neděle 1. listopadu 2015

Návrat mrtvého muže - 27. kapitola


Opatrně jsem v odpoledním slunci zalévajícím ulici svírala ruce kolem papírového kelímku. Gabe s někým tiše mluvila, ohledání místa činu pokračovalo. Seděla jsem schoulená v sanitce, zabalená do hnědé vlněné deky, šaty jsem měla pořád špinavé od krve a dalších tělních tekutin. Třásla jsem se, hnědá břečka, která předstírala, že je káva, narážela do stěn kelímku.

Byl jasný den, všichni byli v práci, nikdo, až na Holina Sukerowa se nezdržoval doma. Což bylo dobře, protože výbuch síly a můj křik strhly dost velkou část budovy. Silnice byla plná suti a ve vzduchu se pomalu usazoval prach. Vypadalo to, jako by si prolétající drak ukousnul kousek budovy.
Zavřela jsem oči a tma za víčky se znovu změnila v šedý šok. Znovu se mi z ramene přes záda rozběhl teplý pramínek. Zpod víček se mi draly slzy a kapaly na tváře. Zcuchané vlasy jsem měla plné suti a prachu.
Jaceovo tělo odvezli do nemocnice. Dýchal, srdce mu bilo, všechno vypadalo dobře, až na to, že to dobré nebylo. Byla to jen prázdná skořápka, nikdo nebyl doma, duše byla pryč, zůstala zachovaná jen schránka. Veškerá Síla, kterou jsem získala démonskou proměnou, nebyla schopná zvrátit rozhodnutí Smrti.
Meč položený u mé nohy tiše hučel. Seděla jsem na studené podlaze sanitky a pomalu vydechovala. Kolem bylo slyšet bzučení slickboardů vznášejících se nad místem činu, a já jsem si uvědomila, že moje rty pořád šeptají modlitbu k Anubisovi
Anubis et'herka. Se ta'uk'f het sate vapu kuraph. Anubis et'herka. Anubisi, Pane Smrti,
Věrný průvodce, ochraňuj mě, protože patřím k Tvým dětem. Ochraňuj mě, Anubisi, nahlédni do mého srdce, dohlédni na mě, Pane, protože patřím k Tvým dětem. Nedovol, aby mě zachvátilo zlo, a namiř svůj hněv proti mým nepřátelům

Zmlkla jsem, dusily mě stoupající slzy, spolkla jsem je. Vzlykala jsem bezútěšně a zoufale jako dítě, které přišlo o hračku.
Ne. Už nejsem dítě. Už nikdy nebudu.
„Díky bohu, jsi tady.“ Řekla Gabe.
Otevřela jsem oči a uviděla, jak Eddie vypíná motor svého slickboardu a přichází k sanitce. „Jak je jí?“ Pro jednou Eddie nevrčel, ani se nešklebil. Místo toho si z obličeje odhrnul rozcuchané vlasy a vrhal po mě znepokojené pohledy, zatímco mluvil s Gabe. Dokonce se ani nepodíval po otvoru ve stěně domu.
Gabe výmluvně pokrčila rameny. „Danny?“
Oba dva se ke mně opatrně přiblížili, Eddieho rozedrané boty na mokré zemi vrzaly. Kabát v barvě hlíny kolem něj vlál. Jeho aura, a pach země a borovic, piva a potu se prolínala s Gabeininýmivířícími Nekromantskými plameny.
Spolkla jsem žluč a podívala se do jejich ustaraných obličejů. Do pálících očí se mi opřelo slunce. Zamrkala jsem.
„Nedokázala jsem ho včas chytit. Pohyboval se mnohem rychleji než jindy. Vrhnul se na Kellera a Mirovitche. Slova se jen těžce drala ven z bolavého krku, můj hlas se dal stěží rozeznat.
Ochraptělý a šokovaný hlas člověka, který přežil nějakou příšernou přírodní katastrofu. Reportáž na devátém kanálu, stačí přepnout program, v případě potřeby pustit záznam.
Gabe mi stiskla pravé rameno Jen trochu. „Už jsi vypovídala Danny, už na to nemysli.“
„Měla jsem ho zastavit.“ Proč můj tak hrubý a ochraptělý hlas zněl tak mladě? „Měla jsem ho zastavit.“ Zvedla jsem ruku. „Se vší tou silou a rychlostí, které mi Japhrimel dal, jsem ho měla zastavit.“ Tvář se mi znovu svraštila do pomačkané masky. Klaunovské masky, s jedním koutkem svěšeným. Tu masku jsem často vídala na tvářích lidí, kteří přišli o někoho blízkého.
Gabe něco pošeptala Eddiemu.
„Zatraceně.“ Tmavé kruhy pod jeho očima byly skoro pryč. Vypadal lít. „Podívej, Danny, co kdybychom tě vzali k nám domů. Můžeš se tam umýt, a možná si dát i něco k jídlu.“
„Budu v pořádku,“ řekla jsem hluše. „Mám něco na práci, další lidi ze seznamu.“
„Všechny jsme je uklidili do bezpečí,“ řekla Gabe. „Jsou pod dohledem, a máme záznamy z kamer. Podařilo se nám získat pár dobrých záběrů Lourdese. Jsou toho plná média, pro jednou pracují pro nás. Někdo ho pozná a pak to od nás schytá.“ Ústa se jí sevřela do úšklebku. „Bez milosti.“
Byl to slib pomsty, za který jsem měla být vděčná. Necítila jsem ale nic: tělo mi zaplavila otupělost, ten bezdechý moment předtím, než udeří bolest, předtím, než se znovu rozproudí krev.
„Nikdo ho neuvidí.“ Z ektoplasmy v kterou se rozplynul, zůstal jen opar nad těly; ostatní oběti byly nalezeny příliš pozdě na to, aby z ní něco zbylo. Pokud by zůstala nějaká fyzická stopa po skořápce ka, které proniklo do našeho světa, byli bychom opatrnější. Mnohem opatrnější. „Pokud bude chtít zůstat neviditelný, tak to tak bude, A on, myslím Gabe, že má v sobě Mirovitche.“
„Viděla jsi Mirovitche? Myslela jsem ale, že jsi říkala, že „ Vypadala stejně zmateně, jako jsem se já cítila.
Soustřeď se!  Vyštěkl mi hlavě hluboký hlas mého podvědomí a napřímil mi hlavu. Hleděla jsem na své boty. „Gabe, poslyš. Poly mi řekla, že všechna ta děcka si urvala kus Mirovitche. Co když ten poslední kus vzal Keller? Nebo se k němu nějak dostal? Já nevím. První smrt následovala deset let po Mirovitchově zmizení. Možná, že ředitel nebyl tak mrtvý, jak si všichni mysleli.“
Gabe přikývla. Hladké vlasy jí přepadla přes ramena. „Takže se mstí?“
„Možná je to pomsta, kdo ví? Ale spíš je to slučování.“ Počkala jsem, dokud to Gabe nevstřebá, a pak jsem odhodila kelímek s kávou na ulici. Vyšplíchnul proud tekutiny. Sledovala jsem, jak z ní stoupá pára a pak se rozptyluje do okolí. „Nevím, jestli nám bude bezpečný dům k užitku. Nevím jak ho jinak vystopovat.“
„Ty si myslíš, že Mirovitch je uvnitř Lourdese?“ Gabe měla oči doširoka rozevřené a potemnělé. Byla to představa z nočních můr, psionik, v kterém se něco takového skrývá a potlouká se kolem. Loutka s duší požírače.
Požírač, hladový po Síle. Místo aby se živil na náhodných obětech, jak to požírači obvykle dělali, v Kellerovi byl skrytý Mirovitch a bral si zpět vše, co si od něj ty děti před lety vzaly. Dožadoval se svého. Dávalo to smysl. Nejhorší, absolutně nejhorší typ Požírače. Hladový, téměř nesmrtelný a velmi blízko k tomu, zkompletovat všechny své chybějící části a stát se hmotným přízrakem, který putuje od těla k tělu, drancuje je a mění je v zombie, nebo ještě hůř, další Požírače. Nákaza rozšiřující se všemi možnými směry.
„Myslím, že je to ka, Gabe. Nic jiného mi nedává smysl.“ Krk se mi sevřel, oči mi ze slunečního světla slzely. Ano, jen ze slunečního světla. „Musím něco udělat.“  Snažila jsem se nebýt hrubá. Bylo to těžké.
„Danny, prosím, běž s Eddiem. Najez se, umyj se a sejdeme se v nemocnici. Uděláme to společně.“
Setřásla jsem Gabeiinu ruku z ramene. O půl kroku ustoupila a v Eddieho auře se zablýsklo. „Nemusíte mít strach,“ řekla jsem oběma tím hlasem malé holčičky, o kterém jsem ani nevěděla, že ve mně ještě je. Jasně jsem ve svém hlase slyšela bolest, a abych ji zakryla, znovu jsem polkla. „Neudělám žádnou hloupost, mohli byste mi taky trochu věřit.“
„Vím, že ne,“ řekla Gabe, „ale máš zase v očích ten pohled. Ten co říká, jsem na lovu a bůh pomáhej každému, kdo mi stojí v cestě.“
„Přesně tak to je.“ Sanitka se otřásla a můj hlas skoro mrazil. Eddie se zachvěl. Zvedl se vítr a zatočil se nad polozbořenou budovou. „Byla jsem tehdy zatraceně mladá na to, abych mohla Mirovitche zabít. Ale měla jsem. Přála jsem si to udělat, dokonce si o tom zdávalo. Tentokrát už jsem na to dost stará a líp vybavená.“ Podívala jsem se na kouřící otvor v budově. „Potřebuju zjistit něco o tom Bryce Smithovi, jestli to byla jen krycí identita pro Lourdese. Jaké je mezi nimi spojení. Nic o tom zatím nevíme.“
Gabe přikývla, za ní pořád pokračoval účelný pohyb. Dvě koronerova vznášedla se zvedla, hučení jejich motorů přehlušilo všechny ostatní zvuky. Viděla jsem blesky fotoaparátů za žlutou páskou, reportéři budou mít žně. Očima jsem sledovala odlétající vznášedla, které mířila směrem k policejní stanici a márnici. Sluneční světlo mi znovu podráždilo oči a po tvářích se mu začaly kutálet horké slzy. „Nemocnice.“ Cukla jsem sebou při bezmocném dětském zvuku svého hlasu. „Vzali ho do nemocnice?“
Gabe přikývla. „Jo, pojď s námi, Danny.“
Ne. Prosím, ne. „Jeho meč. Nepotřebuješ ho jako důkaz, že ne?“
Eddie se znepokojeně zavrtěl. Zase jsem byla neomalená.
Byla jsem příliš unavená než abych si s tím dělala starosti. Japhrimel mi nikdy neřekl o démonské únavě. O únavě bytosti, která nepotřebuje spát. O únavě, která proniká až do morku kostí, do každé myšlenky. Nebo byla tahle únava vyhrazená pouze hedairám? Neměla jsem se koho zeptat.
Znovu jsem byla sama, stejně jako když mi bylo dvanáct a zfetovaný zlodějíček mě připravil o jediného člověka, kterého jsem považovala za svou rodinu. A teď to tu bylo znovu.
„Víš, že tvůj.“ Gabe vypadala nešťastně. „Je mi to strašně líto, Danny. Vím, že jsi ho milovala.“ Ústa se mi zkroutila, jako bych v nich měla něco kyselého. Vždyť jsem to nevěděla ani já sama, Gabe. „Díky.“ Můj hlas zněl cize, jakoby patřil někomu bezcitnému, mocnému, nabitému Silou. Pokud by mě bůh dočasně nezbavil možnosti použít démonskou Sílu, možná bych zbořila celou budovu, nebo i něco dalšího. Asi i něco dalšího
Určitě i něco dalšího.
„Ne, Danny.“ Eddie si mě nezvykle vážně prohlížel. Ramena měl svěšená, jako by na nich nesl těžké břemeno. Vítr mu nadzvedával kabát a pohrával si s jeho rozcuchanými vlasy. „Nedělej to sama.“
Nedělej to sama? NEDĚLEJ to sama? „Kdo jiný by to měl udělat? Už mi došly oběti, pro případ, že sis toho nevšiml. Každý kdo o mě jen zavadí, skončí dřív nebo později mrtvý. Měli byste vzít nohy na ramena a utéct ode mě co“
Neuvědomila jsem si, že křičím, dokud ni Gabe nezacpala rukou ústa. Její tmavé oči, lidské oči byly jen pár palců od mých; byla o hodně menší než já, ale seděla jsem na podlaze sanitky, takže její nos se vznášel vedle mého, ústa měla na druhé straně dlaně. Její dech mě hladil po tváři a do nosu mi vnikl mix vůně kadidla a jejího parfému. Musela mě také ucítit, démonské pižmo a koření, protože se jí lehce rozšířily zornice.¨
„Zatraceně, Dante, zmlkni.“ Řekla konverzačním tónem. „Vezmeme tvoje vznášedlo, stavíme se u nás doma, umyješ se a pak poletíme do nemocnice. Chytíme toho zmetka, a až ho budeme mít, bude proti tomu, co s ním uděláme, vypadat zabití od vlkodlaka jako čistá práce. Zatáhla jsem tě do toho, a pokud chceš někoho obviňovat, fajn, obviňuj mě a můžeme si to vyřídit ručně. Ale zrovna teď, sluníčko, jdeš s námi. Jasné?“
Bylo to směšné, zatraceně směšné. Byla jsem částečný démon, silnější a rychlejší než ona, s dostatkem Síly srovnat se zemí nejen dům, ale i celou čtvrť, pokud by mě bůh nezastavil. Pocítila jsem hlad, svírání žaludku pod žebry. Ale ruce se mi netřásly z hladu, a třásly se mi tak, že jsem musela pevně sevřít meč, pravdu pevně, abych je udržela v klidu.
Hleděla jsem Gabe od očí. Panenky měla tak rozšířené, že zbytek nebyl vůbec vidět, takhle zblízka jsem v nich viděla zlaté jiskřičky, a pihy roztroušené po jejím patricijském nose. Obklopila mě její aura, útěcha, kterou může dát jeden Nekromant druhému, beze snahy zmírnit bolest. Její parfém se smíchal s mým démonským pachem a byla jsem za to vděčná.
Dívala se mi přímo do očí.
Takový intenzivní pohled jsem předtím zažila jen jednou, a ty byly jasně zelené, zářivě zelené. Rozuměly jsme si beze slova, bylo to jako rychlý elektrický výboj. Byl to jiný druh komunikace, než jaká probíhala mezi mnou a Anubisem a už vůbec se nepodobala nadpozemské extázi, když Japhrimelovy ruce zaútočily na mou lidskost. Ne, tohle bylo čistě ženské porozumění, něco hlubokého, zakořeněného hluboko v nás.
A přestože jsem nikdy neměla dítě, i ´tak jsem to věděla. Všechny děti to ví, a také všechny ženy.
„Jsem s tebou, Danny,“ zašeptala. „Dlužíš mu to. Víš, co musíme udělat.“
Před očima se mi zamlžilo. Nebyl to šok, byly to horké slzy. Gabeiiny oči byly laskavé, nelítostné, ale přece zarmoucené.
Pomalu jsem přikývla. Sundala mi ruku z úst, ale pohled neodvrátila. Nabídla mi ruku, já jsem ji přijala a nechala svoje prsty vklouznout do jejích.
Eddie se nahrbil, ale nic neříkal, když mě Gabe vytáhla na nohy.
Tiché bzučení a pípání přístrojů monitorujících dýchání a pulz se neslo vzduchem, a po poškrábané kůži se mi rozlila vlna lidské bolesti. Psionici se v nemocnicích necítí dobře. Sebepokročilejší technologie nedokáže zastřít fakt, že nemocnice jsou plné trpících a umírajících lidí. Dokonce ani Nekromanti, kteří jsou se smrtí bytostně spojení, si jen neradi přiznávají, že přijde den, kdy s nimi někdo bude zacházet tak, jako oni zacházejí se svými klienty.
Místnost byla malá, ale aspoň působila dojmem jakéhosi soukromí. Dokonce tu bylo okno s výhledem na mraky kupící se na severní obloze. Byli jsme ve třetím poschodí, závěsy byly roztažené, pod našima nohama se leskla modrá plastová podlaha a dýchající tělo Jace Monroea leželo na bílých prostěradlech jako loutka na klíček. Světlé vlasy odrážely sluneční světlo; konečně vypadal odpočatě a mladě.
Po obou stranách postele stála prázdná křesla. Eddie stál v nohách postele a já jsem byla u Jaceovy ruky a dívala se dolů.
Gabe  si s někým ve dveřích vyměňovala šeptem krátké věty. Byla licencovaná Nekromantka a detektiv z oddělení vražd a pokud tvrdila, že je mrtvý, mělo to váhu zákona. Se dvěma Nekromanty v místnosti a plochou čarou EEG o tom nebyly žádné pochyby: Jason Monroe byl mrtvý a plýtvání prostředky Hegemonie nebylo na místě. Gabe přiměla všechny odejít, abychom mohli říct sbohem bezduchému tělu na posteli.
Bylo mi to jedno. Na všechno už bylo pozdě. Vydrhla jsem se a oblékla jsem si Eddieho košili a džínsy – nebyly Gabeiiny, její by mi byly malé, ale nechtěla jsem se ptát, proč má doma džínsy v mojí velikosti. Boty sem měla ještě mokré, ale aspoň už nebyly flekaté. Mokré vlasy jsem měla spletené do těžkého copu, který mi při každém pohybu narážel do zad.
Gabe s nekompromisním klapnutím zavřela dveře. Ucítila jsem závan Síly, jak je zabezpečila. Na klice se objevilo červené na boku ležící X, stejně elegantní jako veškerá její magie.
V místnosti se rozhostilo ticho. Otočila se ode dveří, její dlouhý vlněný kabát za ní vlál. Ani já jsem si kabát nesundala. Obě jsme byly ozbrojené. Všichni Nekromanti měli reputaci nedůtklivých podivínů a nebylo divu, že nemocniční personál z nás byl nervózní. A pokud by nebyli nervózní z nás, tak potom určitě z hejna reportérů a holovizních štábů, které se před nemocnicí utábořily.
Gabe si odfoukla a očima vyhledala Eddieho. Proběhla mezi nimi bezeslovná výměna, jako když se mě Japhrimel chtěl zeptat, jestli jsem v pořádku, ale netroufal si.
Jace. Vyschlo mi v krku. „Gabe.“ Prolomilo ticho moje zaskřehotání.
„Nespěchej,“ řekla.
Zavřela jsem oči a snažila se nekolébat. Na tohle jsem potřebovala veškerou odvahu. Svou a ještě další. „Dokážeš to.“ Vzlykala jsem, bezmocná sama proti sobě. „Můžeš ho přivést zpátky. Mohl by“
Eddie se rychle nepokojně pohnul. Mlčel, ale jeho aura zintensivněla a vůně hlíny a piva zaplavila celou místnost. Byl čaroděj, berserker, a pokud se hodně rozzuřil, byl nezadržitelný. Neměl důvod, být na mě navztekaný, snad.
Aspoň zatím.
Gabe si povzdychla. „Víš, že nemůžu. Hlas se jí zadrhl. „Odešel Danny, smiř se s tím a nech ho jít.“
Div divů, znělo to, jako by byl Gabein klid vynucený. Jako by jí něco uvízlo v krku. Moje prsteny tlumeně prskaly. Předklonila jsem se a podívala se na svou krásnou, zlatou kůží potaženou ruku. Vznášela se těsně nad lidskou rukou ležící bezvládně na zaprané přikrývce, poznamenanou lety bojů, s bílými jizvami po ranách nožem táhnoucími se až k zápěstí. Byly doby, kdy jsem každou jeho jizvu důvěrně znala, kdy jsem je všechny líbala. „Stačí jen přivolat jeho ducha.“ V krku jsem měla sucho. „Nic víc není potřeba. Jeho tělo žije, stačí, aby se vrátil.“
„Víš, že to takhle nefunguje.“ Něžně, neoblomně, ale za každým slovem bylo vzlyknutí. „Musíme ho nechat jít, Danny. Musíme.“
Nikdy bych si nepomyslela,že uslyším samu sebe zoufale škemrat u smrtelné postele, při pomyšlení kolika lidem jsem už pomohla přejít most do krajiny Smrti, když jsem se ujistila, že jejich blízcí dostali šanci slyšet jejich poslední slova. Pravá ruka se mi zkroutila v křeči, ale jen trochu, když jsem ji zvedla, abych si otřela slzy z tváří. Přece jsem slíbila, že nebudu brečet, nebo ne?
Anubis et'her ka. Anubisi, můj bože, prosím, pomoz mi. Prosím, pomoz mi.
Nic se nestalo. Zhluboka jsem se nadechla vzduchu prosyceného lidskou bolestí a opadající Jaceovy kořeněné vůně. Bez duše v těle, vymizel každý závan jeho Síly, stejně jako začne chátrat jeho perfektně fungující tělo. Prostě byl pryč, odešel a přitáhnout ze země Smrti jeho zjevení nemělo žádný smysl, Pokud by tu zůstala jeho duše, mohl se stát zázrak, ale Smrt na něj vznesla svůj nárok.
Další motlitba ze mě vyšla s naléhavostí, zaplavila celé moje tělo jako déšť z jehliček, zakalil se mi zrak.
Japhrimele. To bylo všechno, každý kousek touhy sevřený v tom jediném slově. Zaklonila jsem hlavu se sevřenými čelistmi a šelma uvězněná v mém těle se snažila uniknout. Značka na mém levém rameni se probudila k životu, pálivá, bodavá bolest se propálila kůží do každého nervu a pak začala zase pomalu usínat. Prosím, Japhrimele, jestli mě slyšíš, pomoz mi. Pomoz mi.
Pak jsem se zastyděla a hlava mi klesla zpátky. Stála jsem u Jaceovy smrtelné postele a nedokázala jsem přestat myslet na mrtvého démona. Jestli můžu Japhrimela oživit, měla bych to udělat hned. Zatraceně, nezasloužila jsem si ani jednoho z nich.
Stáhla jsem ruku zpátky. „Nedokážu to.“ Ta sloha mi v ústech chutnala hořce. Nechala jsem levou ruku zatíženou vahou meče klesnout podél těla. „Gabe, já…já nemůžu.“
Rozhostilo se ticho. Dívala se na Eddieho? Oplácel jí pohled a sdílel s ní bolest? Sdílená bolest, poloviční bolest. Kolikrát jsem se schovávala v Jaceově náručí a nechávala se od něj utěšit, slepá ke všemu kromě vlastního sobectví? A on se pro mě vzdal všeho, včetně života, jen aby mě mohl dál ochraňovat. Ustoupila jsem o dva kroky a kolem ramen mě objala Eddieho paže. Ucukla jsem, skoro jsem mu vrazila loktem do žeber a odhodila ho, ale včas jsem instinkt potlačila. Skinlinův stisk zpevněl a jeho těžký kabát se otíral o můj. Sálalo z něj teplo, na člověka až moc tepla a voněl po čerstvě zryté hlíně.
Mlčel. To bylo něco nezvyklého, aby se Eddie zdržel kousavého komentáře. Opravdový, nefalšovaný zázrak.
Gabe přistoupila k lůžku. Vytáhla z pochvy nůž, chladnou ocel. To byla tradice. Nepodívala se na mě, její hezká tvář zbledla, když se dívala dolů na Jaceovo nehybné tělo, pravidelně se zvedající hruď. „Chtěla bys něco říct, Danny?“ Otázka, kterou jsem sama tolikrát položila.
„Myslíš, že mě může slyšet?“ pokoušela jsem se o statečný tón, ale můj hlas byl příliš pisklavý a zadýchaný, znovu zbavený démonsky svůdné sametové hloubky a chrapotu, za které jsem vděčila Luciferovi a jeho rukám sevřeným kolem mého krku.
S pohledem pořád upřeným dolů do jeho obličeje se usmála. Vypadal mírumilovně, rysy vyhlazená a vlasy sčesané dozadu. Jako by spal „Mrtví nás vždycky slyší, Danny. Vždyť to víš.“
Při všech bozích, věděla jsem to. Jen mi to nepřinášelo žádnou úlevu. Nahrbila jsem ramena a Eddieho stisk zesílil. Polkla jsem žluč. „Je mi to lí“ selhal mi hlas, zkusila jsem to znovu, zase jsem to nedokázala doříct. Nedokázala jsem to říct ani teď, když už na ničem jiném nezáleželo.
„Bohové,“ zašeptal Eddie. „Gabe.“ Třásl se a jeho chvění se přeneslo i na mě, jako bychom byli oba dva opilí. Asi se mi podlomily kolena, protože jsem se o něj najednou opírala.
Pochopila to, popošla vpřed, jednu bledou ruku položila na Jaceovo čelo, druhou s nožem otočila k svému předloktí. Tmavé hladké vlasy se jí leskly a aura začala pulzovat. „Jasone Monroe,“ řekla tiše pevným hlasem zabarveným mocí, „odejdi v pokoji,“
Neeeeee  potlačila jsem výkřik, zaťala zuby a odmítla ho vypustit. I tak se v místnosti ozvalo zasténání, ať už moje, nebo Eddieho, nedokázala jsem říct, čí bylo. Nechtěla jsem to vědět. Gabeiina aura zazářila a na moment to vypadalo, že se jí na paži objevil modrý plamen. Nůž se kmitnul, ve slabém podzimním slunci se zaleskla čepel a pokojem se rozlehl vzdech. Přístroje přestaly bzučet a pípat. Najednou bylo všude ticho, ticho, které jsem důvěrně znala, ale nikdy jsem ho neměla ráda, nikdy, ani teď, když jsem byla ta, co chtěla křičet, ale nebyla toho schopná.
„Ať tě na cestě provází zpěv andělských křídel.“ Zašeptala tiše Gabe. Jeho oči byly zavřené, ale i tak mu přes ně přejela něžně rukou. Její aura se vrátila do normálu a na bledé tváři se jí objevily slzy. Z obličeje se jí vytratila veškerá barva, a mě znovu zaplavila hanba. Kolik ji to asi stálo sil udělat pro mě něco, co jsem sama nedokázala?
Jace. Jason.
Pomalu jsem nacházela rovnováhu. Eddie mě pustil v tu chvíli, kdy jsem se od něj odtáhla. Vtáhla jsem do sebe nejhlubší nádech svého života, zdánlivě nekonečný, praskalo mi při něm v žebrech, jak jsem ho pořád protahovala. Moje aura pulzovala.
Popošla jsem k posteli. Gabe se na mě nepodívala. Studovala Jaceovu spící tvář, jakoby v ní byla zapsaná všechna tajemství vesmíru. Co jsem věděla, mohlo to tak klidně být.
Dvěma prsty jsem se dotkla hřbetu jeho ruky. Nic jsem necítila, ani záchvěv zbytkové energie pozvolna odumírajících nervových zakončení. Odvedla dobrou práci. Její nůž zajel zpátky do pochvy, tiše, lehce zaujal své místo.
Bylo těžké vzhlédnout. Hleděla jsem na jeho ruku. „Děkuju.“ Překvapivě mi ta slova neuvízla v krku. Můj chraplavý hlas zněl jako smirkový papír a med. Jednoduchý béžový závěs se neklidně zavlnil.
Volnou rukou mi krátce pevně stiskla paži. „Jsi moje přítelkyně, Danny.“ Zněla unaveně. „Mezi přáteli nejsou žádné dluhy.“
Nebo je jich možná už tolik, že jsi je přestala počítat. Jemně jsem se vymanila z jejího sevření. „Děkuju.“ Teď už to znělo přirozeněji, skoro jako já. Skoro jako Dante Valentine.
A kým vlastně k čertu byla? To jsem už sama nevěděla.
„Danny“
Otočila jsem se, zapřela se do podpatků, až mi boty na plastové podlaze zavrzaly. Vydala jsem se ke dveřím. Dva dlouhé kroky. Slyšela jsem, jak se Eddie pohnul a napjal, ale jeho ruka se ke mně nepřiblížila.
Při následujících slovech mě zamrazilo v zádech. „Nech ji jít.“ Řekl Gabe. „Při všech bozích, prostě ji nech jít.“

Stejně už bylo pozdě. Dveře se zavřely a já už jsem byla pryč.

10 komentářů:

  1. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za preklad a korektúru :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat