pondělí 12. října 2015

V zajetí draka - 2. kapitola 2/3


Nával paniky přinutil Piu se rozeběhnout. Pár minut si okusovala rty, než se rozhodla, že do svého bytu se už nevrátí. Překvapilo ji, jak těžké jí toto rozhodnutí přišlo. Její nábytek byl prostě jen nábytek, ale měla pár památek na matku a pár svých kousků oblečení měla docela ráda. Ale nebyly to jen její věci – ta opravdová ztráta spočívala v tom, že se musela vzdát místa, které se jí stalo domovem.

Nesmíš se moc připoutávat k lidem, místům nebo předmětům, říkávala jí matka. Musíš být schopná, kdykoliv za sebou spálit všechny mosty. Buď připravená kdykoliv začít utíkat.
Na této zásadě vybudovala celý svůj život. Piina matka založila ve městě půl tuctu úkrytů s penězi a novými identitami. Od svých šesti let se Pia učila nazpaměť cesty ke všem těmto úkrytům i kombinace čísel kódů ke schránkám. Pravidelně podnikala různé nácviky útěků, při kterých projížděla všechny cesty a vyzvedávala dokumenty a peníze, zatímco její matka ji sledovala a pozorovala. Fotografie na dokladech se přizpůsobovaly jejímu růstu.
Pia sice vždy přikyvovala a říkala, že to všechno chápe, ale události minulého týdne jasně ukázaly, jak málo si toho zapamatovala.  Její matka zemřela, když Pie bylo devatenáct. Teď se ukázalo, že jako pětadvacetiletá začala být nedbalá.
Nebyla to jen nebetyčná blbost, když důvěřovala Keithovi. I nadále docházela na tréninky sebeobrany a bojové kurzy, už je ale nebrala tak vážně. Místo toho na ně pohlížela spíš jako na zábavu. Nyní se jí vybavily všechny ty dřívější lekce, které ji matka učila, a pronásledovaly ji. Jen doufala, že přežije dostatečně dlouho, aby si jich mohla vážit.
Před nedávnem jednu takovou schránku vybrala, aby mohla zaplatit čarodějnici za její závazkové kouzlo. Teď vyrazila směrem k Elfiemu baru na jihu Chelsey. Stihla vybrat další schránku dřív, než banka zavřela a dostat se k dalšímu úkrytu, který se nacházel na hřišti její bývalé základní školy. Měla tři nové identity a do batohu, který ji teď společně s její blbostí tížil na zádech, nacpala sto tisíc dolarů v neoznačených bankovkách.
Když vešla do Elfieho baru, přišlo jí, že se na ni lepí špína celého města. Cítila se vyšťavená, špinavá a unavená, emocionálně vyčerpaná a tělesně hladová. Už několik dnů měla stresem tak sevřené hrdlo, že toho moc nesnědla.
Přes den byl Elfieho bar otevřen jen kolem poledne. Podávání obědů mezi jedenáctou a třetí hodinou byl vedlejší kšeft, opravdu živo bylo v Elfieho baru až v noci. Quentin, majitel, by z toho mohl udělat nejlepší klub v New Yorku, kdyby chtěl. Potřebný šarm a styl k tomu měl.
Ale Quentin dával pozor, aby obchod nešel příliš dobře. Elfieho bar byl v okolí znám jako příjemný klub s pravidelnými věrnými štamgasty ze všech tří Starých ras. Byl to ostrov outsiderů tohoto města, místo setkání pro ty na okraji společnosti, co nebyli tak úplně wyr, fae, elf nebo člověk. Někteří neskrývali, že jsou míšenci a vyzdvihovali přednosti takového života. Mnozí, jako třeba Pia, skrývali, čím byli a snažili se zapadnout.
V Elfieho baru pracovala od svých jednadvaceti. Tenkrát, stejně jako dnes, prošla předními dveřmi a zeptala se Quentina, jestli by pro ni neměl práci. Po smrti své matky to bylo jediné místo, kde se alespoň přibližně cítila jako doma.
Protáhla se dveřmi z kuchyně a unaveně se opřela o bar. Rupert, současný barman, přestal na chvíli žonglovat se sklenicemi a překvapeně na ni pohlédl. Zvedl bradu a mlčky se jí tak ptal, jestli chce něco k pití.
Zavrtěla hlavou a rty zformovala otázku: „Kde je Quentin?“
Barman pokrčil rameny. Přikývla a on pokračoval ve své práci.
Vzduch z klimatizace se chladivě otřel o její přehřátou kůži. Když se Pia rozhlédla po důvěrně známém prostředí, oči jí znovu zaplavila vláha. Ráda stála za barovým pultem a ráda pracovala pro Quentina. Doufala, že kapitán Fantasta a jeho hyeny shnijí v pekle.
Večerní nápor hostů zaplnil velký, moderně zařízený prostor a tvořil ve třech řadách frontu na drinky. Jednoduchá kouzla a magická energie jiskřily z davu. Na obrovské HDTV obrazovce na druhém konci pultu běžel sportovní kanál. Většina hostů se dívala na velké plátno v rohu. Pia zvedla pohled a uviděla CNN zprávy.
„…a v lokálních zprávách i nadále pokračují zprávy o rozsahu škod, které způsobila nevysvětlitelná nehoda z dnešního odpoledne. Zatímco o příčině kolují stále divočejší spekulace.“ Blonďatá žena, reportérka u CNN, se profesionálně usmívala do kamery. Reportérka stála na chodníku, kde skupinky pracovníků zametaly hromady roztříštěného skla.
Chlapík vedle Pii řekl hlasem, který zněl jako škrábání pilníku: „Hej, krásko! Nechtěla sis vzít týden dovolené? Co tu děláš ve svém volném čase?“
Podívala se na těžkopádného, kulatého trola, který seděl na speciálně upravené židli. Když stál, byl skoro dva a půl metru vysoký, měl světlešedou kůži a na hlavě hnízdo neupravených černých vlasů. „Ahoj, Prestone,“ odpověděla. „Jasně, že mám ještě volno. Jen jsem chtěla chvilku mluvit s Quentinem.“
Preston byl jedním ze štamgastů. Tvrdil, že žije podle vlastních pravidel. Jako programátor na volné noze pracoval přes den z domu a v noci zahříval stoličku v Elfieho baru. Pil jako duha a někdy zaskočil jako dobrovolný vyhazovač, když bylo potřeba. „To je špatné znamení, srdíčko, když nedokážeš udržet práci v práci, víš to?“ zamručel a kopl do sebe velkou sklenici od coly plnou skotské.
„Je to prokletí,“ souhlasila s ním. Přitahován jakoby neviditelným lankem putovala pohledem zpátky k plátnu. Přihlížela současně fascinovaná i vyděšená.
„Quentin asi před dvaceti minutami odešel,“ řekl poloviční trol. „Říkal, že se hned vrátí.“
Přikývla. CNN reportérka pokračovala: „…mezitím úřady potvrdily, že příčina se nachází kousek od Cuelebre Toweru na Páté avenue, a sice v parku poblíž stanice Penn. Ve svém tiskovém prohlášení převzalo Cuelebre Enterprises za tuto nešťastnou „výzkumnou nehodu“ zodpovědnost. Nyní promluví Thistle Periwinkle, mluvčí Cuelebre Enterprises a jedna z nejznámějších zástupců Starých ras.“ Obraz ukázal na malou postavičku, která obklopená reportéry, stála před lesklou chromovo-mramorovou fasádou Cuelebre Toweru.
Nadšení davu propuklo v pískání, rytmické dupání a aplaus. „Wuu-huuuh!“ – „Fae-barbie, juhů!“ – „To je moje baby!“
Drobná osůbka měla na sobě bledě růžový kalhotový kostým, který zdůrazňoval její postavu a úzký pas. Měla jen asi metr padesát a Pia si pokaždé, když ji uviděla v televizi, připadala jako dupající kůň. Cuelebrova populární mluvčí měla fialkově zbarvené vlasy stočené do nápadného drdolu. S přátelským výrazem nakrčila svůj nosík, když se jí u obličeje objevil tucet mikrofonů.
„Hrome, to je kus!“ Preston si povzdechl. „Co bych za to dal, kdybych u ní měl nějakou šanci.“
Pia vrhla na obrovského nevlídného muže krátký pohled a poškrábala se na hlavě. Skutečnost, že tato droboučká fae působila jako mluvčí Cuelebre Enterprises, vždycky považovala za manipulativní. Koukejte, jak jsem hezká a přátelská a jak jsme všichni v bezpečí – proboha!
Fae zvedla svou jemnou ručku. Jakmile se výkřiky utišily, začala mluvit. „Dnes bude jen krátké prohlášení. Další informace zveřejníme, jakmile budeme o situaci vědět víc. Cuelebre Enterprises lituje všech nepříjemností, které tato nehoda způsobila občanům New Yorku, a slibuje rychlý průběh řízení o náhradách škod.“ Uličnický úsměv ženy zmizel. Podívala se zpříma do kamery, její obvykle veselý výraz obličeje zvážněl. „Buďte ujištěni, že Cuelebre pracuje pomocí všech dostupných prostředků, aby případ vyšetřil. Dává vám osobní ujištění, že původce dnešního neštěstí rychle dopadne. Něco takového už se nebude opakovat.“
Nedělala s tím žádné cavyky. Množství reportérů, kteří ji obklopovali, zmlklo. V baru se rozhostilo ticho. Dokonce i Rupert přestal servírovat drinky.
Někdo v Piině blízkosti pronesl: „Zatraceně! Ta milá osůbka právě dokázala vypadat pěkně nebezpečně!“
Na širokém plátně znovu propukl chaos, než byl přenos přepnut nazpět do studia CNN, kde blonďatá reportérka řekla důrazným tónem: „A to bylo všechno. Cuelebrovo oficiální prohlášení. Jestli tohle nebylo nabité emocemi.“
Jako další ukázalo zpravodajství krátký biografický přehled o Cuelebrovi. O multimilionáři, který se stranil veřejnosti, moc materiálu nebylo. Všeobecně platil za nejstarší mocnost Starých ras a byl známý tím, že říši wyrů vládne železnou rukou. Kromě toho platil za jednoho z největších aktérů politické scény ve Washingtonu, i když se držel spíše v pozadí.
Snímky zblízka – ať už fotografie nebo film – byly vždy neostré. Všechno, co kamery dokázaly zachytit, byly snímky z dálky. Kanál ukázal řadu momentek skupiny obrovských, drsně vypadajících mužů. Z jejich středu vyčnívala mohutná, dominantní postava, zachycená v agresivním postoji a s tmavou hlavou odvrácenou.
Cuelebre nikdy oficiálně nepotvrdil, čím byl, ale zpravodajské kanály rády spekulovaly. Dávali si pozor, aby nic s určitostí netvrdili, ale poukazovali na to, že jméno „Dragos“ znamená ve skutečnosti drak a Cuelebre ve skutečnosti je mytologický okřídlený ještěr obrovských rozměrů.
Dokonce i nejnižší vrstvy míšenců, které se pohybovaly na okraji politiky a společnosti Starých ras, věděly, kým a čím Cuelebre byl. Každý z nich musel řev draka, který otřásl městem do základů, cítit až do morku kostí.
Pia natáhla ruku k Prestonově skotské. Trol jí podal sklenici a ona se lačně napila. Tekutina jí stékala po vyschlém hrdle a explodovala jí v žaludku jako hořící koule. Lapajíc po dechu mu sklenici vrátila.
„Chápu tě. Už to ukazují celé odpoledne. Očividně ta „nehoda“ – prsty naznačil do vzduchu uvozovky – „zničila okna a budovy v okruhu půldruhého kilometru. Sám jsem to slyšel a jsem natolik muž, abych přiznal, že se mi při tom zvuku pěkně stáhl žaludek.“
Znovu v ní stoupal pocit paniky. Držela ruce pod pultem, aby nikdo neviděl, jak se jí třesou. „Jo, taky jsem to slyšela.“
„Kdo ho tak šíleně naštval?“ Presto zakroutil hlavou. „Neumím si to ani představit, ale proti tomu vypadá Den zúčtování jako piknik.“
Těsně u ucha se jí ozval hluboký hlas: „Vypadáš příšerně.“
Pia málem vyletěla z kůže. Pak si přitiskla pěsti na oči, dokud neuviděla hvězdičky. Až poté se otočila ke Quentinovi.
„To je můj šéf,“ řekla přes rameno Prestonovi. „Každou minutu kompliment.“
Trol vyprskl.
Quentin se opřel o stěnu vedle lítaček do zázemí restaurace. Zamračeně si ji prohlížel. Metr osmdesát vysoký, štíhlý muž s decentně půvabnými rysy, mohl dělat model, kdyby chtěl. Jeho vlasy tmavě plavé barvy, které mu volně padaly až na ramena, většinou nosil spletené do copu. Přísný účes podtrhoval jeho dlouhé tváře a pronikavé modré oči.
Piiny pocity se znovu rozdivočely. Stiskla rty a podívala se dolů, aby popotáhla za popruh batohu. „Musím s tebou mluvit,“ vysvětlila.
„To jsem si myslel.“ Odlepil se od stěny a otočil se, aby rozrazil lítací dveře.
Pia se mávnutím ruky rozloučila s Prestonem a vydala se dozadu, Quentin šel hned za ní. Dveře se zastavily a utlumily hluk z lokálu.
Prošla skladem potravin a vešla do jeho prostorné kanceláře. Ve středu místnosti se zastavila, položila batoh na zem a zůstala tam jen tak stát; její unavená hlava byla jako vymetená.
Svalnatá ruka jí přejela přes rameno a chytila ji za bradu. Nechala ho, aby ji otočil, ale jeho pozorný pohled vydržela jen chvíli, pak musela svou pozornost upřít na jedno místo někde za jeho ramenem. Bolelo ji na prsou. Cítila, jak jeho zkoumavý pohled klouže po jejím těle.
„Opouštím město,“ řekla směrem k bodu za jeho ramenem. Její hlas zněl přidušeně. „Přišla jsem, abych se rozloučila.“
Ticho se rozléhalo a houstlo. Poté jí Quentin položil jednu ruku na čelo a druhou na zátylek. Podívala se na něj a starost, která se zračila v jeho očích, ji málem zabila. Řekl: „Máš bolesti hlavy.“
Z jeho rukou začalo vycházet zlatavé teplo, proniklo do její hlavy a rozšířilo se do celého jejího těla, přičemž tišilo bolest. „Proboha, vůbec jsem nevěděla, že to umíš,“ řekla s povzdechem. „Úžasný pocit.“
Když se jí podlomila kolena, přitáhl si ji do náruče a pevně ji držel. „Obávám se, že proti bolesti srdíčka nic nezmůžu.“
Piiny rty se začaly chvět. Musel si její trápení přečíst ve tváři, stejně jako jiní čtou v mapě. Hlavu si opřela o jeho rameno. „Neměl bys na mě křičet, protože jsem ti nedala vědět dva týdny dopředu?“
„Jako by se stalo.“ Pohladil ji po zádech. „Oukej?“
Popotáhla nosem, přikývla a objala ho kolem pasu.
Quentinovo stáří bylo nedefinovatelné. Něco mezi 35 a 135, bylo možné všechno. Měl v sobě něco přísného, věčného a v jeho auře byla stopa nebezpečných tajemství, proto by Pia vsadila spíš na to vyšší číslo.  Roky do něho byla zamilovaná. Většinou se jí to líbilo. Bylo to příjemné pobláznění, protože věděla, že dál to nikdy nezajde.
Když si poprvé pohlédli do očí, zachvěla se poznáním. Vycházelo z něho tiché bzučení magické energie, která se v mnohém podobala její magii i magii mnoha míšenců. Nevěděla přesně, čím byl, ale tipovala ho na částečného elfa.
Věděla, že on taky nemá ponětí o tom, čím byla a protože nebyl dotěrně zvědavý, dovolila mu počáteční spekulující pohledy. Na vztahu s Quentinem si nejvíce vážila skutečnosti, že si navzájem nepokládali příliš osobní otázky.
Po prvních pár měsících plné opatrnosti se v přítomnosti druhého uvolnili a dosáhli tichého porozumění. Oba věděli, že je lepší, když některé věci zůstanou ve stínu. Oba byli spokojení, když tam zůstaly.
Prsty jí začal pročesávat culík, aby rozpletl zacuchané prameny. „Má s tím něco společného Keith? Už jste se od té doby, kdy ses s ním rozešla, nesetkali, že ne?“
Otřeseně zjistila, že je to skvělý pocit, když ji Quentin pročesává vlasy. Kosti se jí měnily v pudink, zatímco zabořila obličej do jeho košile. Byl cítit teplou, silnou mužností a po zeleném poli. Bylo to příjemné, nechat se objímat silným, spolehlivým mužem. Na okamžik dovolila, aby ten pocit zahnal chlad, představovala si, že do té náruče patří a že je v bezpečí. To byla nebezpečná, hloupá představa?
Ztuhla a vymanila se z jeho náruče. „Ano, ještě jednou jsem se s ním setkala. A ne, nebylo to nic romantického. Keith s tím má něco společného,“ připustila. Nechtěla lhát – nejen proto, že měla Quentina ráda, ale taky proto, že nikdy nezjistila, jak moc má vyvinutý smysl pro lež. „Ale je to komplikované.“
Quentin přešel ke dveřím kanceláře a zamkl je. Opřel se o ně zády a ruce si založil na prsou. „Oukej, tak to udělám nekomplikované. Řekneš mi, kde bydlí.“
V hlavě jí zazvonil alarm. „Ne! Musíš přísahat, že ho necháš na pokoji.“
Quentin naklonil hlavu a na její vkus si ji prohlížel příliš pečlivě. „Proč? Snad ho nemáš ještě ráda, ne?“
„Proboha, ne!“ Oběma rukama se poškrábala na hlavě. „Tak to není, spíš naopak! Poslouchej, nemůžeš to chápat, protože o tom všem nic nevíš. A já ti to nemůžu vysvětlit. Neměla jsem sem chodit, ani abych se rozloučila. To byla obrovská chyba.“
Gestem ho vyzvala, aby odstoupil od dveří. Nepohnul se a ona až teď pochopila, že svou pozici u dveří zvolil schválně. Naštvala se spíš na sebe než na něj. Musí se zatraceně rychle naučit být chytřejší, jinak skončí na grilu.
Quentin zachytil její pohled a v  očích se sbírala bouře. „Prostě mi řekni, do jakých potíží ses to dostala,“ řekl pomalu a vážně, „a já se o to postarám. Nebudu klást žádné otázky, které bys nemohla nebo nechtěla zodpovědět. Jen mi musíš říct, co se děje.“
Znovu se z ničeho nic objevila panika, jenže tentokrát měla strach o něj. Přistoupila k němu a popadla ho za ramena. „Poslouchej mě!“ Pokoušela se s ním zatřást, ale byl příliš vysoký. Když v jeho obličeji uviděla tvrdohlavý výraz, zavrčela. „Myslím to vážně. Musíš to respektovat. Stalo se něco hrozného a já ti o tom nic neřeknu. Já odcházím, a to je všechno.“
Koukal na ni bez pohnutí, poté uvolnil její ruce ze svých ramen, složil je a přitiskl na svou hruď. „Pio, už se známe čtyři roky, a vždy jsme soukromí toho druhého respektovali. Ať už jsi navíc cokoliv, vím, že jsi chytrá hlavička...“
„To mi řekneš, aniž bys hnul brvou poté, co jsem se nechala od Keitha tak napálit? To je vtip, ne?“ Chtěla ruce odtáhnout, ale nepustil ji.
„Udělala jsi hloupou chybu. Proto ale nejsi hloupá,“ řekl a přitiskl si její ruce na prsa tak silně, až v nich začalo pulzovat. „Přece jsi viděla, jak to tu chodí. Myslíš, že nemám žádné kontakty a možnosti vlivu? Pomůžu ti!“
Vzdala přetahování s ním, protože stejně nevyhraje. „Vím, že máš vliv. Určitě musí být plno důvodů, proč má Elfieho bar tak velké množství stálých hostů, kteří jsou míšenci, a proč se s tolika bavíš tady vzadu ve své kanceláři. A jsem si jistá, že v pondělí u pokeru probíráte hromadu zajímavých témat. Podle dalších návštěv a dodavatelů u zadních dveří usuzuji, že máš taky kontakt s elfy a bůh ví s kým ještě.“
„Pak musíš vědět, že ti můžu pomoct.“ Konečně si všiml, že jí ubližuje a uvolnil sevření. „Musíš mě jen nechat.“
Protočila oči. Znala jeho tvrdohlavost, ale tady to bylo směšné. „Stále mě neposloucháš. Ty. Mi. Nemůžeš. Pomoct.“ Uvolnila si ruce a založila je na prsou. „Prostě o tom nebudeme mluvit, ale chvíli popřemýšlej, ano? Drak?“ Zkřivila ruce v pazoury. „Řev? Opouštím město?“
Zíral na ni a zbledl. „Co jsi udělala?“
Zatřepala hlavou. Aspoň že ji teď bral vážně. „Všechno, co potřebuješ vědět je, že proti druhu mých problémů jsi v každém ohledu bezmocný. Vůbec nic nedělej! Nebo ještě jinak: Ani nemysli na to, že bys něco udělal! A proboha, Quentine, drž se daleko od Keitha. Tam venku je něco opravdu zlého a strašného, co si myslí, že si to může rozdat s Cuelebrem. A že mu to projde.“ Sklonila hlavu a opřela si čelo o jeho hrudník. „Teď jsem ti toho řekla tolik, že bych tě měla zabít. Prosím tě, poslouchej mě! Hodně pro mě znamenáš, a nechci se dozvědět, že jsi byl zraněn nebo zabit. Neexistuje způsob, jak bys mi mohl pomoct.“
Znovu kolem ní ovinul paže a stiskl ji tak pevně, že jí vymáčkl vzduch z plic. Poté přiblížil své rty těsně k jejímu uchu: „Nemám v úmyslu,“ řekl, „nechat tě utéct, aniž bych ti pomohl. S tím se budeš muset smířit.“
Pia si povzdechla a zapřela se proti němu, ale on ji nepustil. „Co je to s tebou, hlupáku? Netěší tě život?“
„Zatraceně, sklapni! Samozřejmě, že ne. Jen se starám o své soukmenovce,“ řekl Quentin. Pustil ji a přešel ke svému psacímu stolu.
Překvapeně zavrávorala, potom se otočila a šla za ním. Jeho rty se sevřely v úzkou linku. Znovu uviděla, jak stín něčeho záhadného zatemnil jeho obličej. Vrhl na ni ironický pohled. „Dokonce, i když dělají neuvěřitelné hlouposti a fňukají jako malé holčičky.“
„Naser si! Nejsi můj šéf. Každopádně už ne,“ zamumlala, zatímco se dívala, jak šikovnými prsty otvírá svůj sejf na stěně.
Vytáhl obálku a podal ji Pie. „Půjdeš tam,“ řekl. „Mám tam malý byt.“
Jeho despotický výstup ji napružil jako protáčející se motor, ale už neměla energii, aby se hádala. Otevřela obálku, vytáhla dva klíče od bytu, visící na obyčejném kovovém kroužku a koukla na Quentina.
„Zeptej se mě, kde to je. Řekni „Quentine, kde to je“?“ vyzval ji. „No dělej.“
„Quentine, kde to je?“ papouškovala unaveně a přitom by mu nejraději hodila ty klíče po hlavě.
„Ó, to je dobře, že se ptáš, Pio. Tak zdvořilou tě ani neznám.“ Obešel stůl a řekl: „Je to poblíž Charlestonu.“
Uprostřed hodu se zarazila. „Charleston v Severní Karolíně? Sídlo Elfského dvora Charleston, přímo uprostřed Říše elfů?“
Quentin se usmál. „Přesně ten. Ten Charleston, do kterého Cuelebre bez povolení Vrchního lorda elfů nesmí vstoupit, protože jinak by porušil všechny možné smlouvy a byl by opravdu v prdeli.“ Jeho úsměv pohasl, vyhledal její pohled. „Nevím, co se stane, když tam dojedeš, ani co podnikneš dál. Možná, že to není nic jiného, než využití politiky Starých ras v náš prospěch, která ti umožní krátký oddech, ale je to začátek.“
„Ano, to je,“ vydechla a zírala na klíče. Strčila je do kapsy a objala Quentina.
Možná, ale opravdu jen možná, pro ni přece jenom existovala nějaká naděje.
Quentin jí strčil do ruky další svazek klíčů a doprovodil ji k zadním dveřím ven na malé parkoviště za barem. Vedle jedné skromné Hondy Civic, rok výroby 2003, zůstala stát. „Vezmi si ho,“ řekl.
„To nemůžu přijmout,“ řekla dojatým hlasem. „Už i tak jsi v tom dost hluboko.“
Odmítl si klíče vzít nazpět. „Auto nemůže být vysledováno ani k tobě ani ke mně. Mám takových tucet. Není to žádný zázrak, takže sklapni a nastup si!“
„Budeš mi chybět,“ řekla.
Pevně ji objal. „Brzy se zase uvidíme.“
„Určitě.“ Objetí mu opětovala.
„Myslím to vážně, Pio. Najdi způsob, jak se se mnou spojit, ať mi můžeš říct, jak se ti daří. Jinak si tě najdu.“
Mohla jen doufat, že se stane něco, co mu zabrání tento slib splnit. Musí ho udržet mimo. Prostě nesnesla pomyšlení, že by mohl být její šéf a přítel zabit jen proto, že se jí nepodařilo odejít bez rozloučení.
Přitiskl rty na její čelo a o krok odstoupil. „Tak upaluj, ať už jsi odtud pryč!“
Dálkovým ovládáním otevřela dveře, hodila batoh na sedadlo pro spolucestujícího a vklouzla do auta. Když zastavila na konci bloku, podívala se do zpětného zrcátka.
Quentin stál na okraji parkoviště a díval se, jak odjíždí. Poté jí zamával.
Našla škvíru v provozu a zařadila se do pruhu.
Quentin říkal, že cesta z New Yorku do Charlestonu bude podle provozu trvat asi dvanáct hodin. Cesta z větší části vedla přes vnitřní dálnici 95. Pia chtěla být co nejrychleji a co nejdál od Říše wyrů sídlících v New Yorku.
Po čtyřiceti minutách zastavila ve Starbucku, koupila si sendvič s tofu a zeleninovým salátem a velkou kávu, která byla tak silná, že by s ní mohla drhnout vanu. Pak jela tak dlouho, až už nemohla na oči.
Říše Starých ras se překrývaly s mapami lidí. V USA existovalo sedm Starých říší, k nim se počítala i Říše wyrů v New Yorku a Elfský dvůr v Charlestonu.
Každá říše měla svého vlastního lorda, nebo lady, kteří prosazovali zákon. Někteří vládci Starých ras dávali přednost žít pokud možno co nejdále od lidí. Vydržovali si své dvory na místech v Jinozemi, a jen bytosti s magickým talentem uměly rozeznat a překročit hranici mezi dimenzemi. Jiní, jako Dragos, žili v říši lidí.
Nevěděla přesně, kde hranice mezi Říšemi wyrů a elfů leží, takže jela dál, dokud si byla jistá, že ji přejela. Cítila, jak ji opustila část strachu, ať už to bylo rozumné nebo nebylo. Asi kolem třetí hodiny ranní už nechtělo vyčerpání, s nímž celou tu dobu bojovala, akceptovat žádné NE. Zastavila u motelu a ubytovala se pod falešným jménem. Uvnitř zavřela dveře na řetízek, položila batoh na židli a klesla na postel. Zatímco sundávala nejdřív jednu a pak druhou botu, místnost se jí točila před očima.
Mohla bych spát celý měsíc, pomyslela si, když ji vír vtáhl do temnoty.
Tolik štěstí ale neměla.

19 komentářů:

  1. Díky moc za pokračování kapitoly

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad. Je to super, moc se těším na další. :D

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad. Už se těším na překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za krasnou kapitolu, uz se nemuzu dockat pokracovaní :o)

    OdpovědětVymazat
  7. Moc díky za překlad. :)

    OdpovědětVymazat
  8. Vďaka za preklad a neviem sa dočkať pokračovania ☺

    OdpovědětVymazat
  9. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  11. Skvelý preklad! Dufam, ze kapitoly budu pribúdať veeeelmi častoc:-):-)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat