sobota 7. listopadu 2015

Dotek moci - 8. kapitola 1/3


Tři muži se na Kerricka vrhli a Čahoun jej srazil k zemi. I když ho překvapili, Kerrickovi se podařilo rozdat pár ran, než jej přemohli. Dva muži se na něj posadili, zatímco mu třetí sebral meč. Vyslýchali ho, ale Kerrick mlčel.

Stála jsem na volném prostranství, přesto stále nezpozorována, a měla jsem strach přitáhnout k sobě pozornost. Ustoupila jsem zpátky ke stínům, ale upoutala jsem tím pozornost Čahouna. Vzpamatoval se a hnal se ke mně, popadl mou ruku a přitáhl mě do světla vycházející ze srubu.
„Co to tady máme?“ zeptal se.
Byla jsem unavená z neustálého hrubého zacházení. Můj strach se přeměnil v hněv. „Jsi slepý?“ zeptala jsem. „Ach, já zapomněla. Tak dlouho si hraješ s holčičkami, že nemáš ponětí, jak vypadá žena.“
Okamžitě se naštval a udeřil mě hřbetem ruky. Útok jsem očekávala, odklonila jsem se, ale stejně jsem schytala ránu. Srazilo mě to k zemi. Díky tomu jsem nenápadně vytáhla dýku za opaskem a držela ji u těla. Čahoun mě vytáhl za vlasy na nohy.
Chytila jsem jeho ruku a přitiskla si ji k hlavě. Nejen, že jsem tím zmírnila bolest ze škubání vlasů, ale také jsem se jej dotýkala. Kůže na kůži. Moje magie ve mně doslova explodovala a já ji vystřelila do něj. Křičel, ale já pokračovala dál.
Muž s Kerrickovým mečem se nastražil. Otočila jsem se, Čahouna jsem postrčila mezi nás. Klesl na kolena a stále křičel, což mi usnadnilo přitisknout mu svou dýku ke krku. Můj protivník se zastavil. Snížila jsem příval bolesti, aby se Čahoun utišil.
Bylo pěkné mít pro jednou zajištěnou plnou pozornost. „Propusťte tu holku, nebo mu proříznu hrdlo.“
Ti dva vytáhli Kerricka na nohy. Muž s mečem přiložil ostří ke Kerrickovu krku. „Tuhle hru můžu hrát taky,“ pověděl.
„Předpokládáš, že mě zajímá on,“ zasmála jsem se. „Do toho. Prokážeš mi laskavost.“
Svým ohromeným tichem jsem předpokládala, že takovou odpověď neočekávali. Kerrick udržoval svůj výraz neutrální, ale cítila jsem jeho zlostný pohled. Střelil pohledem k zemi, než zase vypadal naprosto znuděně. Najednou to vypadalo, jako by Kerrickovy nohy zmizely – místo tmavě šedé, se ustálily do barev lesa. Použil svou magii lesa a výhonky vinné révy se jednomu obmotaly kolem kotníků.
Znova jsem potrápila svého zajatce. Trhnul sebou a vykřikl. „Běž pro Melinu nebo tenhle zemře,“ řekla jsem.
Nebylo to zrovna nejlepší rozptýlení, ale fungovalo. Kerrick splynul s lesem. Když si ti dva uvědomili, že je pryč, hnuli se, aby jej znova našli, ale réva je zastavila. V panice se váleli po zemi se šlahouny omotanými kolem nohou, čímž je jen více utáhli. Muž s mečem se je snažil useknout.
Bylo by to velmi komické, kdyby se Kerrick neobjevil za mužem s mečem a nepopadl jej za hlavu způsobem, kterým by mu zlomil vaz.
„Nezabíjej ho!“ zařvala jsem.
Místo toho, aby jej zabil, držel jej tak dlouho, dokud nepřestal bojovat a neklesl k zemi. Pustila jsem Čahouna. Jeho ruka bezvládně klesla. Zatlačila jsem mu hlavu dopředu, našla správné místo na krku a nechala jej omdlít.
Zkontrolovala jsem Kerrickovu oběť. Pořád měl pulz.
„Postarej se o ty další,“ řekl Kerrick. Hlas měl podbarvený napětím. Se zavřenýma očima se opřel o strom.
Spěchala jsem k dalším dvěma. Réva uvěznila jejich ruce. U každého jsem se dotkla citlivého místečka na krku a oba je omráčila.
„Kolik máme času?“ zeptal se Kerrick.
„Budou mimo tak tři hodiny.“
„Dobře.“ Pak se zhroutil.
Poklekla jsem k němu. „Co se děje?“
Odstrčil mou ruku. „Jdi se podívat na Melinu,“ ale když jsem se nepohnula, dodal, „na podzim je réva dost paličatá.“
„Aha.“ Podívala jsem se na dvě ležící postavy. Jejich těla už pokrývaly hnědé uschlé listy a šlahouny vypadaly křehce. Kerrick vyčerpal všechnu energii.
„Běž,“ rozkázal.
Spěchala jsem ke vchodu do srubu a na chvíli se zastavila. Děsila jsem se toho, co bych uvnitř mohla najít. Byla téměř celý den sama se čtyřmi muži. Vstoupila jsem do otevřeného prostoru na sezení. Oheň hořel uvnitř kamenného krbu vestavěného do stěny vlevo. Řada postelí stála u pravé stěny. Kouř se točil kolem dokola místnosti, až se dostal ke dveřím, kudy se vyvalil ven. V zadní stěně jsem uviděla další dveře. Přeběhla jsem tam a začala zápolit se odemknutím. Škubnutím jsem otevřela a odhalila temnotu. Váhala jsem na prahu. Nevěděla jsem, co najdu. „Melino?“ zavolala jsem.
„Tady,“ zavzlykala.
Málem jsem se zhroutila úlevou. „Počkej, dojdu pro lucernu.“
Spěchala jsem jednu zapálit. Držela jsem ji před sebou a vstoupila do temné místnosti. Melina sebou trhla, když ji osvětlila jasná záře. Měla zakrvácený a potlučený obličej. Levé zápěstí měla připoutané na lůžku a nebyla sama. Další dvě dívky seděly na dalších postelích. Byly na tom podobně. Jedna z nich byla taky potlučená, ale jinak se zdály být nezraněné. Překvapeně na mě koukaly.
„Jsi zraněná?“ zeptala jsem se.
Melina se dotkla své tváře. „Není to tak hrozné.“
„Neudělali…“ nemohla jsem to doříct.
„Ne,“ řekla dívka se potlučenou tváří. „Chtěli nás prodat. Ale pokud jim děláme potíže, pak…“ praštila se pěstí do dlaně.
„Jak prodat?“ zeptala jsem se zděšeně.
Podívala se na mě, jako by nemohla uvěřit tomu, jak jsem naivní. „Kdybychom měly štěstí, tak jako manželky. Pokud ne, tak jako otrokyně nebo prostitutky.“
Druhá dívka ukázala směrem ven. „Jsou pryč?“
„My jsme je, och, zpacifikovali. Víte, kde jsou klíčky poutům?“ zeptala sjem se.
„Má je jeden z nich,“ řekla Melina.
Položila jsem lucernu na stolek. „Hned budu zpátky.“
Venku zůstali muži tam, kde byli. Kerrick upadl do polospánku, ale když jsem se přiblížila, zeptal se, „Je…?“
„Je naživu, ale zraněná, a jsou tam další dvě.“ Vysvětlovala jsem, zatímco jsem se probírala kapsami a hledala klíče.
„V téhle oblasti očividně není trestné prodávat ženy. Mor zdecimoval některé oblasti tak, že jsou neosídlené. A tam pak najdeš bandy, které prodávají přeživší ženy.“
Rozhlédla jsem se po mužích. Bastardi. Možná jsem přeci jen měla nechat Kerricka, aby je zabil.
„Vyléčila jsi Melinu?“
„Ještě ne.“ Za to jsem si vysloužila oceňující pohled. Strčila jsem ruku do zadní kapsy Čahouna a konečně našla klíče.
„Skvělé. Propusť je a hned je doveď k Mámě.“ Kerrick se opřel o jeden loket a se značným úsilím se snažil vstát.
„Proč?“
Rozzlobil se. „Nemůžeš prostě jen uposlechnout rozkaz?“
„Opravdu chceš slyšet odpověď?“
„Jen pokud to bude „Ano, pane.““
„Tak to se nestane.“
Odmlčel se, jako by si nařizoval neštěkat na mě. „Naším směrem míří skupina lidí – sedm mužů a dvě ženy. Nedokážu říct, zda jsou přátelští nebo ne, takže ty i ty holky potřebujete odejít nejlépe, než sem dorazí.“
„A co ty?“
„Já se o sebe postarám.“
Šťouchla jsem jej do ramene. Spadl zpátky na zem.
„Uhm, hm. Chceš to zkusit znova?“ zeptala jsem se.
„Po nikdo nejde,“ prohlásil. „Ty jsi v nebezpečí. A ještě k tomu budeš riskovat i ostatní.“
„Co se stane, až se tihle čtyři vzbudí?“
„Myslel jsem si, že tě nezajímám. Prokážou ti laskavost.“
„Ráda bych tě opustila. Věř mi. Ale dala jsem ti slovo. Tak pojď.“ Pomohla jsem mu na nohy.
I když byl Kerrick vyšší než já, zdálo se, že je jeho výška ideální pro to, abych jej dobře podepřela.
„Co teď?“ zeptal se.
„Schováme se uvnitř, dokud skupina neprojde kolem.“
„A co ti venku?“
„Přitáhnu je dovnitř.“
„Tvůj plán…“
Odstrčila jsem jej. Byl příliš slabý, aby to ustál. Vtipné. Shodila jsem jej na jednu postel u zdi. Pak jsem šla pustit Melinu a další dívky. Masírovaly si svá zápěstí a následovaly mě k ohni. Když Kerricka spatřily, ztuhly.
„Pamatuješ si Kerricka z hostince, nebo ne?“ zeptala jsem se Meliny.
„Ano.“
„Je součástí záchranného týmu.“
Rozhlédla se kolem. „A ostatní?“
„Och… ne. Očekávali jsme jednoho muže, ne čtyři.“
Melina se otřásla.
„A máme malý problém.“ Vysvětlila jsem jim situaci.

Nabídly se, že mi pomohou.

9 komentářů:

  1. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za překlad a korekci :)

    OdpovědětVymazat
  3. Jééé, konečně jsem se dočkala. Moc Ti děkuji!!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korekrtúru... ;-) :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat