sobota 21. listopadu 2015

Její padlý anděl - 7. kapitola


Lukas se usmíval, když Apollyon začal se svým sestupem do Pekla. Nebylo to jen skutečností, že létal prostřednictvím zástupce. Bylo to tím, že ho Annelie milovala a podařilo se jí říct ta slova. Chtěl jí poděkovat za to, že našla kuráž mu to říct, dát mu sílu navíc a předsevzetí, že se k ní vrátí a odolá pokušení, které mu Ďábel nabídne.

„Jsi těžší, než vypadáš,“ zamumlal za ním temně Apollyon, jak ho držel pod pažemi. „Ale chválím tě za tvé přání dodržet pravidla trestu.“
„Nemysli si o mně, že jsem svatý.“ Lukas zvedl křídla, aby se vyhnuli kamenu, který vyčníval a zíral na oranžovou zář pod nimi. Černé rozeklané stěny byly kolem nich rozostřené a Apollyon máchal křídly, jak zpomaloval jejich sestup. „Já jsem lámal pravidla našeho druhu.“
„Opravdu?“ teď zněl Apollyon zvědavě. „Vykládej.“
Ohnivé linii byly čím dál jasnější a silnější.
„Ochutnal jsem alkohol.“
Apollyon se zastavil uprostřed letu. Lukas mohl cítit touhu otočit ho a podívat se mu do očí. Místo toho, aby to udělal, nesl se Apollyon dolů tak rychle, že se Lukasovi přetočil žaludek, a přistál s nimi tvrdě na černé zlámané podlaze Pekla. Apollyon ho pustil. Lukas klopýtl směrem k okraji strmé plošiny, na které byly, a sotva se zastavil od pádu přes. Plameny olízly boky trhliny před Lukasem a on se neopovažoval podívat dolů. Bezedná jáma nebyla něco, do čeho by se měl anděl dívat. Slyšet a cítit démony už tak bylo dost zlé. Nepotřeboval je vidět, ne když byl tak citlivý na jejich šepot.
„Ochutnal jsi alkohol?“ překvapení v Apollyonově hlase se shodovalo s jeho tváří, když se k němu Lukas otočil čelem a zády k bezedné jámě.
Lukas si změnil vzhled, odstranil své obvyklé oblečení a nahradil ho bílou zbrojí. Bylo to už dlouho, co vypadal jako jeho normální já a ne jako smrtelník. Zlaté detaily na chráničích nohou, hrudi a předloktí zářily jasným světlem z jámy. Bylo to o hodně lepší bez omezujícího lidského oděvu.
Rozvinul bílá křídla a roztáhl je, rozšířil je do své plné délky rozpětí. Povzdechl si při tom pocitu, kdy byly zase konečně volné.
„Nedoporučoval bych ti to.“ Lukas zakroužil rameny a zamával křídly, ne dost, aby se zvedl ze země, ale aby dal rozčepýřené peří na místo a daly mu ochutnávku toho, jak vzrušující by bylo znovu létat. Posledních pár dní mu to hrozně chybělo. Nikdy předtím si tak neuvědomoval, jak moc pro něj létání znamenalo.
Mohl by opravdu obětovat něco takového, kdyby ho o to Annelie požádala?
„Co se stalo?“ Apollyon natáhl ruku a ukázal k oblasti pryč od ohnivé pece jámy. Nebylo kolem nich nic jiného kromě drsných černých úlomků hornin a blyštivých plamenů.
„Opil jsem se.“ Lukas ho následoval po nerovném spáleném terénu. Kašlal, jak se pokoušel normálně dýchat. Vzduch mu dusil plíce, byl bohatý na síru a štiplavý. „Opil jsem se, miloval s Annelií a pak jsem měl příšernou bolest hlavy a vyschlou pusu, když jsem se další den vzbudil.“
„Milovali jste se, když jsi byl opilý?“ Apollyon se zastavil a zamračil na něj.
Lukas se rozpačitě usmál. „Zdá se, že alkohol má na nás stejné účinky jako na lidi. Neměl jsem žádné zábrany. Všechny mé rezervy zmizely a já podlehl pokušení a dělal, jak jsem chtěl. Líbal jsem ji a pak se to stalo. Cítil jsem se statečný a neporazitelný.“
„A pak tě bolela hlava.“
„Celý den… nebylo to pěkné.“
„Ale nebyl jsi potrestán. I když jsi byl vyhnán, pořád by tě potrestali, pokud bys porušil pravidlo.“ Apollyon se znovu rozešel. Tmavé obočí se mu zamyšleně spletlo. „Takže můžeme bez kritizování pít alkohol.“
„Vypadá to tak.“
Jeho kamarád se usmál. „Zajímavé.“
Lukas se taky usmál. „Nepotřeboval se ptát, aby věděl, že Apollyon přemýšlí. Jeho kolega anděl bude zakrátko experimentovat s alkoholem. Žádný anděl nemohl odolat vyzkoušení něčeho nového, hlavně když to bylo předtím zakázáno.
Přesunuli se dál od jámy a teplo opadlo, ale ostrý pach kyseliny pořád plnil vzduch a kradl dech. Ukas už nezáviděl Apollyonovi jeho pozici jako strážce tohoto místa. Nebe o tom vždycky mluvilo jako o vysoké pozici, takové, o které by všichni andělé měli doufat, že jí dosáhnou, posvátná a vysoce odměňovaná. Apollyonův kyselý výraz, který vrhal jeho modrý pohled po jejich ponurém okolí, nutil Lukase přemýšlet spíš o opaku. Apollyon vypadal určitě nespokojený, že se vrací, a opakovaně se díval vzhůru směrem ke stropu nad nimi. Zavřel se v momentě, kdy prošli, utěsnil je v Pekle. Lukasovi už chyběl pohled na oblohu. Cítil se tak Apollyon pořád po celé ty roky, kdy strážil jámu?
Mladý anděl oblečený v černé zbroji podobný Apollyonovi si stoupl a rozešel se k nim. Tvář se mu rozzářila, když spatřil Apollyona, a Lukas skryl úsměv, když si Apollyon povzdechl. Jasně se mu nelíbil obdiv, který mu získal jeho titul ´Přemožitel Ďábla´.
Apollyon odmávl tmavovlasého anděla, než mohl promluvit. Přikývl a šel někam jinam, nechal je o samotě.
„Brigádník. Všechno, co mohli nabídnout, byl nějaký mladý hňup, aby mě nahradil v dočasné módě. Budu se muset pořád vracet po dalších čtyři sta třicet let a sedmdesát šest dní, abych posílal Ďábla do bezedné jámy podle jeho trestu.“ Apollyon se zamračil směrem k jámě, když se z ní temný hlas ozval a točil se kolem nich. Slova, která jim oba sdělovala problémy s výzvou a nenávist nesoucí jejím vlastníkem.
Ďáblem.
Lukas uzavřel ten hlas, bál se, že by podlehl a Ďábel by poznal, že je padlý.
Plazilo se to kolem něj, zrádný had, který vytvářel pocit, jako by to bylo jen pro jeho uši. Lukas s pokoušel neposlouchat, ale bylo nemožné odolat lákadlu.
Mohl se pomstít.
Ne. Taková nabídka ho nepokoušela. Ďábel byl se svými slovy dobrý, ale to Lukase neuspokojilo. Chtěl dokázat svou nevinu, ne hledat odplatu.
Mohl by mít Annelii.
Navždy.
Lukas se zastavil, zavřel oči a sevřel pěsti. Bojoval s pokušením, která ta slova představovala. Chtěl to víc než cokoli jiného. Chtěl, aby byla Annelie jeho a aby s ním byla navěky. Ne. Nepotřeboval Ďáblovu pomoc, aby to měl. Mohl to mít a byl ochotný obětovat něco, aby to dosáhl. Annelie byla nahoře a čekala na jeho návrat. Nemohl ji zklamat tím, že by byl tak slabý a poslechl Ďábla. Byl silný kvůli ní a už dál neposlouchal ďáblova svádivá slova.
Nepodvolí se pokušení.
„Ignoruj ho.“ Apollyon ho vzal za paži a vedl ho k širokému mělkému bazénku.
Světlo z něj bylo jasné, zachytávalo složité zlaté kovářské umění na Apollyonově černém brnění a vrhalo zlaté odlesky po jeho vystavené kůži. Lukas přistoupil vedle něj a podíval se do bazénku. Nikdy něco takového neviděl. Obrazy se před ním míhaly tak rychle, že je sotva zachytil. Vířily a měnily se a jemu se kvůli nim točila hlava.
„Chvilku to zabere zvyknout si na ně.“ Apollyon se přikrčil vedle bazénku a Lukas ho následoval. „Dotkni se ho a uvidíš, po čem tvé srdce touží.“
Lukas zaváhal a pak natáhl ruku a jemně potopil prsty do bazénku. Byl chladný. Voda na jeho prstech, když je vytáhl, byla černá, ne průzračná jako voda před ním. Setřásl ji, nelíbil se mu ten pocit na kůži.
Bazén se zachvěl a obraz se změnil. Naklonil se dopředu, toužil vidět, co by mu mohl ukázat, a obočí se mu zvedla, když scéna dostala tvar a bylo to povědomé.
Apollyon se zazubil.
Před nimi byla Annelie a Serenity, když seděly na balkónku obklopené svíčkami a sdílely sklenici vína pod matnou hvězdnou nocí. Lukasovo srdce bylo tvrději, bušilo při pohledu na Annelii oblečenou v jedněch ze Serenitiných krátkých šatů. Byly bledé, skvrnité tvary, které nemohl rozpoznat, a těsně jí seděly na postavě. Zdůrazňovaly všechno, co ho po ní nutilo toužit.
„Teď už je mezi vámi dvěma všechno v pořádku?“ zařízl se Apollyonův hlas do jeho myšlenek na Annelii, a Lukas se na něj podíval. Přikývl. Apollyonův modrý pohled se vrátil k bazénku a obočí se mu propletla dohromady. „Co budeš dělat? Je člověk… obětuješ svá křídla a vybereš si smrtelný život? Není to lehká cesta. Nenechají tě jít tak snadno. Mluvím se zkušenosti. Trvalo to dlouhé měsíce vyhádat si svou smlouvu s Nebem a i teď, nejsem tak docela volný, jak bych chtěl. Je to jen má smlouva se Serenity, která mě drží na Zemi.“
Lukasův pohled padl na bazének a Annelii. Apollyon měl v tomhle ohledu štěstí. Mluvil s ním o tom minulou noc a byla to Serenitina magie, která ji dovolila zavolat si ho a udělat s ním smlouvu. Annelie neměla na výběr zavolat ho.
„Pořád si nejsem jistý. Je to rozhodnutí, o kterém si přeju, abych udělal s ní, a o kterém si budu jistý, že ho nebudu litovat.“
„Pořád se bojíš, že tě opustí?“
Lukas na něj zíral. Bál se? Kvůli tomu pokaždé váhal, kdykoli pomyslel na obětování svých křídel pro smrtelnost s ní? Bylo toho hodně, čeho by se vzdal, a pokud by změnila názor, nebyl by schopný vzít si je zpět. Byla by navždy pryč. Byl by smrtelníkem a sám.
Annelie se zasmála kvůli něčemu a on si přál, aby ji mohl slyšet a vědět, o čem spolu se Serenity mluvily, ale mluvily příliš tiše. Obě se usmívaly a bylo divné je špehovat, i když byl andělem a táhlo ho to, aby se díval. Řekla, že ho miluje, a on věděl, že to byla pravda. Pokud se vzdá křídel, zůstane s ním?
„Je tu další způsob.“
Lukasovi oči střelily k Apollyonovi.
„Je nebezpečné požádat ji, aby si něčím takovým prošla, a pořád je to rozhodnutí, na které je potřeba čas.“ Lukas držel Apollyonův pohled a přikývl, pohled v jeho tmavých očích říkal, že si byl vědom požádat smrtelníka, aby si prošel cestou k nesmrtelnosti, a čelil trojici, což byla stejně tak zlé, jako požádat anděla, aby obětoval svou nesmrtelnost a křídla.
Ďábel se zasmál. Černá slova se vyhrnula z jámy s říhnutím plamenů a naplnila vzduch kolem Lukase a Apollyona Tentokrát to byl slib jim oběma.
Nesmrtelnost pro jejich milenky.
Apollyon vrhl pohled na jámu a vyplivl nadávku tak temnou, že se zem zachvěla. Ďábel se znovu zasmál. Lukas se vyhýbal jeho hlasu a jeho slibu. Ve správný čas si promluví s Annelií o takých věcech, ale ne teď. Bylo příliš brzo, aby diskutovali o tom, zda usilovat o nesmrtelnost pro ni nebo vzdání se té jeho.
Jednoho dne.
Počká, dokud to nezmíní a pak bude vědět, že to s ním myslí vážně.
„Soustřeď se.“ Mávl Apollyon rukou k bazénku a běh obrazů nahradil Annelii a Serenity. „Ženy jsou rozptýlením.“
Lukas nemohl víc souhlasit. Vytlačil Annelii z mysli, zaměřil své myšlenky na tu noc, kdy byl svědkem exploze, a znovu se dotkl bazénku. Obrazy se zkreslily a nový vyplaval na povrch. Byla to stará cihelna. Tmavá oblast byla tichá, bez aut nebo osob v dohledu. Naklonil se a očima všechno procházel. Někdo se uvnitř pohyboval a pak se objevila černá dodávka. Vyšli dva muži a Apollyon zavrčel.
„Démoni.“
Lukas zíral na ty muže, prohlížel si je. Apollyon měl pravdu. Byli to démoni zamaskovaní jako mladí muži. Obešli černou dodávku dozadu a otevřeli dveře. Zamračil se, když začali vytahovat černé pytle z auta a nosit je do budovy.
O vteřinu později dodávka odjela a další muž vyjde ven. Tři démoni a něco, co vypadá jako těla.
„Ti lidé, které jsi podle všeho zabil, už byli mrtví.“ Apollyonův hlas byl temný jako půlnoc a Lukas cítil jeho neklid. Vlnil se přes něj a odrážel jeho vlastní pocity.
„Ale proč?“ nedávalo smysl, aby do toho byli zapojeni démoni. Museli znát někoho, s kým po boku bojoval, někoho, kdo to na něj mohl ušít a kdo mohl zastavit Nebe, aby je neviděli. Nebyli v žádném záznamu, který si prohlížel. V žádném nebyl ani jeden. Ani to auto. Jen síla anděla je mohla zaštítit od sledovatelů Nebe.
A Lukas měl takový pocit, že věděl, kdo to byl. Byla jen jedna osoba v celé téhle aféře, o které si Lukas myslel, že by toho byla schopná, a byla to ta osoba, která ho obvinila při odvolání.
Dveře továrny se otevřely a ta osoba vyšla ven, bílá křídla se svinula pevně k zádům a bílá zbroj se shodovala s Lukasovou.
Jeho velitel.
Starší muž pokynul ke třem démonům a oni spěchali kupředu, přepravovali těla do budovy a vraceli se s prázdnými pytli. Lukas je nevěřícně sledoval a pokoušel se zjistit, co se tu noc stalo, a proč byl do toho jeho velitel zapojen.
Došlo mu to.
„Měsíc pře touto nocí jsem spatřil mého velitele se skupinkou mužů. Byli jiní než tito muži, ale někteří démoni mohou měnit kůži. Byl jsem zvědavý, proč se velitel setkal se smrtelníky bez toho, aby změnil svůj vzhled a skryl křídla, ale neslyšel jsem, o čem se bavili.“ Lukas si vynadal za svou hloupost. „Později jsem se zeptal mého velitele, co to dělal.“
„Byl u toho někdo další?“
Lukas zavrtěl hlavou. „Popřel, že se s někým setkal, a řekl, že jsem byl jen přepracovaný a třeba si potřebuju odpočinout. Odmítl jsem jeho nabídku a řekl, že jsem si to nepředstavoval. Nebyl ve smrtelném hávu. Trval na tom, že to nebyl on, a pak odešel. Věci se poté vrátily k normálu a já už o tom nepřemýšlel.“
„Doufal, že tě utiší, a v tom dělal dobrou práci až do teď. Ať už dělal cokoli, zahrnovalo to smrt těch smrtelníků.“ Apollyon se zamračil. „Zakrývali stopy z nějakého důvodu.“
„Musíme zjistit z jakého.“ Lukas si stoupl, když se v bazénku objevil on, elegantně přistál na prázdném parkovišti budovy. O vteřinu později továrna explodovala, vítr s ním mrštil pryč.
Apollyon ho popadl za zápěstí a Lukas se na něj podíval.
„To není naše oblast.“ Apollyon si stoupl a vrhl rukou přes bazének.  Obraz se přetočil k místu, kde byl jeho velitel vidět s démony. „Vezmu ten důkaz k autoritám a ty počkáš s ženami na můj návrat. Nebeský Soud přiřadí specialistu k posouzení důkazů, a aby se vypořádal s tvým velitelem a zjistil, co ti démoni dělali.“
„Taky půjdu.“
„Ne.“ Apollyon se zamyšleně podíval do bazénu a pak jemu do očí. „Už sis prošel dost věcmi a bude lepší, pokud to uslyší ode mě… postarej se o Annelii a Serenity. Nechci, aby byly sami.“
Lukas se zamračil. Mohl Apollyon nepřímo naznačit, že se velitel odváží zaútočit na ženy, když Apollyon oznámí své důkazy soudu? Bylo by pro jeho velitele lehké zjistit, co se stalo, hlavně pokud nepracoval sám a byli do toho zapleteni i další andělé. Andělé sledovali všechno. Lukas si byl jistý, že jeho velitel věděl o Annelii a Serenity a taky věděl, kde je najít. Sevřel pěsti.
Ochrání je a udrží je v bezpečí před nebezpečím.
Neselže ve své misi.


7 komentářů:

  1. díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat