sobota 10. října 2015

V zajetí draka - 1. kapitola


Milí čtenáři, chci vám trochu představit nový překlad, do kterého se pustila Mirus a následně do oprav Terka. Holky odvádějí skvělou práci, proto bude překlad přibývat několikrát týdně, podle toho, jak se bude stíhat korekce, protože kapitolky jsou dost dlouhé. Všechny doufáme, že se vám bude kniha líbit, my jsme si ji zamilovaly okamžitě, takže se máte na co těšit. Užijte si čtení a dejte nám vědět, jak se vám příběh líbí. :)

Piu vydírali, aby spáchala sebevražedný zločin, o němž si nikdy nepomyslela, že je možné ho vykonat. A nemohla vinit nikoho jiného než sama sebe.
Tím, že to věděla, se nic nezlepšilo. Zkrátka nedokázala pochopit, jak mohla projevit tak málo zdravého rozumu a vkusu.
Po pravdě řečeno – co vlastně udělala? Vrhla pohled na hezkou tvářičku a zapomněla všechno, co ji matka naučila o přežití. Pomyšlení na to bylo tak nesnesitelné, že by si nejraději přiložila pistoli ke spánku a stiskla spoušť. Nicméně žádnou zbraň nevlastnila, neměla je ráda. Mimoto byl výstřel z pistole příliš definitivní záležitostí a ona se nerada vázala na delší dobu. Ale stejně už byla mrtvá, tak proč se ještě namáhat?
Zatroubil taxík. V New Yorku tak všudypřítomný zvuk, že ho každý ignoroval, ale tentokrát se lekla. Vrhla pohled přes rameno.
Její život byl hromádka střepů. Už navždy bude na útěku, tak každých patnáct minut. A to všechno kvůli vlastní hlouposti a jejímu zasranému expříteli, který se s ní nejdříve vyspal a poté ji tak převezl, že se s pocitem, který jí připadal jako kopanec do břicha, nedokázala smířit. Vklopýtala do úzké, zasviněné uličky za korejskou restaurací, otevřela litrovou láhev vody a půlku naráz vypila. Jednou rukou se opírala o betonovou zeď, zatímco sledovala ruch na chodníku. Zahalila ji pára z kuchyně, pach chilli a sójové omáčky překryl zápach z kontejneru plného odpadků stojícího vedle ní i smrad z pouličního provozu.
Lidé na chodníku vypadali stejně jako obvykle – s telefony u uší poháněni neviditelnou silou. Někteří si mumlali jen tak pro sebe, zatímco se prohrabávali odpadky a sledovali svět svýma ztracenýma podezřívavýma očima. Všechno působilo normálně. Zatím dobré, ne?
Nakonec, po dlouhém týdnu podobnému noční můře, ten neuvěřitelný zločin spáchala. Okradla jednu z nejmocnějších kreatur světa. Kreaturu, která byla tak hrůzostrašná, že pomyšlení na ni nahnalo Pie víc strachu, než mohla v celém svém životě potřebovat. Teď to bylo skoro hotové. Ještě vyřídí pár věcí, ještě jedno střetnutí s tím hajzlem a pak bude mít čas křičet – řekněme pár dní – zatímco bude přemýšlet, kde se schová.
Zatímco šla ulicí dolů, dokud nedošla k magické části města, v duchu se na tuto myšlenku upnula. Východně od části Garment a severně od korejské oblasti se nacházela kouzelná část New Yorku, někdy nazývaná tak Čarodějnický kotel. Rozkládal se přes několik domovních bloků, v nichž bublala bílá i černá energie.
Čarodějnický kotel vystavoval na odiv své „Na vlastní nebezpečí!“ hrdě jako boxer své saténové trenýrky. V této oblasti se na několika poschodích vrstvily obchůdky, ve kterých se nabízelo čtení z karet, věštectví, modly a kouzla. Byli tu samotáři, velkoobchodníci a dodavatelé. Takoví, kteří nabízeli falešné zboží a takoví, jejichž kouzelný artikl byl plný smrtelné reality. I na vzdálenost jednoho bloku mohla cítit, jak okoí skoro brutálně útočí na její smysly.
Došla k obchodu na konci ulice. Fasáda byla zelená, rámy oken a dveří světle žluté. O krok ustoupila a podívala se nahoru. DIVINUS – zněl nápis nad výlohou napsaný jednoduchými písmeny z odřeného kovu. Před mnoha lety její matka párkrát nakupovala u čarodějnice, které obchod patřil, nějaké kouzlo. I Quentin, Piin šéf, se zmínil o tom, že tato čarodějnice má nejsilnější magické schopnosti, jaké kdy u člověka viděl.
Podívala se do výlohy. Koukal na ni její rozmazaný zrcadlový obraz: unavená mladá žena, relativně vysoká s křehkou stavbou kostí, napjatým výrazem v obličeji a rozcuchaným, světle blonďatým culíkem. Zadívala se skrz a pohlédla do potemnělého vnitřku obchodu.
Oproti hlučnému a nepříliš udržovanému okolí, bylo uvnitř obchodu čisto a klidno, z domu vycházelo příjemné teplo. Všimla si přítomnosti ochranných kouzel. V jedné vitríně vedle dveří se blýskaly harmonické energie umně naaranžovaných krystalů – ametyst, peridot, růženín, modrý topas a celestýn - které zachycovaly šikmo dopadající paprsky slunce a odrážely střípky duhově zbarveného světla na strop. Její oči našly jedinou osobu v místnosti – vysokou, majestátně vyhlížející ženu, možná latinskoamerického původu, jejíž pohled se s magickou energií zabořil do Piina.
V tom okamžitě se ozval křik. „Nechoďte dovnitř!“ zavolal muž.
Poté vykřikla žena: „Zůstaňte stát než bude příliš pozdě!“
Pia se lekla a rozhlédla se kolem. Za ní na ulici stála skupina asi dvaceti lidí. V rukou drželi různé transparenty. Na jednom plakátě bylo: MAGIE = JÍZDENKA DO PEKLA. Na druhém: Bůh nás zachrání. A třetí tvrdil: STARÉ RASY = ELITÁŘSKÝ PODFUK.
Pocit neskutečnosti zesílil, podporován nedostatkem spánku a neustálým stresem. Ten křik platil jí.
Někteří lidé prostě odmítali věřit v existenci Starých ras, i když už před mnoha generacemi byly lidové povídačky nahrazeny důkazy a to poté, co se vyvinuly odpovídající vědecké metody. Staré rasy a lidé žili otevřeně vedle sebe už od dob královny Alžběty. Zpátečnické pojetí historie těchto lidí tedy vůbec nedávalo smysl, podobně jako takových, co tvrdili, že lidé nebyli za vlády Třetí říše pronásledováni.
Nejen, že ztratili pojem o realitě – ještě ke všemu demonstrovali proti Starým rasám před obchodem lidské čarodějnice? Pia zavrtila hlavou.
Zacinkání přitáhlo její pozornost zpět k obchodu. Žena, v jejímž pohledu vířila magická energie, jí držela otevřené dveře. „Nařízení úřadu města funguje oběma směry,“ vysvětlila Pie hlasem plným opovržení. „Kouzelnické obchody se sice můžou vyskytovat jen v určitých částech města, ale demonstranti se od nich musí držet na vzdálenost patnácti metrů. Nesmí překročit ulici ani vstoupit do magické části a nemůžou dělat nic jiného, než vykřikovat na potenciální zákazníky a pokoušet se odstrašit je. Chcete jít dovnitř?“
Jedno z jejích dokonalých obočí se vyzývavě zvedlo, jako by chtěla nadnést, že vstoupit do obchodu je opravdu odvážný čin.
Pia na ni bezvýrazně zamžourala. Po tom, co prožila, byla pro ni výzva této ženy v podstatě bezvýznamná – nesmyslná. Bez mrknutí vstoupila.
Dveře se za ní se zacinkáním zavřely. Žena se na chvíli zarazila, jako kdyby ji Pia překvapila. Poté k ní s jemným úsměvem přistoupila.
„Já jsem Adéla. Divinus je můj. Co pro vás můžu udělat, drahoušku?“ Výraz v obličeji majitelky obchodu se změnil ve zmatený. Tiše, skoro jako by jen pro sebe, řekla: „Co to je?… Ve vás je něco…“
Zatraceně, na to nepomyslela! Tato čarodějnice by si mohla vzpomenou na její matku.
„Jasně. Vypadám jako Greta Garbo,“ přerušila ji Pia s kamenným výrazem. „Můžeme teď pokračovat?“
Druhá žena zachytila její pohled. Piina mimika a řeč těla jasně říkala zavřeno a čarodějnice se nakonec rozhodla znovu se chovat jako profesionální prodavačka.
„Promiňte,“ řekla sladkým hlasem. Ukázala na zboží kolem. „Tady mám bylinkovou kosmetiku, zkrášlovací prostředky a tinktury, krystaly nabité léčivým kouzlem…“
Pia se rozhlédla. Zboží nevěnovala pozornost, ale všimla si kořenité vůně. Vonělo to tak úžasně, že aniž by si to uvědomila, zhluboka vdechla. Proti její vůli se jí napjaly svaly na krku a v ramenou. Vůně měla v sobě jednoduché kouzlo, které očividně sloužilo k tomu, aby se nervózní zákazníci uklidnili.
Kouzlo sice bylo neškodné a nepokoušelo se jí zastřít smysly, ale Piu rozčiloval jeho manipulativní vliv. Kolik lidí se pod jeho vlivem uklidnilo a utratilo kvůli tomu víc peněz? Se zaťatými pěstmi odsunula kouzlo stranou. Chvíli se jí drželo, ale nakonec se rozplynulo. Ten pocit připomínal pavučinu, která se jí zapletla do vlasů. Bojovala s nutkáním otřít si ruce a nohy.
Rozzlobeně se obrátila a podívala se do očí majitelky obchodu. „Byla jste mi doporučena ze spolehlivého zdroje,“ řekla stručně. „Potřebuji kouzlo závazku.“
Adélino zdvořilé chování zmizelo. „Rozumím,“ řekla stejně tak úsečně jako Pia. Znovu zvedla vyzývavě obočí. „Jestliže jste o mně slyšela, musíte vědět, že nejsem levná.“
„Nejste levná, protože jste prý jedna z nejlepších čarodějnic ve městě,“ řekla Pia, zatímco přešla k prodejnímu pultu. Sundala batoh z bolavých ramen, vytáhla z ramenních popruhů pramen vlasů a položila batoh na pult. Potom z něj vyndala láhev vody a znovu ho zavřela.
„Gracias,“ odvětila čarodějnice zdvořile.
Pia mrkla na krystaly ve vitríně. Byly tak zářivé a překrásné, naplněné světlem, barvami a magií. Jaké by to asi bylo, držet jeden z nich v ruce, cítit na dlani jeho chladnou tíhu, zatímco by zpíval o svitu hvězd? Jaké by to asi bylo, jeden takový vlastnit?
Když se otočila, pouto se vrátilo. Nyní si změřila ženu vyzývavým pohledem ona. „Mohu cítit kouzlo zvenčí i uvnitř obchodu. Stejně tak kouzlo přitažlivosti na těch krystalech i to, které má uklidnit vaše zákazníky. Takže vím, že svou práci ovládáte. Potřebuji kouzlo závazku a musím si ho ještě dnes odnést.“
„To není tak jednoduché, jak to zní,“ řekla čarodějnice. Její dlouhé řasy klesly dolů a zakryly tak výraz v jejích očích. „Tady to není žádné rychlé občerstvení.“
„Nemusí to být žádný komplikovaný závazek,“ řekla Pia. „Poslyšte, obě víme, že mi chcete naúčtovat víc, protože ho potřebuju hned. Mám ještě plno práce, takže mohly bychom tu část, kdy budeme smlouvat a dohadovat se, jednoduše přeskočit? Nic proti vám, ale měla jsme dlouhý, fakt blbý den. Jsem unavená a nemám na to náladu.“
Čarodějnice nadzvedla koutky úst vzhůru. „Jistě,“ řekla. „Ale můžu nabídnout pouze určitým způsobem omezený závazek. A některé vůbec nenabízím. Jestli potřebujete něco, co je určeno pro specifický účel, bude to nějakou dobu trvat. A jestli hledáte černý závazek, jste tu na špatné adrese. Černou magii neprovozuji.“
Potěšená, že žena přešla k obchodním věcem přímo, zavrtěla Pia hlavou. „Nic příliš černého, myslím,“ řekla chraptivě. „Ale přesto něco se zásadními důsledky. Musí to být myšleno vážně.“
V temných očích čarodějnice se zableskla cynická jiskřička. „Máte na mysli variantu typu: Přísahám, že udělám to a to nebo se mi zapálí prdel a budu hořet až do konce světa – něco v tom smyslu?“
Pia přikývla. Zacukaly jí koutky úst. „Ano, něco takového.“
„Jestli se složí slib dobrovolně, spadá závazek do oblasti práv a povinností smlouvy. To bych mohla udělat. A náhodou takový mám,“ řekla žena. Vydala se do zadní části obchodu. „Pojďte se mnou!“
Piino ztýrané svědomí se kroutilo. NA rozdíl od černé a bílé magie, by měla šedá být neutrální, ale způsob, jakým si čarodějnice vykládala morálku, jí byl proti srsti. Pod pláštíkem neutrality se dalo napáchat hodně škody.
Ale nebylo to od ní docela nesebekritické, když se zrovna vrátila z místa svého zločinu a to kouzlo zoufale potřebovala? Nutkání utéct jí napumpovalo do krve adrenalin, ale její pud sebezáchovy ji přiměl zůstat. Znechucená sama sebou potřásla hlavou a následovala čarodějnici.
To bude fiasko.
A přitom doufala, že to není pravda.

Transakce se uskutečnila během hodiny. Pia přijala nabídku vyklouznout ven zadním východem, aby ji demonstranti neotravovali. Její batoh byl o značnou sumu peněz lehčí, ale měla za to, že v situaci na život a na smrt byly peníze dobře vloženy.
„Ještě jedna věc,“ řekla čarodějnice. Štíhlým tělem se uvolněně opřela o rám zadních dveří.
Pia se zastavila a otočila k ženě, která se jí podívala do očí.
„Pokud máte vztah s mužem, kterému je kouzlo určeno, drahoušku, tak vám říkám, že za to nestojí.“
Pie unikl ostrý smích, poté zvedla batoh. „Kdyby byly moje problémy tak jednoduché!“
Ve svůdných tmavých očích ženy číhala pod povrchem vypočítavost, ale stejně tak to mohl být klam pozdně odpoledního světla. V příštím okamžiku byl její pohledný obličej bez výrazu, jako by se v duchu zaobírala jinými věcmi.
„Hodně štěstí, Chica,“ řekla. „Kdybyste ještě něco potřebovala, můžete kdykoliv přijít.“
Pia polkla a s vysušeným hrdlem odpověděla: „Děkuji!“
Čarodějnice zavřela dveře a Pia pospíchala na konec bloku, kde se vmísila do proudu chodců.
Pia neřekla své jméno. Po prvním odmítnutí čarodějnice nenaléhala a Pia by to z vlastní iniciativy neudělala. Sama sebe se ptala, jestli jí na čelo někdo nevytetoval potíže. Možná že to bylo tím potem. Zoufalost měla svůj specifický pach.
Prsty přejela po přední kapse svých džín, kam strčila kouzlo závazku zabalené do jednoduchého bílého kapesníku. Skrze obnošenou denimovou látku pronikalo silné magické záření a ruka ji zabrněla. Třeba později, až se setká s tím hajzlem a uskuteční tu transakci, se snad po mnoha dnech poprvé zas klidně nadechne. Možná by mohla být šťastná, že ta čarodějnice nebyla nějaká podvodnice.
Následně Pia uslyšela nejhorší zvuk svého života. Začalo to tiše, jako zavibrování, ale bylo to tak hluboké a silné, že se rozechvěla až do morku kostí. Zůstala stát spolu s ostatními chodci. Lidé si zakrývali uši a rozhlíželi se, když vibrování přerostlo v řev, který proletěl ulicemi a otřásl domy. Zněl jako sto nákladních vlaků, tornáda, explodující Olymp v dešti ohně a vody.
Pia padla na kolena a rukama si chránila hlavu, zatímco lidé ji s křikem napodobili. Jiní se se stále ještě divokým výrazem rozhlíželi a pokoušeli se lokalizovat příčinu. Někteří v panice přebíhali ulici. Na nejbližší křižovatce do sebe narazila auta, protože vystrašení řidiči ztratili kontrolu.
Poté řev odumřel. Budovy se přestaly třást. Bezoblačné nebe bylo jasné a radostné. Ale New York City pravděpodobně ne.
Jasně.
Pia se vrávoravě zvedla a otřela si zpocený obličej. Chaosu, který panoval kolem si nevšímala. 
   Věděla, co – ne, kdo – ze sebe tento hrůzostrašný řev vydal, a věděla také, proč. To vědomí způsobilo, že se roztřásla.
Jestli tady to byl závod o její život, pak ten řev byl startovací výstřel. A jestli byl Bůh rozhodčím, tak právě vykřikl TEĎ!.

Narodil se společně s vesmírem, více či méně. Vzpomínal si na nadpozemské světlo a prudký vítr. Moderní věda to nazývala sluneční vítr. Vzpomněl si na pocit nekonečného letu, kdy se slunil ve světle a magii, které byly tak mladé a čisté, že zněly jako trumpety tisíců andělů.
Jeho ohromné kosti a jeho maso se muselo vyvinout ve stejnou dobu jako planety. Byl připoután k zemi. Měl hlad a naučil se lovit i jíst. Hlad ho naučil pojmy jako předtím a potom, nebezpečí, bolest a radost.
Začal si vytvářet názor. Měl rád proud krve, když hltal maso. Líbilo se mu vyhřívat se na teplé skále. Nade vše miloval vznést se do vzduchu, létat a jezdit vysoko nad zemí na vzdušných proudech.
Po hladu objevil zvědavost. Vznikaly nové druhy. Wyrové, elfové, Světlí a Temní fae, vysoké bytosti se zářícíma očima a malé, žampiónově zbarvené kreatury, okřídlené noční můry a plachá stvoření, která žila mezi listím a okamžitě se schovávala, jakmile se objevil. Ti, kteří budou jednou známí jako „Staré rasy,“ měli sklony k tomu, shromažďovat se v blízkosti magií naplněných dimenzionálních přechodů. V těchto místech čas a prostor vytvořil záhyby, tenkrát, když se země teprve formovala a slunce ještě svítilo jiným světlem.
Magie chutnala podobně jako krev, ale byla zlatá a teplá jako sluneční světlo.
Tím, že tajně naslouchal Starým rasám, se naučil mluvit. Sám pro sebe cvičil během létání, přičemž přemýšlel nad každým slovem a jeho významem. Staré rasy pro něj měly mnoho jmen.
Říkaly mu Wyrm. Monstrum. Zlo. Velká bestie.
Dragua.
Tak dostal jméno.
Když se v Africe rozšířili první moderní Homo sapiens, nejdřív si toho nevšiml. Ze všech ras očekával, že se jim bude dařit nejméně. Byli slabí, dožívali se pár let, neměli žádný přirozený krunýř a snadno se zabíjeli.
Sledoval je a naučil se jejich řeč. Stejně jako ostatní druhy wyrů objevil v sobě schopnost měnit podobu, takže se mohl pohybovat mezi nimi. Vyhrabávali ze země věci, které se mu líbily: zlato a stříbro, blýskavé krystaly a cenné drahokamy, které se daly tvarovat do nádherných uměleckých děl. Protože byl od přírody chamtivý, sbíral všechno, co mu padlo do oka.
Když se tato nová rasa rozšířila po celé zemi, založil tajné úkryty, ve kterých shromažďoval své poklady.
Jeho poklad obsahoval práce elfů, fae i wyrů, stejně tak lidské kreace ze zlata, stříbra a mědi, například talíře, poháry, náboženské artefakty a mince všeho druhu. Zlato byla konstanta, která ho fascinovala, když k tomu všemu ještě spojovala takové zajímavé pojmy jako obchod, politika, válka a hamižnost. Vlastnil i kaskády krystalů, cenné drahokamy a ručně vyrobené šperky všeho druhu. Jeho poklad byl obohacen o písemnosti Starých ras i lidí, protože vynález knihy (i když jen někdy) považoval za cennější než všechny ostatní poklady.
Vedle jeho zájmu o historii, matematiku, filozofii, astronomii, alchymii a magii ho navíc fascinovala moderní věda. V devatenáctém století cestoval do Anglie, aby si promluvil se známým vědcem o vzniku druhů. Popíjeli spolu – Angličan byl zoufalejší než on sám – a mluvili a mluvili až do rána bílého.
Vzpomínal na to, jak tomu chytrému, opilému vědci vysvětloval, že on a lidská civilizace mají hodně společného. Rozdíl byl v tom, že jeho zkušenost byla uložena v jedné bytosti, v jediném pokladu vědění. Tímto způsobem mohl zosobňovat všechny evoluční stupně – bestie a dravec, mág a aristokrat, násilí a intelekt. Nevěděl, jestli si přivlastnil i lidské emoce. Co však určitě nepřejal, byla jejich smrtelnost. Za možná největší vymoženost považoval zákon.
V různých kulturách měli pro něj lidé různá jména. Říkali mu Ryu. Wyvern. Naga. Pro Aztéky byl okřídleným hadem Quetzalcoatl, kterého uctívali jako svého boha.
Dragos.

Poté, co si krádeže všiml, hnal se Dragos Cuelebre po nebi, rozpětí jeho křídel dosahovalo velikosti osmimístné cesny.
Moderní život byl komplikovaný. Normálně se při letu nemusel soustředit na to, aby se nesrazil s letadly. Nebo, ještě jednodušeji: s místní leteckou společností vypracoval letový plán. Díky jeho neuvěřitelnému bohatství a jeho postavení nejstaršího a nejmocnějšího wyra se všechno kolem snažilo vyhovět každému jeho přání.
Tentokrát ale tak zdvořilý nebyl. Tento let byl spíše typu „jděte mi z cesty, zatraceně!“. Byl slepý zuřivostí a bez sebe ohromením. Jeho starými žílami protékala láva a jeho plíce pracovaly jako měchy. Když se blížil vrcholu svého letu, mrskal hlavou sem a tam. Znovu zařval. Zvuk protrhl vzduch a jeho drápy ostré jako nože rozsápaly imaginárního nepřítele.
Všechny drápy, mimo jednoho na přední noze, protože v tom držel mrňavý kus něčeho křehkého a, popravdě řečeno, nepochopitelného. Tento kus byl pro něho pošetilý a nesmyslný podobně jako zmrzlina s čokoládovokaramelovou polevou na hlavě ptáka. A třešinkou na dortu byl skoro nezachytitelný závan vůně, který na tom kousku ulpěl. Dráždila jeho smysly až do extáze, protože mu připomínala něco z dávných dob, tak dávných, že už nevěděl, co to bylo...
Zahltil ho pocit zuřivosti a ztratil tak jakýkoliv smysl pro realitu. Uvězněn ve svém vzteku, letěl Dragos tak dlouho, až zase přišel k sobě a začal přemýšlet.
Poté se v jeho hlavě ozval hlas Runeho: Mylorde, je ti dobře?
Dragos naklonil hlavu; až teď si uvědomil, že ho jeho Jednička následuje v diskrétní vzdálenosti. To, že si ho nevšiml, byl důkaz rozsahu jeho vzteku. Jindy by Dragos registroval všechno, co se v okolí dělo.
Uvědomil si, že Runův telepatický hlas je stejně tak klidný a vyrovnaný, jako byla jeho řeč těla, stejně jako kdyby promluvil nahlas.
Existovalo hodně důvodů, proč Dragon Runeho jmenoval Jedničkou na svém dvoře – byly to ty samé, proč byl Rune v jeho službách takovou dobu. Byl starý, vyzrálý a dostatečně dominantní, aby si udržel v často vzpurné říši wyrů autoritu. Byl inteligentní a obdařen talentem pro lstivost a násilí, který byl skoro stejného ražení jako Dragovo.
Především ale disponoval Rune darem diplomacie, který Dragos nikdy neměl. Tento talent byl pro jednání s knížecími dvory Starých ras velmi užitečný. A pomáhal při pohybu na rozbouřeném moři, když se Dragos rozzlobil.
Dragos sevřel čelisti a zaskřípal svými obrovskými zuby, které byly předurčeny k co největšímu krveprolití. O okamžik později odpověděl. Je mi dobře.
Nepotřebuješ něco?, zeptala se jeho Jednička.
Hrozilo, že se Dragův rozum, jen z čistého šoku nad tím, co se stalo, zase zablokuje. Zavrčel. Stala se krádež.
Pauza. Poté se Rune zeptal: Mylorde?
Bylo to poprvé, co se mu podařilo s legendárním klidem své Jedničky otřást. To mu způsobilo obrovský pocit zadostiučinění. ZLODĚJ, Rune. Každé slovo zdůraznil. K mému pokladu se dostal ZLODĚJ a ukradl něco, co patří mě.
Rune potřeboval pár sekund, než ta slova zpracoval. Dragos mu poskytl čas.
Bylo to v podstatě nemožné, ještě nikdy se to nestalo, nikdy za celou jeho tisíciletou existenci. A přesto teď ano.
Nejdřív někdo jeho poklad našel, což samo o sobě byl neuvěřitelný čin. Pod Cuelebre Tower se nacházelo bezpečnostní zařízení na nejvyšší úrovni současné techniky, které sloužilo jako zástěrka. Ale nikdo kromě Draga neznal místo, kde se nacházel pravý poklad.
Ten pravý poklad byl chráněn silnými krycími a odstrašujícími kouzly, staršími než hrobky faraónů v Egyptě a stejně tak nenápadný jako jed bez chutě. Ale poté, co zloděj objevil tajný úkryt, muset se dostat – jako nůž, který projel skrz máslo – přes všechny fyzické a magické zámky, které tam Dragos nainstaloval. A co bylo ještě horší - zloděj stejnou cestou zase odešel.
Jediné, co Dragose varovalo, byl přetrvávající neklid, který ho trápil skoro celé odpoledne. Neklid se vystupňoval natolik, že nemohl jinak, než se jít na svůj poklad podívat.
Jakmile se přiblížil ke skrytému vchodu do podzemní jeskyně, věděl, že někdo pronikl do jeho úkrytu. Ještě stále tomu nemohl uvěřit. I poté, co tam přiběhl a objevil nezpochybnitelný důkaz krádeže – a k tomu ještě něco, co všechno ostatní trumflo.
Podíval se na svou křečovitě sevřenou pravou nohu a prudkým pohybem se otočil, aby se vrátil zpátky do města. Rune ho následoval a tiše se zařadil na jeho pravou stranu.
Musíš toho zloděje najít. Udělej všechno, co bude v tvé moci, řekl Dragos. Všechno, rozumíš? Využij všechny magické i nemagické prostředky. Všechno ostatní musí jít stranou. Toto je prvořadé. Žádné jiné úkoly. Všechny své současné povinnosti předej Aryal nebo Grymovi.
Rozumím, mylorde. Runův mentální hlas zůstával klidný.
Dragos zaregistroval další rozhovory ve vzduchu, i když se nikdo neodvážil kontaktovat ho přímo. Předpokládal, že jeho Jednička už začala vydávat potřebné rozkazy, aby přesunul své povinnosti na ostatní.
Aby to bylo úplně jasné, Rune, řekl. Nechci, aby ten zloděj byl kýmkoliv zraněn nebo zabit. To nesmíš dovolit. Dobře vybírej, koho na pronásledování nasadíš.
Dobře.
Zodpovídáš za to, že se nic nepokazí, varoval ho Dragos. Ani sám sobě by nedokázal vysvětlit, proč to vůči tomu stvoření, které mu staletí spolehlivě jako metronom sloužilo, tak zdůrazňuje. Jeho drápy se sevřely kolem toho neuvěřitelného kousku důkazu. Je to jasné?
Jasné, mylorde, odpověděl Rune, klidný jako nikdy.
Dobře, zavrčel.
Dragos si uvědomil, že už jsou ve městě. Nebe kolem nich bylo prázdné, žádný letecký provoz. Velkým obloukem začal stoupat, aby mohl přistát na obrovské přistávací ploše na střeše Cuelebre Toweru. Okamžitě po přistání na sebe vzal lidskou podobu – silný, tmavovlasý dvoumetrový muž s bronzově zabarvenou kůží a zlatýma očima dravého ptáka.
Dragos se otočil a sledoval, jak přistává Rune. Majestátní křídla gryfa zářila v tlumeném světle odpoledního slunce, dokud se i on neproměnil do své lidské podoby – muž s vlasy barvy slámy, skoro stejně tak velký jako Dragos sám.
Rune Dragovi krátce uctivě pokývl a rozběhl se ke dveřím vedoucími ze střechy.
Když odešel, uvolnil Dragos svou pravou pěst, ve které držel zmačkaný kus papíru.
Proč o tom Runovi neřekl? Proč ani teď nezavolal gryfa nazpátek, aby mu to řekl? Nevěděl to. Následoval instinkt, který mu napovídal, aby to držel v tajnosti.
Dragos si přitiskl lístek k nosu a zhluboka se nadechl. Na papíře ještě stále ulpívala vůně zloděje. Byla to ženská vůně, která připomínala sluneční paprsky a byla Dragosovi povědomá způsobem, který nechápal.
Bez pohybu a se zavřenýma očima tam stál a soustředil se na vdechování tohoto divokého, ženského slunečního paprsku. Něco cítil, něco z dávných časů. Jen kdyby si mohl vzpomenout. Žil už tak dlouho, že jeho paměť byla jako nekonečný, zamotaný uzel. Mohlo to trvat týdny, než by tu vzpomínku našel.
Ještě jednou se pokusil zachytit tu dobu - kdysi, pod mladším sluncem, v tmavozeleném lese a s nebeskou vůní, která se nesla podrostem...
Slabá nit vzpomínek se přetrhla. V jeho hrudi se ozvalo tiché, frustrované vrčení. Otevřel oči a přinutil se ovládnout, aby neroztrhal kousek papíru, který svíral s křečovitou opatrností.
Dragos si uvědomil, že se ho Rune nezeptal, co zloděj ukradl.
Jeho podzemní úkryt byl z nutnosti neuvěřitelně velký, jeskyně vedle jeskyně naplněné poklady, jaké svět ještě nikdy neviděl. Jeho sluj byla naplněná poklady celých impérií.
Hrubé stěny zdobily práce nesmírné krásy. Magické objekty, miniatury, cinkající křišťálové náušnice. Umělecká díla, která ukryl, aby je ochránil před okolím. Rubíny, smaragdy a diamanty velké jako husí vejce, perlové náhrdelníky, egyptské skarabey, brože a přívěsky. Řecké zlato, syrské sochy, perské drahokamy, španělské poklady z potopených lodí. Již před roky založil dokonce moderní sbírku mincí a doplňoval ji podle toho, na co narazil.
Na pštrosí hlavě trůnila zmrzlina s čokoládovokaramelovou polevou...
Jeho posedlost detaily, kompletní přehled každého kousku v jeho gigantickém pokladu, stopa vůně po divokém slunečním paprsku a jeho instinkt dovedly Draga na to správné místo. Objevil, že zloděj ukradl měděnou penny z roku 1962, která byla ve skleněném poháru plném mincí, které ještě nezařadil do sbírky.
...a na zmrzlině, která byla umístěna na hlavě pštrosa seděla koktejlová třešinka...
Jako náhrada za to, co zloděj vzal, tu něco zanechal a opatrně položil na skleněný pohár plný mincí. Byla to zpráva, naškrábaná na cáru papíru nepravidelným rukopisem. Zpráva byla napsaná na lístku, do kterého byla zamotaná obětina.
Je mi to líto, zněla zpráva.
Krádež byla narušením jeho soukromí, neuvěřitelně opovážlivý akt neúcty. Nejen to, bylo to...záhadné. Byl rozzuřený do běla. Byl starší než hřích a nemohl si vzpomenout, kdy byl tak rozzuřený.
Znovu se zadíval na ten kousek papíru. Je mi to líto. Musela jsem si vzít vaše penny. Zde je náhradou jiná.
Přesně to tam bylo.

Zacukaly mu koutky úst. Když se najednou z plna hrdla rozchechtal, lekl se sám sebe.

16 komentářů:

  1. Perfektní ! ! ! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci první kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělé, díky moc za první kapitolu. Dnes je to první potěšení od rána.

    OdpovědětVymazat
  3. Super překlad mě rozhodně zaujal a těším se na pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  4. Taky děkuju a těším se na další. :)

    OdpovědětVymazat
  5. Tuhle sérii jsem četla v originále a jsem moc ráda, že jí někdo překládá a tak se dostane i k lidem, kteří si jen tak knihu v angličtině nepřečtou.
    Překlad je super, moc se těším na další a děkuji za vaší práci

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji moc za překlad, vážím si toho. Moc se těším na další kapitolu. :)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad, vypadá to dobře.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  10. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  11. Vďaka za preklad a korekciu ☺

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji :-), vypadá to na super počtení!

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat