pondělí 9. listopadu 2015

Milost ze záhrobí - 8. kapitola


Kancléř Crunard prohlásil svůj zámek za lovecký, ale pro mé oči, zvyklé na doškovou střechu sotva stojící chalupy, a na strohé stěny kláštera, byl jako palác. A navíc, jediným, co zde šlechtici lovili, byly drby, či známosti a intimnosti za tapiseriemi.

Kancléř mě pohladil po hřbetě ruky. „Uklidni se, má drahá,“ prohlásil. „Nebo se budou divit, proč se má nová milenka tolik mračí.“ Jeho ironický úsměv způsobil, že jsem se začervenala. Půvabně, doufám.
„Promiňte, můj pane.“ Když mi abatyše poprvé vysvětlila svůj plán, vypadal velmi nepřirozeně. Nikdo by zřejmě neuvěřil, že jsem milenkou Kancléře Crunarda. Ale zde v hale bylo tolik rozdílných párů, starších lordů ověšených mladými slečnami jako zbraněmi na svých bocích, že jsme zcela zapadli.
Náš hostitel, Baron Lombart, přistoupil a Crunard nás představil. Lombart byl starý a tlustý, připomínal mi kance, který se kdysi schovával v lesích blízko mého domova. Zamumlala jsem několik zdvořilostí, a přemítala, zda má nová ostrá struna bude schopná proniknout jeho tlustým hrdlem.
Měla jsem podezření, že Crunard uhodl tok mých myšlenek, neboť kývl směrem k davu. „Zabav se na chvilku, má drahá. Baron a já musíme prodiskutovat naše obchody.“
To bylo něco přesně pro mě, a radost nad tím, že se mohu vytratit, projela celým mým tělem. Byla jsem tak šťastná, že jsem nenápadně proplouvala davy noblesních šlechticů až do rohu místnosti, abych se mohla soustředit na svůj úkol.
Když jsem zamířila ke dveřím, ucítila jsem na sobě zvědavé pohledy. Jeden z nich trval obzvlášť dlouho, tak jsem se zastavila a předstírala konverzaci se dvěma galantními muži. Jeden z nich přestal mluvit a upřel na mě oči. Odzbrojila jsem ho svým úsměvem a pokračovala v cestě.
Jakmile jsem byla u dveří, ujistila jsem se, že se nikdo nedívá, a vyklouzla ven. Chodba byla v porovnání se sálem tmavá a chladná. Byla jsem ráda, že jsem se dostala dostatečně daleko od pachů těl a příliš silných parfémů. Odpočítala jsem dvacet kroků a nalezla široké schodiště, přesně jak předpověděla Sestra Vereda.
Když jsem dosáhla prvního patra, stáhla jsem se do svého nitra, jak mě to učili, nechala vše okolo sebe utlumené, daleko za sebou, a pak jsem zaměřila smysly na pokoj přede mnou. Slzy Mortaina svou práci odvedly přímo výborně, protože jsem si byla jistá, že žádná jiskra života – a tedy ani žádná osoba – v tomto pokoji není.
Další pokoj byl stejně tmavý a chladný jako ten předchozí, ale jakmile jsem stanula před třetím, ucítila jsem slabý plamínek života, vroucí a pulzující.
Mé očekávání narůstalo, stálo mě veškeré sebeovládání nechat svou dýku na místě. Na místo toho jsem si dala ruku na srdce, abych ho uklidnila, a rychle si prošla instrukce Sestry Beatriz. Tohle bude ta nejtěžší část – koketovat.
S posledním hlubokým nádechem jsem se přinutila k úsměvu, a otevřela těžké dveře. „Jeane Paule?“ Zašeptala jsem do místnosti, a pak mírně klopýtla, jako bych měla vypito příliš vína. „Jsi to ty?“
Stojíc u okna, Martel se otočil přímo ke mně. Vypadal přesně tak, jak řekla Sestra Vereda, o něco málo větší než já, vlasy načervenale hnědé, jako kožich lišky. Klopýtla jsem směrem k němu, sotva měla čas zaregistrovat jeho varovný pohled, než ustoupil u okna a popadl mě za ramena. „Co tady děláš?“ Hrubě se mnou zatřásl a já nechala tělo se kymácet, jako kdybych stěží stála na nohou.
„Hledám Jeana-Paula. A vy, pane“ – poklepala jsem mu na hruď – „to nejste.“ Našpulila jsem rty a doufala, že nevypadám jako leklá ryba. Byla jsem dost blízko na to, abych si mohla detailně prohlédnout rubín v jeho levém uchu.
Při pohledu na můj živůtek se ten hlupák uklidnil. Jsou muži opravdu takoví idioti, že nedokáží odolat dvěma kusům masa? Martel se podíval na dveře a olízl si rty. „Možná, že poté, co dokončím své obchodní záležitosti, mohu mademoiselle1 přispěchat na pomoc,“ navrhl. Jeho oči opět zabloudily k mému živůtku, a dýka na mém kotníku zoufale volala po mých rukou. Ještě ne, řekla jsem si. Ještě ne.
„To je velmi milá nabídka.“ Nechala jsem oči zkoumavě prohlížet jeho tělo, jako bych podléhala jeho šarmu. Ve skutečnosti jsem však hledala znamení. Jeho čelo bylo čisté, stejně jako jeho rty. Bodl mě osten nejistoty. „Ale Jean-Paul,“ řekla jsem s povzdechem. Naklonila jsem hlavu, zvažujíc situaci. „Jak jste řekl, není tady. Možná, že monsieur2 tu zůstane.“ Jako klisna v říji, pomyslela jsem si znechuceně – jakýkoliv hřebec jí stačí.
Martel přistoupil blíž. Spolkla jsem znechucení, jež se mi hrnulo do hrdla, a omotala ruce okolo jeho krku. Tady! Přesně tam, kde se límec dotýkal jeho čelisti, měl na kůži temný stín. Zahlédl jiskru zájmu v mých očích, a jeho vlastní zaplály touhou. Dovolila jsem svému tělu se na něj přitisknout. Opět si olízl rty. „Hned, jak skončím… možná byste mohla počkat ve vedlejším pokoji?“
„Ráda, milorde.“ Zavrněla jsem. Jemně mě kousl do ucha, čímž stvrdil naši dohodu. Předstírala jsem, že si hraji s jeho vlasy na zátylku, zatímco jsem rozepínala náramek a vytahovala ostrou strunu. Jeho polibky se začaly pohybovat nebezpečně nízko, avšak mě se podařilo drát úplně dostat z náramku. Předtím, než mohl zjistit, co se děje, vymanila jsem se z jeho objetí, přemístila se k zádům své oběti a pevně za strunu zatáhla; pohyb, který jsem s Annith nacvičovala nejméně stokrát.
Rukama šmátral po krku, snažil se uvolnit smrtelné sevření ostrého drátu. Vycházely z něj dávivé a zoufalé zvuky, jež mě naplnily nejistotou. Pak jsem si však vzpomněla, že tento muž zradil mou vlast, mou vévodkyni, a zatáhla, modlila se k Mortainovi pro dostatek síly.
Poskytl mi ji. Po krátkém souboji, Martelovy pokusy o vyproštění ochably. Ale předtím, než vypustil duši, jsem se naklonila, přiblížila rty k jeho uchu. „Trestáme ty, kteří zradili svou zemi.“  Má slova byla jemná a měkká, jako slova určená milenci, a Martel se naposledy zatřásl, než si ho vzala Smrt.
Uvolnila jsem sevření; mé tělo zaplavil mohutný příval tepla, otíral se o mně, jako kočka o svého pána. Mou mysl naplnily obrázky: flotila lodí, zapečetěný dopis, masivní zlatý pečetní prsten, má vlastní prsa. Teplo mnou projelo a rychle zmizelo, zanechalo mě chladnou a roztřesenou.
Co to ve jménu Mortaina bylo?
Jeho duše.
Slova přišla nečekaně. Jako by ke mně promluvil někdo jiný – snad sám bůh?
Proč mě před tím nikdo v klášteře nevaroval? Je to jedna z poct Mortaina, o nichž mluvila Sestra Vereda? Nebo něco jiného? Nemohla jsem se rozhodnout, zda jsem byla z nějakého záhadného důvodu poctěna či se kompletně zbláznila.
Avšak neměla jsem čas na úvahy. Odsunula jsem otázky stranou, a podepřela bezvládné tělo mrtvého muže, snažíc se vyrovnat jeho váhu, když jsem mu z krku sundala strunu. Otřela jsem mu ji do kabátce, a pak ji opět vrátila do náramku. S volnýma rukama jsem tělo dotáhla k oknu a modlila se, aby pod ním stál povoz, který mi slíbil Kancléř Crunard.
Byl tam.
Vzala jsem zrádce za límeček a s námahou ho začala prostrkávat oknem. Na malého muže byl překvapivě těžký. Zapotácela jsem se pod jeho tíhou, snažila se najít ztracený balanc. Po chvíli se mi – celé udýchané – podařilo tělo shodit dolů. Chvíli bylo ticho, a poté se ozval tupý náraz, když dopadlo na povoz. Vyhlédla jsem, abych viděla kočího, jak zvedá otěže a vyráží na cestu.
Nevěděla jsem, kam tělo odveze, ani co se s ním bude dít dál, ale to už nebyl můj úkol. Roztřesená a zarudlá po události s Martelovou duší, jsem se posadila do jednoho z křesel a zhroutila se. Nebo padla na kolena a modlila se za pochopení. Ale musela jsem se dostat zpět ke Crunardovi, abychom mohli zmizet.
Odstrčila jsem se od opěrky a zamířila ke dveřím, když v tom se z chodby ozval zvuk kroků. Pozdě! Někdo přichází. Možná baron Lombart? Doufá, že se sejde s Martelem? Pokoušela jsem se přemýšlet. Mám ho svést či ho zabít? Samozřejmě bych ho raději zabila, ale nemohla jsem – ne, pokud se nejprve on nepokusí zabít mě, či na něm neuvidím znamení.
Západka na dveřích se pomalu vytahovala, a já o pár kroků ustoupila, objala své tělo rukama, rychle se vciťovala do role, jíž jsem byla donucená hrát. Znovu mnou projel pocit vzrušení. Nebo to možná byla panika.
Jakmile se dveře otevřely, zvolala jsem: „Jeane-Paule? Co ti to tak dlouho trvalo? Málem jsem – och. Vy nejste Jean-Paul.“ Ozvala jsem se vyčítavě.
„Ne,“ souhlasil, tiše za sebou zavřel. „To nejsem, ale třeba bych vám mohl být nápomocen,“ nabídl se.
A opravdu – nebyl to Jean-Paul, ale ani baron Lombart. Tento muž byl mnohem vyšší než baron, a tam, kde byl Lombart tlustý, byl on celý pokrytý svaly. Ramena měl skrytá pod bohatě nařaseným hnědým pláštěm, který byl sepnutý stříbrnou sponou ve tvaru dubového listu svatého Camula, patrona všech vojáků a bitev. Pod pláštěm nosil nezdobený černý kabátec, jenž byl ve své jednoduchosti velmi elegantní. Udělal několik kroků do místnosti a já se začala cítit jako v pasti. Bála jsem se, co jeho pronikavé šedé oči uvidí v mém obličeji, a proto jsem složila ruce na hrudník tak, aby vynikla má prsa.
„Vy nejste Jean-Paul. Nemyslím si, že byste mi mohl pomoci.“ Jak jsem mluvila, mé oči bedlivě pátraly po jeho obličeji, krku, modlíce se za znamení, jež by mi umožnilo ho zabít. Ale žádné nebylo. Tedy aspoň ne takové, jaké jsem mohla zahlédnout.
„Ale já jsem zde, a on ne.“ Mužovy oči, tmavé jako bouřkové mraky, se toulaly po mém těle, ale nebyl v nich žádný chtíč. Jeho bystrý pohled mě rozpouštěl, ale pak se přesunul k oknu. Přistoupila jsem blíž, abych upoutala jeho pozornost.
„Ach, ale já si nechci hrát s falešným Jeanem-Paulem, můj pane, i když jste velmi okouzlující.“ Po pravdě nebyl ani tak okouzlující jako nebezpečný, a já bych řekla cokoliv, kdyby se mi podařilo odpoutat jeho pozornost od okna.
Skoro jako by mi četl myšlenky, k němu přistoupil a vyhlédl ven. Zadržela jsem dech. Drahý Mortaine, prosím, ať je ten povoz už dávno pryč ze dvora!
Mužův pohled se obrátil opět na mne. „Pokoušíte mě, mademoiselle. Jsem si jist, že vám pomohu na Jeana-Paula zapomenout.“
Stále hrajíc koketu, naklonila jsem hlavu na stranu, ale připadalo mi, že je něco špatně. Říkal ta správná slova, ale v jeho očích nebyl stejný nádech flirtu, jako v jeho hlase. V mém nitru se rozezněl varovný signál.
„A-ale já na něj nechci zapomenout.“ Namítla jsem, jako kdybych se urazila.
Udělal tři obří kroky mým směrem, celé jeho chování se změnilo, jakmile mě popadl za ramena. „Dost her. Kdo jste? A co tady děláte?“
Nechala jsem tělo bezvládné, jako bych byla slabá a vyděšená. „Mohla bych se vás ptát stejně. Kdo jste a co tady děláte?“
„Gavriel Duval. A pokud si chcete zajistit dostaveníčko, jsem tu pro vás.“
Přitáhl si mě blíž, takže jsem cítila žár jeho těla a slabou vůni jakéhosi koření. „Ale nemyslím si, že to je to, co hledáte.“
On to ví! Viděla jsem to v hlubinách jeho očí. Nějak se dozvěděl, kdo jsem a proč jsem tady. Zpanikařila jsem a začala blábolit.
„Omlouvám se, milorde, já tady jen čekám na Jeana-Paula. Okamžitě odejdu a nechám vás v klidu.“ Hbitě jsem se mu vyškubla, proklouzla jsem z jeho železného sevření. Bylo to okaté, ale byla jsem volná a spěchala ke dveřím.
Jakmile jsem byla v hale, zamířila jsem ke schodišti. Schody jsem brala po dvou, pak se zastavila, abych si nadzvedla sukně. Ohlédla jsem se přes rameno. Žádná známka přítomnosti Gabriela Duvala.
Urovnala jsem si sukně a vstoupila do velkého sálu. Crunard se vyprostil z rozhovoru a vydal se davem mým směrem. Nadzvedl obočí. „Vše, jak má být?“
„Bude, jakmile odtud zmizíme.“ Odpověděla jsem. Když mě doprovázel ke dveřím, cítila jsem v zátylku čísi pohled. Věděla jsem, že kdybych se otočila, zahlédla bych oči v barvě bouřkových mraků.

1 francouzské oslovení pro slečnu
2 oslovení pro pana, muže 


9 komentářů:

  1. Super!!! Děkuji ! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za další překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc díky za překlad. :)

    OdpovědětVymazat
  5. Zacina to byt napinave. Dakujem.

    OdpovědětVymazat
  6. Já moc děkuji za komentáře. :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Super! uz jsem zvedava na dalsi. Dekuji

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat