pátek 23. října 2015

Zášť - 29. kapitola


Roslyn tam stála a dívala se na to, co bývalo hlavou Elliota Slatera. Opatrně jsem položila ruku na kouřící hlaveň brokovnice a sklonila ji dolů.
„Už je po všem, Roslyn,“ řekla jsem tiše. „Je mrtvý. Zabila jsi ho. Dokázala jsi to. Postarala ses o něj – navždy. Už tě nikdy nebude obtěžovat. Nikdy. Rozumíš mi?“

Chvíli to trvalo, ale nakonec Roslyn odtrhla oči plné slz od mrtvého těla a podívala se na mě. Znovu se jí začaly třást ruce. Vyprostila jsem jí zbraň z rukou, nechala ji dopadnout na podlahu a pomalu, opatrně jsem kolem ní ovinula ruce. Nebyla jsem si jistá, jestli bych jí měla držet, dotýkat se jí. Nebyla jsem si jistá, jestli jí to může pomoci, ale aspoň jsem to chtěla zkusit. Upírka naříkala, vzlykala a bušila mi pěstmi do zad. Nechala jsem ji, aby to ze sebe dostala. Všechnu tu bolest a zoufalství. Vztek, bezmoc a hrůzu. Všechen strach úlevu a lítost.
Nevím, jak dlouho jsme tam stály. Naříkající  Roslyn  v mém objetí. Nakonec ale její vzlyky utichly a vymanila se mi z náručí.
„Sice je mrtvý, ale měl pravdu,“ zašeptala. „Neskončí to. Mab Monroe po mě půjde. Po mé rodině, po Xavierovi.“
„Je to tak,“ souhlasila jsem. „Tímhle to pro tebe nekončí.“
Roslyn se na mě vyděšeně podívala.
„Ale nebudeš to ty, kdo bude tady za to dnes večer zodpovědný.“
Ztuhla. „Co tím myslíš?“
„Uděláme to takhle,“ řekla jsem.
Mučení bylo u konce – aspoň prozatím. Zhrouceně jsem seděla na židli, zpříma mě dřely jen provazy, kterými jsem byla spoutaná. Byla jsem zmáčená potem a slzami, spálené ruce mě nesnesitelně bolely. Byla jsem vděčná za zavázané oči, že jsem neviděla, co s mýma rukama stalo. Že jsem neviděla krvavé puchýře, které na nich musely být.
Ale ta žena i s její krutou magií Ohně byla pryč, zmizela v jiné části našeho doutnajícího domu a mě nechala napospas osudu připoutanou tam, kde jsem byla. Věděla jsem ale, že se brzy vrátí a konečně mě zabije-
Domem se rozlehl křik. Slabý a tenký hlas, ale poznala jsem ho.
„Brio“ zašeptala jsem popraskanými rty.
Ozval se další výkřik a mně se zadrhl dech v krku. Napínala jsem uši, odhodlaná zjistit odkud se zvuky linou. Pak mi to ale došlo. Živel Ohně a její muži. Museli najít Briinu skrýš. To byl ten důvod, proč slyším její křik.
Po tom strašném zjištění se tělem rozlila vlna energie. Znovu jsem se vší silou napřela do provazů. Kterými jsem byla spoutaná, i když jsem věděla, že se jich nedokážu zbavit. Ignorovala jsem palčivou bolest v poraněných dlaních, zvedla spoutané ruce k obličeji a pokusila se odstranit šátek z očí. Místnost se plnila kouřem, byl jako temná, hustá mlha.
Odněkud se znovu ozval křik a najednou utichl. Napjatě jsem poslouchala, ale žádný další zvuk už nenásledoval. Věděla jsem, co to znamená. Že našli Briu – a že moji malou sestřičku právě teď mučí.
Při té děsivé myšlence se něco uvnitř mě pohnulo a přeskočilo. Jako by cvakl zámek na poutech. Naplnila mě chladná, temná síla. Víc síly, víc magie než jsem kdy předtím cítila. Pak jsem začala křičet.
Vykřičela jsem všechen strach a bolest, které jsem dnes večer zažila. Křičela jsem kvůli všemu, co jsem dnes večer ztratila. Domov a rodinu. Síla ze mě proudila stejně intenzivně, jako před chvílí pot a slzy.
Byl to tak nějak …správný pocit.
Dál jsem křičela, vložila jsem do výkřiku všechno, o co jsem přišla. Všechnu bolest, strach, bezmoc a vztek.
Cítila jsem, jak mi kameny odpovídají. Cítila jsem, jak jimi magie projela jako blesk, probrala je z jejich dlouhého klidného spánku, rozdrtila je jako křehké krystalky. Pod nohama se mi ozvalo dunění, stoupalo vzhůru, tlačilo se ven. Nedokázala jsem sílu kontrolovat, magie ze mě vyvěrala, nedokázala jsem ji zastavit a ani jsem nechtěla. Chtěla jsem jen někomu, nebo něčemu ublížit, stejně jako živel Ohně ublížila mě a mojí rodině.
Jeden za druhým se začaly kameny ze stropu nad mou hlavou uvolňovat a padat dolů. Moje magie Kamene se rozlévala kolem, a působila na zdi domu. Cítila jsem, jak kameny praskají a uvolňují se ze zdí a stropů. Už jsem to nedokázala zastavit. Věděla jsem, že padající kameny s sebou strhnou i zbytek doutnajících zdí přímo na živel Ohně a její muže.
Znovu jsem vykřikla, ale tentokrát v tom bylo kruté, temné potěšení z úžasné síly, která mnou protékala…
„Jsi připravená?“ zeptal se Finn a uťal moje pochmurné vzpomínky.
„Jo,“ odpověděla jsem a podívala se na runu nakreslenou na zdi před sebou. „Jsem připravená.“
O hodinu později se jako první objevila na scéně detektiv Bria Coolidge. Její městský sedan zaparkoval přímo před Slaterovou horskou chatou. Bria vyskočila z místa řidiče a Xavier se vysoukal ze sedadla spolujezdce. S vytaženými zbraněmi spěchali ke dveřím, které byly příhodně otevřené, jakoby čekaly na jejich příjezd.
O pět minut později už Xavier vynášel ve svém obrovském náručí Roslyn ven. Zabalil ji do deky a něžně ji uložil do sedanu. Chtěl odejít, ale Roslyn ho chytila za ruku. Xavier klesl vedle ní a mě bylo jasné, že se od ní po zbytek noci už ani nehne. Možná po zbytek života.
Bria také vyšla ven, telefon u ucha. Neslyšela jsem, co říká, ale naléhavost jejích slov pronikala až na stráň za domem mezi stromy, kde jsme se předtím s Finnem schovávali, a odkud jsem teď scénu pozorovala.
A pak teprve začalo to pravé představení.
Objevila se další policejní auta a okolí chaty zaplavili muži v uniformách. Jako mravenci na med. Místo osvětlovaly reflektory a celé okolí bylo ohraničené žlutou páskou. Zanedlouho se na příjezdové cestě začaly rojit nové lesklé dodávky. Všechno šlo podle plánu.
Nad zkrvaveným tělem Elluota Slatera jsem Roslyn všechno řekla – o mé rodině, o Brie a hlavně o plánu, jak zneškodnit Mab Monroe – nebo se o to aspoň pokusit.
Roslyn mě chvíli mlčky pozorovala a pak zavrtěla hlavou. „Jsi šílená, víš to?“
„Jasně, mám sebevražedné sklony,“ odpověděla jsem. „Jdeš do toho nebo ne?“
„Jdu.“ Odpověděla Roslyn a nesměle se usmála.
A tak se z nás stali partnerky a možná i přítelkyně.
Při sledování scény pod sebou jsem mezi zuby rozdrtila pár aspirinů a posunula si sáček s ledem, který jsem sebrala cestou z chaty kolem zápěstí. Ještě jsem musela zařídit spoustu věcí, než se budu moci vrátit k Jo-Jo a nechat si svá zranění vyléčit. Finn už byl v jejích schopných rukou a zotavoval se z utržených ran.
Pětačtyřicet minut po tom, co se přijeli Bria s Xavierem se na konci příjezdové cesty ukázala černá limuzína. Konečně byla tady. Limuzína projela mezi zaparkovanými auty a zastavila u zadních dveří. O chvíli později se na scéně objevila MabMonroe, Vypadalo to, že byla někde venku. Lesk flitrů na tmavě zelených šatech byl vidět i z dálky. Ve světlech modrých a červených policejních majáků vypadaly její vlasy jako zašlá měď a její zlatý náhrdelník s krvavým rubínem zářil jako malé slunce.
Jeden z policistů, starší kapitán, jehož jméno mi uniklo, k ní přistoupil, div se neklaněl a něco jí šeptal do ucha. Udělala jsem si mentální poznámku, že musím Finnovi říct, aby mi o něm něco zjistil, protože Mab ho evidentně měla v kapse. Možná by stálo za to, ho někdy v budoucnosti navštívit.
Mab se tvářila stejně klidně a bezvýrazně jako obvykle, ale oči měla potemnělé, neodrážely světlo, tak jak by měly, místo toho ho jakoby pohlcovaly. Byla rozzlobená. Kapitán dokončil hlášení a ustoupil. Nervózně si při tom otíral ruce o kalhoty. Mab ho na místě neusmažila, jak čekal, ale podívala se přes cestu k policejnímu autu, ve kterém seděla Roslyn zabalená do deky. Pak pohled přenesla k houfu reportérů, kteří se mačkali za policejní páskou a dožadovali se odpovědí na otázky a o co jde.
Přišel čas na můj nástup na scénu.
Zdravou rukou jsem sáhla do kapsy a vytáhla malý detonátor a stiskla modré tlačítko na jeho povrchu. O chvíli později se dole rozlilo stříbrné světlo, dost jasné na to, aby osvětlilo okolní hory. Nastal všeobecný poprask a ozývaly se výkřiky. Ode všech, s výjimkou Mab Monroe. Ta si jen zaclonila oči a hledala zdroj neobvyklého světla. Když se plameny zmenšily, objevila se na kamenné fasádě domu Elliota Slatera jasně viditelná runa.
Kroužek kolem osmi tenkých linek. Pavoučí runa. Symbol trpělivosti.
Nikdy dřív jsem na místě činu svůj podpis nezanechala. Dělají to jen hlupáci, kteří si zaslouží být dříve či později dopadení. Tentokrát to ale bylo součástí mého šíleného plánu, s kterým jsem se svěřila Finnovi, Jo-Jo a Roslyn. Byl to způsob, jak zabránit Mab Monroe, aby si svůj vztek ze smrti Elliota Slatera vybila na Roslyn. Byl to můj způsob jak ochránit Briu, jak soustředit pozornost Mab na mě.
Byl to můj způsob, jak vyhlásit Mab Monroe válku.
Pavoučí runa pořád hořela. Na její vytvoření jsem použila poslední zbytky magie, které jsem ještě měla. Trocha střelného prachu z mé tašky jen pomohla umocnit dojem. Výsledek byl přesně tak velkolepý a zlověstný, jak jsem doufala.
Očima jsem v davu vyhledala Briu. Moje sestra stála trochu stranou od ostatních policistů, hleděla na zeď s pootevřenými ústy v kombinaci překvapení a něčeho, co jsem nedokázala přesně identifikovat. Podívala se na kroužky na prstě a jedním z nich začala kroutit kolem dokola. Ani jsem nemusela hádat, kterým.
Odpoutala jsem pohled od Brii. Ještě jsem se musela ujistit, že moje zpráva byla doručena.
Vytáhla jsem z kapsy mobilní telefon a zmáčkla číslo, které mi Finn tak ochotně zjistil. Po druhém zazvonění to vzala.
„Ano?“ vyštěkl mi do ucha jindy tak sametový hlas Mab Monroe.
„Užíváš si představení?“ zeptala jsem se veselým hlasem, abych ji ještě víc rozezlila. „Já osobně jsem na něj pyšná, i když možná svoje malé dílko trochu přeceňuju.“
„Kdo to ksakru je? A o čem to mluvíš?“ zavrčela Mab.
„Mluvím o té hořící runě, na kterou se právě díváš. O chudáku Elliotu Slaterovi, který si dost nehlídal hlavu a teď vypadá tak, že by ho vlastní matka nepoznala.“
Během řeči jsem Mab pozorovala. Její výraz se nezměnil, ale ruka svírající telefon zbělela. Doufala jsem, že ho nerozdrtí, dokud s ní nedomluvím. To by mi na konci večera trochu pokazilo náladu.
„Kdo jsi?“ zeptala se nebezpečně tichým, chraplavým hlasem. „Klidně mi to můžeš rovnou říct, protože já si tě, ty děvko, najdu a pak mi za tohle draze zaplatíš.“
„Vlastně už jsme se setkaly,“ odpověděla jsem,“ a vážně se cítím dotčená, že si mě nepamatuješ. Vždyť jsem ti v té koupelně udělala návrh.“
„Ta kurva, Candy,“ řekla Mab. Vzpomněla si na jméno, které jsem ten večer použila. „Ty jsi zabila Jakea McAllistera a pohřbila Tobiase Dawsona v jeho dole.“
„Vinná v obou případech.“
Ticho. Na cestě pode mnou Mab Monroe přecházela sem a tam a usilovně přemýšlela.
„Co chceš?“ zeptala se nakonec. „Jaký to má smysl – tohle představení? Proč jsi zabila Elliota?“
„Protože byl násilník a sériový vrah a zasloužil si to,“ odpověděla jsem. „Protože mi stál v cestě. Protože se nudím. Protože ti chci ublížit. Záleží na tom? Je mrtvý. Zpátky se už nevrátí. To jsem se ujistila.“
„A co ostatní?“ zeptala se Mab. „Jake McAllister, Tobias Dawson. Taky ti stáli v cestě?“
„Tak nějak,“ odpověděla jsem. „Můžeš si moje činy vykládat, jak je ti libo. Je mi srdečně jedno, k jakým dojdeš závěrům.“
„Kdo ti platí?“ její hlas se třásl vzteky. „Benson? Weston? Philliph Kincaid?“
Ta jména jsem znala. Největší ryby v Ashlandském podsvětí. Jeden vedle druhého měli s Mab vlastní nevyřízené účty. Ani jeden z nich by se nezlobil, i kdyby byla Mab po smrti a oni si mohli ukousnout větší kus z Ashlandského koláče.
„To je na tom všem to nejlepší,“ odpověděla jsem. „Většina nájemných vrahů pracuje na zakázku, ale já jsem si udělala radost a dělám to čistě pro sebe.“
„Takže proti mně něco máš, chceš se mi za něco pomstít, vyrovnat skóre. To je ale nuda. Proč se neukážeš? Můžeme to hned vyřídit, není potřeba do toho tahat někoho dalšího.“
Zasmála jsem se. „Vtipné. Abys mě nechala zastřelit některým svým poskokem od policie? Nemám zájem. Teď poslouchej, řeknu to jen jednou. Tenhle hovor je jediné varování, které dostaneš. V tomhle městě jsi skončila, Mab. Stejně jako tvoji přisluhovači. Přijdete na řadu, jeden po druhém. Rozeberu tvoji organizaci kousek po kousku a ty se budeš moct jen dívat. Nakonec si přijdu pro tebe.“
Mab se rozesmála. Dokonce i tady, o kus výš na srázu jsem z jejího hlasu cítila smrtící veselí. „Uštvu tě a zabiju. A budu si to náramně užívat.“
Protočila jsem panenky. „To říkají všichni.“
„Ale aspoň mi laskavě prozraď, čím jsem si tvou pozornost zasloužila,“ pokračovala Mab. „protože až tě dostanu do rukou, Candy, nebudeš už mít šanci ani možnost cokoliv říct, natož odpovídat na otázky.“
Usmála jsem se do tmy. „Plané sliby, drahoušku. No a k tomu, co jsi mi udělala. Dobře, pomohla jsi ze mě udělat to, čím jsem. Takže za mou pozornost můžeš poděkovat jen sama sobě.“
„Najdu si tě, a pak je po tobě a všech tvých blízkých,“ zavrčela Mab. „A slibuju, že všichni umřete pomalu a bolestivě.“
„To je další bonus k tomu, že zaměstnávám jen sama sebe,“ odpověděla jsem. „Je to jen můj boj. Nikdo další do toho nemá co mluvit, není komu vyhrožovat, koho podplatit, u koho vyzvídat. A já se dokážu hodně dobře schovávat. Pokud nebudu chtít, tak mě nenajdeš, ale prokázala jsem ti laskavost a nechala jsem ti něco jako vizitku.“
„Tu zatracenou pavoučí runu?“ zeptala se Mab. „Proč pavoučí runa? Je to tak obyčejné, tak fádní.“
Zaváhala jsem. Copak si nepamatovala můj pavoučí medailon? Jak mě před lety mučila? Neuvědomila si, že jsem Genevieve Snow, která vstala z mrtvých?
Možná ne, napadlo mě. Koneckonců, už je to sedmnáct let a Mab mezitím zabila bezpočet lidí. Nebylo snadné si všechny pamatovat, zvlášť když šlo o bezmocné dítě, které se nijak nebránilo. Kromě toho, Mab se ten večer zaměřila na moji matku, starší sestru a Briu. Já jsem ji nezajímala. K čertu, možná jsem ani nebyla jediná, koho kdy mučila a kdo nosil pavoučí runu. Nebyl to sice zvlášť rozšířený symbol, ale taky nijak ojedinělý.
Možná už na mě Mab zapomněla, nebo se zatím nad tím neobtěžovala zamyslet, protože se příliš soustředila na smrt Elliota Slatera. Možná jí to dojde později. Nebo si vzpomněla a jen si se mnou pohrává. V tuhle chvíli na tom ale nijak nezáleželo. Podstatné bylo, že jsem jí dostatečně důrazně doručila vzkaz.
„Proč zrovna pavoučí runa? Protože je to symbol trpělivosti,“ odpověděla jsem. „Vydržím čekat na správnou příležitost a pak udeřit. Takže si tu runu Mab dobře prohlédni a zapamatuj si ji. Protože ji brzy uvidíš znovu, zlato. A to i v tu chvíli, kdy budeš umírat.“
„Ty blbá, arogantní děvko…“ začala.
Ukončila jsem hovor. Řekla jsem všechno, co jsem říct chtěla, Ale Mab se evidentně konec naší konverzace nelíbil. Stála na cestě pode mnou a s rozhořčeným výrazem ve tváři hleděla na svůj telefon. O chvíli později ji v ruce vybuchla ohnivá koule, která uškvařila telefon a pak se vznesla k nebi. Policisté kolem chaty se okamžitě otáčeli s vytaženými zbraněmi a hledali, odkud hrozí nebezpečí. Několik reportérů polekaně vykřiklo a všichni se stáhli o pár kroků dozadu.
V duchu jsem začala odpočítávat vteřiny. Deset, dvacet, třicet, čtyřicet pět… Oheň na špičkách Mabiiných prstů uhasl a ona zaťala ruce v pěst. Pak se otočila na patě a odkráčela ke své limuzíně. Zpráva byla doručena.
Rty mi zvlnil chladný úsměv a stáhla jsem se do tmy mezi stromy.
Teď už zbývá jen dodržet slib, který jsem jí dala.

12 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za další kapitolu a korekci

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za preklad a korektúru :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Hustý! Děkuji za překlad a korekci :)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuju za krásný překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji moc za skvělý překlad!!!❤

    OdpovědětVymazat
  8. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat