyl ani psionik.
Najednou jsem si uvědomila, jak kavárna ztichla a rozhlédla jsem se kolem sebe. Tři zaměstnanci se pokoušeli na mě nehledět a ve vzduchu se vznášela tíseň. K jejich velké úlevě jsem odešla.
Procházka po Saint City byla vždycky zajímavá, už jenom díky tomu, že město usínalo jen zřídka. V některých částech města ruch neutichal nikdy. Pomalu jsem šla s rukou sevřenou kolem jílce meče a hlavou skloněnou k zemi. Nepřemýšlela jsem, bylo to, jako bych bloudila mlhou, sem tam protrženou jasnými obrazy.
Jako když jsem na rohu Třinácté narazila na prostitutku opřenou o pouliční lampu. Už otvírala ústa, aby mi udělala nabídku, ale když si všimla mého tetování, slova jí odumřela na rtech unavené lidské tváře.
Nebo ulička zalitá světly neonů, kde jsem u vchodu zaplatila vstupné a vešla do chvějivého hluku nočního klubu, U baru jsem zaplatila za panáka vodky, kterého jsem nevypila; atmosféra byla nabitá dýmem syntetického hašiše, sexem, šíleným svíjením na bolestivě hlasitou hudbu přehlušující všechny ostatní zvuky. Pak jsem se k baru otočila zády a bezcílně se proplétala davem tanečníků, dokud jsem se nedostala k východu.
Nebo opuštěná ulice lesknoucí se deštěm, mokrá dlažba s odrazy pouličních světel. Tvary, které jsem skoro rozpoznávala ve světlech blesků přicházející bouře se závany čerstvého svěžího vzduchu.
Minula jsem pár ulic vycházejících z Bowery, srdce Tank Districtu. Všechny vedly do Krysí díry. Strávila jsem pár chvil pozorováním světel míhajících se slickboardů. Mládež dováděla na rampách na pestře natřených prknech a kolem se rozléhaly jejich nadšené výkřiky. Na hranici mého vědomí se rýsoval nápad vyprovokovaný složitým vzorcem jejich chaotického tance.
Myšlenku jsem měla téměř nadosah. Vždycky mi to nejlíp myslelo při pohybu a moje bezcílné bloumání se dalo kvalifikovat jako pohyb. Kdysi jsem četla, že žraloci v hloubce nemůžou přestat plavat, jinak by se utopili.
Chápala jsem to.
Svítání se přihlásilo růžovo zlatou září, bouřka zbavená nálože vody byla pryč. Stála jsem na střeše jedné z budov v Univerzitní čtvrti, kouzlo noci bylo zlomené vycházejícím sluncem. Sledovala jsem kapky vody opadávající ze stromů pode mnou a slyšela jsem narůstající hluk vznášedel nade mnou. Nový den se naléhavě hlásil o svá práva a moje pálící oči toužily po odpočinku.
Když už bylo slunce nějakou dobu na obloze, vstala jsem ze studeného mokrého betonu na střeše, slezla dolů po zrezivělém požárním žebříku dolů na ulici a vydala se hledat telefonní budku. Zabralo mi to nějakou dobu, protože budky už téměř nikdo nepoužíval a telefonní společnosti se nenamáhaly s jejich opravami. Konečně se mi podařilo jednu najít v opuštěné okrajové části Tank Districtu, vstoupila jsem do osvětlené kabinky, mokré šaty se mi lepily na tělo, vytočila jsem po paměti číslo.
„Spocarelli, Parapsychická, Saint City.“ Její hlas zněl unaveně. V pozadí byl slyšet obvyklý hluk, zvonění telefonů, zvýšené hlasy, šustění papírů.
„Gabe.“ Můj hlas zněl zastřeně jako moje obvyklé staré já. „To jsem já, Něco nového?“
Chvíli se z telefonu ozývalo jen ticho. Potom „Zatraceně,“ Gabe do telefonu šeptala a přitom vřískala. „Kde sakra jsi, Danny? Všude jsme tě s Eddiem hledali! Co to kurva děláš? Mysleli jsme si, že tě Lourdes dostal taky! Co děláš?“
To byla skvělá otázka. Co dělám? „Přemýšlím. Přemýšlela jsem. Víš, ti zbylí čtyři na seznamu“
„Tři,“ řekla zachmuřeně. „Byla to rušná noc. Včera v noci dostal Šamanku Alyson Brady a sejmul při tom i čtyři policajty. Vypadá to, jako by na ně byl nějak napojený, je jako honící pes na stopě. Měli jsme je všechny v bezpečném domě. Teď je stěhujeme každé dvě hodiny. Reportéři mají žně, Říkají mu Psychický rozparovač. Zrovna jsem se vrátila od šéfa z koberečku. Doufám, že máš v té své zabedněné palici nějakou myšlenku. Bylo mi strachem o tebe špatně, zatraceně! Proč ses neozvala? Čert tě vem, Valentine!“
Zavřela jsem oči. Čtyři z jejích mužů, a Brady. Znala jsem ji, dokonce jsme spolu jednou nebo dvakrát spolupracovaly. Mohla jsem u ní vidět i ten řetízek. O Riggar Hall jsme spolu nikdy nemluvily, ani když jsme se schovávaly za hromadou trosek a pálili na nás tři útočníci, já jsem krvácela z rány na hlavě a ona ze všech možných jiných částí těla. To by Gibrowitzův případ; byl hledaný za znásilnění a vraždu senátorovy dcery. Když jsme ho předávaly, nebyl v nejlepší formě. Brady neměla násilníky ráda.
Ty přívěšky
Instinkt mi něco našeptával. Vlastně jsem zalapala po dechu a přerušila Gabiiny frustrované nadávky.
Kdybych nebyla tak unavená, tak fyzicky a emocionálně vyčerpaná, možná by mě to ani nenapadlo. „Můj hlas nabral na naléhavosti. „Gabe, mají pořád ty řetízky s pikovým přívěškem?“
„Nevím, Brady ho měla.“ Gabein hlas zněl podezřívavě. „Danny, co tím sleduješ?“
„Seber jim ty řetízky. Hned. Vezmi je na stanici a nedotýkej se jich, aspoň pokud to půjde. Nech je pro mě na stole a všichni odtamtud vypadněte. Myslím, že je stopuje. Budu tam do hodiny, pokusím se ho odlákat.
„Danny, pořád nevíme, s čím přesně máme co dočinění!“ V hlase jí zněl náznak paniky. „pokud je to ka“
„Myslím, že vím, o co jde. A zabil Jace, protože nemohl zabít mě, Gabe. Jsem nejlepší návnada, na jakou ho můžeš nalákat, zatraceně, a jestli je to ka, aspoň se pokusím se s ním vypořádat.“ Můj hlas byl naplněný jistotou, kterou jsem necítila. „Proč myslíš, že po mě zatím Lourdes nešel?“
Tvůj dům, ty idiote! Copak jsi neviděla záznam?“ v pozadí se ozývalo praskání a pípání, zvonění telefonů. Něčí hlasitý hovor. Šustění papírů.
Cvaknutí zapalovače a dlouhý nádech. Zase kouřila.
To je asi poprvé, cos mi řekla idiote, Gabe. „Jaký záznam?“
„U Háda, Danny, bylo to ve všech zprávách. Tvůj zničený dům a tvoje fotky jak odcházíš s výrazem jako bys dostala ránu do hlavy. Vyděsilas mě k smrti. Myslela jsem si, že tě Lourdes sleduje. Myslela jsem, že jsi možná mrtvá!“
Roztřeseně, unaveně jsem se zasmála. „Jsem mrtvá, Gabe. Nemám jen dost soudnosti na to, abych si lehla a připustila to. Posbírej ty přívěšky. Přijdu si pro ně a postarám se o Lourdese, nebo Mirivitche nebo oba, ať už je to kdokoliv. A Gabe, až ty přívěšky budeš mít na stanici a něco se ti nebude zdát, na nic nečekej a utíkej. Nepokoušej se ho dostat.“
„Ale Danny, budeš potřebovat zálohu! Pro lásku Hádovu.“
„Žádnou zatracenou zálohu.“ Hlas jsem měla hluboký a nebezpečný. „Viděla jsi, co udělal Jaceovi a tvých lidí už je mrtvých víc než dost. Jsem částečně démon, Gabe. Pokud ho někdo zvládne, tak jsem to já, a pokud si budu myslet, že potřebuju zálohu, nebo zatracenou jadernou bombu, zavolám ti. Neopovažuj se vystavit někoho nebezpečí. Je můj.“
„Danny“
„Tvoje slovo, Gabe. Chci tvoje slovo,“
Dlouhé ticho vyplněné jen praskáním. Pokud bych se měla bát o lidi nebo psioniky, kteří se mi snaží krýt záda, moje pozornost by byla rozdvojená a koneckonců já jsem byla rychlejší, výkonnější, silnější a snesla jsem větší škody. Gabe byla v nezáviděníhodné pozici, měla poslat do bojové linie víc svých lidí a riskovat jejich ztrátu, nebo mě poslechnout a doufat, že mám pravdu. Důvěřovat jistotě v mém hlasu. Jinou možnost neměla. Obětovat svoje lidi, nebo mi věřit, že to zvládnu.
„Dobře, ať je po tvém.“ Její hlas se ale třásl. Další hluboký nádech, skoro jsem cítila kouř syntetického hašiše, který vdechovala. „Jsem ráda, že jsi naživu, Danny.“
Tak to jsme dvě. Z krku se mi dral dusivý smích. „Díky, Gabe. Buď opatrná.“
„Máš to mít. Neudělej žádnou hloupost.“ Zavěsila. Opřela jsem si hlavu o plastovou stěnu budky a položila sluchátko zpátky do držáku. Přepadl mě hlad a projela mnou vlna slabosti.
Doreen. Eva. Japhrimel. Jace. Litanie se v mém podvědomí opakovala pořád dokola, neodbytný pocit viny vyvěral na povrch a nechával za sebou otrávenou stopu.
„Potřebuju jídlo.“ Zamumlala jsem sama pro sebe.
Nasyť mě
Copak jsi ho ještě neoživila?
„Teď zrovna nemůžu, i když chci, sluníčko,“ řekla jsem se stopou černého humoru. „Podívej, mluvím sama se sebou v telefonní budce. No tak, Danny. Je načase něco sníst.“
Něco mě napadlo. Vyťukala jsem další číslo. Zazvonilo to čtyřikrát.
„Dům Lásky,“ zavrněl do sluchátka mužský hlas. „Jaké je vaše přání?“
„Tady Dante Valentine,“ řekla jsem zprudka. „potřebuju mluvit s Polyamour. Hned.“
„Jistě, každý by si přál“ zvuk se vytratil. Něco jsem zaslechla, šustění látky a pak další hlas.
Ženský, temný a hladký, z kterého se mi vzadu na krku ježily vlasy.
„Slečno Valentine, paní Polyamour váš hovor očekávala, chvíli strpení prosím.“
„Paní“ Polyamour? Byla jsem tak unavená, že mi to ani nepřišlo k smíchu.
Další cvaknutí, žádná čekací hudba, jen ticho s praskáním statické elektřiny. Rozhlédla jsem se po opuštěném prostranství a přišla si strašně zranitelná. Po zádech mi přeběhl mráz. Ranní slunce zabarvilo všechno, dokonce i plevel do zlatova. Zbytky nadýchaných mraků na obloze pomalu odplouvaly na západ a nechávaly za sebou čerstvě umytou modrou oblohu s dotykem červánků.
Další cvaknutí. „trest. Říkala jsem, že mě máte upozornit, kdyby volala.“ To byla Polyamour. Usmála jsem se, měla jsem pocit, že mi praskne kůže. Potřebovala jsem se co nejdřív najíst. Hodně. „Slečno Valentine, myslela jsem si, že byste mohla znovu zavolat.“
„Nesnáším, když jsem tak předvídatelná. Poslyš, Polly, musím něco vědět. Ty pikové přívěšky, odkud jste je měli?“
„Keller je měl od zlatníka“ Ztichla, pravděpodobně se probírala vzpomínkami. „Bryce Smith. Byl to jeho strýc:“
Ulehčeně jsem si vydechla. Normál v domě s magickými štíty. Co jiného by udělalo psionické dítě pro milovaného strýčka? Vsadila bych se, že štíty byly Kellerova práce a vytvořil je, když odešel ze školy.
Potom, co škola skončila a předtím, než se Mirovitch osvobodil z psychického vězení, do kterého ho Kellerman Lourdes zavřel, možná přesvědčený, že je mrtvý. „To jsem potřebovala vědět, Polly. Díky. Zamkni dveře na deset západů a buď opatrná, ano?“
„Oceňuju tvůj zájem, ale jsem dobře zabezpečená. Dante?“
„Co?“ Opřela jsem si znovu čelo o stěnu budky. Plast začínal pozvolna tát.
Pro jednou nezněl její hlas přezíravě, ani odtažitě, místo toho v něm znělo něco jako respekt. Ne podlézavý respekt kurtizány, nebo respekt k platícím volajícím, ale skutečný respekt. „Díky. Můžeš přijít kdykoliv budeš něco potřebovat.“
Ach, jak je bůh nade mnou, nepokoušej mě „Díky.“ Zavěsila jsem. Jídlo. Potřebuju jídlo.
V Tank Districtu baly pořád místa kde místo proteinových náhražek servírovali skutečné maso. Zastavila jsem u jednoho stánku a zhltla dvě obří burita s hovězím; pak jsem přešla o kousek vedle a během deseti minut spořádala tři dvojité cheesburgery. A pak znovu v nějakém bistru. Pak, když bylo nejhorší ostří hladu otupené, jsem zašla do italské restaurace a objednala si špagety, česnekový chleba, dušené houby a kalamáry. Sotva jsem vnímala, jakou má jídlo chuť, objednala bych si znovu, ale obsluha byla příliš pomalá.
Když jsem skončila v restauraci, zašla jsem do koloniálu a koupila si dvanácti- plechovkové balení energetického nápoje, který měl díky poloilegálním přísadám pomáhat při nabírání svalové hmoty. Po deseti minutách jsem si na ulici do úst vytřepávala poslední kapku.
Hlad jsem ještě úplně neutišila, ale řekla jsem Gabe, že budu na stanici za hodinu, a už mi zbývalo jen patnáct minut. Přesně na čas jsem stála na konci schodiště ve třetím patře policejní stanice a mířila do Gabeiiny kanceláře. Byla prázdná, jen na desce jejího stolu ležely čtyři řetízky s pikovými přívěšky, zamotané do sebe.
Celé třetí patro bylo nezvykle prázdné a tiché. Samozřejmě, když se jednalo o požírače vraždícího psioniky, jak civilisty, tak policajty a existoval předpoklad, že nějak sleduje předměty na stole, nebylo divu, že všichni čekali v bezpečné vzdálenosti, až je odtamtud vyzvednu.
Neměla jsem jim to za zlé.
Sebrala jsem řetízky a rozhlédla se kolem. Najít čistý kus papíru bylo těžké. Nakonec jsem napsala vzkaz na zadní stranu nějakého hlášení.
První oběť byl Lourdesův strýc. Vyrobil ty přívěšky. Vím, kde Lourdes je, přinutím ho zaplatit. Nikoho za mnou NEPOSÍLEJ!
Chvíli jsem váhala a pak jsem dopsala DĚKUJU a dvakrát to podtrhla. Nezdálo se mi to dost, takže jsem položila ruku na papír, nechala působit svou Sílu, aby kapka inkoustu vytvořila runu Mainuthsz. Mocnou runu z Devíti Kánonů ve tvaru běžícího koně. Znamenala bezpodmínečnou lásku, partnerství, takové jaké měli Gabe s Eddiem, něco, po čem jsem já vždycky toužila.
Temný příval viny se znovu dral na povrch, nedovolila jsem mu to. Chtěla jsem se od pocitu viny oprostit staromódním způsobem, cestou krve. Ale abych toho byla schopná, potřebovala jsem čistou hlavu.
Pomstu je potřeba nechat vychladnout, protože pokud při ní člověk nepřemýšlí jasně, není k ničemu. Byla jsem připravená zemřít, to ano, ale ne svůj život promrhat. Než odejdu, chci si být jistá, že Keller nebo Mirovitch, oba, budou na cestě do Pekla. S veškerou zuřivostí a odhodláním, které jsem v sobě nahromadila a s veškerou chladnou vypočítavostí které jsem byla schopná.
Zvedla jsem pero. Neexistovala slova, která by dokázala vyjádřit, co k ní cítím, nebo co musím udělat. S váháním jsem naškrábala ještě jedno slovo.
Sbohem.
Vypadla jsem z kanceláře ven. Celé patro bylo prázdné. Sešla jsem po schodech dolů a v ruce si pohrávala s řetízky, dokud jsem si neuvědomila, co a kdo jsem a neschovala je do kapsy.
Pojď si pro mě Mirovitchi, pomyslela jsem si, čekala jsem na zášleh bolesti na zádech, čekala jsem, až se fantómové rány znovu otevřou.
Nestalo se to. Místo toho mě zahalil mrak chladného vzteku, neproniknutelný, táhl mě správným směrem. Můj cíl byl přímo přede mnou, cesta byla volná, svou pomstou jsem si byla jistá. Přinutím ho zaplatit, a nezáleží na tom, co je zač. Lourdes, Mirovitch, Král všech krys, stejně ho zabiju.
Teď už to bylo osobní.


9 komentářů: