středa 21. října 2015

V zajetí draka - 5. kapitola 2/3


Neodpověděla. Místo toho se pokusila číst v jeho obličeji. Jeho výraz byl divoký a katapultoval její myšlenky k následkům, které budou mít vliv nejen na její vlastní budoucnost. Rty měla necitlivé. „Tak mocné kouzlo by dokázalo najít cokoliv skrytého, že ano?“
„V závislosti na sílu uživatele ano.“

Všechno skryté. Na světě existovaly věci, které by neměly být nikdy nalezeny. Nebezpečné věci nebo křehké a drahocenné bytosti, jejichž život závisel na schopnosti skrýt se. Pátrací kouzlo takové síly, jaké použila Pia, by dokázalo proniknout ochranou kohokoliv a čehokoliv jako ostrý nůž. Zachvěla se a rukama se objala kolem trupu. Přes její strach a koncentraci na svou vlastní bezpečnost tu o ni nikdy nešlo.
Když si představil, jakým minovým polem se musela prodírat, aby se dostala do jeho sluje, zatímco neznámé kouzlo bojovalo s jeho zaříkávadly, nakrčil Dragos čelo. Souboj dvou tak rozdílných kouzel by mohl jinou osobu zabít. Elegantní pevnost v její mysli jí zřejmě zachránila život. I když byla očividně otřesená, nemyslel si, že by chápala, v jakém nebezpečí byla.
Ptal se sám sebe, jestli to bylo její svědomí, co ji tak tížilo. Princip svědomí ho fascinoval. Položil svou těžkou ruku na její rameno a nahmatal štíhlé kosti a šlachy. Se skoro nepatrným pohybem se přivinula k jeho ruce.
„Hollins tě mohl prozradit i tak, ještě před tím, než ho zabili,“ stočil hovor zpět.
„Ne,“ povzdechla si. „To neudělal. A to byl možná taky ten důvod, proč ho zabili.“
„Jak si tím můžeš být tak jistá?“
„Poté, co mě vydíral, jsem já vydírala jeho,“ vysvětlila mu. Jedním okem na něj mrkla. To bylo uznání, co se zalesklo v jeho pohledu? „To, co jsem ukradla, jsem mu dala až poté, co přečetl závazkové kouzlo, které jsem koupila. Kdyby se pokusil o mě promluvit, ztratil by řeč.“
Když si představila, co se s Keithem muselo stát, stáhl se jí žaludek. Dragos řekl, že to byla ošklivá smrt. A Dragos nebyl zrovna známý tím, že by byl cimperlich.
Měla Keithovu smrt na svědomí, i když to byl on, kdo celou věc začal? Nebo začala všechno ona, když nedokázala držet jazyk za zuby?  Mravní ponaučení celé té věci bylo příliš zamotané.
„Jak ses dostala přes mé zámky?“
Zavřela oči a skryla obličej do dlaní. Jakou to teď hrálo roli? „Jsem míšenec. Nemám v sobě moc wyr-krve a nemám moc schopností. Nedokážu se proměnit do wyr-podoby a nemám moc magické energie. Není na mě nic zvláštního.“ Stáhla ruce dolů a podívala se na něj. Zíral na ni. „Co je? Narostla mi snad druhá hlava?“
„Myslíš, že na tobě není nic zvláštního,“ řekl. „A že nemáš moc magické energie?“
Nechápavě na něj hleděla a pokrčila rameny. „Je to jen obyčejný salónní trik, který jsem si já hloupá, nemohla nechat pro sebe,“ odpověděla. „Ukázala jsem ho Keithovi, když jsme byli oba opilí a blbli jsme.“
„Co to bylo?“
„Je to jednodušší ukázat než to vysvětlovat.“ Přešla k posuvným dveřím, odemkla je, vyšla na terasu a zase za sebou dveře zavřela. Venku se už stmívalo. Sledoval ji ke dveřím a opřel se pěstí o skleněnou výplň, jakoby ji chtěl rozbít. Vyzvala ho: „Zamkněte za mnou!“
Zpod tmavého obočí na ni upíral svůj temný pohled.
Pohled mu vracela. „No tak! Vždyť víte, že byste mě mohl kdykoliv znovu chytit, kdybych se pokusila utéct.“
Poslechl, aniž by ji pustil z očí.
Otevřela dveře a zase vešla dovnitř. „Vidíte?“
Nejdřív pohlédl na dveře a poté na Piu. „Udělej to ještě jednou!“
Vyšla ven.
Zamkl dveře a ona zase vešla.
„Necítil jsem, že bys použila nějaké kouzlo,“ řekl
„To jsem taky neudělala. Je to prostě část mě samé.“ Zámky, pouta – cokoliv. Jednoduše jimi prošla. Nic ji nemohlo uvěznit. Nic – teda pokud se to na ni nevrhne z čistého nebe a nesedne si to na ni. Pěsti si přitiskla ke spánkům, kde jí začalo bolestivě tepat, a povzdechla si. „To je všechno, co vím. A ještě jednou opakuji, že je mi to líto. Předpokládám, že teď chcete přejít k tomu trhání na cucky.“
Když vešla dovnitř, neustoupil a tak stála tak těsně u něho, že mohla cítit jeho tělesné teplo na své kůži. Vyzařoval takový druh síly a životní energie, až měla celé tělo v šoku. Vedle něho se cítila malá, chladná a bledá. Přes nesmírné nebezpečí, které tato kreatura představovala, cítila dost iracionální touhu přitulit se k jeho teplu.
Držel ji za hlavu. Jeho široké dlaně a dlouhé prsty ji kolébaly sem a tam. Zvláštní, ale neměla žádný strach a nestavěla se na odpor, když natočil její obličej k sobě nahoru.
Dravec se k ní sklonil. „Spáchala jsi zločin,“ řekl. „A něco mi dlužíš. Řekni to!“
Co to mělo znamenat? V jeho obličeji neviděla žádný náznak. Ramena jí klesla. „A co když to nechci říct?“
„Odškodníš mě,“ pronesl vládce wyrů. „Budeš mi sloužit, dokud neuznám, že je tvůj dluh vyrovnán. Je to jasné?“
„Žádné trhání na cucky?“ zeptala se. Visela na jeho pohledu. Mohla by mu tentokrát věřit, nebo to byl jen další vtip?
Zatřepal hlavou a jemně jí odhrnul vlasy z obličeje. „Žádné trhání na cucky. Řekla jsi mi pravdu,“ řekl. „Mohl jsem to cítit, zatímco jsi vyprávěla. Spáchala jsi zločin, ale také jsi byla oběť. To je spravedlnost.“ Sklonil svou hlavu, až se nosem dotýkal jejího a zhluboka se nadechl. Když pokračoval, jeho hlas byl o mnoho jemnější. „Ale u toho, kdo to všechno zosnoval, to bude pomsta.“
Zachvěla se a úlevou se jí málem podlomila kolena. Jemně ho pohladila po jeho silných prsních svalech. Cítila, jak ji obklopuje a navzdory zdravému lidskému rozumu se cítila v bezpečí. Všechna síla ji opustila. Opřela se o něj, ale jen trochu. Udělala to tajně, aby si toho nevšiml. „To slovo „sloužit“ se mi nelíbí. Co bych pro vás měla dělat?“
„Přijdu na to, jak tě využít,“ řekl.
„A co kdybych nechtěla?“ Pomalu skláněla hlavu jako uvadající květ na stonku. Uchopil ji do rukou a položil si ji na prsa. „Už nikdy nebudu krást,“ varovala ho. „Jestli je to to, co chcete, můžeme rovnou přejít k tomu trhání na cucky.“
Slyšte, slyšte. Velká drsňačka.
„Neexistuje nic, co bych nemohl získat jakýmkoliv jiným způsobem. Nevystavím tě žádnému nebezpečí.“ Objal ji paží. „Nevystavuji své poklady nebezpečí,“ zašeptal.
Tím myslel co? Jeho objetí ji okouzlovalo způsobem, který neměl s iluzí nic společného. Pokoušela se soustředit. „Ještě jsem nesouhlasila, upozorňuji,“ zabručela. „Ještě o tom musím přemýšlet.“
Ale neznělo to tak špatně. Bylo to o mnoho lepší, než být roztrhána na cucky. A ona ho opravdu okradla a kromě toho o sobě prozradila příliš. Skousla si ret. Co když se rozhodne ji také vydírat?
„Nevzpomínám si, že bych ti dával na výběr,“ odpověděl. Že by v jeho hlase zaslechla pobavení? „Zločin a trest, vzpomínáš si? Žádné vyjednávání. Žila jsi v mé říši, podle mých zákonů. Ale klidně o tom můžeš na cestě nazpátek do New Yorku přemýšlet.“
Na ulici se ozvalo zatroubení. Trhla sebou a uskočila. Sledoval ji se zdviženým obočím.
„Proboha!“ řekla. „To je… donášková služba. Přivezli jídlo. Jsem hned zpátky.“
Vyběhla ke dveřím, ale byla v mžiku zadržena jeho rukou. „Dojdu pro to,“ pronesl.
„Nebuďte hloupý.“ V její hrudi pádil divoký kůň. „Řekla jsem, že vám koupím večeři, tak to taky udělám. To je to nejmenší.“
„Ne.“ Protáhl se kolem ní a už byl u dveří.
Zatraceně! Chytla ho ještě, než stihl otevřít dveře a zkusila to ještě jednou. „Prosím, Dragosi! Nechte to na mě!“
Položil jí ruce na ramena a odsunul ji nazpět do obývacího pokoje. „Něco tu nesedí. Cítím to. Ty ven nepůjdeš,“ řekl. Stal se z něho ledově chladný zabiják. Jeho magická energie prudce vzplála. „Není to bezpečné.“
Jak to mohlo zajít tak daleko? Mnula si ruce. Ladnými pohyby, podobajícími spíš plížení než chůzi, vyšel ze dveří. Jeho tělo bylo jako zbraň.
Vzduch proťal svist. Dragos sebou trhl a zhroutil se na zem. Všechno se stalo příliš rychle. O okamžik později už byla u něj. Zírala na Dragose, který ležel na chodníku. Asi dvanáct vysokých elfů vystoupilo ze svých úkrytů za Piinou Hondou, nenápadným Fordem, který stál na kraji silnice s běžícím motorem a z blízkého porostu. Mířili svými zbraněmi na postavu ležící na zemi. Metr osmdesát dlouhé luky.
Vrhla se k Dragovi, který ležel na zádech. Na bílé látce, která pokrývala jeho rameno, se objevilo něco tmavého. A zvětšovalo se to. Padla vedle něj na kolena.
„Vy jste na něj vystřelili?“ vykřikla a zírala na vážné elfy, kteří ji obklopili. „Víte, kdo to je?“
Jeden z nich předstoupil. Byl to muž se stříbrnými vlasy, krásný jako všichni elfové. Vycházelo z něho přívětivé světlo, vedle kterého všechny bytosti bledly. Přes jeho štíhlou postavu vypadal nejen silně, ale měl v sobě tolik magické energie jako žádný jiný z jejich hloučku. Kromě Dragose.
„Víme, kdo to je,“ odpověděl elf. Shlížel na Dragose, v jeho krásném obličeji sídlil chlad. „Wyrm.“
Znovu se obrátila na Dragose. I když ležel zraněný na zemi, neměl strach. Přenesl svůj dravčí pohled z elfa na Piu. Ta roztrhla jeho košili a zírala na krvavou díru na jeho levé straně. V uších jí zněl její nepravidelný dech.
„Nerozumím tomu. Žádný z vás nemá střelnou zbraň. Kde je šíp?“ zeptala se. Svlékla si svetr a přitiskla ho na ránu.
„Elfská magie,“ odpověděl Dragos skrz zaťaté zuby.
„Žádný normální šíp by mu neublížil,“ řekl elf. „Ale tento už splynul s jeho tělem. Nějakou dobu bude šířit v jeho krevním oběhu jed.“
„Co jste to udělali!“ zhrozila se. Sevřela ruce v pěst a zírala na své nohy.
Dragos ji uchopil za zápěstí. „Pio,“ řekl, když se bránila jeho sevření. „Je zapotřebí mnohem víc než toto, aby mě zabili.“
„Pouze jsme ho zneschopnili,“ vysvětlil jí elf.
„Vy tomu nerozumíte,“ řekla Dragovi. „To já jsem je zavolala. Je to moje vina.“ Pokoušela se vymanit z jeho sevření. Ale to bylo, jakoby se chtěla vykroutit z ocelových pout. Vzhlédla k elfovi.
Ten upřel svou pozornost k Dragovi. „Vnikl jsi bez dovolení na naše území. Porušil jsi smlouvu. To bude mít následky. Prozatím ti jed zabrání v tom, aby ses proměnil ve Velkou Bestii. Protože jsme tě zbavili křídel, máš dvanáct hodin na to, abys překročil naše hranice. Jestli do té doby nezmizíš, bude nás víc než dvanáct, až po tobě půjdeme.“
„Porušila jsem zákon,“ řekla Pia. „On mě jen pronásledoval.“
„Jeho zákon není náš zákon,“ řekl elf. „A on porušil ten náš. Wyrme, pusť tu ženu.“
„Patří mně.“ Dragos vycenil zuby, v jeho zlatých očích planul oheň. Jeho vrčení vibrovalo zemí pod jejíma nohama, dlouhé prsty ji držely za zápěstí. S napjatými svaly se narovnal.
Ostatní elfové k němu přiložili své luky. „Ty ji teď pustíš nebo tvých dvanáct hodin propadne,“ řekl jejich vůdce.
Pia napřáhla proti elfům svou volnou ruku, prsty roztažené s dlaní dopředu. „Stop!“ Naklonila se přes Draga. Dostat se tak blízko k jeho smrtícímu obličeji, patřilo k nejodvážnějším věcem, které ve svém životě udělala. Instinkt, který nedokázala slovy popsat, ji přiměl k tomu, aby pokračovala milejším tónem. „Dragosi,“ vydechla. Klidně a tiše, jakoby mluvila s raněným zvířetem. „Mohl bys ses na mě podívat, prosím? Jistě víš, že normální lidé říkají „prosím“. Poslouchej mě, ne je!“
Pohlédl na ni a v jeho očích uviděla draka. Nechala svou volnou ruku klesnout a pohladila ho po černých vlasech. Dragos sledoval její pohyb a poté se podíval Pie do tváře.
„Vím, že jsi velmi rozzlobený, ale skutečně nemá cenu tady kvůli tomu bojovat,“ zašeptala. Lehce zatáhla za temně černé špičky. Pak ji napadla spásná myšlenka. „A slíbil jsi přece, že mě nevystavíš nebezpečí. Je to pár minut. Pamatuješ se?“
Jeho nebezpečný obličej se stáhl. „Patříš mně,“ řekl.
Na okamžik nevěděla, co má na to říct. Ale pak, hej, to je nápad. „Nic se nezmění, když pustíš mou ruku,“ zašeptala. Zopakovala to, co udělal předtím on, prstem přejela po straně jeho obličeje a poté položila dlaň na jeho tvář. „Prosím!“

Uvolnil své prsty a dovolil, aby se odtáhla.

16 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za skvělý překlad!!!❤

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  4. Vďaka za preklad a teším sa na pokračovanie

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za skvělý překlad a korekci! :)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat