neděle 25. října 2015

Vzdor - 28. kapitola



LOGAN
Rachel nechtěla snídat, ale souhlasila, že něco sní, když jsem poukázal na to, že nemůže uskutečnit náš plán s prázdným žaludkem. Ani já jsem nechtěl snídat. Vědomí toho, že jsem ztratil jediného otce, kterého jsem kdy měl, se propalovalo mými vnitřnostmi.


Bolelo mě srdce, nepřetržitá bolest, kvůli které se mi těžko dýchalo. Ztratit Olivera bylo jako ztratit svou lepší část. Tu část, která věřila, že se nad to mohu povznést. Tu část, která říkala, že jsem měl svou cenu ještě dřív, než jsem měl šanci to dokázat.
Nevěděl jsem, jak se bez něj pohnout dál, ale musel jsem to zvládnout. Musel jsem dát náš plán do pohybu. Dostat odtud Rachel pryč. Najít balíček. Najít Jareda dřív, než to udělají stopaři z Rowansmarku nebo Baalbodenu. A vrátit se do Baalbodenu s jednoduchým plánem na zničení Velitele a naší pomstou.
Neměl jsem plán na všechno a bál jsem se, že ten zármutek, který mě zevnitř trhal, mi znemožní myslet, ale věděl jsem, jak projít skrz ceremoniál Nárokování a jak se dostat do Pustiny, takže jsem se rozhodl zaměřit se na to. Čas na zármutek i plánování přijde později.
Rachel se oblékala v koupelně, a když vstoupila do obývacího pokoje, jeden pohled na ní mi vyrazil dech.
Ty šaty k ní vyloženě patřily. Výstřih klesal dolů, zakřivoval se kolem ňader, o kterých jsem si uvědomil až teď, že jsou… bujná. Tlačil jsem svůj pohled k elegantnímu pasu, ale během sekundy jsem se vrátil k tomu třpytícímu se lemu vláken jejího výstřihu, který byl velmi těsný.
Každý muž, který ji uvidí, jí bude věnovat pozornost.
Včetně mě.
Nechtěl jsem přiznat, že ta přitažlivost k ní byla větší než můj zármutek a můj smysl pro zodpovědnost, ale, do háje, ona vážně má prsa. A ta se jí hrnula ven ze šatů. Rozhlédl jsem se po nějakém šátku nebo nějakém dalším kusu oblečení, kterým bych to mohl zakrýt, ale vše, co jsem měl, byla utěrka a já jsem ihned věděl, že s ní souhlasit nebude.
Takže to bylo jasné. Budu před ní stát celou dobu.
Tmavě modré šaty daly vyniknout jejím modrým očím a diamanty přišité k živůtku jiskřily ve světle.
Což přivádělo pohled od jejích očí hned k jejím ňadrům.
Rozhodně si na sebe vezme tu utěrku. A je mi fuk, co na to řekne.
„Je to přijatelné?“ zeptala se a ohnula se, aby viděla svou sukni. Chtěl jsem jí říct, aby se narovnala a už nikdy se nepředklonila, ale v puse jsem měl náhle sucho.
Přijatelná? Byla dech beroucí.
Přikývl jsem, ale když si vyhrnula sukni, aby si mohla připevnit dýku do pouzdra na stehně, otočil jsem se a začal jsem se bezcílně přehrabovat v dokumentech na stole.
„Jak se k té dýce dostanu, když dojde k boji?“ zeptala se a já jsem udělal neuvěřitelně hloupou chybu, když jsem se na ni podíval ve chvíli, kdy její světlá kůže nebyla ještě úplně zakrytá.
Znova jsem se od ní odvrátil a směřoval jsem svůj příspěvek stolu. „Rozřízni to hedvábí a tu tuhou zvlněnou látku pod ním. Ten řez můžeš schovat pod svou rukou, zatímco budeš na pódiu, ale budeš schopná si dýku vzít, když ji bude potřebovat.“
Počkal jsem, dokud jsem si nebyl jistý, že měla dost času se zakrýt, než jsem se otočil zpět. Neviděl jsem už její nohu, ale pořád se skláněla nad její cestovní taškou, balíc krabici s pazourkem.
Jaký druh muže se na ni může dívat jako na pokušení? Zvlášť když zrovna prožívá takovou bolest a smutek?
Zburcoval jsem svůj mozek a zaměřil se na přípravu tohoto dne. Bylo lepší, když jsem měl zavřené oči. První nutnost: ujistit se, že se Rachel znovu nedostane do nebezpečí díky vražednému vzteku.
„Ujisti se, že víš, že si to ten člověk, na kterého míříš, zaslouží,“ řekl jsem jí. Musel jsem věřit, že v sobě najde dostatek rovnováhy, aby se ukočírovala. Neexistuje žádná možnost, že bych ji dnes poslal na Centrální náměstí beze zbraně.
Druhá nutnost: Ujistit se, že máme vše, co potřebujeme. „Zkontrolujme poslední batoh,“ pokračoval jsem a uvědomil si, že to nepůjde udělat, aniž bych nechal oči zavřené.
Což ale nebyl problém, protože jsem se mohl podívat jen do svého batohu. Nemusel jsem vidět ji a její dvakrát zkontrolovaný obsah její tašky – zásoby, oblečení, Switch, dýka a luk se šípy. Nemusel jsem vidět, jak si světlo hraje s červenými prameny, které nechala uvolněné.
Měla by vypadat dětsky s vlasy stékajícími pod ramena. Místo toho díky těm volným pramenům vypadala silně a žensky, tedy kombinace, u které jsem přesvědčený, že bude dnes pro každého svobodného muže neodolatelná.
Když jsem si uvědomil, že na ni znova zírám, rychle jsem mrknul zpět do mé tašky a velice pečlivě jsem ji zkontroloval. Bylo tam všechno a já jsem ucítil jisté uspokojení, když jsem zrušil to podivné kouzlo, které se mě drželo od chvíle, kdy Rachel vyšla z koupelny v těch zatracených šatech.
„Jsem připravená,“ řekla a já se na ni zadíval. Stála ve slunečním paprsku, zarmoucená a nádherná, její boty vykukovaly zpod její hedvábné sukně, v očích měla podivnou tvrdost, kterou jsem v nich dosud neviděl.
Díval jsem se a dostal jsem strach.
Že jí vzal její nevinnost. Že se něco dneska stane a že tohle naše poslední chvilka klidu.
Že ji nějak zklamu. A Olivera. Jareda. A sebe.
„Vyrobil jsem ti nový magnetický náramek,“ řekl jsem a sebral ho ze stolu. Byl to kus otlučené mědi, který měl zakrýt sledovací zařízení a na kterém jsem tak tvrdě pracoval. Vypálil jsem do jeho středu tvar keltské smyčky a naplnil je safírovými dráty, jenž byly připojeny k vnitřní straně zařízení tak, aby sem mohly změnit toto sledovací zařízení ve zbraň. Samozřejmě bez jejího vědomí.
Doufal jsem, že to nikdy nebudu muset použít. Ale je lepší být připravený než mrtvý.
Vzala si ho, přejela prstem po drátech a pak si ho dala na ruku. „K čemu potřebuju nový magnetický náramek, když budu v Pustině?“
„Schoval jsem do něj sledovací zařízení.“
„Jak víme, že to funguje?“
„Ucítíš malé vibrace na kůži a ty dráty začnou zářit. Budou zářit o to silněji, čím blíž k nim budeme.“
Neřekl jsem jí, že jsem do něj schoval sledovací zařízení, které mě k ní dovede. Jen pro případ.
„Pak jsme připraveni,“ řekla a tvrdost jejích očí mě bolela.
Chtěl jsem jí dát něco cennějšího, než jenom něco z mých vynálezů. Něco co jí připomene lásku. Rodinu.
Mě.
Sáhl jsem si do kapsy a sevřel pěst kolem koženého váčku, který jsem nosil ode dne, kdy mi zemřela matka. „Chci ti dát ještě něco,“ řekl jsem, když jsem ten váček otevřel.
„Co je to?“ Pohlédla na svou tašku, jakoby přemýšlela, co dalšího má přidat na tu hromadu věcí.
„Ne, není to zbraň. Je to něco více… ženského.“
Což znělo neuvěřitelně hloupě, ale nevěděl jsem, jak to udělat.
Zamračila se a podívala se dolů na sebe. „Myslím si, že jsem možná až příliš ženská.“
„Ano,“ odpověděl jsem ve vřelém souhlasu a ona zvedla oči k mým. Ale nemínil jsem to vysvětlit. Místo toho jsem řekl, „Mám pro tebe dárek. Hodně by to pro mě znamenalo, kdybys jej přijala.“
Natáhla před sebe ruku a já jsem jí vložil jemný váček do dlaně, zatímco jsem se snažil koukat na zeď za ní. Trhnutím jej otevřela a vysypala si obsah do dlaně.
Byl to složitě designovaný stříbrný přívěšek vyrobený z tuctu do sebe zaklesnutých kroužků se zářícím modročerným kamenem uprostřed. Visel na blyštivém stříbrném řetízku. Je to jediný kousek krásy, který mohu nazývat skutečně svým.
„Patřil mé matce. Jediná věc, která mi po ní zbyla,“ řekl jsem a doufal, že pochopí, že je teď mou rodinou.
Sevřela kolem něj prsty a pak natáhla ruku zpět ke mně. „To nemohu přijmout.“
Své prsty jsem obmotal kolem jejích, nechávajíc náhrdelník odpočívat v její dlani, setkal se s jejím pohledem a řekl, co mi jednou řekl Oliver.
„Jsi o hodně cennější než cokoliv, co ti můžu dát. Pokud tomu teď nedokážeš věřit, věř ve mě.“
Hleděla na mě a já jsem ten pohled udržel. Nevím, co viděla v mé tváři, ale otočila se, zvedla si vlasy a počkala, aby jí řetízek mohl připnout okolo krku.
Když se otočila zpátky, přívěsek na její hrudi vypadal, jakoby tam patřil od věků. Nedokázal jsem říct, na co myslela. Pořád vypadala tvrdě. Ale jednoho dne se možná na náhrdelník podívá a uvědomí si, že jsem v ní viděl víc, než jen ten zamotaný nepořádek, který teď cítí.
„Je to keltská smyčka. Stejný motiv máš na tom náramku. Symbolizuje věčnost. Kámen je černý safír a symbolizuje věrnost.“ Natáhl jsem ruku a prstem přejel po přívěsku.
Podívala se na můj prst a pak zpátky na mě, tělem jí projel malý třes.
„To znamená – “ Naklonil jsem se blíž a nechal má slova, aby jí zasáhla do hloubky – „že si tě vždycky najdu. Vždycky tě budu chránit. Nenechám tě ve štychu. Slibuji.“
V pohledu se jí objevilo něco jemného. Byla to malá změna, ale všimnul jsem si toho. „Pamatuješ si, když jsme se potkali poprvé?“ zeptal jsem se, zavírajíc si přívěsek do dlaně, její kůže byla na té mé teplá. „Reuben Malý ukradl Oliverovi chleba a ty jsi ho pronásledovala přes celý trh, zahnala ho do uličky a házela po něm odpadky.“
„Oliver tě poslal, abys mě našel, aby nemusel říct mému otci, že jsem znovu sama utíkala po trhu. Bylo mi osm,“ řekla a bylo vidět, jak ji ta vzpomínka bolí.
Mě to také bolelo, ale vítal jsem to. Je to moje poslední spojení s Oliverem.
Naklonil jsem se blíž, dokud se nezačaly promíchávat naše dechy. „Byla jsi divokou dívkou s duchem, rozumem a s tak velkým množstvím krásy, že pohled na tebe téměř bolel. A já jsem byl chudým sirotkem, zavrhnutý naším velitelem a hledající v odpadcích večeři. Nikdy jsem si nemyslel, že budu v pozici, kdy ti mohu nabídnout ochranu, ale teď v ní jsem. A nic mě nezastaví.“
„Ani mě nic nezastaví,“ prohlásila a já jsem v tom slyšel bojovnou náladu.
Dotkl jsem se svým čelem jejího, náš dech se promíchával, zatímco má ruka byla stále sevřená kolem přívěsku. Každé zvednutí jejího hrudníku, každý jeho dotyk na mé kůži ve mně vyvolával pocity, které jsem nikdy předtím neměl.
Pak ustoupila, vzala svou tašku a zkusila váhu dýky pod sukní. Utáhl jsem si svůj meč, zvedl tašku a setkal se s jejím pohledem.
„Připravená?“
Její úsměv byl útočný, když mě chytla za ruku. „Čas začít splácet naše dluhy Veliteli.“

Věnoval jsem jí stejný typ úsměvu, zamkl naše prsty a společně jsme vyšli před dům.

4 komentáře:

  1. Ďakujem za preklad :))

    OdpovědětVymazat
  2. Díky, že pokračuješ v překladu :)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za další kapitolu překladu. Lvice

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad... :-) ;-)

    OdpovědětVymazat