neděle 8. listopadu 2015

Návrat mrtvého muže - 28. kapitola


Vklouznout zpátky do domu aniž by si mě reportéři všimli, pro mě byla hračka. Znovu jsem to vzala přes zeď, dopadla lehce na nohy a oprášila si ruce. Z dlouhého běhu mě pálily plíce, doslova jsem proletěla ulicemi, pohybovala jsem se děsivou, okem jen stěží zachytitelnou rychlostí podobnou rychlosti démona. Podobnou, ale přece jen ne stejnou.

Tentokrát mi bůh Smrti dovolil využít veškeré mé schopnosti.
Slunce zapadalo, na severu se sbíraly těžké mraky. První zimní bouřka, která se nevyzuří nad mořem, ale zasáhne i pobřeží. Natáhla jsem do plic chladný vzduch Saint City poznamenaný blížící se zimou. Moje zahrada byla zarostlá, neobdělaná; byla jsem příliš zaneprázdněná prací na to, abych se věnovala rostlinám.
Zastavila jsem dvacet stop před svým domem a kriticky se na něj podívala. Koupili jsme ho s Doreen levně, byl opuštěný po okolních válkách gangů. Odrážely se od něj poslední paprsky zapadajícího slunce, moje útočiště, má svatyně, zaplacená krví a potem.
Rozkopla jsem vchodové dveře, z rámu dveří se odštíplo několik třísek a dopadlo do předsíně. Rozkašlala jsem se, musela jsem polknout kovovou pachuť v ústech. Slzy a smutek. A ještě něco dalšího, z čeho jsem měla strach, že mě to zadusí.
Štíty se zachvěly, všechny vrstvy energie se rozvibrovaly. Ty, které položil Jace, bledly; bude to nějakou dobu trvat, než úplně zmizí. Možná měsíce, pokud je sama neodstraním. Ale tolik času jsem k dispozici neměla, nebo ano?
Prošla jsem chodbou do obývacího pokoje.
Svíčky u Jaceova oltáře byly zhasnuté, ve vzduchu se vznášel pach hořícího vosku. Holubí krev z křišťálové sklenice vystříkla na potrhaný obrázek svaté Barbary.
Takže Jaceovo loa to vědělo. Samozřejmě, duchové to vždycky vědí.
Podívala jsem se na tapisérii na západní zdi. Isis měla odvrácenou tvář a Horus neklidně pohyboval křídly, vlákna se o sebe otírala a vydávala tiché truchlivé zvuky.
Koutkem oka jsem zachytila něco krémově zabarveného na mém kamenném oltáři. Opatrně jsem se k tomu blížila. Každý můj krok trval věky, boty na dřevěné podlaze skřípaly, tlumené meditačním kobercem.
O dřevěné rámečky s obrázky Doreen a Lewise byla opřená obálka. Z kvalitního pergamenu se na mě šklebila obrovská purpurově rudá pečeť. Odolala jsem pokušení otočit se, prohledat dům a ujistit se, že tam nikdo není. Teď ne.
Ten zvuk mě překvapil. Z hrudi mi vycházelo hluboké vrčení, zadní zuby mi o sebe cvakaly a krk mě svrběl touhou řvát.
Lucifer. Znovu strká svůj elegantní nos do mého života. Mučí mě. Nenechá mě dokonce ani truchlit. Nedokáže mě nechat na pokoji. Japhrimel byl mrtvý, Jace byl mrtvý a Princ Pekel se za žádnou cenu nechce nechat odbýt.
Tohle zašlo příliš daleko. Tenhle hlas byl nový, ostrý ocelově chladný vztek z nitra mého mozku. Zírala jsem na purpurovou pečeť, naslouchala praskání a skřípání mého domu, který reagoval na můj vztek opírající se do jeho zdí. Z kuchyně přicházel zvuk otvírajícího a zavírajícího se příborníku, z jídelny cinkot rozbíjejícího se skla. V krku mě škrábalo a moje nitro bylo jako z kamene, oči jsem měla vytřeštěné a vyschlé jak jsem se pokoušela získat kontrolu nad svým vztekem.
Nešlo to. Z hrudi mi vyšlo téměř slyšitelné prasknutí, zamknuté dveře se rozrazily a ven se vylilo nepřirozené světlo. Kruh se uzavřel a vztek mi s hučením zaplavil mozek.
Už. Toho. Mám. Dost.
Dusivý hněv polevil a všechno se najednou vyjasnilo. Mám něco na práci. Jsou místa, kam musím jít. Jsou lidé a ne-lidé, které musím zabít.
Otočila jsem se na podpatku a šla nahoru. Nehty na mých prstech se změnily v démonské drápy. Strhala jsem ze sebe půjčené šaty, cáry látky se snášely k zemi. Košili jsem roztrhala na kusy a rozpárala tuhý denim, z kterého byly kalhoty. V půlce schodů jsem s džínsy u kotníků zakopla. Hlava mi těžce dopadla do zábradlí, dřevo prasklo a povolilo. Zvuk, který ze mě vyšel, strhal se zdí tapety, rozbil skla na všech obrazech, které jsem pověsila. Zvuk tříštícího se skla skoro přehlušil moje vzlyky.
Strhala jsem povlečení z postele; pořád bylo cítit Jaceem a mnou. Odhodila jsem ho na druhý konec pokoje. Pak jsem praštila do počítače. Plast popraskal, pořezala jsem se na hladké zlaté kůži, ale rány se mi před očima hned zacelily. Pár spadlých kapek černé krve odneslo bolest s sebou. Z monitoru vylétlo pár jisker, když dozvuky mého vzteku usmažily obvody.
Moje démonské mozolnaté nohy se bořily do střepů z rozbitých dveří do sprchy a zrcadla. Oblékla jsem si košili z mikrovlákna, další obyčejné džínsy, suché ponožky – boty jsem měla ještě mokré, ale i tak jsem si je obula. Přes hlavu jsem si přetáhla popruh své brašny, následoval náhrdelník, který jsem měla v Domě Bolesti, usadil se na mé prsní kosti.
Z kapsy kabátu jsem vytáhla dva zkrvavené řetízky a uložila je do tašky. Vlasy uvolněné z copu, těžké a jemné mi přepadly přes ramena.
Pak jsem se vrátila dozadu, až na konec chodby. Obraz Doreen s lehkým úsměvem na rtech spadnul. Rám byl rozbitý a sklo popraskané. Rukou jsem rozrazila dveře na konci chodby. Ozval se dutý zvuk.
Jaceův pokoj byl zaplavený posledními paprsky zapadajícího slunce. Dopadaly na jeho postel s Doreeininou světle modrou dekou. Zdi byly holé, žádné fotky ani obrazy. Cítila jsem sladký pach psionika a metabolizovaný alkohol promíchaný s mužským pižmem. Zabolelo mě u srdce. Ode dveří jsem viděla u postele starožitnou lampu odněkud ze střední Ameriky s podstavcem z jantarově zabarveného skla. Nedokázala jsem jít dál.
Pečlivě ustlaná postel, obyčejný prádelník z borovice s prázdnými lesknoucími se lahvemi Chivas Red. Každá láhev na sobě měla malý svítící amulet. V noci budou lehce osvětlovat pokoj, každá z nich bude vydávat modré nebo zlaté světlo; tenhle trik byl často k vidění na univerzitních kolejích, kde bylo pití povýšené na uměleckou disciplínu. Dveře skříně byly pootevřené a odhalovaly úhledně pověšené tmavé šaty, dlouhý ponk, na které si odléval vlastní kulky a připravoval kouzla a amulety, byl odsunutý u zdi. Amulety v různé fázi dokončení byly pečlivě roztříděné v policích společně se sušenými rostlinami a kousky kostí, srsti a peří. Před pracovním stolem byl položený ošuntělý sametem potažený červený polštář. Na nočním stolku měl disky s hudbou a přehrávač, sluchátka uložená vedle; nebezpečně vypadající krátký zakřivený nůž a kovově lesklý Glock R4. Náhradní opasek visel na věšáku vedle dveří spolu s jeho starým kabátem a koženou taškou s kapsami.
Natáhla jsem se, opatrně sundala kabát z věšáku, zabalila se do něj a přendala si meč z jedné ruky do druhé. Kabát byl pořád cítit jako koření a med, vůní, která mi připomínala ostnatou Šamanskou auru.
Naplnila jsem si plíce vůní své a Jaceovy Síly, mixem pachu skoro-démona a Šamana, a hořká pachuť vlastního selhání poznamenala každou molekulu vdechovaného kyslíku. Pak jsem pomalu couvla a jemně zavřela dveře, jakoby za nimi někdo spal.
Přišel čas vyrovnat účty s mrtvými.
Prošla jsem znovu chodbou a cestou dolů po schodech jsem zastavila u svého oltáře. Sošku Anubise jsem zabalila do černého hedvábí, na kterém předtím stála a s tichou omluvou svému bohu ji strčila do tašky. Zvedla jsem černou lakovanou urnu, znovu překvapená její váhou. Japhrimele, je mi to líto. Snad mi Bohové odpustí, to, co jsem udělala. Snad mi odpustí, to co udělám.
Na tvářích se mi znovu objevily slzy. Popotáhla jsem. Z prstenů vylétl roj zlatých jisker.
S urnou v jedné a s mečem v druhé ruce, jsem sešla dolů. Nahlédla jsem do kuchyně, kde se mi ze stolu vysmíval stožek ročenek. Zapomněla jsem vypnout kávovar, který neměl žádnou pojistku. Z pachu spálené kávy se mi zvedl žaludek.
A co až nadejde čas kruté šelmy? Skoro jsem slyšela Lewisův hlas, ze skoro zapomenutých časů mého dětství. Z té básně se mi vždycky ježily vlasy na hlavě, byla to moje oblíbená. A kde se znovu zrodí, až rozsápe můj život na kusy? (pozn. překl.: pro zájemce, kteří se nespokojí s mým nepoetickým překladem jsem odhalila, že jde o báseň z Yeatsovy sbírky Michael Roberts a tanečnice, ale už jsem nevěnovala další čas a energii vyhledání českého překladu J )
Podívala jsem se na svůj kamenný oltář; na Jaceův oltář, můj gauč, na rostliny, které zaléval a o které se staral, protože já jsem si jich nevšímala, když jsem se honila od jedné věci k druhé. Znovu jsem se zhluboka nadechla a při výdechu mi unikl dlouhý hvízdavý vzdech při pohledu na rudou pečeť na pergamenové obálce.
Klapot mých podpatků se rozléhal domem. Ucítila jsem kouř.
Vytáhla jsem meč.
Ostří modře zářilo, na oceli se svíjely runy, podřizoval se mojí vůli, jako bych s ním strávila celé měsíce a ne pouhé dny.
Jace
Jeho jméno mě dusilo. Nedokázala jsem ho vyslovit.
Anubis mi poprvé odepřel vstup do své říše. Bůh Smrti nevyjednává, nemohla jsem Jace vyvést zpět ani s použitím veškeré démonské Síly. Jeho tělo utrpělo příliš velké škody, vnitřní orgány byly vytržené a zničené. Byla bych bezmocná dokonce i před tím, než jsem svou sílu vyčerpala marným povstáním proti Božímu rozhodnutí.Sedayeen by to možná dokázal správně zhojit všechna vnitřní zranění, já jsem ale nebyla žádný mírumilovný léčitel. Nebo byl možná Jace natolik unavený životem, že využil příležitosti, odpoutal se od svého těla, aby unikl mému krutému zacházení?
Pocit vlastního selhání mě málem udusil. Jako člověk jsem nebyla dost rychlá, abych zabila Santina, a kdyby se se mnou Japhrimel nepodělil o svou démonskou Sílu, možná by bylo pro Lucifera těžší ho zabít. A ani se vší tou rychlostí jsem nebyla schopná zastavit Jace, když se bez rozmýšlení vrhnul na mou obranu proti jakémusi zvrácenému kouzlu, co vymyslel Mirovitch na mučení těch, co přežili RiggarHall.
Runa na konci mého meče se ustálila do odporně rudé podoby. Byla to runa  Keihen– pochodeň, jeden z nejmocnějších znaků pro zmar, jen okrajově zmíněná v Devíti Kánonech.
Nemiluju tě, řekla jsem mu po Riu. Dokonce tě ani nechci milovat.
A jeho odpověď? Pokud by mi na tom záleželo, byl bych pořád v Riu, obklopený novou Rodinou nechal o sebe pečovat nějakou malou kulatou babalawao. Rozhodl jsem se takhle, Danny. A znovu a znovu mi svou lásku dokazoval stovkami různých způsobů.
Neměla jsem ani tušení, jak moc pro mě znamená.
Byla jen jedna cesta, kterou jsem se mohla vydat, pokání, které jsem mohla podstoupit za všechen ten zmatek, co jsem způsobila. I kdybych nějak mohla Japhrimela oživit, pravděpodobně už bylo příliš pozdě; byl z něj Padlý. Luciferova slova nic neznamenala; neříkalo se mu snad Otec Lží? Pokud by šlo padlého démona oživit a Lucifer by o něj stál, mohl pro mě a urnu poslat nějakého jiného démona. Nebo jen pro urnu. Byla jsem skoro démon, ale se skutečným démonem jsem se srovnávat nemohla.
Na ničem z toho nezáleželo. Podstatné bylo, že jsem se mučila nadějí tam, kde žádná nebyla. Japhrimel se už nikdy nevrátí, stejně jako Jace. Pokud přežiju setkání s ka Požírače, musela bych pak žít s vědomím, že jsem nevyužila tu nepatrnou šanci, kterou jsem na oživení Japhrimela měla.
Moje mýtné za mrtvé: naděje. Jestli bude moje pokání dostatečné.
Dala jsem si s runou na čas, žádné odbyté tahy, žádné možné odchylky pro tok Síly. Jen jasné, zřetelné poslání. Purpurový tvar zaprskal a začala z něj stoupat pára. Vytvarovala ostré hrany, a pak se rozplynula ve vzduchu. Zaťala jsem zuby do spodního rtu, a aniž bych si všímala bolesti, zůstala jsem s Japhrimelovou urnou v podpaždí stát v chodbě. Domovní štíty se neklidně chvěly, ale dotykem jsem je uklidnila. Runa se ve své purpurové kleci svíjela a pokoušela se uniknout.  Nechala jsem ji ze špičky meče sklouznout mezi schodištěm a obývacím pokojem  a jen svou vůlí ji držela ve vzduchu. Meč jsem zastrčila zpátky do pochvy.
Pevně jsem urnu stiskla. Musela jsem na chvíli udržet runu v klidu, neklidně se svíjela jako ohnivý úhoř.
Vyplivla jsem černou krev z prokousnutého rtu a zaťala zuby znovu, dokud nevytékala stružka po kyselině chutnající krve. Zachytila jsem ji do dlaně a rozetřela po Japhrimelově urně. Pronikavý nářek runy a matné světlo, které vydávala, se odrážely od stropu. Na zádech jsem ucítila žár. Na stěnách se začaly tvořit puchýře, kolem byl cítit kouř.
Zvedla jsem Japhrimelovu krví potřenou urnu před sebe vzhůru. Meč vyklouzl z pochvy, dokonalý sek, který zněl, jakoby se srazily dva světy. Urna se rozloupla na dvě dokonalé půlky, dopadla na zem, rozlétla se na tisíce střepů a kolem se vznášel uvolněný popel. Já už jsem ale couvala s mečem nataženým před sebou. Pohybovala jsem se vší démonskou rychlostí, kterou jsem měla, abych se dostala ke dveřím dřív, než praskne bublina věznící runu.
Spíš jsem cítila v kostech, než slyšela sytý tichý zvuk, skočila jsem ke dveřím a ucítila na zádech obří horkou ruku, která mě vystrčila ven. Vrhla jsem k zemi a odvalila se stranou, instinkty mě zachránily. Zůstala jsem klečet, v uších mi hučelo a z prokousnutého rtu se do těla šířily vlny bolesti, dokud nepřestala téct krev a nezacelil se.
Levé rameno se mi probralo k životu s bolestí, která přecházela v agonii. Vykřikla jsem a můj nářek splynul s výbuchem otřásajícím zemí. Vyšlehly plameny a přilehlé kouty zahrady se proměnily v popel.
Žár se choval jako živý. Tlačil se k mému tělu a jen ochranný šít Síly držel plameny od mých šatů.
Tak. Oba muži mého života jsou pryč. Kdysi dávno jsem četla, že Vikingové spouštěli na moře hořící lodě, pohřební čluny, které doprovázeli jejich bojovníky do posmrtného života. Já jsem teď svůj dům poslala do říše Smrti pro Japhrimela i pro Jace. Pokud budu mít štěstí, možná na mě až zemřu, budou čekat.
Zbýval mi už jen hněv. Zuřivost. Vztek. Rudý příboj, který odplavil všechno ostatní stranou. Bylo pro jednodušší bojovat než naříkat. Snadnější zabíjet, než přiznat bolest.
A ach, hněv je sladký. Vztek je nejlepší palivo ze všech. Je tak přímočarý, úžasný, bezohledný. Oko za oko, zub za zub. Vztek je vždycky lepší než žal. Zármutek a lítost váhy nevyrovnají.
Pomsta může. A taky to tak bude, pokud do toho budu mít co mluvit.
Už jsem stála zpátky na nohách a potácivě kráčela pryč.  Zrovna jsem přicházela k bráně, když ochranné štíty domu implodovaly a ještě přikrmily Silou povzbuzené plameny. Nezbude nic než popel a kráter v zemi. Hlava mi třeštila a rameno znovu svírala bolest. Zavrávorala jsem a nadechla se.
Vždycky mě zajímalo, jaké jsou hranice mých možností. Zeď vzplála, beton pod žhavými plameny černal a hroutil se. Moji zahradu plameny pohltily za živa, dusily ji polibky plnými popela. Matně jsem slyšela lidský křik, napadlo mě, jestli tlaková vlna nevyrazila pár oken. Brána byly roztavená a zkroucená. Málem jsem si při dotyku spálila ruku. Otevřela jsem a vyšla ven.
Několik podnikavých reportérů se pokusilo získat dobrý záběr. Bylo mi to jedno. Prošla jsem mezi nimi jako sytý lev stádem zeber. Někteří z nich se schovávali za svými nablýskanými vznášedly. K zemi se snášely vločky horkého popela. Z dálky se ozývaly sirény, jako by šlo můj dům zachránit. Na chvíli jsem pocítila lítost nad svými sousedy, ale přešlo to.
Až po třech blocích jsem si vzpomněla, že bych měla schovat meč. Značka na levém rameni se uklidnila a už jen slabě vytrvale pálila. Nebylo to úplně nepříjemné, až na poslední zášleh, který mě zastavil na plných třicet vteřin. Se skloněnou hlavou jsem se zhluboka nadechovala, plíce se roztahovaly a žebra se mi těžce zvedala. Setřásla jsem si z ohněm vysušených vlasů vločky popela a pokračovala v cestě
Slunce se ponořilo za okraj zátoky na západním pobřeží. Sloup kouře z mého domu se od plamenů a odrazu zapadajícího slunce zabarvil do křiklavě oranžova.
Padla noc.

A bude dlouhá.

13 komentářů: