neděle 11. října 2015

V zajetí draka - 2. kapitola 1/3


Další hodinu strávila Pia během přes celé město. Změnu, která po tom hrozném zvuku proběhla městem, vnímala jako by se nacházela v nějakém obraze, který malíř pomaloval tahy štětcem namočeným v temných barvách. Do tváře lidí, kolem kterých proběhla, se vepsalo napětí. Někteří se začali hádat a objevily se skupinky uniformovaných policistů. Chodci pospíchali ještě víc. Malé obchůdky a kiosky vyvěsily cedulky s nápisem „Zavřeno“ a zaryglovaly dveře.

Za normálních okolností by Pia jela metrem, ale při tom napětí, které panovalo ve městě, nechtěla zůstat uvězněná pod zemí. Konečně stála před dveřmi domu toho hajzla.
Dveře se rozletěly. Její pěst byla v pohybu ještě dřív, než ji jeho oči vůbec mohly poznat. Když ho trefila do břicha, zhroutil se.
Hekal a kašlal. „Zatraceně! Děvko!“
„Au!“ Zatřepala rukou. Palec ven, ne dovnitř, hlupáčku.
Narovnal se a třel si břicho, zatímco na ni zíral. Poté se usmál. „Udělala jsi to, že ano? Opravdu jsi to udělala.“
„Jako bys mi dal na výběr,“ vyjela na něj. Vrazila do něj, takže ustoupil natolik, aby mohla vkráčet dovnitř a zabouchnout za sebou dveře.
Jeho úsměv se změnil ve škodolibý. Pěstí vyrazil vzhůru. „Juhů!“
Pia ho sledovala s hořkým výrazem ve tváři. Ten hajzl, alias Keith Hollins, se špinavě blonďatými vlasy a postavou surfaře vypadal roztomile. Jeho přidrzlý úsměv lákal ženy jako med mouchy.
Kdysi byla taky taková moucha. Mezitím už vystřízlivěla. Věřila, že je to milé, když byl šarmantní. Jeho lichotky považovala za opravdovou náklonnost. A říkala mu, že je chlapecký, přičemž ve skutečnosti byl skrz naskrz egoista. Považoval sám sebe za kapitána Ameriku a stavěl se do pózy hazardéra, přitom nebyl nic jiného než gambler.
Před několika měsíci s ním skončila. Minulý týden ji zradil, a to bolelo jako facka do obličeje – přišlo jí, že se to stalo před delší dobou.
Od smrti své matky před šesti lety byla Pia tak osamělá. Už neexistovalo žádné stvoření, které by vědělo, kým a čím byla – věděla to jen její matka. Ta ji tak milovala, že zasvětila svůj život její ochraně a bezpečí. Vychovala Piu ve fanatické potřebě mlčenlivosti a se všemi ochrannými kouzly, která uměla nebo je mohla zakoupit.
Pak Pia všechno, co ji její matka naučila, vyměnila za sladký úsměv a příslib lásky.
Je mi to tak líto, mami, pomyslela si v duchu. Slibuji na mou duši, že od teď si dám pozor.
Zírala na Keitha, který před ní tančil vítězný tanec. Zeširoka se na ni zašklebil.
„Vím, že jsem si tu ránu zasloužil. To jsem ti dlužil. Už žádná zlá krev, OK, zlato?“
„U tebe možná.“ Po jejích slovech se citelně ochladilo. „U mě je jí ještě hodně.“
Nechala batoh sklouznout na zem a rozhlédla se, i když si byla jistá, že jsou sami. Konferenční stolek byl plný krabiček z rychlého občerstvení, na opěradle gauče leželo špinavé tričko. Některé věci se nezmění nikdy.
„Ale no tak, P. Není důvod tvářit se takhle. Hej, poslouchej, já vím, že jsi stále ještě naštvaná. Ale jedno musíš pochopit, zlato. Udělal jsem to pro nás.“ Natáhl ruku k jejímu rameni, ale ona odstoupila z jeho dosahu ještě dřív, než se jí mohl dotknout. Jeho úsměv pohasl, ale dál se choval jakoby nic. „P., myslím, že tomu prostě nerozumíš. Teď jsme bohatí. Opravdu bohatí. Hej, můžeš mít všechno, co budeš chtít. To se ti přece líbí, poklade?“
Keith byl ten, kdo tomu nerozuměl. Ten hlupák prostě nechápal, že byl úplně mimo. Vysnil si svůj pohádkový svět, ve kterém byl hazardní hráč, zatímco jeho herní dluhy stále horší a horší a jeho obchodní partneři ho drželi pevně v hrsti.
Tito „partneři“ byli tajemné postavy v pozadí, které byly ve spojení s Keithovým bookmakerem. Pia si je představovala jako smečku hyen, které pomalu obkličovaly svou kořist. Keith byl jejich oběd, ale rozhodli se nejdřív si se svým jídlem pohrát.
Nevěděla, kdo byly jeho kontakty. A ani to nechtěla vědět. Stačilo, že někde nahoře v potravinovém řetězci byl někdo s opravdovou magickou energií. Člověk,elf nebo fae, nebyl v tom žádný rozdíl. Něco zlého upřelo svou pozornost jejím směrem. Něco, co mělo dostatek magie a svalů, aby si to rozdalo s nejvyššími mocnostmi tohoto světa.
A tady stál kapitán Fantasta, obyčejný člověk, který v sobě neměl ani jiskřičku magické energie – a ani jiskřičku rozumu. Celý život se bude stydět za to, že si s ním něco začala, i když to bylo jen na pár měsíců.
Řekla: „Zníš jako dialog z nějakého špatného filmu.“
Keith zanechal flirtování a zuřivě na ni pohlédl. „Hele! Naser si!“
„A pokračuje,“ povzdechla si. Ve spáncích jí začalo pulsovat bolestí. „Poslouchej, ať to máme za sebou. Tvoji šéfové chtěli, abych ukradla něco Cuelebrovi...“
„Vsadil jsem se se svými obchodními partnery, že dokážeš sehnat všechno odevšad,“ řekl Keith s výsměšným úšklebkem. „A oni navrhli Cuelebra.“
Byl to dlouhý, těžký den těžkého a dlouhého týdne. Začal tak, že jí Keith strčil do ruky magický objekt a řekl jí, že s jeho pomocí najde Cuelebrův úkryt. Ještě stále pociťovala šok při pomyšlení na pulsování nebezpečné magie, které zasáhlo její dlaň. Tento pocit provázela vlna strachu před tou neznámou bytostí s takovými magickými schopnostmi, aby takový kousek vyrobila a dala ho Keithovi.
Když zjistila, že ji Keith zradil, nebyla schopná slova. A když zjistila, že je v pasti mezi Cuelebrem a smíchem těch hyen, bylo to ještě horší.
Pokud okrade Cuelebreho, bude mrtvá. Když to neudělá, Keith by těm svým hyenám určitě vykecal její tajemství, pak by byla taky mrtvá. Šach mat.
S tím kouzlem v ruce si připadala, jako by držela tříštivou bombu. Působilo to jednoduše, nevinně a vnímala ho pouze jako obyčejné vyhledávací kouzlo, ale mělo v sobě tolik magické energie, že proniklo všemi Cuelebrovými ochrannými štíty.
Když pomyslela na tu hroznou cestu, kterou tento den absolvovala, zadrhl se jí dech. Vedla ji nevinným, prosluněným parkem, kde dospělí popíjeli kávu a přitom dávali pozor na své ječící ratolesti házející po sobě pískem a lítající mezi kolotočem a prolézačkami.
Pálivý pocit v dlani byl umocněn pouličním hlukem a štěkotem psů, zatímco aktivovaná síla kouzla narůstala a vedla ji z květinami lemované cesty k neoznačeným, úplně nenápadným zrezivělým dveřím skladu, patřícím k parkovému viaduktu. Kouzlo ji táhlo úzkou osvětlenou stezkou skrz neviditelnou mlhu ochranných a odstrašujících kouzel, která se s rostoucí naléhavostí pokoušela ji přesvědčit, že zabloudila, že je prokletá a uvězněná ve své nejhorší noční můře, že jí hrozí nebezpečí života a že je zatracená až na věčnost.
Pia ztratila poslední zbytek svého sebeovládání. Dlaněmi naplocho udeřila Keitha do prsou a odstrčila ho dobrý metr od sebe. „Vydíral jsi mě, abych okradla draka, ty debile!“ křičela. Znovu do něj strčila a on zavrávoral. „Svěřila jsem ti své tajemství.“ I když, díkybohu, ne všechny. Nějak se jí podařilo uchovat si zbytek svého pudu sebezáchovy. „Myslela jsem si, že se milujeme. Proboha, to je ubohý vtip! Nejraději bych zalezla někam pod kámen a studem se propadla. Ale. Ty. Za. To. Nestojíš.“
Posledním úderem přirazila Keitha na zeď. Výraz v jeho obličeji by byl opravdu komický, kdyby v ní zůstala třeba jen jiskřička humoru.
Jeho překvapení se proměnilo ve zlomyslnost. Rychleji, než by čekala, natáhl ruce před sebe. Odrazil ji tak prudce, až zakopla a málem upadla. „No, to jsem musel být zatraceně dobrý herec,“ zavrčel. „Bylas totiž nejhorší šukačka, kterou jsem kdy měl.“
Do tohoto okamžiku Pia netušila, že by byla schopná někoho zabít. Její ruce se zformovaly v drápy. „Jsem vynikající šukačka,“ zasyčela. „Jsem to nejlepší, cos mohl ve svým mizerným, odporným životě zažít. Ale neměl jsi dost vkusu, aby sis toho všiml. A víš proč? Teď už ani nevím, proč jsem si s tebou začala. Pět minut s mou rukou pod horkou sprchou bylo naplnění tvého sexuálního života.“
Obličej kapitána Fantasty se zbarvil do ruda. Zírala na něj. Takovou barvu ještě nikdy u žádného člověka neviděla. Napřáhl ruku, jakoby ji chtěl uhodit.
„Jestli to uděláš, nikdy to, co chceš, nedostaneš. Mimoto přijdeš o ruku.“ Chlad v jejím hlase se proměnil v ledovec. Strnul. Před ním stála bezohledná cizinka, která převzala kontrolu nad Piiným tělem. „Klidně, dělej,“ řekla jemným, lhostejným tónem. „Myslím, že v tomto stadiu by mohla mít amputace ruky terapeutický účinek.“
Pohled, který na něj upírala, způsobil, že nechal svou ruku klesnout a o krok ustoupil. Byl to jen drobný pohyb, ale pro její potlučenou hrdost měl velký význam. V souboji jejich vůlí ho přeprala.
„Dělej, ať to máme za sebou,“ řekl po ní.
„Už bylo načase.“ Sáhla do kapsy a podala mu složený kousek papíru. „Dostaneš, co jsem ukradla, když tady to přečteš nahlas.“
„Co?“ Nechápavě na ni hleděl. Bylo jasně vidět, že tato situace převyšuje jeho rozumový horizont. Jako nemagické stvoření necítil, jak papír žhne magickou energií závazkového kouzla.
Rozložil papírek a očima přeletěl obsah, a jeho obličej se znovu zkřivil vztekem. Pak lístek pustil na zem, jakoby ho pálil. „Kdepak, ty děvko! Na to můžeš zapomenout, zatracená práce! Dáš mi to, co jsi vzala, a to hned!“ Sáhl po jejím batohu. Rychle ustoupila o pár kroků dozadu a nechala ho, aby se prohrabal jeho obsahem. Její peněženka, běžecké boty, napůl vypitá láhev vody a její iPod přistáli na podlaze.
Vydával ze sebe nesouvislé, přidušené zvuky a otočil se k ní. Odskočila ještě o jeden krok, zhoupla se na špičkách a zvedla obě ruce, zatímco mu věnovala výsměšný úsměv.
„Kde to je?“ Zaprskal. „Co jsi ukradla? Kde jsi to schovala? ZATRACENĚ!“
„To ty jsi řekl, že je to jedno,“ odsekla. Když se Keith přibližoval, pohnula se do protisměru, aby mezi nimi stále udržovala pár kroků odstup.
„To ty jsi říkal, že tvým strážcům…“
„Obchodním partnerům!“ vybafl se sevřenými pěstmi.
„...je jedno, co ukradnu, když to bude od Cuelebreho, protože mají prostředky k tomu, jak objekt ověřit. To zřejmě znamená, že ho umí nějak očarovat, aby dokázali, že mu opravdu patří.“
Lýtkem se opřela o konferenční stolek, napnula svaly, a když ji chtěl Keith popadnout, skočila za něj. Odrazila se tak silně, že přistála na gauči, zatímco Keith zakopl o stolek. „A víš ty co?“ zeptala se. „Je mi to úplně jedno. Až na jednu věc.“
Pia zmlkla, narovnala se a sledovala, jak se Keith zvedá ze země. Jeho pěkná surfařská tvářička byla zkřivena nenávistí.
Ptala se sama sebe, jestli si všiml, že na normální, lidskou ženu byl ten skok příliš daleký a příliš vysoký, ale nakonec to bylo jedno.
„Problém při vydírání je ten, že po první splátce nikdy nepřestane. Každý den to říkají v televizi.“ Myslela si, že víc zklamaná být nemůže, ale pak uviděla prohnaný záblesk v Keithových očích, a udělalo se jí špatně od žaludku. „Myslel sis, že na to nepřijdu, že mě budeš chtít dál využívat? Proč bys měl přestat, že? Vždycky by to bylo: „Hej, Pio, budu o tobě mlčet, když uděláš ještě jednu malou krádež. Nebo ne?“
Ušklíbl se. „Mohli jsme být opravdoví partneři.“
Měl tu drzost znít zahořkle. Neuvěřitelné. Odložila svůj lehký tón a zvážněla. „Buďto bys mě i nadále vydíral, nebo dříve či později – jestli jsi to už neudělal – prozradil svým šéfům. Nebo…“ – zvedla prst – „co říkáš tomuto scénáři: Dáš jim to, co jsem ukradla, a tím jim dokážeš, že jsi víc než jen ješitný chvástal. Pak tě budou muset brát vážně.“
Jeho rty se sevřely. „Berou mě vážně už teď, ty děvko.“
„Jaaaaasně,“ řekla. „Pravděpodobně ti slíbili, že zapomenou na všechny tvé dluhy, co? Možná ti kromě toho nabídli i balík peněz. Doufáš, že tímto způsobem zachráníš svou ubohou kůži. A pak ti budou věnovat pozornost, kterou si zasloužíš. Budou na tebe muset pohlížet jako na rovnocenného spoluhráče a ne jako na nějakého debila, který se topí až po uši v dluzích. Ale copak tomu nerozumíš? Jestli se to stane, budou se taky zajímat, jak se ti to podařilo. Budou klást plno otázek.“
Když k němu pronikla její slova, vztek v jeho obličeji pohasl. „Tak to probíhat nebude,“ řekl. „O tobě jsem jim skoro nic neřekl.“
Haleluja, vypadalo to, že ten chlap použil svůj mozek! Nebo to, co měl místo něho. Uvolnila se natolik, že slezla z gauče a sedla si. „Víš co, myslím, že ti to věřím,“ řekla. „Teda přinejmenším si myslím, že tomu sám věříš. Ale i to málo, cos jim řekl, bylo příliš.“
Úplně viděla před sebou, jak si to představoval. Chtěl si pro sebe nechat všechnu moc. Chtěl ji připoutat k jakémusi pseudopartnerství, kde by držel otěže v rukou on a mohl by ji donutit udělat, cokoli by chtěl. Jeho „obchodní partneři“ by ho respektovali a obdivovali. Očividně si myslel, že je z něj opravdový prostředník, který za určitý poplatek obstará všechno, co by chtěli. A pak by Keith žil svůj sen o bohatství.
„Oukej,“ řekla a posbírala poslední zbytky své energie, aby vypadala svěží. Položila ruce na stehna. „Teď musíme Keithův fantastický svět opustit. Stane se to takto: Slíbil jsi, že to, co jsem ti svěřila, budeš držet v tajnosti. Jde o to, přinutit nepoctivého muže k poctivosti. Vydíral jsi mě a teď vydírám já tebe. Ať už bude scénář jakýkoliv, budu v prdeli.“
Zatřepal hlavou. „Ne, to bys nebyla, P. Jen se mnou musíš spolupracovat. Proč tomu nechceš rozumět, zatraceně?“
„Protože nejsem jako ty, Keithe,“ vyjela na něj. „A omezení škod je pro mě jediná možnost, jak té noční můře uniknout.“
„Nevěřím, že bys jen tak odešla.“ Díval se zarputile jako malý chlapec.
„Odešla jsem už před několika měsíci,“ připomněla mu. „Ale nezbavila jsem se tě. Takže teď zvedni ten papírek a přečti ten slib. Nebo odejdu a to, co jsem ukradla, nikdy nedostaneš. Pak bys musel svým „obchodním partnerům“ nabídnout jiný způsob, jak splatit peníze, které jim dlužíš, že ano?“
Nemusela mu vysvětlovat, jak by tyto jiné způsoby placení vypadaly. Věděl, že v sázce je jeho život, to na něm bylo vidět. Keith se na ni díval s pokleslými koutky úst. „Mohlo by to vyjít, to víš.“
Zavrtěla hlavou. „Leda tak ve tvých snech, kovboji.“
Došel ke kouzlu a zvedl ho, ale v každém jeho kroku bylo vidět, jak se mu to protiví. I když naposledy zaváhal, nepromluvila. Viděla na něm, že hledá nějakou možnost, jak se čtení závazkového kouzla vyhnout. Ale žádná možnost neexistovala a věděli to oba.
Přečetl to rychle a nevrle. „Já, Keith Hollins, tímto slibuji, že nikdy neprozradím Piino tajemství, ať už přímo, náznaky nebo mlčením. Jinak ztratím řeč a po zbytek života budu trpět nekonečnými bolestmi.“
Když se kouzlo aktivovalo, vykřikl. Kousek papíru vzplanul. Pia si povzdechla, jak jí tíha spadla z ramenou, i když jen trochu. Nacpala svoje věci zpátky do batohu.
Keith řekl: „Oukej, udělal jsem, co jsi chtěla. Teď půjdeme pro tu ukradenou věc. Co to je? Drahokam? Šperk? Musí to být něco, cos mohla unést.“ Znovu se do jeho očí vkradla hamižnost. „Kam jsi to schovala?“
Pokrčila rameny. „Nikde jsem to neschovala.“
„Co?“ Došlo mu to. Vycenil zuby jako divoký pes. „Měla jsi to celou tu dobu u sebe.“
Vytáhla poskládaný bavlněný kapesník z kapsy svých džín a podala mu ho. Zatímco si navlékla batoh, horečně ho rozbaloval. Zrovna vycházela ze dveří, když klení začalo.
„Zatraceně, ty jsi ukradla jednu zasranou PENNY?“
„Měj se, baby,“ řekla. A odešla. Před jejíma očima se chodba zamlžila. Stiskla zuby, až ji zabolely čelisti. Kvůli tomu hajzlovi už neuroní ani jedinou slzu.
Zavolal na ni: „Co vůbec dělá drak s obyčejnou mincí ve svém pokladu? A jak můžu vědět, že je to vůbec jeho?“
Dobrá otázka.
Přemýšlela, jestli by mu měla připomenout, že jeho „obchodní partneři“ jsou schopni pravost ukradeného předmětu zjistit. Přemýšlela o tom, jestli má říct, že podvod by znamenal jeho smrt. Ale ten ubohý, hloupý idiot byl stejně ztracený.
Buďto ho dříve nebo později najde Cuelebre, nebo si to se svými „partnery“ rozháže. Budou chtít vědět, jak se k majetku Cuelebra dostal a Keith teď nebyl schopen jim to prozradit. Smůla.
Poté si řekla, že by mu mohla povyprávět o své vlastní hlouposti, protože ji nenapadlo vnutit mu padělek – nebo to aspoň zkusit. I když měla Pia pár velmi neobvyklých schopností, netoužila stát se zlodějem. Neuměla jako zločinec přemýšlet.
Navíc poté, co zjistila, že se v jeho stínu skrývá někdo s opravdovou magickou energií, neodvážila se udělat něco jiného, než úkol splnit. Něco se sbíralo a bylo to větší a strašidelnější než všechno, co si Keith a Pia uměli představit. Smrdělo to atentátem nebo válkou. Chtěla od toho utéct tak daleko, jak jen mohla.
Ani za milion let by si nedokázala představit, že uprostřed zářících pokladů v Cuelebrově úkrytu najde pohár plný mincí v hodnotě penny, nebo že by ji napadlo nechat tam drobné. Na benzínkách to dělal každý. Tak proč, k čertu, ne?
„Ještě toho budeš litovat!“ řval za ní Keith. „Nikdy nenajdeš nikoho, kdo by s těma tvýma sračkami dokázal žít!“

Vystrčila na něj prostředník a šla dál.

19 komentářů:

  1. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za krásnou kapitolu, už se nemužu dočkat setkání s drakem :o))

    OdpovědětVymazat
  3. Skvělé ! ! ! Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji moc za skvělý překlad!!!:-) :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad... :-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji moc za překlad, vypadá to opravdu skvěle. Těším se na další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Vďaka za skvelé pokračovanie ☺

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat