úterý 27. října 2015

V zajetí draka - 6. kapitola 2/2


Nejistě a o mnoho méně elegantně než on se postavila na nohy. Pomohl jí posbírat věci, které vypadly z nákupních tašek, a trval na tom, že je i s batohem ponese. S pocitem, že v jednom rozhodujícím momentě ztratila kontrolu nad svým životem, ho následovala.

Než vyrazili, šla do kuchyně, aby sebou vzala mobil a všechno, co by po cestě mohli sníst. Ignorovala zeleninu a dresink na salát. Místo toho dala do igelitové tašky balení mandlí, sójový jogurt a lžíci, kterou uzmula z šuplíku na příbory, stejně jako láhve vody, které nakoupila.
V malé místnosti za kuchyní vrněla sušička. Dragos ji vypnul a vytáhl svou roztrhanou košili od Armaniho. Krev vypral, co nejvíc to šlo, ale dokonalá bělost byla tatam. Oblékl si ji, ale ani se nenamáhal, aby pozapínal zbylé knoflíky.
I za toto sporé zakrytí byla Pia vděčná, i když to nepomáhalo příliš. Přesto vypadal sexy, jak tam tak stál a jeho dlouhý opálený trup vykukoval z rozepnuté košile. Pohled na jeho nahou hruď ji obral o hromadu IQ bodů.
Opustili dům. Když za sebou Dragos zavřel přední dveře, uvědomila si, že musí Quentina připravit na to, že neopustila dům v takovém stavu, jak by si představovala.
Dragos ji doprovodil ke dveřím spolujezdce a rozhlédl se. Ledově chladný zabiják byl zpátky. Otevřel jí dveře a zavřel, jakmile nastoupila. Poté uložil tašky na zadní sedadlo a usedl na místo řidiče.
„Počítáš s potížemi?“ zeptala se a vyhlížela do klidné noci. S jejím zdřímnutím a tím zbytkem spotřebovali asi šest hodin z dvanáctihodinové lhůty, kterou Dragos dostal od elfů, a teď bylo něco kolem tří hodin ráno. O pár domů dál někdo pořádal párty, bylo tam plno světla, ale ne mnoho hluku.
„Ne, jestli elfové dodrží svoje slovo,“ řekl. Našel páku a posunul sedadlo tak daleko, jak jen to šlo.
„Proč by neměli?“ zeptala se s vykulenýma očima. „Ještě nikdy jsem neslyšela o jejich bezúhonnosti něco negativního.“
„Taky jsi o mnoho mladší než já,“ připomněl jí. „Každá rasa má sem a tam špatné období. Oh, zatraceně! To auto mě zabije.“
„Co? Proč?“
„Ještě stále čekám na to, že zrychlí,“ vysvětlil jí. „Možná… někdy… jednoho dne. Co to je, ZK?“
„Co je to ZK?“
„Zatracená kára.“
Zasmála se. „Je to Honda Civic a je to dobré auto. Šetří benzín.“
„No, tak teď už víme proč, že?“ Přes svá slova jel pomalu, dokud neopustili oblast kolem pláže a nenajeli na dálnici. Zrychlil a udržoval auto stabilně na limitu rychlosti.
„Čím jezdíš ty?“ Otevřela svůj jogurt. Měla děsný hlad.
„Nejraději s Bugatti.“
Mohlo ji napadnout, že jezdí autem, které stálo přes milion dolarů. Pravděpodobně to umělo něco extravagantního, jako například v šedesáti sekundách dosáhnout rychlosti zvuku. Pustila se do jídla. „Kolik aut vůbec máš?“
„Možná tak čtyřicet. Nemám o všech přehled. Ty, kterými jezdím, jsou Bugatti a Hummer. Někdy Rolls. Mí lidé jezdí s ostatními.“
„Ani se neptám,“ hlesla. Jeho lidé. Zakroutila hlavou. Tak přehnané bohatství si ani neuměla představit.
Vrhl na ni postranní pohled a usmál se. „Co to, k čertu, jíš?“
Palcem si otřela koutek. „Sójový jogurt.“
„To se dá jíst? Vyzkoušel jsem, co jsi nedávno nakoupila, ty Twizzler a třešňovou kolu. Musel jsem to rychle vyplivnout.“
Začala se nahlas smát. „Neříkej, tak hrozné to snad nebylo.“
„Bylo,“ řekl vážným tónem. „Bylo to strašné.“
„Odkud jsi věděl…“ Konečně jí to docvaklo. „Oh, ta zpráva, kterou jsem ti napsala. Napsala jsem ji na zadní stranu účtenky.“ Plácla se do čela. „Tak jsi mě našel.“
„Prošli jsme záznamy bezpečnostních kamer ze dne, který byl na účtence – a společně s tvým lidským jménem, které jsi mi prozradila ve snu – jsme tě dostali.“
Povzdechla si, dojedla zbytek jogurtu a otevřela pytlík mandlí. „Tolik k mé budoucnosti jako kriminálnice.“ Nabídla mu otevřený sáček, ale zavrtěl hlavou. Za nimi se objevila světla auta a držela se v konstantní vzdálenosti. Všimla si, že se dívá do zpětného zrcátka a otočila se dozadu. „Co je?“
„Máme eskortu ke hranicím Elfí říše.“ Na pozadí matného světla se rýsoval jeho profil. „Jak pozorné. Co bys vsadila na to, jestli by nám pomohli při výměně kola, kdybychom píchli?“
„To jim ale nemůžeš mít za zlé,“ řekla. „Překročil jsi jejich hranici.“
„Ano, a ty jsi mě okradla,“ odvětil. „A podívej se, jak skvěle si rozumíme.“
Zaraženě vzpomínala na uplynulý den přehlcený událostmi. Opravdu si zvláštním způsobem rozuměli, vlastně by měla vyšilovat. Když tak nad tím přemýšlela, jedna její část vyšilovala.
„Teď, když se o tom zmiňuješ,“ zamumlala. „Chováš se trochu netypicky, víš?“
„Samozřejmě,“ řekl hedvábným hlasem. „Myslíš, že u každého, kdo mě okrade, přejdu během jednoho dne z „trhání na cucky“ k líbání?“
„Eh… ještě jsem o tom neměla čas přemýšlet.“ Neměla čas přemýšlet o čemkoliv.
Zvedl prst. „Za prvé jsi jediná, které se kdy podařilo mě okrást.“ Zvedl druhý prst. „Za druhé, jsem velmi vztahovačný typ. Přesněji řečeno, jsi jediná, které jsem kdy odpustil.“ Zvedl třetí prst. „A za třetí mám rád pomstu. Těším se na to, až roztrhám osobu, která ti dala to kouzlo a nakonec dostala moje penny.“
„Když tak nad tím uvažuji, měla bych stále ještě od tebe s křikem utíkat,“ řekla. Polkla a podívala se ven z okna, za kterým se táhlo temné noční panorama. „Proč tomu tak není?“
„Vzpomínáš si, jak jsem ti říkal, že se nenudím?“
Přikývla a mezi prsty žmoulala lem svého trika.
„Když se ohlédnu nazpět, mám pocit, že jsem se po staletí nudil. Všechno je tak zaběhnuté. Lidé se předhánějí, aby mi dali všechno, co bych si mohl přát. A když to z nějakého důvodu nejde, tak si to koupím.“
„To je pro mě nepředstavitelné,“ zamumlala Pia.
„Žiji tak každý den. Ale ty jsi jiná. Od prvního okamžiku mě stále znovu překvapuješ,“ řekl Dragos. „Ještě nikdy předtím jsem nebyl tak naštvaný. Poté mě tvá zpráva rozesmála. A ten sen? Jedno velké překvapení. Ty pošetilé věci, co říkáš, způsob, jakým voníš, barva tvých vlasů ve slunečních paprscích – a v měsíčním světle.“ Vrhl na ni pohled a věnoval jí svůj dokonalý úsměv. „Vůbec se nenudím. Myslím, že je to pro mě velmi důležité a k tomu patří i to, odvážit se něčeho nového.“
Znovu obrátila svůj pohled ven z okna. No skvělé, takže se může uvolnit, dokud ji shledává zábavnou? A co se stane, až se jí nasytí? Zapomněl by, že jí odpustil? Kousla se do rtu.
Dobře, že má v New Yorku ještě další tři úkryty s novými identitami a dostatkem peněz. Dejme tomu, že se s ním vrátí do města. Musí se přetvařovat jen tak dlouho, než se objeví nějaká příležitost k útěku.
Jeho ruka přistála na jejím koleni. Škubla sebou a upřela svou pozornost znovu na něj. „Pio,“ řekl. Úsměv z jeho hlasu zmizel. „Teď mě poslouchej. Myslím to vážně. Až budeme nazpět ve městě, nepokoušej se utéct.“
Její oči se rozšířily. „O čem to mluvíš?“
„Ale jdi, to nebylo tak těžké,“ odpověděl.
Rukou jí pevně stiskl koleno. „Vzpomínáš si, jak jsem ti říkal, že jsem zavolal do New Yorku? Mluvil jsem s Jedničkou svých strážců, s gryfem jménem Rune. Myslíme, že víme, kdo je zodpovědný za zinscenování té krádeže, kdo zmanipuloval, a zabil Keithe a jeho bookmakera, kdo se postaral o to kouzlo, které jsi dostala, a teď má moje penny.“
„Oh,“ řekl tichým hlasem. „Mám pocit, že to nechci slyšet.“ Mandle, kterou právě spolkla, jí uvízla v krku. Zmuchlala pytlík a strčila ho nazpět do tašky, kterou měla pod nohama a lokla si z láhve vody.
„Možná máš pravdu, ale musíš si to poslechnout. Jestli Keith o tobě něco řekl, cokoliv, pak jsi v nebezpečí. Jsi si jistá, že neřekl nic před tím, než jsi mu vnutila to závazkové kouzlo?“
Zavrtěla se, strach ji tížil v břiše jako olovo. „Řekl, že se o mně zmínil, ale víc neprozradil. Dává to smysl. Chtěl si nad tím udržet kontrolu.“
„Ale zkus se na to podívat jinak,“ řekl Dragos. „Aby dostal to kouzlo, musel na někoho zapůsobit velmi přesvědčivě. Víš, kolik lidí je schopných vytvořit takovou věc, která má sílu prorazit má nejsilnější kouzla?“
„Když se tak ptáš, tak jich asi moc nebude,“ zamumlala.
„A znovu máš pravdu. Spontánně mě napadají jen tři.“ Železné sevření kolem jejího stehna se uvolnilo. Pohladil ji po noze. „Chápeš, co tím chci říct?“
Následovala svého instinktu a uchopila jeho ruku. Nechal ji. „Kdo to je?“
„Jedna velmi stará čarodějnice z Ruska. Královna upírů v San Francisku je kouzelnice. A král Temných fae.“
„Zatraceně!“ Zatraceně! Zatraceně! Zatraceně!
„Mí lidé se právě pokoušejí zjistit, jestli existuje ještě někdo, kdo by byl schopný vytvořit tak silné kouzlo, aby dokázalo vystopovat můj poklad. Zatím to tak nevypadá. Čarodějnice se nijak zvlášť nezajímá o věci, které se nedějí v její bezprostřední blízkosti. Nemyslím si, že připadá v úvahu. A králova upírů je naše přítelkyně, nebo přinejmenším spojenec. Ale král Temných fae?“ Dragos zlostně zatřepal hlavou. „Urien mě nenávidí víc než kohokoliv jiného. Náhodou vlastním už dvě stě let něco, co chce za každou cenu mít. A já nedopustím, aby se mu to dostalo do rukou. Neváhal by srovnat třeba celý kontinent se zemí, kdyby si myslel, že mě tak zničí. Ty bys nebyla na jeho cestě nic víc než drobná překážka.“
Podle toho, co věděla o fae – a bylo toho dost málo – existovaly dva dvory, Temný a Světlý. A většinu času kvůli něčemu mezi sebou bojovali. Světlým fae vládla královna, Urien vládl Temným fae. Bylo možné, že on byl ta zlovolná moc, která s Keithem v pozadí manipulovala.
Soustředila se na ruku, kterou držela na klíně. Byla to tak velká, silná ruka, jeho paže se podobala kmeni stromu. Všimla si, že hladí jeho dlouhé prsty.
„Mí lidé jsou velmi dobří. Nemyslím, že by ses dostala daleko, ale ukázalo se, že jsi překvapivě vynalézavá,“ řekl. Uměl být jakýkoliv – svůdný, lichotivý, tichý - , ale tato schopnost být dobrý ji uváděla v úžas. „A pro případ, že by se ti to přesto podařilo, tak musíš vědět, že bych tě zase našel. Ale do té doby bys byla v nebezpečí, takže mi to slib, ano?“
„Oukej,“ odpověděla.
„Hodná holka.“ Jeho ruka sevřela tu její, poté se odtáhl.
Mlčeli. O nějakou dobu později, když se nebe pomalu rozjasňovalo, blikla světla auta, které je sledovalo a otočilo se. Předpokládala, že to znamenalo, že opustili Elfí říši.
Po nějaké době jí klesla víčka. Nemyslela si, že by usnula, ale dvakrát dvě hodiny spánku a odpolední zdřímnutí bylo prostě málo, když ještě ke všemu v poslední době skoro žádnou noc nemohla pořádně spát.
Poškrábala se na spáncích a řekla: „Jednoho krásného dne budu mít pořádné jídlo a prospím celou noc.“
Dragos odpověděl: „Dal jsem Runemu za úkol, aby našel někoho, kdo umí vařit tvůj způsob stravy.“
Proti své vůli se musela usmát. Z jeho úst znělo vegetariánství tak cizokrajně, jakoby jedla psí žrádlo. „To od tebe bylo velmi pozorné, děkuji!“ Chvilku mezi sebou bojovala hrdost s touhou, touha vyhrála. Opřela si hlavu o jeho paži.
Bylo to špatné. Bylo to hloupé. Neměla by se nechávat utěšovat tím pevným, svalnatým teplem, ke kterému se tulila. A už vůbec by se neměla na něj začínat spoléhat.
Pohladil ji po hlavě, poté se znovu soustředil na řízení. Usnula.
Za nějakou dobu ji vzbudil nejasný pocit strachu. Když se protáhla a rozhlédla, ten pocit zesílil. Ranní světlo bylo jasnější, ale slunce se na horizontu ještě neobjevilo. Krajina kolem nich ubíhala. Vrhla pohled na tachometr. Jeli skoro stoosmdesátkou.
Pohlédla na Dragose. Jeho tělo bylo napjaté a mračil se. „Co se děje?“
„Něco nás našlo. Pronásledují nás. Nevím, jestli je dokážu setřást, ale za pokus to stojí.“
I když věděla, že to nemá smysl, nemohla jinak, než se ohlédnout. Mimoto otevřela svoje smysly natolik, aby mohla vnímat i své okolí a snažila se pochopit, co zachytila. Ale nechápala to. Ještě nikdy nezažila to, co teď cítila.
„Co se děje?“ zeptal se.
„Nechápu, co to vnímám,“ odpověděla.
Zvedl obočí. „Pokus se to popsat.“
„To je ten problém. Já to nevím.“ Pokrčila rameny. „Je to… nemám z toho dobrý pocit. Je to jako předtucha něčeho hrozivého, vědomí, že je něco v blízkosti. Ty to necítíš?“
„Ne,“ odpověděl. „Popisuješ něco jiného než kouzlo, které na nás nasadili. Ten pocit musí mít něco společného s tvou wyr-krví.“
„Kde to jsme?“
„Nejbližší větší město je Fayetteville. Jestli se tam dostaneme, změníme směr.“
Jestli se tam dostaneme? Zněl tak klidně. Sevřela bezpečnostní pás.
Poté šlo všechno ráz na ráz. V jedné nepřehledné zatáčce se na ně vyřítil obrovský povoz. Dragos strhl volant, ale auto měl stále pod kontrolou. Ale poté se naproti nim objevilo další auto.
Na straně spolujezdce. Světlo ji oslepilo.
Dragos ještě jednou trhl volantem. Pneumatiky zahvízdaly a auto se otočilo. Všechno kolem ní vířilo. Poté to do nich blížící auto napálilo. Vrhl své tělo přes Piu a přitiskl jí hlavu na hruď.

Ozval se otřesný zvuk, a všechno...

21 komentářů:

  1. Dievčatá, zabíjate ma!!!! Ako to mám teraz vydržať do dalšej kapitoly???

    OdpovědětVymazat
  2. Dekuji moc uz se nemohu dockat na dalsi.

    OdpovědětVymazat
  3. No teda! Takhle to ustřihnout?! ��
    Moc děkuji za další část a těším se -přímo prahnu��- po další části

    OdpovědětVymazat
  4. Skvělé i s tím koncem...
    Ty víš jak nás napnout. Díky moc za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  5. 100 bodů za efektní rozdělování kapitol:-))))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, snažím se. :D Alespoň se máte na co těšit ne? :D

      Vymazat
  6. Děkuji moc za skvělý překlad!!!❤

    OdpovědětVymazat
  7. Ten chlap sa mi začína čoraz viac páčiť :-) ten koniec je o nervy ;-)
    vdaka za preklad a korektúru :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Perfektní ! ! ! díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  10. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za překlad. :)

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  13. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  14. Moc díky. Skvělé

    OdpovědětVymazat
  15. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  16. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat