středa 7. října 2015

Temný úsvit - 14. kapitola 1/2


Podpatky Sethových vysokých bot dělaly na kamenné podlaze ostré bubnové zvuky, jak procházel mnoha hradními chodbami. Jednou chodbou nahoru. Další chodbou dolů.
V jeho krocích byla naléhavost a v jeho ramenou napětí, které je drželo ztuhle narovnané. Lem jeho koženého pláště se za ním zavlnil, jak se otočil za další roh, jistý si svým směrem i přes temné stíny neporušené pochodněmi či elektřinou.

V jeho pravé ruce byl mobilní telefon, který svíral tak pevně, že hrozilo, že se plast rozpadne. Rolandova slova se stále točila v Sethově mysli, kroužila jako supi čekající na ozobání kostí jeho rozumu.
To nemůže být pravda.
Rolandův nepřítel nemohl být nesmrtelný. Nemohl jednoho přehlédnout.
Mohl?
Nakonec Seth dosáhl svého cíle a vstoupil do místnosti, která byla dost velká na to, aby mohla být tanečním sálem, nechávajíc dveře za ním otevřené. Nesmrtelní, stejně jako lidé, měli zakázáno překročit její práh nebo dokonce otevřít dveře a nakouknout dovnitř, ne že by toho byli schopni. Ačkoli na velkých dubových dveřích nebyl žádný viditelný zámek, kdokoli kdo by se snažil je otevřít v Sethově nepřítomnosti, by zjistil, že tento úkol je nemožný, i když byly použity síla a nářadí.
Seth bral své povinnosti vážně a velkoryse otevřel mnoho svých domovů nesmrtelným, na které dával pozor – stejně jako lidem, kteří jim sloužili tak čestně a bojovali po jejich bocích – ať už v tom sídle momentálně byl, nebo ne. Snažil se jim poskytnout cokoliv, co potřebovali. Ale tahle ...
Ta byla jen jeho.
Místnost nezdobila žádná okna. Žádné měsíční světlo mu nesvítilo na cestu.
Kdyby nesvítila stropní světla, která se rozsvítila na jeho tichý povel, stál by v temném pustém místě. Nebyl tu žádný nábytek. Naprosto žádné zdobení nechránilo propracované řezbářství, které se spirálovitě točilo po podlaze a nahoru po třech ze čtyř světle šedých mramorových stěnách. Pouze stěna obklopující dveře neměla žádné označení.
Sethovy ruce se třásly, když přecházel přes pokoj, jeho kroky se v prostorném pokoji dutě rozléhaly. Jeho srdce hlasitě bubnovalo v jeho hrudi. Strach se mu vylil v žaludku, pálil jako kyselina.
Mezi mnoha stíny a prasklinami, které vytvořila masivní rytina, byla skryta jména, data a malé zápisy ve starověkém jazyce, který by zmátl každého, ale ne toho, kdo je vyryl.
Seth našel to, co hledal na stěně naproti dveřím, schované v severovýchodním rohu.
Jedno jméno. Jediný zápis. A datum.
SEBASTIEN NEWCOMBE, HRABĚ Z MARSTON
EMPATIK
1783
Mobilní telefon dopadl s rachotem na podlahu.
Byla to pravda.
Sebastien, nebo Bastien, byl obdařený. Když byl infikován virem, přeměnil se v nesmrtelného, ne upíra.
A Seth tam nebyl, aby mu pomohl.
Seth se zapotácel vinou, které ho zaplavila, a opřel se o východní zeď.
Jak to, že mu to uniklo?
I když nesmrtelným toho tolik nepřiznal – vyvolalo by to akorát otázky, na které nemohl nebo nechtěl odpovědět – byly tu tři jevy, které vždycky vnitřně cítil, bez ohledu na to, jak daleko se staly: narození obdařeného, smrt obdařeného nebo nesmrtelného, a přeměnu obdařeného v nesmrtelného. První vyvolalo jakési dech vyrážející brnění v hrudníku, druhý pocit prázdnoty a třetí pocit ke zvracení z hrůzy, ne rozdílný od toho, který zažíval nyní. Pokud se na tu hrůzu zaměřil, strach a bolest daného jednotlivce k němu přišla a sloužila jako maják, který mohl použít k jeho vystopování, stejně jako vystopoval tu záhadnou ženu.
Vždycky to cítil. Vždy ji následoval. Pomáhal nově zasvěceným nesmrtelným s nelehkou změnou. Učil je o jejich nové povaze. Dal jim smysl, vedení, útěchu přítele. Poté je buď vycvičil sám, nebo je představil dalším nesmrtelným, kteří plnili úkoly místo něho a stali se jejich rádci.
Kdo to udělal pro Sebastiena? Na koho se obrátil v Sethově nepřítomnosti? Kolika lidem ublížil nebo je zabil ve své nevědomosti? V jeho hněvu? V jeho hořkosti?
Pokud byl učen upírem, Sebastienova hlava musela být naplněna lžemi o Nesmrtelných Strážcích, kteří je lovili.
Věděl, že se odlišuje od svého kolegy upíra? Věděl, že je nesmrtelný? Přiblížil se někdy k jednomu ze Strážců s nadějí, že ho přijmou, a namísto toho byl napaden, kvůli jeho upírským způsobům?
Bylo to to, co se událo s Rolandem, co vyvolalo toto spiknutí pro pomstu?
Seth přitiskl svá záda ke zdi, sklouzl se a sedl si na studenou kamennou podlahu, vysoké boty měl rozkročené v šířce ramen, kolena pokrčená.
Jak to že mu to uniklo?
Jestliže se Bastien přeměnil ve svých třiceti letech, tak by se to stalo mezi roky 1813 a 1823. První dvě desetiletí devatenáctého století byla těžká. Krvavá. A nejen kvůli vytrvalosti Napoleona Bonaparta. Další upír si vzal do své slabé mysli, že pokud nashromáždí dostatek upířích služebníků, mohl by ovládnout svět.
Stávalo se to tak jednou za tisíciletí. Upír začne přeměňovat lidi nalevo a napravo a nařizovat jim, aby přeměňovali další. Ale virus byl tak zhoubný, že v době, kdy proměnil dostatečný počet, se kterým by mohl naplánovat vojenské tažení, už blouznil příliš na to, aby je zorganizoval nebo vedl.
Tenhle nebyl jiný. Ztracený v šílenství, rychle zapomněl na svůj program a jen stále přeměňoval mnoho dalších obětí, místo toho, aby je zabil, pak je opustil a nechal, aby se starali sami o sebe. Vystopovat a zničit ho, a také zničit mnoho mladých upírů, které zplodil, trvalo Rolandovi, Marcusovi a dalším Nesmrtelným Strážcům roky.
A na konci toho všeho, se Seth ocitl s neobvykle velkým počtem nových nesmrtelných vyžadujících pomoc a trénink.
Nejtěžší byla Lisette. Proměnila se v roce 1815 a před tím než ji Seth mohl najít, nechtěně přeměnila oba své bratry. Nabízeli jí svou krev a pomáhali jí skrýt její stav, žádný z nich neporozuměl tomu, že opakované krmení je taky přemění.
Najednou na něj volali tři hlasy.
Byl tu čtvrtý, který byl přehlušen jejich kolektivními výkřiky?
Jak Setha přemohlo zoufalství, opřel se lokty o kolena a nechal hlavu klesnout dopředu.
Jak to, že mu to uniklo?
Byli zde i jiní jako Sebastien?
Byl si tak jistý, že je našel všechny, ale teď ...
Pod sebeobviňováním a pochybami, které do něj bušili, uslyšel zvuk bosých nohou, které se dotýkaly kamene, a slabé šustění oblečení, které se pohybovalo stále blíže.
Jeho návštěvník prošel otevřenými dveřmi. Do pokoje. Jeho pokoje. Zakázaného pokoje.
Zlehka našlapoval směrem k němu. Zpomalil. Zaváhal.
Koutkem oka zahlédl, jak se malé bledé prsty zkroutily proti chladnému kameni, téměř skryty nabíraným lemem cudné bílé noční košile.
Záhadná žena.
Ohromený, že by ho vyhledala, zvedl hlavu a podíval se na ni.
Chycena uprostřed pohybu, natahujíc se k němu, jako by se chtěla dotknout jeho vlasů, zalapala po dechu, strhla ruku zpátky a udělala několik rychlých kroků zpět.
Byla s nimi už tři dny a stále byla naprosto vyděšená. Ačkoli její rány byly vyléčeny to první ráno, byla tak traumatizována vším, co se jí stalo, že nemluvila, a ani nespala. Věděl o tom druhém, protože on, David, a Darnell nad ní střídavě bděli a jemně se ji snažili přemluvit, aby jim důvěřovala.
Po minimálně sedmdesáti dvou hodinách bez spánku, nevěděl, co ji drželo ve vzpřímené poloze. Ale byla tady, ruce před sebou nervózně sevřené, červené vlasy krásně rozcuchaná, obočí svraštěné obavami, když její zelené oči potkaly ty jeho a držely je.
Seth se snažil přinutit k úsměvu, snažil se ji dostat do pohody.
Ona byla ta jediná osoba na planetě, která by neměla být vystavena jeho hněvu, že se odvážila sem neoprávněně vniknout.
Ahoj, zlatíčko,“ pozdravil ji tiše. Vzhledem k tomu, že nemluvila, nevěděli, jak se jmenuje.
Po návratu do Texasu, poté co vyléčil Rolanda a Marcuse, Seth shromáždil svou malou skupinu a teleportoval je všechny do jeho hradu v Anglii, chtěl dát co největší vzdálenost, která byla možná, mezi ni a ty, kteří ji mučili.
První den strávila schovaná ve svém pokoji, možná očekávala, že budou pokračovat tam, kde její věznitelé přestali. Skutečnost, že on a David vyléčili mnoho jejích ran – ty, které se nevyléčily samy – vůbec nesnížila její strach z nich. Jen se zdálo, že ji to zmátlo.
Druhý den se váhavě odvážila jít ven, prozkoumávala rozlehlý hrad a často ho a ostatní pozorovala zdálky. Seth dopředu zavolal a propustil zaměstnance, takže tu byli jen oni čtyři. Ostražitě je pozorovala, když s ní mluvili, ale neodpověděla. Ačkoli její malá postava byla vyhublá, odmítala jíst a pít cokoli, co nepřipravili před ní, nebo nejprve sami neochutnali. Obvykle museli udělat oboje. A vždy si držela odstup.
Tohle bylo poprvé, co se k němu dobrovolně přiblížila tak blízko, anebo se k němu natáhla.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se a napadlo ho, že vypadala o trochu lépe, i když pod jejíma výmluvnýma očima se nahromadily stíny. V jejích tvářích bylo více barvy. Přibrala pár kilo. Předpokládal, že by byla krásná, jakmile by se její tělo zakulatilo správnou potravou.
Přikývla, naznačovala, že je v pořádku, a pak naklonila hlavu na stranu. Ukázala na něj a zvedla obočí.
Já?“ Jeho vlastní obočí se zvedlo.Chceš vědět, jestli jsem v pořádku.“
Přikývla.
Díval se na ni, když mu to došlo. Cítila jeho úzkost a přišla zjistit, jestli byl v pořádku. Což znamenalo, že byla empatička, stejně jako telepatka.
Kdo byla?
Její tělo mělo k dispozici neuvěřitelné regenerační vlastnosti. Oba prsty na rukou a oba prsty na nohou, které byly neuměle amputovány, jí narostly zpět, stalo se něco, čeho nebyli schopni dosáhnout dokonce ani nesmrtelní (i když se Sethovou nebo Davidovou pomocí by uťaté končetiny mohly být znovu připojeny). Zdálo se, že byla docela mocná.
Ne tak mocná jako on sám, ale možná stejně mocná jako David, jehož rodokmen byl čistší než jiných nesmrtelných, protože byl tak starý. Dostatečně mocná, o tom není pochyb, aby snadno zjistila Sethovu přítomnost, pokud by se pokusil nahlédnout do jejích myšlenek.
Přesto nebyla ani nesmrtelná, ani obdařená.
Byla záhadou, kterou nebyl schopen vyřešit. A teď si přál, aby mysl mnoha desítek ozbrojených stráží, kterými se on a David museli prokousat, aby ji zachránili, poskytla odpověď. Muži v bílých laboratorních pláštích, kteří ji mučili, mu to bez pochyby mohli říct, ale byli zabiti z čirého vzteku a jejich znalosti umřeli s nimi.
Udělala pohyb hlavou, nutila ho, aby odpověděl na její tichou otázku.
Jsem v pořádku?“ opakoval. Podíval se pryč, bez mrknutí zíral na zeď naproti němu. Automatické Jsem v pořádku, které obvykle vypustil v odpověď na tuhle otázku, mu uvízlo v hrdle.Ne tak docela.“
Nenabídl jí žádné vysvětlení. Pochyboval, že vyprávění o muži, kterého tak zoufale zklamalo muži, který potřeboval jeho pomoc, stejně jako ona – by ji uklidnilo a získalo její důvěru.
Povzdechl si a zaklonil hlavu.
Jak to, že mu to uniklo? Jak to že, Sebastienův křik prošel nevyslechnutý?
Záhadná žena shromáždila kolem sebe volný látku noční košile a sedla si na podlahu vedle něj… mimo dosah ruky, samozřejmě. Seděla zády ke zdi, přikryla ty malé nohy bílým materiálem, a pak objala svá pokrčená kolena.
Její pohyby ustaly.
Kolem nich se usadilo ticho. Sethovy myšlenky dále vířily, jak mu nabízela tichou útěchu.

10 komentářů:

  1. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělé, díky moc za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Vďaka za preklad korekciu, a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekruru :-D

    OdpovědětVymazat