úterý 24. listopadu 2015

Markova archa - 9. kapitola 2/2


Voloďa věděl, že musí. Musí, a dost. Jeho leadership qualities požadovaly, aby tomu všemu přišel na kloub.
Připusťme, že expedice skončila krachem, dobrá, zapomeňme, stává se leccos. Rozhodně, on není ničím vinen, prostě okolnosti byly nepříznivé. Nebýt toho prokletého potoka, do kterého spadl před koncem a nebýt Stěpana s jeho pokusy zabrat jeho místo, vše by se zdařilo.

„Vaše leadership qualities,“ řekl mu kouč na posledním tréningu, „nepotřebují důkazů, vy je máte. Potřebují rozvíjet! Již nyní zaujímáte jednu z vedoucích pozic v organizaci, ale vy zjevně máte na víc! Pro vás je nezbytně nutné naučit se zacházet s lidmi v libovolné situaci a snažit se, aby dělali to, co vy chcete. I kdyby o tom neměli vědět. To budete vědět vy, že skáčou tak, jak vy pískáte.
Myšlenka na pískání se Voloďovi líbila. Vždyť je lákavé, tak lákavé – dělat to tak, aby všichni poslouchali a pracovali na výsledku, a neměli ani stín podezření! Na výsledku, to znamená na tom, co je třeba jemu, Voloďovi.
Ze začátku dost dobře nevěděl, jaký výsledek má být dosažen na konci expedice, ale když popřemýšlel, došel k názoru, že výsledek je očividný. Expedice proběhla, všechny výšiny jsou překonány, průsmyky prosmyknuty. Lidé, kteří si byli úplně cizí, se vrací do civilizovaného světa spjati bratrstvím. To je už navždy, a je to zásluha vedoucího skupiny. V mrazu, sněhu a vichřici je bez nátlaku, ale ocelově pevně donutil překonávat těžkosti. Dokonce i skupinu si vybíral tak, aby mu nikdo nepřekážel jednat bez nátlaku, ale ocelově pevně.
Žeňka a Marina – to je prostě balast, sice sympatický balast, ale s takovým je to příjemnější, i když na těžkých expedicích jsou všelijaké techtle-mechtle nemístné. Alla Ivanovna a Sergej Vasilijevič nejsou pro něj konkurenty – jsou již ve vyšším věku – a kdo ví, jestli se vůbec učili v business-school, kde vysvětlí vše o leadership. Petěčka a Diman - zvládnutelná a poslušná pracovní síla, mohou tahat ruksaky, sekat dříví, uklízet sníh. Lyžařskou přípravu mají horší než on, to bylo jasné na první pohled. Spletl se jedině ve Stěpanovi. Ten byl povinen podporovat a zdůrazňovat Voloďovu roli vedoucího, ale namísto toho mu hned foukal do kaše, pokoušel se uchvátit iniciativu, přezíravě frkal a vůbec neposlouchal. Dokonce utekl z expedice a odvlekl sebou Petěčku, odvrhl zraněného, ženy a starce!
Voloďa ještě nevěděl, jak se vypořádá zrovna se Stěpanem a jeho chováním za okolností, kdy zapůsobila vyšší síla, ale věděl, že se s ním vypořádat musí. Konec konců, ještě se musí dostat odsud! Metelice odejde, nebude trvat do skonání světa, skupina se postaví na lyže, na záda hodí ruksaky a pohne se směr Galygino, jak jinak?! Jinak se odtud dostat nedá, a kdoví jestli je bude Anton odvážet po jednom helikoptérou? Myšlenka na to, že je potřeba začít znovu, postavit se na lyže, dát batoh na záda a jít, jít, propadat se do sněhu, kterého bude po vánici daleko víc, počítat kroky, odvracet se od ledového větru, otírat si oči, ze kterých neustále tečou slzy, to vše působilo Voloďovi hrůzu.
Všechny jeho leadership qualities se rozeběhly do různých stran, schovaly se do koutů a kvílely odtud: třeba… nemusíme… možná… by to šlo jinak? Třeba… poprosíme Antona, aby nás vrtulníkem… co? Ostatní dojdou nějak sami, ale zato my, tvoje leadership qualities budeme spolu s tebou v civilizaci, za nějakých čtyřicet minut letu, nemusíme jít, propadat se do sněhu, táhnout batoh a riskovat každou minutou, že se propadneme do bůh ví jakého nezamrzlého potoka?!
Já musím, tvrdě si opakoval Voloďa, bez ohledu na leadership qualities. Prostě musím, a dost.
Olympijský šampion, který je zachránil z metelice a jeho stín jménem Kuzmič – výborný stín, metr devadesát, jestli ne víc, když po domě kráčí, stěny se třesou – vyžadovali samostatné řešení.
Přijali do svého domu Voloďovu skupinu, přivlékli z lesa Petěčku a Stěpana, pořád byli vedle nich, na očích, ale přes to všechno úplně odděleni.
Mark čas od času na několik hodin mizel, pak se znovu objevil a vznikal dojem, že je zaměstnán čímsi vyšším a nedostupným Voloďovu chápání. Kuzmič měl ke skupině trochu blíž, ale stejně pozoroval jaksi z boku, umlkal, a nebylo konec konců zcela jasné, s jakým znaménkem pozoruje a umlká, jestli s plusem nebo minusem. O tom, že mlčení může být kladné nebo záporné se Voloďa také dozvěděl od svého kouče.
Prostě se to tak přihodilo – kvůli jeho úrazu, samozřejmě jenom kvůli němu – že skupina ztratila leadera a lidé museli hledat velitele někde jinde. To, že lidská společnost nemůže být bez vedoucí osobnosti, je pochopitelné a objasnitelné, jenže Voloďa nechtěl, aby se vůdčími osobnostmi stali tihle dva.
Nebo se už stali!?
Žeňka loví každé slovo olympionika, jako kdyby říkal kdoví jaké zázraky, Alla Ivanovna se jim snaží ze všech sil vyhovět, Sergej Vasilijevič se Stěpanem stokrát jinak přežvykují, jak Mark ve Vancouveru někoho objel, ale v Turíně předběhl, a jak Furkad běžel trestné kolo, Svensson zezačátku vedl, ale Ledogorov jej dohnal a dokonce předehnal!
Marina se ještě drží, ale i ona jim začíná naslouchat, to je očividné.
Na co potřebují leadership? Skupina k nim nemá žádný vztah, upevňovat a potvrzovat si nic nemusí, tak proč se to stalo?
Voloďa si byl jist: aby se mu vrátila kontrola nad lidmi, musí udělat něco, co ho vynese zpět na místo velitele. Na jejich teritoriu nemůže nic dělat, je ve slepé uličce.
Ale tady jeden z těch dvou, ne, ne, čtyř, ještě je tu pilot a služka, vraždil a Voloďa pochopil, že se mu zde nabízí šance.
Vypátrá vraha, předvede ho lidem a vrátí si leadership.
Je to velmi prosté.
Musí se dozvědět motiv, u někoho z těch čtyř určitě bude, vyjasnit kdo byl kde v okamžiku vraždy a úkol bude vyřešen.
Zezačátku se trochu zdržel u motivů. U Marka Ledogorova a Kuzmiče byly zjevné – hádku slyšeli všichni – ale jak zjistit motiv pilota a služky, na to Voloďa přijít nemohl. Mimochodem, do hry vstupovaly důvody se znaménkem minus – hádka taky nic nevysvětluje. Voloďa se čas od času hádal s matkou, oprávněně i bezdůvodně, matka je obtížný a vlastnický člověk, ale vůbec je přece nenapadlo zavraždit jeden druhého. Kvůli Voloďovu přání jít na expedici se pohádali, příšerně a nehezky, ale před samým začátkem se smířili. Matka uznala Voloďovo právo jednat tak, jak uzná za vhodné, uznala jeho leadership!
Potom byl problém s tím, kde se nacházeli podezřelí. Voloďa neměl ani ponětí, kde se v době vraždy vyskytovala tahle čtveřice. Kuzmič nespal ve velkém domě, ale někde jinde a spolu s ním byl i pilot. Služka mizela v nespočetných pokojích, uklidila po večeři a hledej, jak chceš, nenajdeš. Mark se po večerech také neobjevoval a do dveří s tabulkou Cizím vstup zakázán Jen pro personál nikoho ani nenapadlo strkat nos.
Jak najít vraha?
Na dveře klučičího pokoje, kde ležel a přemýšlel Voloďa, zaklepala Marina a vešla dovnitř. Položila mu ruku na čelo.
„Nemám teplotu,“ řekl nespokojeně.
„To je výborné,“ souhlasila Marina. „I když po úrazu někdy teplota stoupne. Stále přemýšlím o tom, jak dojdeš do Galygina? Neměla bych promluvit s Antonem, aby tě odvezl vrtulníkem?“
Proto, že tak tajně a náruživě toužil po tom samém a jeho leadership qualities také toužily, se Voloďa rozčílil: „Marino, já sám se rozhodnu, co budu dělat! Děkuji ti za péči, samozřejmě, ale chůvu nepotřebuji!“
„Ty to vůbec nechápeš,“ rozzlobeně řekla Marina. „Já za tebe odpovídám!“
Voloďa se rozhořčil.
„Co to plácáš? Zbláznila ses? To já odpovídám za vás všechny!“
„Samozřejmě, samozřejmě,“ rychle a provinile souhlasila Marina. Vida, pochopila, že žvaní pitomosti. „Prostě mě tvoje noha znepokojuje.“
„Co myslíš, kdo z nich ho mohl zabít?“
Marina máchla rukou.
„Kdokoliv, Voloďo! Který čert nás uvrtal do takové patálie! Co jen řeknu v Moskvě!“
„Co komu řekneš?“ nepochopil Voloďa. „Končí ti dovolená, nebo co?“
„Dovolená s tím nemá co dělat!“ Zdálo se mu, že se rozpláče. „Všechno je jinak! Všechno bylo plánováno úplně jinak!“
„Nikdo nemohl předvídat, že si zlomím lyži,“ zavrčel.
Jako by uhodla jeho myšlenky. Ještě před chvilkou přemýšlel o tom, že okolnosti byly tak nepříznivé a zavedly je, čert ví kam.
„Jakou lyži?!“ najednou zakřičela Marina. „Co je s tebou, copak vůbec nic nechápeš? Vždyť nejsi idiot! Tak se kolem rozhlédni, otevři oči a začni přemýšlet!“
„O čem mám přemýšlet?“ dočista se ztratil Voloďa.
Marina chtěla něco říct, ale potom se ušklíbla, jako by ji něco zabolelo a vyběhla ven z klučičího pokoje.

Kuzmič slyšel každé jejich slovo, zádumčivě se poškrábal na obočí a začal pomalu scházet do sklepa. Šel zkontrolovat saunu. I když – a to už pochopil – po Alle nebylo třeba nic kontrolovat, ani opravovat.

3 komentáře:

  1. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat